Comeback Cecilie Bartoliové po 20 letech do La Scaly: Klaka bučela a pískala

Světoznámá pěvkyně a neméně slavný dirigent Daniel Barenboim zvládli drsné milánské publikum a nakonec se dočkali zasloužených ovací.

Cecilia Bartoliová v Praze před svým vystoupením v červnu 2011. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Cecilia Bartoliová v Praze před svým vystoupením v červnu 2011. | foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice
Cecilia Bartoliová v Praze před svým vystoupením v červnu 2011.

Měl to být triumfální návrat světoznámé mezzosopranistky Cecilie Bartoliové na scénu milánské La Scaly, kde naposledy vystupovala jako Zerlina v Donu Giovannim v roce 1993. Její galakoncert v pondělí 3. prosince, kterým pod taktovkou dalšího velikána Daniela Barenboima zahajoval sezonu orchestr La Scaly, však přes nesporně vysokou uměleckou úroveň poznamenaly – jak to napsat kulantně – temné stíny. Méně diplomaticky řečeno: Slavná „Ceci“ se vedle aplausu dočkala i bučení a pískotu.

Bartoliová určitě musela vědět, do čeho jde, respektive se vrací, a podle italských médiíprojevy odmítnutí, kterými je právě La Scala pověstná, zvládla s grácií sobě vlastní. Zůstala nad věcí, koneckonců její kariéra má pořád stoupající tendenci, nejnovějšího alba Mission se již prodalo neuvěřitelných deset milionů kusů, je opěvovaná a žádaná po celém světě, snad kromě – Itálie.

Zato umělecký šéf La Scaly Daniel Barenboim, iniciátor comebacku pěvkyně do Milána, měl prý po závěrečné děkovačce poněkud kamenný výraz. Možná ještě vzpomínal na páteční úvodní operní představení sezony, Wagnerova Lohengrina, po němž si vyslechl od Italů ostré výtky, jak to, že nezahajoval jejich oblíbeným Verdim. Asi pochopitelné. Jak poznamenal jeden z kritiků: dovedete si představit, že v Bayreuthu zahájíte sezonu Verdim, když má Wagner 200. výročí od narození? Dodejme, že prvně jmenovaný také. Oba někdejší rivalové v hudbě spatřili světlo světa v roce 1813.

La Scala jako fotbalová aréna

Stejně jako je zřejmé, že v Itálii pořád dávají přednost Verdimu před Wagnerem (ne že by to Barenboim nevěděl, ale prosadil si svou), dodnes v ní fungují takzvané klaky, skupinky diváků, jež dokážou zničit jakékoli operní představení nebo vystoupení sebeslavnějšího pěvce. Těmto, většinou už prošedivělým pánům (ženy jsou ve výrazné menšině) se také někdy říká „vdovci po Marii Callasové“, kteří zkrátka nemohou zapomenout na časy, jež se už nevrátí.

Klaky dokážou zničit jakékoli operní představení nebo vystoupení sebeslavnějšího pěvce

V případě Bartoliové v auditoriu zcela jistě seděli jak její skalní fanoušci – lístky dané do online prodeje zmizely během pár minut –, tak držitelé celoročních permanentek, kteří si Bartoliovou do programu nevybrali. A na horních galeriích se rozeseli i ti diváci, kteří se už dopředu dohodli, že jejich rodačce, momentálně žijící ve Švýcarsku, koncert pěkně znechutí.

První polovina koncertu, v níž zazněly árie od Händela a Mozarta, proběhla relativně v klidu. Avšak v druhé půli věnované Rossinimu, po části z opery Popelka, vypukla vřava jako při fotbalovém zápase, pískot a bučení. „Chudák Rossini“, „Jdi domů“, „Styď se, když je teď krize“ (s narážkou na vysoký honorář pěvkyně) a další urážky zaznívaly z horních partií hlediště, čemuž stejně hlasitě oponovali příznivci Bartoliové zdola. Skandování nakonec utnul po zhruba pěti minutách až samotný Barenboim, když zavelel: „Jste na koncertě, všichni buďte ticho!“ Zpěvačka pak dozpívala ve velkém stylu a potlesk a výkřiky „bravo“ měly v závěru navrch.

Odvaha být výjimečný

Při českých operách nebo snad pěveckých recitálech nejsou podobné události právě obvyklé, možná i proto, že u nás je tento žánr spíše na okraji zájmu, nikoho to až natolik nevzrušuje. Miminka se tady nerodí s áriemi v ústech, lidé nezpívají Verdiho večer v hospodě sborově zpaměti jako v Itálii. Na mysli mi vytanul jediný známější případ z roku 2001, kdy se bučení ozvalo po inscenaci Dalibora v Národním divadle v režii J. A. Pitinského s Evou Urbanovou v roli Milady. Tehdejší první dáma české opery potom z inscenace po premiéře odstoupila, čímž znalce poněkud překvapila.

Netuším, kdy se zase Cecilia Bartoliová do Milána vrátí, a jestli vůbec, přesto v jejím přístupu, a rovněž Daniela Barenboima, vidím markantní rozdíl oproti českému standardu. Bartoliová tušila, že ji v La Scale nečeká nic lehkého, navzdory tomu do toho šla. A obstála. Barenboim zase navzdory velkým tlakům prosadil v La Scale Wagnera proti Verdimu. A přesvědčit k návratu do Milána sebevědomou pěvkyni určitě také nebylo lehké. Světoví umělci jsou schopní dělat těžká rozhodnutí. To je mimo jiné odlišuje od průměru.

Počet příspěvků: 1, poslední 6.12.2012 11:53 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.