Je už tomu skoro čtrnáct let, co manažeři Mostecké uhelné společnosti (MUS) v čele s hlavním organizátorem majorizační transakce Antonínem Koláčkem ovládli největší hnědouhelné doly v zemi. Dnes je jasné, že při převedení tak obrovského majetku do soukromých rukou selhaly v letech 1997 až 1998 všechny složky státu, až na pár statečných úředníků v čele tehdejšího Fondu národního majetku (FNM). Byla to absolutní nekompetentnost, nebo záměr?
ČESKÁ POZICE se pomocí svědectví bývalých vysoce postavených politických činitelů pokouší tehdejší události rekonstruovat.
Jako první se ke kauze MUS loni v prosinci nebývale otevřeně vyjádřil tehdejší šéf FNM Roman Češka. Nyní ČESKÁ POZICE na toto téma hovořila s Cyrilem Svobodou, který je dnes už jen řadovým členem KDU-ČSL a vyučuje na několika vysokých školách. Koncem devadesátých let však patřil mezi vycházející politické hvězdy, v úřednické vládě bankéře Josefa Tošovského (1998) zastával post ministra vnitra, v letech 2002 až 2006 byl ministrem zahraničních věcí, v roce 2009 ministrem pro místní rozvoj.
Svoboda: Nic si nepamatuji
Český stát přišel o kontrolu nad strategickým podnikem na památné valné hromadě 25. dubna 1998, která se konala ve Svinčicích u Mostu. V České republice toho roku od 2. ledna do 17. července vládl kabinet Josefa Tošovského; v něm sedělo na ministerských postech pět ministrů, dřívějších členů ODS, ale od 22. ledna už za nově vytvořenou Unii svobody, tři ministři lidovečtí a tři ministři Občanské demokratické aliance (ODA).
Svědectví Cyrila Svobody se dá shrnout do jedné krátké věty: Nic neví a nic si nepamatuje. Tomu se obtížně věří, protože když se krade – sice na tehdejší dobu velice sofistikovaně - nějaký velký státní podnik, ministr vnitra o tom obvykle leccos ví, minimálně z informací zpravodajských služeb. Jenže Svoboda, který je katolík, v rozhovoru pro ČESKOU POZICI několikrát opakoval, že o situaci kolem MUS nic nevěděl. Je to vůbec možné?
Pokud říká pravdu, je to dosti smutné svědectví o fungování tehdejší úřednické vlády. „Nedostal se mi do ruky žádný materiál, který by popisoval, co se odehrává s akciemi Mostecké uhelné společnosti,“ vzpomíná si Svoboda. Dodává, že na vnitru byl jako nováček ze strany ostatních členů vedení ministerstva v jakési informační izolaci. „Tito úředníci dobře věděli, že Tošovského vláda je dočasná a všichni čekali jen na nové volby,“ říká Svoboda.
Svoboda podle svých slov neměl k dispozici ani zprávu Bezpečnostní informační služby o situaci v MUS z konce března 1998, ale ani varovný materiál, který vypracovalo vedení Fondu národního majetku krátce před mimořádnou valnou hromadou dolů 25. dubna.
Obě zmíněné instituce spojovala strana ODA. Roman Češka, který řídil Fond národního majetku, byl jedním z hlavních politiků ODA, která zakrátko ve volbách 1998 propadla. Ředitelem BIS byl od března 1997 do ledna 1999 Karel Vulterin, podle médií spolužák dalšího významného politika ODA Pavla Bratinky. Podle Svobody v tehdejší české politice tato malá pravicová strana ztratila váhu i voliče a její politiky málokdo bral vážně.
Pod vhodným deštníkem
„Nevzpomínám si, že by na jednáních vlády, na kterých jsem byl, někdy probírala tato problematika. Netušil jsem, co se v dolech děje,“ tvrdí Svoboda. Dodává, že Tošovského vláda samozřejmě nese za případ MUS svůj díl odpovědnosti. Podle něj ministři v této době řešili jiné kauzy, například privatizaci Státních léčebních lázní Třeboň či otázky kolem jaderné elektrárny v Temelíně. Z dnešního pohledu se zdá naprosto absurdní, že Tošovského vláda nevěnovala situaci v dolech v hodnotě mnoha desítek miliard korun žádnou pozornost. Svoboda se dnes přiklání k názoru, že velká část akcií, které manažeři MUS potřebovali k získání majority, již byla různými způsoby vykoupena v roce 1997, tedy už za vlády Václava Klause. I tak ale měl Tošovského kabinet reagovat.
Svoboda má za to, že Tošovského si jako premiéra vybral tehdejší předseda lidovců Josef Lux po dohodě s prezidentem Václavem Havlem. Vládu prý de facto řídil první místopředseda vlády a ministr zemědělství Lux, který stejně jako Havel již nežije. Tošovský ve své vládě Svobodovi nejdříve nabízel post ministra pro evropské záležitosti, což Svoboda odmítl, protože nevěřil ve funkčnost a smysl takového úřadu, když vše se stejně rozhoduje na ministerstvu zahraničí. Pak přišla nabídka řídit vnitro a na to už Svoboda kývl. (To však údajně těžce nesl lidovec Miloslav Výborný, dnes ústavní soudce, který byl ve druhé vládě Václava Klause byl ministrem obrany, a stěžoval si – podle Svobody neúspěšně – u Luxe.)
Na základě svých zkušeností Svoboda tvrdí, že byla to doba pro různé šíbry, kteří pod deštníkem pro veřejnost sympatické vlády dokázali mnoho věci prosadit. „Svým studentům stále opakuji, aby neadorovali nepolitické, takzvané úřednické vlády,“ varuje Cyril Svoboda.