S francouzským vojenským zásahem v africkém Mali zatím většina Francouzů souhlasí – podle Institutu pro výzkum veřejného mínění (IFOP) den po jejím začátku 11. ledna dvě třetiny. To je přibližně stejný počet jako na konci března 2011, kdy lidé podporovali letecký zásah proti jednotkám tehdejšího libyjského vládce Muammara Kaddáfího, jež se připravovaly zaútočit na Benghází.
Ani jeden z těchto dvou vojenských zásahů však nepodpořilo nějaké společné prohlášení francouzské muslimské komunity. V souvislosti se skutečností, že se českým prezidentem stane osoba, která svými výroky opakovaně dehonestuje 16 milionů občanů muslimského vyznání žijících ve státech evropského společenství, není od věci si položit banální otázku: Co v současnosti znamená být muslimem? Respektive, co znamená být muslimem v Evropě?
Rozpad tradičního vnímání autorit
Ať už se začleňování muslimů do majoritní společnosti v největších evropských zemích jakkoli lišilo, po roce 2005 se rozdíly zejména mezi britským modelem založeným na multikulturalismu a francouzským univerzalistickým, občanským modelem v podstatě setřely. Je v případě Francie islám projevem náboženské identity, anebo laického hledání záchytného bodu pro generaci dětí imigrantů, kteří zůstávají dle francouzského rappera Rima K nohama ve Francii, ale srdcem na druhé straně Středozemního moře?
Oproti první a částečně druhé generaci francouzských muslimů jejich děti vnímají náboženství jinak a v souladu s evropskými vrstevníky
Reakcí oficiálních francouzských muslimských institucí na vojenský zásah v Mali zatím bylo v podstatě mlčení. V polovině ledna představitelé Velké pařížské mešity pouze zveřejnili krátké prohlášení odsuzující obsazení alžírského plynárenského podniku v In Aménás. Tato chabá reakce je na jedné straně v rozbouřené atmosféře francouzské společnosti pochopitelná, na druhé se však na ní ukazuje zásadní jev – dovršení rozpadu tradičního vnímání autorit v muslimské komunitě.
Oproti první a částečně druhé generaci francouzských muslimů, která od poloviny šedesátých do konce osmdesátých let přicházela za prací do průmyslových aglomerací, dnes jejich děti náboženství vnímají výrazně jinak a zcela v souladu s evropskými vrstevníky: jako otázku osobní volby, která nepodléhá tlaku okolí a ignoruje oficiální muslimské autority. A praktikujícími muslimy se jen málokdy stávají v důsledku nátlaku rodičů.
Otázka identity
Mnoho muslimských imigrantů první generace se až do pozdního věku přesvědčovalo, že Francie je pro ně jen dočasnou zastávkou v životě, ze které se v důchodu vrátí domů na jih. Proto otázku vlastní identity řešili jen okrajově. Vždy byli především Alžířany nebo Senegalci a muslimy až následně, v podstatě automaticky.
Naopak jejich děti, francouzská generace Y narozená v letech 1980 až 1995, vykazují pestrou škálu postojů k náboženství otců a matek – od výrazné zbožnosti, kterou ve Francii dlouhou dobu ztělesňovalo pietistické hnutí tablígh a od konce devadesátých let salafíja, až po ateismus a naprosté odmítání islámské symboliky.
Co má společného kromě etnického původu rodičů mladý imám z mešity v Clichy-sous-Bois a rapper Médin, který k 50. výročí nezávislosti Alžírska loni napsal píseň Alžírsko pláče, jejíž text je dokonale vybroušeným popisem historie francouzsko-alžírských vztahů? A co oni dva s alžírsko-íránskou studentkou práv na univerzitě Paris-XII Sárou Kázemí, která, ač není herečka, v roce 2011 hrála hlavní roli ve filmu Okolnosti popisujícím život mladých lidí v současném Teheránu?
Zavádějící přístup
Hovořit o mladé generaci Francouzů severoafrického původu jako o francouzských muslimech je zavádějící. Tento přístup totiž ztotožňuje jejich etnickou identitu s náboženstvím, aniž by bral v úvahu nesčetné odstíny a intenzitu, s nimiž přistupují k islámu, a považuje islám za neměnný a neotevřený milionům interpretací. Navíc opomíjí, že se v uplynulých 30 letech francouzský islám proměnil z víry v symbolický nástroj hledání ztracené identity pro ty, kdo ji postrádají, a že lze být mladým Francouzem se severoafrickými předky a současně ateistou.
Navzdory tomu v uplynulých deseti letech posílily viditelné praktiky spojené s islámským učením. Podle výzkumu IFOP v létě 2011 se počet francouzských muslimů slavících ramadán zvýšil z 60 procent v roce 1989 na 71 v roce 2010. Součástí urbanistické struktury Paříže vycházející dodnes z šedesátých let 19. století je mnoho míst, na nichž se věřící kvůli nedostatku parcel pro rozšíření modlitebny musejí modlit na chodníku. Jako příklad je možné uvést mešitu Chálida ibn Walída v Rue Myrha 18. pařížského okrsku, která, snad proto, že se nachází blízko baziliky Sacré Coeur, po dlouhou dobu poskytovala munici populárnímu klišé, dle nějž se Francie údajně proměňuje v Eurábii.
Zřejmě nejvýraznějším projevem zdánlivého nárůstu vlivu islámu ve veřejném prostoru francouzských měst je kultura přípustného
Zřejmě nejvýraznějším projevem zdánlivého nárůstu vlivu islámu ve veřejném prostoru francouzských měst je dnes už všudypřítomná kultura přípustného (halál). Tento pojem se sice původně používal především k odlišení potravin upravovaných pro muslimy, ale během uplynulých deseti let se z něj stalo univerzální označení, jímž v lepším případě francouzští muslimové odlišují, co je, a není etické. V tom upjatějším pak slouží rodičům k moralizování při výchově dospívající děti.
Halál a harám jsou návody pro život. Halál, košer, je to a to a to, harám, nepřípustné, pak ono, tamto a tohleto. Na druhé straně Středozemního moře, v Alžírsku, odkud pochází nejvíc členů francouzské muslimské komunity, respektovaný novinář Kamál Dáúd s nadsázkou označil halál a harám za dvě největší a skutečně masové alžírské politické strany.
Nárůst projevů zbožnosti
Ať už jsou ve Francii, jež striktně dbá na laický veřejný prostor, některé projevy muslimského života jakkoliv výrazné, ba až nevítané, nelze je obecně považovat za odmítání republiky anebo dokonce za pokus vytvářet paralelní muslimské komunity. Naopak, francouzští sociologové zabývající se jimi přesně označují kritické okamžiky v životě francouzských muslimů. Dle nich náhlý příklon k islámu odráží hlubší problémy dětí muslimských přistěhovalců na jejich životní pouti – nejprve ve škole a později při hledání práce.
Dle francouzských sociologů náhlý příklon k islámu odráží hlubší problémy dětí muslimských přistěhovalců na jejich životní pouti
Nárůst viditelných projevů muslimské zbožnosti je v tomto smyslu výrazem spíše nenaplněné snahy o účast ve veřejném životě Francie než odmítání principů republiky. Francouzská socioložka Leyla Arslanová v knize Enfants d’Islam et de Marianne (Děti islámu a Mariany) tvrdí, že čím více je konkrétní osoba etablovaná, tím klidněji a bez emocí řeší vlastní identitu.
Projekt Institutu Montaigne, jenž se v letech 2009 až 2011 věnoval „předměstím republiky“, podobně, a možná paradoxně, největší sklon k pravidelným návštěvám mešit a dalším projevů víry v oblasti pařížské aglomerace objevil u čerstvých absolventů univerzit, kteří mají problém si po ukončení studia najít práci.
Podíl na budování průmyslu
Osudy dvou generací francouzských muslimských přistěhovalců lze nejlépe pochopit na pozadí velkých sociálních a ekonomických změn odehrávajících se ve Francii od konce osmdesátých let až do současnosti. První generace se během „slavných 30 let“ zásadně podílela na budování francouzského průmyslu. Čtyři hlavní oblasti, ve kterých byl soustředěn, se prakticky překrývají s těmi, kde žije nejvíc francouzských občanů severoafrického původu – 35 procent v Île-de-France, 20 v Marseille a jeho okolí, 15 v provincii Rhône-Alpes a deset procent v severních departmentech Nord a Pas-de-Calais.
Osudy dvou generací francouzských muslimských přistěhovalců lze nejlépe pochopit na velkých sociálních a ekonomických změnách
Oficiální francouzské statistiky nerozlišují podle etnického původu, a proto lze rozmístění těchto muslimských komunit přibližně určit podle počtu mešit v jednotlivých částech Francie. A následně toto rozmístění srovnat s postupnou deindustrializací země, která se stala jedním z jejich hlavních témat loňských francouzských prezidentských voleb.
Tam, kde první generace přistěhovalců měla do začátku osmdesátých let zaměstnání, která dávala smysl, jsou dnes jejich děti a vnuci často v horším případě nezaměstnaní, v lepším pak pracují jako taxikáři nebo majitelé obchůdků a pouličních bister. Za to však nenese vinu islám ani žádné jiné abstraktní zdůvodnění, ale konkrétní proměny toků kapitálu ve Francii a její ekonomiky.
Navzdory islamofobním klišé
Úpadek francouzského průmyslu má i další důsledek. Můžeme si jej představit na jednoduchém příkladu. Jedno zrušené dělnické zaměstnání třeba v Sochaux s minimální, státem garantovanou měsíční mzdou 1430 eur může nahradit nové v českém Kolíně za 650 eur. A možná, že propuštěný z práce v Sochaux nejprve zamíří tam, kde se mu v jeho krizové chvíli dostane útěchy – do mešity. Zdánlivě máme jako čeští občané s osudy generací imigrantů, kteří přišli z Afriky do Francie za prací, pramálo společného. Ale zdání někdy klame.
Potomci bývalých přistěhovalců nacházejí své místo na slunci i díky fotbalu a hip hopu
Důvody k optimismu přesto existují. Od konce devadesátých let ve Francii také dospěla úspěšná generace potomků bývalých přistěhovalců. Nenajdeme je dosud v Národním shromáždění, jemuž vládnou bílí muži nad 50 let. Ale najdeme je dnes v profesích lékařů, advokátů i ve francouzské komunální politice. A tam, kde nepomůže vzdělání, nacházejí si místo na slunci díky fotbalu anebo hip hopu. Navzdory banálním a nepodloženým islamofobním klišé.