V debatě o stabilizaci státního rozpočtu, kterou nyní intenzivně vedou ministři, opozice i odboráři, by neměla zapadnout myšlenka viceguvernéra České národní banky Vladimíra Tomšíka, na niž nedávno upozornil člen Národní ekonomické rady vlády a bývalý ministr financí Jiří Rusnok. Jde o zavedení speciální dluhové daně, jež by v kombinaci se stropem pro úroveň veřejného dluhu k hrubému domácímu produktu odrazovala vládu od neodpovědného utrácení a vytváření deficitů.
Jak by mohla tato daň fungovat? Její sazba by se každoročně stanovila podle nákladů, které musí stát vynaložit na obsluhu státního dluhu, tedy úroků z vydaných dluhopisů. Pokud bychom vycházeli z konkrétních údajů plánovaných na letošní rok, šlo by zhruba o 80 miliard korun, tedy v přepočtu na obyvatele včetně kojenců necelých 700 korun měsíčně.
Letos by šlo zhruba o 80 miliard korun, tedy v přepočtu na obyvatele včetně kojenců necelých 700 korun měsíčně
Ano, přesně takovou sumu nás stojí naakumulované dluhy z minulých let. A to hovoříme jen o prostém placení úroků, aniž bychom snižovali jistinu. Ta v současnosti obnáší 1,5 bilionu korun, neboli 143 000 korun na hlavu. Pokud by stát hospodařil v daném roce zodpovědně a podařilo se mu o tom přesvědčit i investory, kteří by pak nepožadovali za půjčené peníze tak vysoký úrok, mohl by být přebytek z vyměřené daně použit právě na úhradu této jistiny.
Přijde vám myšlenka viceguvernéra Tomšíka dovedená do konkrétních čísel nereálná? Možná. Ale například pro voliče by mohla být dobrým vodítkem, komu dát příště hlas, pokud by měli možnost porovnat, jak vysoká sazba dluhové daně byla na začátku a jaká na konci funkčního období vlády. A třeba by si pak politici zbytečné mrhání státními penězi lépe rozmysleli.
