Coetzee: Spisovatelé jako svědomí národa? Možná za Victora Huga

Nobelista John Maxwell Coetzee rozhovory médiím nedává. Říká se o něm, že je velice plachý, například ani jednu ze dvou Man Brookerových cen, jež dostal, nepřevzal osobně. Málokdy někam z Austrálie, kde v současnosti žije, jezdí. Tentokrát udělal v obou případech výjimku. Kývl na pozvání Michaela Marche, amerického básníka a prezidenta Festivalu spisovatelů Praha. A díky jeho přičinění se mi rozhodl poskytnout rozhovor.

Domlouval se dlouho dopředu. Už někdy na sklonku jara jsem seděl v Marchově kanceláři a povídali jsme si spolu o všem možném, hlavně o Coetzeeho románech a o českých médiích – spíš tedy povídal pan March, velice výmluvný a zajímavý člověk. Zhruba po hodině pomalu vytáhl malinký lístek, ještě ho několikrát promnul mezi prsty a pak mi ho snad ještě pomaleji, než ho vytáhl, podal. Na lístku byla napsána Coetzeeho e-mailová adresa. Měl jsem počkat pár dní, aby pan March mohl rozhovor předsjednat. Pak jsem Coetzeemu napsal. Odpověděl rychle a uctivě. Věděl o mně a s rozhovorem souhlasil.

Ptal jsem se pak známých, na co by se jej chtěli zeptat. Vzniklo jakési kolektivní dílo. Soubor témat a otázek, které jsem nechtěl minout. Chtěl jsem se tázat hlavně na Jižní Afriku, na Afrikánce, na apartheid, na to, zda pociťuje nostalgii po této zemi, či na to, jak rozumět některým jeho starším textům. Jinými slovy, chtěl jsem se ptát na spoustu věcí.

J. M. Coetzee mi představu o rozhovoru rychle rozbil. Neodpovídal, jak jsem čekal, že odpovídat bude. Byl nesmírně stručný, někdy otázku odmítl úplně. Přišla mu nedůležitá? Nevím, nic nevysvětloval, prostě na ni neodpověděl.

A ještě k jeho knihám, k jeho dílu. Když jsem Coetzeeho romány četl poprvé – některé jsou přeložené do češtiny, jiné nikoli –, zdálo se mi, že to je přesně ono: žádné postmoderní prvky – nebo jen velice málo – nýbrž vyprávění. Velice strohé a hutné vyprávění. O lidech, kteří jsou na okraji, kteří nemají hlas nebo jej postupem času ztratili. Vyprávění na povrchu často nemilosrdné. První Coetzeeho kniha, která se mi dostala do rukou, byl Foe, moderní přepis Robinsona Crusoa. Kniha o moci a o síle jazyka, jež má podivuhodný, mnohovýznamový konec – a mimochodem kniha, jíž se dostalo jakéhosi ex post doslovu v projevu (He and His Man), který Coetzee přednesl u příležitosti přijetí Nobelovy ceny.

LIDOVÉ NOVINY: Vyrostl jste ve společnosti Afrikánců...

COETZEE: Nevyrostl jsem ve společnosti Afrikánců. Vyrostl jsem v hluboce rozštěpené společnosti, ve společnosti fragmentované – ve společnosti, která v Afrikáncích, kteří ji po dlouhá léta ovládali, viděla cizí a odporné lidi. Pojem Afrikánec byl a stále zůstává hluboce problematickým.

LIDOVÉ NOVINY: Proč vlastně?

COETZEE: Nemám příliš času, abych zabíhal do daleké historie, ale jednoduše lze říci, že se tohoto pojmu v letech 1948 a 1989 zmocnila Národní strana Jižní Afriky; strana, která vynalezla a implementovala apartheid. Abyste byl Afrikáncem, nestačilo, abyste mluvil afrikánsky. Musel jste být rovněž bělochem, protestantem, nejlépe kalvinistou, a musel jste se hlásit k politice Národní strany.

LIDOVÉ NOVINY: Dnes už přece v Jižní Africe Národní strana řadu let nevládne. Pojmy se mohou v průběhu let „očistit“.

COETZEE: A přesto ještě i dnes žijí miliony a miliony Jihoafričanů, kteří by se vzpírali, kdybyste je označil za Afrikánce, nechtějí být Afrikánci. Oni totiž věří, že je tento pojem – byť je afrikánština jejich rodným jazykem – otrávený.

LIDOVÉ NOVINY: Navždy? Nebo se zeptám ještě jinak: to jsme vinni za hříchy, kterých se dopustili naši předci – ať už třeba na domorodých indiánech, nebo třeba na černoších v rámci apartheidu?

COETZEE: Nejsme – a ani nemůžeme být – zodpovědní za hříchy, kterých se dopustili naši předci. Můžeme však přijmout zodpovědnost za následky, které jejich činy měly, a tam, kde je to jenom trochu možné, bychom tyto následky měli odstraňovat. Nebo alespoň jejich dopady co nejvíce tišit.

LIDOVÉ NOVINY: Už řadu let nežijete v Jižní Africe. Pociťujete cosi, co by se dalo nazvat nostalgií?

COETZEE: Necítím nic, co by se dalo nazvat nostalgií po Jižní Africe.

LIDOVÉ NOVINY: Co k Jižní Africe tedy pociťujete?

COETZEE: Bez komentáře.

LIDOVÉ NOVINY: Hodně vašich románů, hlavně těch starších, se ovšem v Jižní Africe odehrává. Realita té země – ještě během apartheidu – je v nich vylíčena tak, jako by v jihoafrické společnosti zuřila válka, válka pod povrchem.

COETZEE: V posledních pětadvaceti letech jsem nenapsal ani jednu knihu, beletristickou ani žádnou jinou, z níž by bylo možno něco takového vydedukovat.

LIDOVÉ NOVINY: A souhlasíte s tou myšlenkou, kterou jsem z vašich knih vyčetl?

COETZEE: Ne.

LIDOVÉ NOVINY: Jak se vlastně jako autor cítíte, když jste konfrontován se čtenářem, který vaše knihy chápe způsobem, s nímž nesouhlasíte?

COETZEE: Bez komentáře.

LIDOVÉ NOVINY: V jedné z vašich novějších knih, Diary of a Bad Year, je pasáž o východoevropských postkomunistických zemích. Píšete v ní, že řada z těchto zemí tančí, jak Spojené státy pískají, že USA mají některé z tamních vlád v kapse. Opravdu?

COETZEE: Měl byste vzít v potaz, že Diary of a Bad Year je beletristickou knihou.

LIDOVÉ NOVINY: Řada recenzentů však muže „C“, hlavní postavu této knihy, považuje za jednu z vašich vlastních verzí.

COETZEE: Měl byste být opravdu velice obezřetný při identifikaci beletristických postav s jejich autorem. Hlavní postava Diary of a Bad Year totiž nemá vůbec žádné zábrany, má-li říci svůj názor o jakémkoli subjektu pod sluncem. Něco mu však přece jen lze přičíst k dobru, a sice že přemítá nad etikou a nad tím, jakým způsobem poskytnout hlas všem těm lidem, o kterých v dnešním světě dostáváme tak špatné a zkreslené informace.

LIDOVÉ NOVINY: Není to, co jste teď uvedl, vlastně jádrem textů muže, který se jmenuje John Maxwell Coetzee? Onen muž dává hlas lidem na okraji, těm, o kterých jsme špatně – pokud vůbec – informováni.

COETZEE: Bez komentáře.

LIDOVÉ NOVINY: V Česku panuje o spisovatelích jedna představa, která je dána historicky. Autory jsme tu vesměs považovali – nebo stále ještě někteří z nás považují – za „svědomí národa“. Řekne-li se spisovatel, hodně Čechů si řekne: To musí být moudrý člověk, vzdělanec, ale nejen to, řekne si i to, že je to člověk, který v hodině nejtěžší – a zvláště v hodině nejvyšší – pozvedne svůj hlas proti nespravedlnosti a zlu.

COETZEE: Nedávno jsem strávil několik hodin v El Ateneo, což je největší knihkupectví v argentinském Buenos Aires. Prohlížel jsem si knihy v poličce, která byla vyhrazena australským autorům přeloženým do španělštiny. Našel jsem jich tam asi půl tuctu a nebyl mezi nimi ani jeden jediný překlad tak významných současných australských spisovatelů, jakými jsou například David Malouf nebo Les Murray. V té poličce ležely jen samé romantické knížečky, přesně ty typy knih, které vycházejí v paperbacích s vyraženým zlatým potiskem na obálce. Ani o jednom z autorů těch knih jsem nikdy neslyšel, přestože v Austrálii už řadu let žiju. A navíc autorkami všech těch knih byly ženy. Jestliže jsou takové romantické knížky překládány a vydávány v Argentině, řekl bych, že to s překlady australských autorů o moc jiné nebude ani v Norsku, Libanonu, nebo třeba v České republice; odhaduji, že v těchto zemích jsou Malouf nebo Murray dost neznámí, nebo se pletu?

LIDOVÉ NOVINY: Ani moc ne, pokud tedy jde o Českou republiku, byť třeba David Malouf v jisté míře vydáván v Česku je; Les Murray ovšem nikoliv.

COETZEE: Chci tím říct velice prostou věc: myšlenka, že „autor“ je či by měl být něčím na způsob svědomí národa, by běžnému čtenáři, čtenáři právě takovýchto romantických příběhů, zněla naprosto cize. Autor je pro tyto běžné čtenáře kýmsi, kdo jim zpřístupňuje svět, který je mnohem extravagantnější, vášnivější a víc vzrušující než svět, který tito lidé normálně obývají – a řekne snad někdo, že tito čtenáři jsou špatní čtenáři? Podívejte, já bydlím na předměstí Adelaide a moji sousedé vesměs vědí, že jsem profesionální spisovatel. Strašně je zajímá, na kolik peněz si takový spisovatel jako já může přijít, jak moc může být bohatý pouze díky tomu, že píše nějaké příběhy. Často se mě ptají, jestli už někdy někdo zfilmoval nějakou mou knihu, protože právě to považují za jasný doklad faktu, že spisovatel dosáhl opravdového úspěchu. A víte, co by si moji sousedé, které jsem právě popsal, tak jak jsem je popsal, mysleli, kdybych jim řekl, že se považuji za „svědomí národa“? Mysleli by si, že jsem se zbláznil.

LIDOVÉ NOVINY: Byla někdy koncepce spisovatele jako „svědomí národa“ platná?

COETZEE: Možná za dnů Victora Huga by něco tak exaltovaného mohlo reálně existovat. Ale dnes už určitě ne.

LIDOVÉ NOVINY: Proč jste přijal pozvání přijet na Festival spisovatelů Praha? Ví se o vás, že nikam příliš často nevyjíždíte.

COETZEE: Už nejsem mladý, Prahu jsem dosud neviděl a Michael March je velice vemlouvavý hostitel.