Současná debata o podobě reformy vysokých škol se až na čestné výjimky omezuje buď na kritiku nynějšího stavu a přesvědčování, že reforma je nutná, nebo naopak na kritiku navržených věcných záměrů reformy, jejich cílů, zvolených prostředků a způsobu projednávání. Nutné sklouzávání od věcných k demagogickým argumentům nakonec vedlo k tomu, že se obě strany zahrabaly na svých pozicích a vedou víceméně zákopovou mediální válku o přízeň veřejnosti.
Aby bylo možné nastolit věcnou debatu, která nebude diskursem omezena na pouhé připomínkování návrhů („Co tam vidíte za rizika?“), je vhodné si položit základní otázku: Jakou změnu v legislativě vysoké školy vlastně potřebují?
První jednání hry o reformu
Návrhy na reformu vysokých škol nevycházejí ze současné situace, ideově i argumentačně jsou ukotveny stále kdesi v roce 2008
Pro pochopení kontextu se vraťme někam do období let 2005 až 2009. Vysoké školství v té době nevzkvétá. Vlivem financování výhradně dle počtu studentů zásadně vzrostl počet studujících, vzniklo až příliš mnoho soukromých vysokých škol, akreditace se udělují výhradně na základě posouzení vstupních parametrů, vznikají pobočky vysokých škol, které často vůbec nesplňují nároky na akademickou půdu. Slabší vysoké školy si kupují garanty studijních programů na jiných školách, rozmáhá se institut „létajících profesorů“.
Většina vysokých škol dokončuje poměrně zbrklý přechod na strukturované studium vyžadované českou interpretací boloňského procesu (proces vytváření otevřeného prostoru vysokého školství v Evropě), pětiletý „magistr“ se často prostě stříhá na tříletého „bakaláře“ a dvouletého „navazujícího magistra“. Věda je financovaná na základě ne zcela průhledně udělovaných výzkumných záměrů, které mají podivný hybridní statut – způsobem typickým pro financování účelové realizují financování institucionální.
V takovéto situaci celkem pochopitelně zesiluje volání po reformě, jež dostává svůj výraz zejména v takzvané Bílé knize terciárního vzdělávání. Akademická obec tento materiál vycházející ze silně neoliberálních pozic v drtivé většině kategoricky odmítá. Reformní pokus, který na publikaci Bílé knihy navazoval, zastavuje pád vlády premiéra Mirka Topolánka na jaře 2009.
Výsledkem tohoto prvního jednání hry o reformu vysokých škol (a také důsledkem rozsáhlé novely zákona č. 130/2002 Sb. o podpoře výzkumu a vývoje z veřejných prostředků, která zavedla financování vědy pomocí „kafemlejnku“) bylo nicméně to, že se všichni relevantní aktéři začali o stav vysokých škol zajímat. Zatímco před těmito událostmi se akademická obec stavěla do pozice pasivního hráče, jež s větší či menší nechutí optimalizuje svůj provoz vůči nastavení vnějších regulativů, nyní se rozbíhá široká diskuse o budoucnosti českých vysokých škol (a vědy, která žije) a věci se začínají hýbat.
Kromě toho, že se začínají organizovat různá diskusní fóra a vznikat interní analytické a reformní materiály (například stále aktuální Perspektivy dalšího vývoje českého vysokého školstvía Náměty pro novelizaci zákona o vysokých školách), jednají i regulátoři na straně ministerstva a státu. Ještě na popud náměstka pro vysoké školy prof. Vlastimila Růžičky se kromě pouhého financování dle kvantity zavádí nový koeficient, který se snaží bonifikovat kvalitu vysoké školy. Zavádí se informační systém REDOP (registr docentů a profesorů), který by měl sloužit k odhalení „létajících profesorů“ a k důslednému vyžadování pravidla, že jeden akademik může garantovat akreditaci právě jednoho studijního programu na právě jedné škole.
Akreditační komise najíždí na systém hodnocení vysokých škol a fakult, který formou jednorázové kontroly na místě hodnotí kvalitu vybraných akreditovaných studijních programů (a tedy se už nespoléhá pouze na vstupní „papírové“ parametry). Financování vědy pomocí „kafemlejnku“ (na základě bodování výsledků), přes všechny neduhy takového způsobu hodnocení, vede na straně vysokých škol a fakult k reflexi jejich výzkumné pozice v kontextu stejně oborově zaměřených pracovišť. Vznikají také první hodnocení vysokých škol, začíná se otevřeně mluvit o jejich kvalitě.
Druhé jednání hry o reformu
Pokud se posuneme do současnosti, vidíme, že reformní snahy – a to i bez schválení jakéhokoli nového zákona – přinesly už nyní nemalé věci. Financování ze strany MŠMT již nyní nepreferuje neustálé zvyšování počtu studentů, naopak tlačí na snižování tohoto počtu. Již 20 procent financí na vysoké školy plyne nikoli skrze normativ na studenta, ale dle kvalitativního ukazatele, zohledňujícího mimo jiné vědecké výsledky vysoké školy, mobilitu studentů či zaměstnanost absolventů. Vzniká komplexní hodnocení vysokých škol a dokonce se už zveřejňuje i v novinách.
A ačkoli se to může zdát divné, poslední akreditační kauzy týkající se Rašínovy vysoké školy, s.r.o., Bankovního institutu vysoké školy, a.s., pobočky Univerzity Jana Amose Komenského Praha, s.r.o., ve Starém Hrozenkově a doktorských studií na téže vysoké škole, nebo naposledy Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni, jsou také znakem nikoli úpadku, ale toho, že se konečně začalo něco dít, že se věci pohnuly správným směrem.
V této situaci nyní zažíváme druhé jednání reformního úsilí. Návrhy však – celkem paradoxně – nevycházejí ze současné situace. Ideově i argumentačně jsou ukotveny stále kdesi v roce 2008 a navazují na teze tehdejší Bílé knihy. Jediná oblast, kde je snad vidět reflexe nastoupených změn, je oblast zajišťování kvality – ta však zase trpí jednak extrémní vágností, jednak důsledky hluboké nevraživosti mezi MŠMT a Akreditační komisí. V ostatních oblastech se prostě stále opakuje totéž, co zaznívalo již před lety.
Rada pro reformu terciárního vzdělávání rozhodovala zcela od zeleného stolu – ale právě ze zprávy vytvořené touto radou vycházejí návrhy, jež jsou právě na stole
Je to celkem pochopitelné. Zatímco reálný vývoj šel po ose vysoké školy – reprezentativní komise – MŠMT – Akreditační komise, reformní návrhy připravovali zcela jiní aktéři: lidé z Individuálního projektu národního Reforma terciárního vzdělávání a lidé z takzvané Rady pro reformu terciárního vzdělávání. Zvláště lidé v posledně jmenované radě rozhodovali zcela od zeleného stolu – ale právě ze zprávy vytvořené touto radou, slovy ministra Josefa Dobeše, vycházejí návrhy, které jsou momentálně na stole.
Potřebujeme postupné změny
Na začátku tohoto článku byla položena otázka, jakou změnu v legislativě potřebujeme. Odpověď je snadná. Potřebujeme takovou legislativu, která by podpořila a ještě prohloubila nastoupené změny k lepšímu. Zahození čtyřletého vývoje a vystavění zcela nového systému může jen stěží vést k něčemu jinému, než k mnohaletému období nestability s velmi pochybným výsledkem – vysoké školství není dům, který by se dal vyprojektovat a pak postavit, vysoké školství je komplexní systém s mnoha zpětnovazebními mechanismy a s velkou setrvačností.
Naopak navázání na současný vývoj může i malými změnami vést k jeho akceleraci – a kdo ví, třeba takovýto postup skončí přesně tam, kde si vysoké školství představují ti z proponentů současných návrhů, kteří to s vysokými školami myslí dobře. Ale stane se to přirozeně, bez nevratných dějů, s možností opravovat chyby, které se nakonec vždy vloudí. Nikdo si sice neodnese medaili za „reformátora roku“, ale vysoké školství z toho může jen profitovat.
Formát tohoto textu bohužel neumožňuje zabývat se konkrétními změnami, které by byly potřeba, do větší hloubky. Nastiňme proto pouze základní oblasti – u některých není ani třeba měnit zákon:
- V oblasti titulů by asi bylo vhodné tyto více navázat na školu, která je udělila (například způsobem, který navrhují výše odkázané „Náměty pro novelizaci“), a vyřešit jejich „nostrifikaci“ při příchodu odborníků ze zemí, které mají jejich funkční pojetí.
- V oblasti financování dále posilovat kvalitativní kriteria a nastavit systém dávající větší meziroční jistotu (například navrhované kontraktované financování, ale nikoli nutně).
- V oblasti kvality zvýšit personální zajištění a pravomoci Akreditační komise a přepracovat procesy hodnocení a udělování akreditace směrem k většímu důrazu na průběžnou kontrolu oproti posuzování „papírů“. Proces udělování státního souhlasu soukromým vysokým školám pak koordinovat směrem k tomu, aby se nejednalo pouze o formalitu (v této oblasti lze z velké části využít nápady uvedené v reformních návrzích).
- V oblasti řízení lze uvažovat o vyšších kontrolních pravomocích správních rad.
- Ve všech oblastech podpořit tendence k diverzifikaci.
Výše uvedené návrhy jsou samozřejmě pouze náměty k diskusi, ne každý s nimi musí souhlasit, také se jimi množina žádoucích změn téměř jistě nevyčerpává. Ale o to ani v tuto chvíli nejde. Jde o to zastavit momentální legislativní proces, vrátit ho do fáze věcných debat a místo o tom, jak převrátit vysoké školství naruby, se začít bavit o tom, jak podpořit nastalé změny k lepšímu a zamezit jevům, které považujeme za negativní.
Začněme se bavit o minimální potřebné novele, ne o grandiózním plánu na přestavbu.
