Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Dávat pololetní „vízo“ se známkami, nebo nedávat?

  10:10

Pod taktovkou médií se rozjíždí věčná debata, jak (a zda vůbec) ve škole známkovat.

Možná je to archiválie z minulého století – proti klasickému vysvědčení se známkami (hlavně s těmi pololetními) se ozvali někteří odborníci, dle nichž se děti zbytečně stresují. foto: © ČESKÁ POZICE, Martin RychlíkČeská pozice

A je tu opět téma, na něž bude mít každý názor. Známe to totiž všichni; všichni jsme dostávali vysvědčení, báli se pětek a těšili se z jedniček. Naši potomkové to už třeba znát nebudou... Sobotní Mladá fronta DNES přišla s článkem, který má titulek Zrušme pololetní vysvědčení, žákům není k ničemu, vyzvali učitelé. Nebyla to jistě masa kantorů, ale jen část expertů, kteří radí ministerstvu, že na základních školách vede prý pololetní „vízo“ ke zbytečnému stresu, mnoha písemkám a zkoušení.

„Dítě si nalije do hlavy matematiku, pak napíše písemku, vylije matematiku a nasouká tam fyziku. To je krátkodobé učení jen pro pofidérní známku,“ cituje list ředitele chrudimské školy Zdeňka Brože, jenž s kolegy navrhuje změny, které by nenutily k pololetnímu chvatu. Řada pedagogů se myšlence vzpírá – v době mobilů, esemesek, facebooků, nintend i dalších „rozrušovadel“ je respekt ze známek jedním z mála nástrojů, které omladinu donutí k učení. A čím je více známek, tím méně prý mohou žáci školu zanedbávat.

Kromě nápadu na „klidnější leden“ bez pololetního známkování přispěla ještě obecně prospěšná společnost EDUin ukázkou reportu z nizozemské školy, který není založen na známkách ani psaném hodnocení od učitele, ale zaškrtnutí z nabídek, jež žáka hodnotí v různých oblastech: motivace, vztahy s dětmi i učitelem, ústní úkoly, slovíčka. V druhé části je report doplněn celkovým slovním hodnocením, jak se dítku vede.

Odborné poučení pro laiky

Co je lepší? Ne zcela objektivně žáky známkovat a uměle nutit do učení, nebo je (v pololetí nebo vůbec) neznámkovat a komplexně hodnotit jejich potenciál a stimulovat je ke zvídavosti? K názoru Oldřicha Botlíka ze společnosti Kalibro, jenž se v téže Mladé frontě Dnes vyjádřil pro úplné zrušení vysvědčení („protože pak by kantoři museli připravit výuku zajímavější a podnětnější“), se všichni učitelé jistě nepřidají, ale jako laici se pro jistotu podívejme, co se o hodnocení žáků učívají budoucí pedagogové.

Třeba učebnice Pedagogika pro učitele (Grada 2011) věnuje hodnocení ve vyučování dvě desítky stran, jež napsala Markéta Dvořáková. Autorka připomíná, že hodnocení plní řadu funkcí: jednak informativní (jakého výsledku dítě dosáhlo a zda plní cíle vyučování), a pak i formativní (jako významný stimul rozvoje osobnosti žáka). V praxi našich škol prý byla a je přeceňována informativní funkce před tou formativní – problematika hodnocení se zužuje na otázky zkoušení a klasifikace: „Známka, která je jenom jednou z forem vyjádření hodnocení, byla povýšena na hlavní cíl.“

Negativa, která přináší známkování

  • odvádí žáka od podstaty učení;
  • přirozenou vnitřní motivaci nahrazuje vnější motivací;
  • vede k vyhýbání se neúspěchu nejrůznějšími prostředky;
  • zakládá předpoklady k vytváření negativních morálních vlastností;
  • sociálně diferencuje třídu až k nežádoucím projevům ve vztazích;
  • vede až ke zdravotním obtížím dětí.

Pramen: Pedagogika pro učitele (Grada 2011)

Důležité pochopitelně nejsou známky, ale to, co se žák skutečně naučí. Podle Dvořákové existují v současném vývoji hodnocení tři tendence:

  1. tendence ke komplexnímu hodnocení žáka;
  2. tendence vtahovat žáka do procesu hodnocení;
  3. tendence ke zrušení klasifikace, nebo alespoň ke zrovnoprávnění se slovním hodnocením.

Hodnocení by prý mělo žáka ideálně stimulovat k pokroku, k prožití svého úspěchu, mělo by podněcovat k dalšímu (dobrovolnému) zájmu o učení, k uvědomění si vlastních silných a slabých stránek, k samostatnosti. A tomu může přispět i dobře napsané slovní hodnocení. Od roku 2005 je možné na základních školách v Česku užívat jak známkování, tak i písemné zhodnocení žáka. To ale není vždy oblíbené. Dvořáková píše: „Známka je pro rodiče, a tím i pro žáky, symbolem školy a pro někoho škola bez známek už není škola.“

A jeden z milionů názorů...

Školy na to nemám, jak praví pedagogický klasik Jára Cimrman, ale když vyjdu z vlastní zkušenosti, myslím, že známky ke škole patří. A patřit by měly i dál. Pro jistotu jsem si vytáhl archivní papíry, jimž se stále říká vysvědčení. Když jsem ve školním roce 1985/86 přešel z pražské ZŠ Rakovského na ZŠ Horáčkova s rozšířenou výukou jazyků, učitelé tehdy ještě slovní hodnocení nevypisovali. Místo příliš „automatických“ jedniček se ale v pololetí u žáka III. C objevilo sedm dvojek – a bylo jasné, že je potřeba přidat a v čem. O tom, jak se flinkám, byli rodiče informováni na rodičovských schůzkách a zpětně viděno – člověku nějaký ten stres při pololetních písemkách do života spíše prospěl. I z těch krátkodobých „nalejváren“, jak říká ředitel Brož, se snad z hlavy nevylilo úplně vše.

Ve chvíli, kdy v pololetí hrozila „dostatečná“ z latiny, nás sranda přecházelaSlovní hodnocení se přidalo až od druhého ročníku na gymnáziu. A obávám se, že tehdy – v roce 1992/93 – nás dobře míněné věty pedagogů nijak nestimulovaly. Spíše jsme si je s kamarády předčítali pro obveselení: „Nechá se snadno rozptýlit okolo sedícími spolužáky.“ „Neškodilo by více pozornosti při výkladu.“ „Téměř celé II. pololetí vůbec nepracoval, většinu vyučování prohovořil se sousedem v lavici, doma se nepřipravoval.“ „Řidší účast v hodinách matematiky mu bránila se výrazněji projevit.“ A podobně.

Jenže ve chvíli, kdy v pololetí hrozila „dostatečná“ z latiny, nás sranda přecházela. Nebýt té zastaralé zhouby jménem klasifikace, vskutku nevím, zda bychom se začetli do učebnice a rychle se šprtali plusquam perfectum – nutné ke zlepšení známky. Netýká se to pochopitelně raných ročníků základní školy, ale laicky se domnívám, že nejlepší variantou je kombinovat nedokonalé známky se slovním hodnocením. A to dokonce i v pololetí, stres nestres.