Návrh rozpočtu, který minulý týden schválila vláda pro resort kultury na další tři roky, rozhodně nešetří jen symbolicky. V letech 2013 až 2015 by se měl rozpočet ministerstva kultury (MK) oproti letošním 8,4 miliardám korun postupně snížit až o čtvrtinu, na pouhých 6,5 miliardy v roce 2015. Pro příští rok může kultura zatím počítat pouze s částkou 6,9 miliardy korun – o 1,5 miliardy nižší než letos.
Čísla nejsou zatím definitivní, navzdory tomu však MK musí připravit do konce července rozpočet, který se bude tímto návrhem řídit. Bude zajímavé, jak si s tím vedení ministerstva poradí. Tři čtvrtiny rozpočtu jsou totiž de facto mandatorní výdaje na financování církví a 27 ministerských příspěvkových organizací.
Kdyby tyto částky v rozpočtu zůstaly stejné jako letos, zbývalo by něco přes miliardu na vše ostatní: grantové programy pro živé umění, zahraniční spolupráci, péči o památky i spoluúčast na plánované projekty financované zčásti z evropských peněz. To je hodně drsná představa. Tým ministryně Aleny Hanákové čeká nejen nepříjemné, ale i zásadní rozhodování, komu a kolik ubrat.
Podle toho, jak bude rozpočet resortu kultury navržen, se však také konečně pozná, jakou kulturní politiku vlastně MK dělá, nebo by chtělo dělat. Protože, jak se s nadsázkou říká, politika není nic jiného než názor na rozdělování peněz.
Tomu dáme, tomu ne
Už teď je jasné, že nebude možné každému ubrat trochu, jak se až dosud dělávalo. Výdaje na granty v oblasti živého umění jsou už léta pouze symbolické, letos byly ořezány na kost. Kdyby na ně mělo být příští rok ještě míň peněz, nestálo by to snad ani za sepisování a vyřizování grantových žádostí, ani za práci grantových komisí. Program pro financování profesionálních divadel byl už letos zkrácen natolik, že z něj třísouborovému Divadlu J. K. Tyla v Plzni se 400 zaměstnanci připadl komický příspěvek šest milionů korun.
Podle toho, jak bude rozpočet resortu kultury navržen, se také konečně pozná, jakou kulturní politiku vlastně MK dělá
Některé významné instituce se pravděpodobně ocitly na finančním minimu, z nějž nelze ubírat bez omezení činnosti. Například ředitel Národní galerie (NG) Vladimír Rösel už několik týdnů trpělivě argumentuje čísly a tvrdí, že stát nedává jeho příspěvkové organizaci dost peněz na to, k čemu ji sám pověřil – na odpovědnou správu, ochranu a bezpečnost cenných sbírek. Na semináři o financování NG vyčíslil rozdíl mezi zdroji a potřebami minimálně na 35 milionů korun.
Finanční výhledy rezortu kultury však mají i své světlé stránky. A lze jen doufat, že za těchto okolností konečně přestanou diskuse na téma, zda má MK financovat v Praze jednu operu nebo dvě, protože je zřejmé, že peněz se nedostává ani na jednu. Také by to mohl být dobrý důvod k tomu, aby počet zaměstnanců Národního divadla klesl z 1600 třeba na 1400… Ale to už je spíš černý humor.
Rozpočet – věc veřejná
Dobré je, že ministerstvo kultury si musí konečně udělat jasno, které své instituce a výdaje považuje za důležitější než jiné. A také zvážit, kde si úspory může dovolit, aniž by ohrozilo některé z kulturních hodnot, nad nimiž má držet ochrannou ruku. Bylo by i hezké, kdyby pak s takovým návrhem rozpočtu předstoupily odpovědné osoby před veřejnost a srozumitelně jej vysvětlily a obhájily.
Samozřejmě, že takové snížení rozpočtu na kulturu je skandální a necivilizované, jakkoli si o ně MK svojí neviditelností a pasivitou svým způsobem koleduje. Prázdná kasa ale možná není to nejhorší, co může českou kulturu potkat. Horší jsou někdy prázdné hlavy těch, kteří o ní na různých úrovních rozhodují.
V programovém prohlášení české vlády se uvádí: „Vláda si uvědomuje význam kultury, chápané v nejširším smyslu slova jako určujícího hybatele vývoje civilizace, a tím i naší společnosti, v 21. století.“ Možná, že množství peněz určené v rozpočtu vlády na kulturu nakonec vysvětluje, proč českou společnost postihla v minulých letech určitá nehybnost.