Události se opakují. Například v ekonomice je cyklický vývoj běžný, třeba 45- až 60letý Kondratěvův cyklus zohledňující vliv inovací. O vztahu ekonomiky a politiky se diskutuje a píší spisy. Pro úplnost je k tomu třeba dodat, že ve těchto vztazích se promítají zájmy a moc.
Dohromady to tvoří směs, jež bývá roznětkou k revolucím a válkám. Ty zásadní se v minulých stoletích odehrávaly zhruba jednou za sto let. Zájmy se kupí, velmoci se rozpínají, protože je prostor. Jednoho však být přestane. Chvíli se to týká peněz a jejich kontrolorů, a poté to praskne, v novodobé historii několikrát. Prasknou peníze obyvatel, zejména po odloučení od podkladu ve formě drahého kovu zlata.
Od Francouzské revoluce k Bretton Woods
Papírové asignáty (1790–1797) byly vymyšlené za Francouzské revoluce a měly kompenzovat rozkradení dřívější dobré měny a rozbití právního řádu. Tehdejší události byly jako vystřižené z 20. a 21. století: fiktivní krytí zabavenou půdou, regulace cen a jejich selhání, rozpad začínající manufakturní výroby, nejistota, pokles spořivosti, spekulace, přerozdělování ve společnosti, zabiják ekonomiky, korupce a zánik hodnot v důsledku hyperinflace. To vše vyřešilo politické, mocenské a finanční pnutí 18. století.
Francouzská revoluce nebyla spuštěna nahodile, a ancien régime byl odstraněn, aby byl znovu nastolen s jiným rozdáním karet. Přicházejí jakobíni, bezpráví a teror a poté Napoleon. Panevropská válka trvá až do roku 1815. Obyvatelstvo zúčastněných zemí je očesáno o hotovost i vklady. Sféry vlivu jsou nově vykolíkované na Vídeňském kongresu v letech 1814 až 1815 a během něj se odehrávají operní představení a ložnicová hrdinství jeho účastníků. Následně zlato zhruba na sto let postaví na nohy měnový a ekonomický systém.
Papírové asignáty byly vymyšlené za Francouzské revoluce a měly kompenzovat rozkradení dřívější dobré měny a rozbití právního řádu
Svět začal být velmocím opět těsný na začátku 20. století. Říkal si o nové přerozdělení. Peníze bylo třeba odhodnotit, znehodnotit. Záminka k velké válce se našla na Balkáně. V Sarajevu je zastřelen arcivévoda František Ferdinand d’Este, po čemž následovala čtyřletá jatka první světové války. Hlavní fronta byla jako do té doby obvykle mezi Francií a Německem. Zlatý standard zmizel a s ním i existenční ukotvení obyvatel.
Po této válce nastalo nové rozdělení sfér vlivu a moci, versailleské uspořádání z roku 1919 však nebylo ani dokonalé, ani definitivní. Nové měnové uspořádání po roce 1918 se nakonec dobelhalo jen k druhé světové válce. Politické uspořádání se našlo v únoru 1945 na Jaltě, měnové v Bretton Woods v roce 1944. Mezitím se odehrával tradiční děj – obyvatelstvo evropských zemí bylo připraveno o hotovost.
Roznětka opět na Balkáně
Od Sarajeva 1914 neuplynulo ani sto let a začíná nový tlak na přerozdělení sfér vlivu, moci, bohatství a zdrojů. Měnové řešení z roku 1944 postavené stále významně na měně a zlaté devize od roku 1971 vzalo za své. Francouzsko-německé integrační mocenské nutkání ve formě Evropské unie opět vede k podsouvání „upřímných“ mírových experimentů. Sotva se frank a marka staly řádnými měnami, už se objevila nutkavá potřeba ovládat, dělit a porcovat svět prostřednictvím finančního systému.
To správné je společná evropská měna euro. Je však nedostatečně transparentní, vzdálená národním dohledům a nevhodná pro nehomogenní ekonomiky neobvyklých a umělých státních partnerů. To startuje stejné pnutí a zmar hotovosti i úspor evropských obyvatel jako v předchozích případech.
Od Sarajeva 1914 neuplynulo ani sto let a začíná nový tlak na přerozdělení sfér vlivu, moci, bohatství a zdrojů
Roznětka se po sto letech nachází opět na Balkáně. Sled událostí je známý. Nezáleží téměř na tom, drží-li ji v ruce Marie Antoinetta, Gavrilo Princip či Lukas Papadimos. Někdo jim ji podstrčil, nebo ji sami po dohodě odněkud přinesli. Nemá to nic společného s konspiračními teoriemi, ale s nejbližší evropskou budoucností. Příjemci tučných zisků se zatím decentně skrývají. Ovcemi, kavkami a šupáky k oškubání jsou evropské národy.
Vyzkoušená řešení
Tyto zápletky mají vyzkoušená řešení – pády měn, centrálních bank i bank běžných (s úsporami obyvatelstva), určování nesmyslných a neúčelných částek k totálnímu vyčerpání zemí a systémů. Po Versailleské smlouvě to byly nesplnitelné německé reparace. Po eurovém experimentu biliony dolarů na „vyfutrování“ nemožného – řeckého a středomořského sociálního dobrodružství na úkor budoucnosti.
Po jatkách první světové války, zejména na francouzsko-německé frontě, a po kompromisním příměří místo řádné kapitulace zbývalo vyřešit mocenské uspořádání a „vypořádat“ promrhaný majetek – podstatu existence především německé populace. Zlatá předválečná císařská marka byla do roku 1914 směňovaná za stejně zlatem krytý americký dolar v poměru 4,2 ku jedné. Během války se oběživo v Německu znásobilo pětkrát.
Zlatý standard byl v Německu zrušen již 4. srpna 1914. Němci se domnívali, že ve válce zvítězí, a jejich válečný dluh narostl na 154 miliard marek. Absolutně nerealistické reparační požadavky zejména Francie a Belgie byly nakonec v roce 1922 stanoveny na 226 miliard původních zlatých marek během 42 let. (A později sníženy na stejně nerealistických 132 miliard zlatých marek na 30 let.)
Po jatkách první světové války a po kompromisním příměří místo řádné kapitulace zbývalo vyřešit mocenské uspořádání a „vypořádat“ promrhaný majetek
Všechno to však byly jen hypotetické kalkulace finančníků. Kurz tehdejší papírové hyperinflační marky poskočil za necelý rok 1923 na čtyři biliony za dolar. V polovině prosince 1923 byl stanoven nový kurz za nové papírové, takzvané rentové marky v poměru bilion papírových marek za jednu novou marku, později nazvanou říšská.
Opět astronomické dluhy
Tím byly vyřešeny miliardové dluhy velmocí na úkor obyvatel. Byla zlikvidována střední třída, nositelka a iniciátorka ekonomické aktivity i pilíř řádu a mravnosti. Nastoupili političtí extremisté – zprava nacisté, zleva komunisté. Obě skupiny chtěly zničit společnost a zavést svou totalitu. Nacistům se to podařilo v roce 1933. V roce 1945 je ve východní části opět poraženého Německa vystřídala totalita komunistická.
Po třech finančních krizích v podstatě deset let po sobě – 1987, 1997 a 2008 – se svět ocitl v podobných astronomických dluzích. Úlet Evropské měnové unie, tak jak funguje, byl stejně destruktivní jako první světová válka. A jsme opět na Balkáně, nikoli v Sarajevu, ale v Aténách. Válčit sice nikdo nechce, odstranit astronomické dluhy na cizí účet však ano – i na český.
Všechno již bylo popsáno, analyzováno a pojmenováno, ale osvědčené postupy platily dříve a platí i dnes. Pro širokou literární obec to s průnikem až do podvědomí přesně popsal spisovatel Erich Maria Remarque. Ale až v roce 1956, kdy si přestal myslet, že se svět definitivně poučil a již nepotřebuje memento. Jeho román Černý obelisk by měl být doporučenou literaturou pro politiky, vůdce politických stran, zastupitele všech stupňů a každého obyvatele.
Život za německé hyperinflace
Hlavní postavy románu, vojáci zaniklého německého císařství demobilizovaní po první světové válce, vedou solidní středostavovský podnik s hřbitovními náhrobky jako jejich otec. Bohužel v roce 1923, za německé hyperinflace. Na začátku románu si zapalují nonšalantně doutník znehodnocenou desetimarkovou bankovkou, za necelý rok jim však bilion marek nestačí ani na zaplacení večeře. Prodavači náhrobků špičkují o státní manipulaci: „Kdo umřel? Opora státu, drobný střádal. Den co den ho tady pohřbívají, ale jeho pomníkem není kříž, ale mauzoleum, kterému se říká burza.“
Po třech finančních krizích v podstatě deset let po sobě se svět opět ocitl v astronomických dluzích
Jaká je jejich obrana proti válcování systémem? „Chtěl bych být hloupý. Ne vykupitelsky. Věřící, pokojný, zdravý a bukolicky hloupý.“ Hloupí sice nejsou, ale hyperinflaci zastavit nemohou. Drtí je. Už ráno musejí myslet na znehodnocení měny Říšskou bankou v poledne a proplouvat životem mezi komoditními hodnotami, chvilkami běžných občanských radostí a hyperinflační mašinérií.
Běhají se směnkami do bank a ty zase do centrální banky, která usilovně pracuje na odstranění nemravných dluhů hyperinflací a chrlením tun bezcenných bankovek. Žít se dá jen každodenním obratem hmotných statků jako šmelinář: „Člověk, který využívá konjunktury, kšeftuje se vším, od slanečků po ocelářské akcie. Který kšeftuje, kde může, s čím může, jak může a přitom je jednou nohou v base.“
Důsledky
Jsou znehodnocovány důchody, ožebračováni invalidé a celé části národa. Lidé ze zoufalství páchají sebevraždy. Výplata zaměstnaných nemá na druhý den ani cenu papíru, na kterém je natištěna. „Nějaká komise studuje zvýšení starobních a invalidních důchodů. Její zpráva se očekává za několik měsíců: Důchodci a invalidé se pokoušejí v mezidobí žebrat, nebo je podporují známí, aby nezemřeli hlady,“ říká jedna z hlavních postav Remarqueova románu Černý obelisk.
A ptá se: „Jak je to možné? Měli jsme pořádek, stabilní měnu, neměli jsme nezaměstnanost, ale kvetoucí hospodářství a byli jsme váženým národem A co máme dnes? Nepořádek, pět milionů nezaměstnaných, hospodářství založené na podvodu. Kolik stojí dolar? Dnes v poledne přesně miliardu. Můžeme to oslavit třeba jako jubileum. Kdy budeme na mizině? Až všechno prodáme. Co pijete?“
Hlavní postavy románu vedou solidní středostavovský podnik s hřbitovními náhrobky, bohužel v roce 1923, za německé hyperinflace
Remarque situaci popisuje: „Žebráci vědí, že každá minuta je drahá. Cena polévky může za hodinu stoupnout o miliony marek. Záleží na tom, zda musí hostinský ráno nakupovat a zda je obratným obchodníkem, nebo obětí inflace. Je-li sám obětí, zvyšuje ceny příliš pozdě a menší oběti z něho tyjí.“ V důsledku toho dle Remarque obyvatelstvo barterově obchoduje: „Vyměňují staré postele za kanárky, porcelán za salám, šperky za brambory, nábytek za chleba, klavíry za šunku, opotřebované holicí čepelky za zeleninový odpad a pozůstalost po zemřelých za potraviny.“
Déja vu
„Konec inflace. Jedna nová marka za bilion starých!“ píše Remarque. Jedna z hlavních postav románu na to říká: „Tomu nevěřím. Jeden hanebný karneval skončil. Obrovská mýdlová bublina praskla. No a? Někdo nafoukne novou, mnohem větší.“
Remarque tím chtěl v roce 1956, kdy román poprvé vyšel, připomenout téměř 40letá mementa a mezi tím opakované negativní zkušenosti se systémem. Zemřel 25. září 1970, rok před zrušením zlatého základu z Brettonwoodské dohody. A zhruba 40 let před dnešní viditelnou fází krize eurozóny v důsledku hyperzadluženosti.
Remarqueův román se netýká starých vyčpělých událostí, ale cykličnosti dějin. Déja vu.
