Díky rozkolísání mezinárodní politiky, obnoveným akademickým diskusím o povaze islámu, návratu náboženských teorií a přítomnosti násilné i nenásilné náboženské praxe v evropském veřejném prostoru se mnozí pokoušejí uchýlit do údajného bezpečí a poklidu dobrých, vyzkoušených, západních hodnot.
Pokud k nim počítáme volební mechanismy, toleranci k menšinám a nějakou variantu zásady „žij a nech žít“, nemuselo by to vyvést z klidu. Pokud ale vezmeme v úvahu hlubší a mentálně vzdálenější hodnoty, například takzvaně křesťanské, měli bychom přinejmenším zneklidnět.
Velikonoční svátky umožňují zamyšlení nad něčím, čemu říkáme „západní hodnoty založené na židovsko-křesťanských tradicích“. V jakém smyslu? Odpovědí mohou být čtyři aspekty křesťanství, jak se výrazně ukazují v ústředním momentu církevního roku, kterým jsou právě probíhající Velikonoce.
Odrůda blízkovýchodního náboženství
Jako předznamenání budiž uvedeno, že křesťanství je mnohem starší než to, čemu říkáme Západ a západní civilizace – dokonce původně nijak se Západem nesouvisí. Je to odrůda blízkovýchodního náboženství, které vzniklo na okrajovém území tehdejšího římského impéria a do Evropy bylo posléze importováno, a to nikoli bez odporu evropských kmenových elit.
Křesťanství je mnohem starší než to, čemu říkáme Západ a západní civilizace. Je to odrůda blízkovýchodního náboženství, které vzniklo na okraji římského impéria. |
To, že se import posléze změnil ve vnitřní osvojení a akceptaci, nic nemění na faktu, že svou povahou je křesťanství učením východním, nikoli západním, navíc díky svým židovským kořenům modernímu Evropanovi poněkud časově i mentálně vzdálené.
Ale k podstatě věci. Jádro Velikonoc se podle prastarého zvyku člení do čtyř dnů, z nichž každý má vlastní poselství. Mohli bychom je nazvat čtyřmi fackami, které jsou s útočnou a docela krutou silou uštědřeny našemu běžnému způsobu uvažování a chápání toho, co je pro nás – občany moderních pospolitostí – dobré a prospěšné.
Zelený čtvrtek
První je Zelený čtvrtek, kdy si křesťané připomínají Ježíšovu poslední večeři s učedníky, ale také též jeden kaz na kráse tohoto společného stolování. Jde o více než rušivou drobnost – zradu jednoho z vyvolených, jehož jméno zmiňují původní křesťanské texty s nevýslovným opovržením – Jidáše Iškariotského. Tento muž ve chvíli, kdy Ježíš překvapivě umýval nohy svým učedníkům, to už prostě nevydržel a šel prozradit místo Učitelova pobytu židovským představeným.
Prvním symbolickým políčkem do naší moderní tváře je představa zrádce „z náboženských důvodů“, apostaty. Jakoby nám naše individualistická kultura, kterou dnes sdílíme, chtěla nabídnout smysluplnou alternativu – vždyť Jidáš se vlastně pokoušel vymanit z malé sekty, jejíž představitel ztratil úplně soudnost, mluvil stále více o své smrti, kterou musí za každou cenu postoupit, a zakázal dokonce v tomto smyslu jakoukoli debatu. Když se na toto téma s ním pokoušeli diskutovat, tvrdě je odbyl.
Nezjednodušili křesťané až příliš realitu, když Jidášovo jednání nazvali zradou? Nesnažili se za každou cenu najít nepřátele ve vlastních řadách, jak to vidíme u jiných náboženských i politických skupin v dějinách? |
Řečeno jinak, Jidáš by nám mohl být do jisté míry sympatický, neboť se vzepřel autoritě „vůdce“ a pochopil, že s touto zvláštní partou to daleko nedotáhne. Zradou to nazvali jeho bývalí spolubratři, ale co když to byla oprávněná individualistická vzpoura proti kolektivnímu vymývání mozků? Což nám dnešní příklady různých uzavřených skupin nepodávají svědectví, jak je obtížné se osvobodit od tíživého jha jednomyslného společenství, které se snaží udržet svou soudržnost za každou cenu?
Zelený čtvrtek se v této souvislosti nejeví příliš optimisticky, navíc nabízí vážné varování. Nezjednodušili křesťané až příliš realitu, když Jidášovo jednání nazvali zradou? Nesnažili se za každou cenu najít nepřátele ve vlastních řadách, jak to vidíme u jiných náboženských i politických skupin v dějinách? Navíc pro moderní způsob myšlení jsou stoupenci křesťanství značně tvrdohlaví, a to už několik desítek století. Nejenže pořád nazývají zradu zradou, ale ke všemu stále trvají na tom, že člověk se svým individualismem nevystačí.
Velký pátek
Pokud je Zelený čtvrtek políčkem, Velký pátek by se dal označit za výsměch. Po všech snahách moderní doby vyložit a odzbrojit smrt jako něco nepatřičného, co odporuje životu, po všech úspěších moderní medicíny, která život neustále prodlužuje a vylepšuje, po všech touhách po technologickém zvládnutí umírání, po návrzích „dobré smrti“ prostřednictvím eutanazie přichází znovu a znovu velkopáteční vyprávění, jež má několik provokativních poloh.
Za prvé tvrdí, že smrt patří k životu a že je nesmírně tíživá. Dokonce že se o smrti musí mluvit, že ji nelze obejít. Ani to křesťanství nestačí, jde mnohem dál. Namlouvá nám, že život a především smrt jakéhosi bezvýznamného židovského proroka kdesi na okraji světového impéria, smrt, o které se už za hranicemi jeho rodného městečka nic moc nevědělo, má světodějnou úlohu. S vážnou tváří vypráví, že neúspěch doprovázený velkými přísliby a očekáváními, je vlastně velkým úspěchem, protože poprava poměrně neznámého chudáka nebyla nadarmo, že byla jaksi „za všechny“.
Dnes přece tušíme, že není třeba strávit celý život úvahami nad posledními věcmi člověka a jsme na hony vzdálení myšlence, že by spravedlnost a nevinnost měly nějak souviset s naší smrtí či smrtí našich blízkých |
Za druhé tvrdí, že existuje důvod, proč se tímto jedním lidským ztroskotáním zabývat do detailů. A nemusíme si brát na pomoc umučení podle filmového spektáklu Mella Gibsona, docela postačí evangelia. Ježíšovou veřejnou popravou se zabývají všichni evangelisté a líčí posměch lidu, pokrytectví židovských vůdců i lhostejnost římského místodržícího. Neberou si servítky ani vzhledem k chování apoštolů. Jako by nechtěli přejít ani jediný detail utrpení, zoufalství, zapření, ponížení a tíživého umírání.
To, co se snažíme vytěsnit z mysli a pro co hledáme nějaké přijatelné vysvětlení ve vlastních životech, nám křesťanství připomíná až brutálně a zdá se, že s nárokem na platnost pro všechny členy lidského rodu. Smrt nejenže patří naprosto jednoznačně k lidskému životu, ale jako by se zdálo, že smrt nevinného má i vyšší cenu.
To je podivné. Dnes přece tušíme, že není třeba strávit celý život úvahami nad posledními věcmi člověka a jsme na hony vzdálení myšlence, že by spravedlnost a nevinnost měly nějak souviset s naší smrtí či smrtí našich blízkých.
Sobotní (bílá) noc a Velikonoční neděle
Už už by se zdálo, že sobotní (bílá) noc a Velikonoční neděle by mohly být jakýmsi oddechem po vyprávění o smrti, že se blížíme k něčemu nadějnějšímu. Je to však ještě horší a křesťanská tradice jde mnohem dál, až na samotnou hranici únosnosti. Na tom, co křesťanství učí, si totiž lámou zuby všechny moderní kategorie.
Evangelisté jsou ve svých zprávách rozporuplní, dokonce se nestydí vyprávět, jak zpráva o prázdném hrobě zaskočila Ježíšovy stoupence. Všichni jsou ohromeni, nejistí, nechtějí věřit zprávám, které se šíří jako novinářské kachny. Jedny pochybnosti střídají druhé. Jejich Pán se jim sice po své smrti zjevuje, ale velmi zvláštně. Nejsou schopní ho poznat, na jednom místě připomíná ducha, protože prochází zdí, na jiném s nimi klidně snídá a na dalším jim ukazuje svůj probodený bok, aby uznali jeho „totožnost“.
Pokud chtějí křesťanští apologeté, včetně těch současných, mluvit o nějakých důkazech boží existence, dá se s nimi ještě (občas) diskutovat. Ale mluvit vážně o vzkříšení z mrtvých, to už není žádné seriózní téma pro naši pěstěnou racionalitu. |
O velikonoční neděli křesťané radostně tvrdí, že Kristus vstal z mrtvých. Kdo to ale může říci s jistotou? Odporuje to veškeré naší zkušenosti. Dobrá, když už musíme smrt připustit po šťastném a příjemném životě, budiž – přátelé nás rozptýlí do nějakého amazonského pralesa a broučkové námi napasení budou nad lesy svítit. Ale co je tohle? Zrušení smrti – to je přece neslýchané a už vůbec ne dokazatelné a prokazatelné.
Křesťanství po nás chce, abychom přijali ambivalentní svědectví, často ještě z druhé ruky. O žádných důkazech se nedá mluvit. Pokud chtějí křesťanští apologeté, včetně těch současných, mluvit o nějakých důkazech boží existence, dá se s nimi ještě (občas) diskutovat. Ale mluvit vážně o vzkříšení z mrtvých, to už není žádné seriózní téma pro naši pěstěnou racionalitu.
Přiznejme křesťanství sice to, že si tuto obtíž uvědomovalo a uvědomuje, když mluví o tajemství víry – nikoli o něčem jednoznačně poznatelném –, ale nás vybízí náš západní způsob uvažování, abychom se drželi toho, co je výsledkem kritického poznání. Dokonce jsme si na to vypracovali vědecké metody a vybudovali odborné instituce, v nichž se pěstují schopnosti, které nám umožní rozlišit, o čem se dá racionálně mluvit a čem už nikoli...
Velikonoční pondělí
Zbývá velikonoční pondělí a alespoň zde by si mohla západní mysl poněkud odpočinout. Je zde sice přítomno mnoho mýtického a folklórního balastu – u všech těch zvyků, tradic, oslav a regionálních mravů –, ale to je zřejmě daň, jakou platíme svým předkům. Na vejcích a velikonočních zajíčcích přece není nic špatného, a pokud nám Evropská unie zakáže mrskut, nebude to nic tragického, protože zřejmě jde pouze o jistou formu domácího násilí.
Nemusíme ostatně chápat naše bytí na tomto světě jen čistě racionálně. Emoce, cit a prožívání oslav patří k tomu, abychom byli úplnými lidmi. Křesťanství je sice opět v jakési opozici, když se snaží některé zvyky vysvětlovat čistě nábožensky, případně některé zakazuje, to by ale nebylo nejpodstatnější. Je zde něco mnohem důležitějšího a nebezpečnějšího, co se vztahuje k chápání velikonočního poselství jako celku a co bývá ve dnech po velikonoční neděli nekompromisně tematizováno.
Křesťané považují svou rozporuplnou zprávu o Ježíšově vzkříšení za natolik zásadní, že ji chtějí „zvěstovat“ všem lidem bez rozdílu. Dosud bychom to mohli považovat za nezávaznou hru, kterou si hraje nějaká zanedbatelná skupina obyvatel, nyní už ale jde opravdu do tuhého.
Křesťanství tvrdí, že zná pravdu a že ji můžeme a máme přijmout. Nebylo by to možná tak opovážlivé, kdyby šlo jen o jeden dva etické či naukové příkazy. Jde ale mnohem o víc – máme celostně přijmout spíše osobní charakter pravdy, která má proměnit naše smýšlení a posléze náš život. |
Křesťanství je totiž výrazně misijním náboženstvím. Tvrdí, že zná pravdu a že ji můžeme a máme přijmout. Nebylo by to možná tak opovážlivé, kdyby šlo jen o jeden dva etické či naukové příkazy. Jde ale mnohem o víc – máme celostně přijmout spíše osobní charakter pravdy, která má proměnit naše smýšlení a posléze náš život. I zde mluví toto náboženství o smrti – v jeho pojetí máme zemřít, abychom se mohli znovu narodit.
To je už ale opravdu hodně problematické, neboť víme, že šíření univerzálně chápaných pravd přineslo a přináší v historii mnoho zla, zklamání a potíží. Že univerzální nárok znamená často ztrátu snášenlivosti, nepřijatelné formy přesvědčování, popřípadě nenahraditelnou ztrátu odlišné identity a jiné kultury.
Velikonoční pondělí přináší tudíž čtvrtý, zásadní políček současným západním představám. Veřejně hlásá svůj nárok na civilizační misii, byť s proklamací nenásilí. Co když ale jsou tyto proklamace jen jedním z rétorických gest, které tak dobře známe z politického světa?
Nebezpečné křesťanství
Velikonoce bychom tudíž měli z těchto důvodů vzít velmi vážně. Mezi nás, osvícené obyvatele západního světa, hrdé na svou racionalitu, na zvládání svých potíží prostřednictvím moderních věd, upnuté na představu nezadržitelného pokroku, se vkliňuje předmoderní svět se svými nezanedbatelnými pojetími světa a člověka i svými mnohačetnými nároky.
Ti z nás, kteří se obávají islámu, by neměli zapomínat, že ačkoli dnes má křesťanství mnohem méně problémů a jeví se mnohem mírumilovněji, za bezpečné ho nemůžeme považovat ani omylem |
Ti z nás, kteří se oprávněně obávají jiného světového náboženství – islámu –, by neměli zapomínat, že ačkoli dnes má křesťanství mnohem méně problémů a jeví se mnohem mírumilovněji, za bezpečné ho nemůžeme považovat ani omylem. Z hlediska evropských dějin sice občas hrávalo pozitivní roli, když bylo jakýmsi pojícím tmelem společnosti, a dokonce občas i dokázalo podpořit nějaký konzervativní politický projekt, ale jde o hnutí, které by se dalo nazvat podvratným.
Jeho revolučnost může však být navíc z našeho hlediska problematická, neboť přece vnitřně neustále umožňuje útlak a nerovnost – duchovní jsou vyvolenou kastou, ženy naopak nejsou v nejrozšířenějších denominacích připuštěny ke svěcení.
Smrt a její překonání
Pro současné, západní myšlení představuje křesťanství nejednu výzvu, nejednu provokaci, nejedno nebezpečí. Tvrdí navzdory našim brilantním postmoderním teoriím, zejména nyní o Velikonocích, že Pravda existuje a že má dokonce jméno. Že s námi tato Pravda dokonce touží komunikovat. Tvrdí, že je pro nás přínosné přijmout svědectví, které je založené na důvěře, nikoli na důkazech.
Křesťanství je plné rozporů. Nejprve mluví o významu smrti, pak o možnosti jejího překonání. A ozdobou je jeho tvrzení, že bychom měli toto učení šířit, což nevylučuje rozdělení společnosti a přinejmenším ideové střety mezi lidmi |
Navíc je plné rozporů – nejprve neustále mluví o významu smrti, pak o možnosti jejího překonání. A ozdobou je jeho tvrzení, že bychom měli toto učení šířit, což nevylučuje rozdělení společnosti a přinejmenším ideové střety mezi lidmi. Ježíš dokonce jednou prohlásil, že nepřinesl na zem pokoj, ale meč. Ti z nás, kteří spoléhají na to, že křesťanství je jednou z nezastupitelných hodnot, na nichž spočívá naše civilizace, by se měli nad tímto nespolehlivým a protikladným fenoménem vážně zamyslet.
Křesťanství, při veškerém svém mocenském oslabení v rámci novodobé sekularizované Evropy, totiž není jen nějakým nezbytným civilizačním prvkem, který bychom mohli bez následků včlenit do našeho systému jako ochočeného ptáčka v kleci, jenž by nám zazpíval o míru, sbratření a pohodě, popřípadě kázal o františkánsky laděném ekologickém stylu života. Je to spíše spící tygr, který v naší zoologické zahradě už poněkud vypelichal a otupily se mu drápy, ale nesmíme zapomenout, že je to pořád divoké zvíře, byť unavené a v kleci.
Omyl a pravda Friedricha Nietzscheho
Nezapomínejme, že křesťanství není žádná nauka vymyšlená někde v evropské kavárně. Vymyslel ho radikální podivín vydávající se za Božího syna, který stupňoval své úsilí až do krajnosti. Zvěsti, že ošidil svou smrt a dožil někde v Indii s velkým bříškem a tuctem dětí, můžeme odložit do říše báchorek.
Friedrich Nietzsche se v jedné věci hluboce zmýlil a v jedné měl hlubokou pravdu. Mýlil se v tom, že v základech křesťanství je slabost. A měl pravdu v tom, že křesťané jsou schopní hluboce nenávidět tento svět. |
K jeho učedníkům patřili rybáři, rytíři, kněží, králové i intelektuálové, kteří se v podivné paradoxnosti jeho učení shlédli natolik, že byli ochotní podstoupit jakékoli dobrodružství a nebezpečí, jen aby se vyrovnali svému Mistru.
Friedrich Nietzsche se v jedné věci hluboce zmýlil a v jedné měl hlubokou pravdu. Mýlil se v tom, že v základech křesťanství je slabost. A měl pravdu v tom, že křesťané jsou schopní hluboce nenávidět tento svět. U ochočeného tygra to tolik není vidět, ale když se mu podíváte pořádně do očí, uvidíte záblesk, který vám prozradí, že jde o svobodné stvoření, schopné nasadit život v heroickém gestu.
A o tom jsou Velikonoce, které máme sklon vnímat jako poklidné svátky jara!
