Slovo krize se už dávno stalo běžnou součástí našeho každodenního slovníku. Krize původně znamenala vážnou situaci, respektive rozhodující (osudovou) událost, která se může obrátit v dobré i zlé. Ve vývoji organických životních procesů znamená krize poruchu, která zabraňuje zdravému fungování. V životě společnosti pak těžkou situaci nebo obrat, který na delší či kratší dobu rozhoduje o osudu společenství.
Krize, která vypukla roku 2008 – ve skutečnosti však začala mnohem dřív –, stále neskončila. Pouze se transformovala, zaznělo na budapešťské konferenci pořádané v dubnu u příležitosti návštěvy ministrů financí evropských zemí. A dostala jméno krize dluhová. Je však úplně jedno, jak ji budeme nazývat. Barevná bublina neoliberalismu praskla.
Neoliberální globalizace
Mnozí věřili, že podobně jako ve čtyřicátých letech 19. století odstartovala výstavba železnic obrovský průmyslový rozmach západní Evropy, povede také na prahu nového tisíciletí systém virtuálních cest, investice v oblasti informatiky a satelitní komunikace k nesmírnému rozvoji. Začala velká ekonomická válka o vlastnictví elektronických sítí a o trh fotografií, údajů, zvuků a her.
Každý, kdo v polovině posledního desetiletí minulého století investoval do akcií pěti největších internetových společností, si v roce 1999 přišel na zisk milion eur. Investovat bez práce a veškerého úsilí a získat nepředstavitelné bohatství bylo přímo novým zázrakem. Jenže newyorská burza elektronických technologií NASDAQ se v roce 2000 zhroutila a stáhla ke dnu i telekomunikační investory.
Neoliberální globalizace nabízí všem zemím konkrétní hospodářský vzor. Od roku 1989 se Argentina úslužně řídila radami mezinárodních finančních organizací a Mezinárodního měnového fondu (MMF). Státní majetek – ropa, doly, elektrické sítě, vodní zdroje, telefon, dálnice, železnice, metro, letecké společnosti a dokonce i pošta – byl zprivatizován a zahraniční obchod prošel liberalizací. O práci přišly tisíce státních zaměstnanců, platy a důchody neustále klesaly, aby se alespoň částečně dařilo snižovat stále rostoucí zadluženost země.
Zhroucení argentinského hospodářství
Na konci prosince 2001 se však argentinské hospodářství zhroutilo. Státní majetek v hodnotě několika desítek miliard dolarů se rozplynul, zahraniční zadluženost země se však nesnížila ani o cent. Dosahoval-li dluh před privatizací osmi miliard dolarů, poté, co byl státní majetek prošustrován, vzrostl na 132 miliard.
V devadesátých letech se státy na celém světě zbavily ve prospěch soukromých firem národního majetku o celkovém objemu 513 miliard eur
Navzdory všem těmto vnitřním problémům a obřímu státnímu dluhu se MMF na Argentinu nadále odvolával jako na příklad hodný následování. A deník The New York Times udělil argentinskému ministru hospodářství a přednímu bojovníkovi za privatizaci Domingu Cavallovi v březnu 2001 titul „liberální hrdina roku“.
Společnost země, která byla dávaná světu za vzor, se brzy rozpadla. Střední třída zažila prudký propad, většina lidí zabředla do hluboké chudoby, argentinský průmysl zkrachoval a miliony lidí přišly díky dobrým radám MMF o práci. A krize se jako mor šířila dál. V roce 1997 postihla země jihovýchodní Asie. Přednedávnem se zhroutilo Řecko, potom Irsko a Portugalsko.
Mocnosti nad národy a státy
MMF, Světová banka, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), která vznikla, aby „pomáhala vládám členských států utvářet a uplatňovat co nejlepší hospodářskou a sociální politiku“, přerostly v mocnosti, jež jsou nade všemi národy a státy. Mimo hranice parlamentní demokracie a v nadřazeném postavení vůči národním zájmům rozhodují o otázkách, které dříve náležely do kompetence národa a parlamentu. Hospodářské pády způsobené krachem finančního světa, jenž se těšil absolutní svobodě a nebyl ničím kontrolován, a rostoucí schodky státního rozpočtu se dle nich dají napravit neustálými pohádkovými úvěry.
V devadesátých letech se státy na celém světě zbavily ve prospěch soukromých firem národního majetku o celkovém objemu 513 miliard eur – 215 miliard eur přitom tvoří Evropská unie. Investoři prahli po privatizovaných firmách, neboť stát jim poskytoval finance na jejich oživení a odpouštěl jim i dřívější dluhy. Investice do energetiky, dopravy, telekomunikací či zdravotnictví nepředstavovaly žádné riziko a slibovaly jistý zisk. Dalším dobrým obchodem je voda a půda.
Občané jen bezmocně přihlížejí kolonizaci nového typu. Velkou část jejich příjmů spolknou obří mezinárodní firmy zajišťující dodávky energie a vody, které si našly způsob, jak neplatit daně v zemi, v níž si přicházejí na obrovské zisky. Stát, strany, odbory – tam, kde nefungují jako přisluhovači velkopodniků –, které tradičně vytvářely určitou protiváhu, jsou vůči nenasytnému kapitálu bezmocné. Společně s globalizací jde všude ničení životního prostředí a prohlubování nerovnosti. Následkem chudoby a nezaměstnanosti je společenské násilí a kriminalita.
Bankovní svět
Víc než pět miliard z necelých sedmi miliard obyvatel Země žije v chudobě. Přitom se v bankovním světě, na mezinárodních burzách, protočí denně zhruba 1600 miliard eur, aby svým majitelům zajistily bohatý zisk jen díky kolísání měnového kurzu. Tímto způsobem vznikají obrovská jmění. Dle zprávy finančních poradenských firem Capgemini a Merril Lynch disponovalo v roce 2008 čtvrtinou celosvětově vyprodukovaného jmění, třinácti tisíci miliardami dolarů, pouhých 95 tisíc lidí.
Ve světě, v němž banky, pojišťovací společnosti a obchodní korporace porušují pravidla a nedodržují etické normy, které se dříve vztahovaly také na ně, ovládá vše nejistota a nevypočitatelnost
Ekonom François Morin, bývalý člen správní rady Banque de France, zveřejnil na základě údajů MMF a Světové banky v době vypuknutí krize, která otřásla finančními ústavy, ohromující čísla. Objem světových bankovních transakcí v roce 2005 činil 2069 bilionů dolarů, zatímco reálné hospodářství činilo 44 tisíc miliard neboli 44 bilionů. Hodnota reálného hospodářství tak představovala zhruba dvě procenta bankovních transakcí! Tyto údaje svědčí o fatálním nepoměru a dokládají propastný rozdíl mezi finančním a reálným hospodářstvím.
Krize, která vypukla v roce 2008 a dlouho byla popíraná, začala na Wall Streetu, v americkém bankovním systému, odkud se rozšířila do celého světa. Ve snaze předejít hospodářské katastrofě poskytly státy bankám, pojišťovacím společnostem a hypotečním ústavům obrovské finanční částky. Z nich se však také dostalo na zvýšení prémií vedoucích manažerů i na exotické dovolené, na které se management jezdil vzpamatovat z otřesů krizí. Na odškodnění malých investorů už však nezbylo.
Ztráta důvěry
Největší škodu způsobenou krizí představuje ztráta důvěry. Bez důvěry však nemůže zdravě fungovat život člověka ani společnosti. Hodnoty, jako je pravdomluvnost, loajalita či důvěra, jsou rovněž hodnotami hospodářskými. Ekonomika funguje nerušeně a efektivně, pouze pokud je každodenní život prostoupen důvěrou a poctivostí.
Ve světě, v němž banky, pojišťovací společnosti a obchodní korporace porušují pravidla a nedodržují etické normy, které se dříve vztahovaly také na ně, ovládá vše nejistota a nevypočitatelnost. Jedněmi z vážných následků krize, které se však příliš nezmiňují, neboť jej nelze finančně vyčíslit, jsou rozšíření nedůvěry, sobectví a mentality „nahrab si, co můžeš“ a tragický pokles společenské solidarity.
Krize nás přenesla ze starého do nového světa. Svět je pro člověka pochopitelný a budoucnost představitelná, což mu umožňuje plánovat, pouze je-li člověk obklopen pevnými institucemi – stát, podnik, rodina –, které určují společenské role a pravidla, čímž organicky zajišťují zdravé fungování společnosti. Ve světě vyšinutých finančních pochodů a vědomě porušovaných pravidel však brání člověku v uskutečňování jeho plánů a poklidném životě neznámé, nečekané faktory.
Podivná pyramidová hra
Nelze předvídat, co přinese zítřek. Nechrání nás instituce ani naučené chování. Peněžní ústavy se pouštějí do podezřelých spekulací a nepřehledných finančních operací, čímž riskují peníze, které jim nepatří. Finanční trh na sebe bere čím dál odvážnější a větší rizika, protože věří, že slibované příjmy nalákají další účastníky.
Finanční trh na sebe bere čím dál odvážnější a větší rizika, protože věří, že slibované příjmy nalákají další účastníky
Dlouhou dobu před námi provozuje jakousi podivnou pyramidovou hru. Díky šikovnosti managementu, který je štědře honorován bůhví na čí účet, lze v této hře rozdělit na ziscích víc peněz, než kolik investoři či pojištěnci zaplatí. Prezident francouzské vzájemné pojišťovny Matmut, která se prezentuje jako levná, se poté, co pohořela na burze a její majetek se rozplynul, bránil proti obviněním z nedostatečné správy majetku argumenty, jako by nebyl ředitelem peněžního ústavu zakládajícího se na vzájemné odpovědnosti, ale majitelem kasina a obětí pouhé náhody.
Bývalý šéfredaktor francouzského časopisu Esprit Paul Thibaud varuje, že nezodpovědné riskování bují ve finančních kruzích jako rovinné buňky. Ze světa peněz, který sleduje sobecké cíle a zisky a staví se mimo jakákoli pravidla, se dle něho stalo zvrácené umění podvodů. Finančníci se stali zajatci vlastní hrabivosti, které opustil veškerý smysl pro realitu. Thibaud nešetří ani akcionáře a investory. Ti dle něho postrádají smysl pro realitu, protože propadli slibům a očekávali příjmy, kterých nelze dosáhnout finanční aktivitou zakládající se na skutečné hospodářské činnosti.
Nový svět
Bankovní svět zkompromitovala dravá mentalita manažerů, nenasytnost akcionářů a hlad po půjčkách obyčejných lidí využívajících momentálních možností. Peněžní ústavy, které lákaly nemajetné vrstvy na astronomické příjmy a neomezené úvěry, kašlaly na staré rčení „žij, na co ti kapsa stačí!“ Klamavými reklamami vrhají lidi do pasti. Využívají prosté skutečnosti, že se každý chce mít lépe, čímž si však podřezávají vlastní větev – obyčejní lidé hradící letní dovolenou, televizi pro dítě, týdenní nákup a nakonec i půjčku z dalších půjček, kteří neměli ani ponětí o nových formách a neregulérnosti společenské hry nového světa, přirozeně rozechvěli tuto umělou stavbu, jež se na ně nakonec i zhroutila.
Bývalý guvernér americké centrální banky (Fed) Alan Greenspan, který byl ve službách pěti amerických prezidentů a politiku snadno dosažitelných úvěrů zavedl, v reakci na výčitky po zhroucení systému odpověděl: „Ale vždyť Amerika chtěla žít na dluh!“ A tento cynismus skvěle ilustruje nový svět a zvrácený systém, který už není řízen pravidly poptávky a nabídky, ale touhou po rychlém, nečestném zbohatnutí, krátkodobými spekulacemi a machinacemi s úroky a valutami.
V tomto novém světě se rovněž jasně ukázala bezmoc politiky. Mnoho politických vůdců cítí, že jsou zajatci nového světa a úrokující se úroky takřka nezaplatitelného dluhu jim zcela svazují ruce. Nemohou vycházet vstříc přáním a nárokům občanů, protože musejí „kontrolovat“ dluh a plnit očekávání mezinárodních finančních ústavů.
Oslabení tradičních hodnot
Utopie neoliberální globalizace způsobila značné škody. Ve znamení všemocného trhu, prostřednictvím privatizace veřejných a společenských sfér a pomocí manipulace hromadných sdělovacích prostředků likviduje tradiční společenství, ničí etické a společenské struktury. V jejích představách by se měly všechny země světa slít v obrovskou stejnou společnost, ve které je pánem finanční trh a hlavním dogmatem komunikace.
Čím dál více lidí pociťuje v tomto novém světě nastoleném proti jejich vůli nutnost změny
V tomto novém světě nastává v důsledku oslabení tradičních hodnot – rodina, náboženství, národ – a rozpadu společenství vyprázdnění pojmu demokracie. Ta není schopná kontrolovat distribuci příjmů, chránit instituce ani jedince a pomáhat jejich blahobytu. Nedokáže sloužit obecnému blahu. Budoucnost je pro člověka v novém světě nevypočitatelná a společnost nepřehledná. Ve světě považovaném za nepochopitelný se pak vytrácí touha po vědění a nikdo nevěří v možnost předvídatelného společenského vzestupu.
Proč by také věřil v integraci? V co by se integroval? Nedostatek peněz, zadluženost, absence společenské solidarity, tragická zaostalost nižších vrstev společnosti, nedostatečné vzdělání a nezaměstnanost činí z demokratických snah pouhou utopii.
Nutnost změny
Čím dál více lidí pociťuje v tomto novém světě nastoleném proti jejich vůli nutnost změny. Namísto soukromých smluv by bylo třeba uzavřít novou společenskou smlouvu. Bezostyšnosti globálních sil propojených s finančním světem nedokáže člověk čelit sám. Úspěšnému tažení finančního světa, který se nezakládá na práci a skutečné činnosti reálného hospodářství, by dokázala učinit přítrž pouze sebevědomá společenství, která jsou schopná vyjádřit a chránit vlastní zájmy, a sebevědomé národy založené na dobře organizovaných společnostech.
Je však velkým otazníkem, má-li uměle zbídačená společnost, která se zmítá v pasti zadluženosti, vůbec na výběr. Pokud však k takové volbě nebudeme mít dost sil a odvahy, potom se chtě nechtě staneme hladce součástí nového světa a necháme se uchlácholit tvrzením, že krize jako nějaká zlá a dlouhá choroba nekončí, nýbrž se jen transformuje. Nakonec se smíříme i s tím, že krize určuje náš život. Copak je pořád krize?
