Co přinesla i odnesla kauza „komunistická radní pro školství“

Když nebude Martin Rosocha dost pozorný, může se paradoxně stát, že mezi studenty a skutečnost vloží ideologický rastr on, a ne radní Baborová.

Marie Reslová 2.12.2012
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, R. CortésČeská pozice

KOMENTÁŘ Marie Reslové / Pod peticí třeboňského učitele Martina Rosochy proti obsazení krajského resortu školství a kultury komunistickou radní se dosud shromáždilo na deset tisíc podpisů. Na stejném místě jsou tisíce komentářů, v nichž petenti zdůvodňují, proč se pod ni podepsali. Studenti středních škol a pedagogické fakulty Jihočeské univerzity na podporu petice demonstrovali a stávkovali, další demonstraci prý chystají. Mají ale vůbec šanci něco prosadit? Jaký tlak by museli vyvinout, aby sociálně demokratický hejtman Jiří Zimola ustoupil a vyměnil koaliční smlouvu s KSČM za dohodu s lidovci a Jihočechy, jak požadují?

Při pohledu na rudooranžové koalice po celé České republice je úplně stejně nepravděpodobné, že by se Zimola alespoň pokusil dohodnout s komunisty výměnu resortu školství za nějaký ideologicky méně choulostivý. Z hlediska politické praxe k tomu nemá jediný pádný důvod. Radní Vítězslava Baborová byla demokraticky zvolena. Předtím pracovala jako krajská zastupitelka deset let ve výboru pro školství. Z odborného hlediska je pro funkci kompetentní. Ostatně, mezi tím stejný resort obsadila komunistka v Hradci Králové a nestraník kandidující za KSČM v Olomouci. A nic se nestalo.

Z vyššího principu mravního

Případná další studentská demonstrace bude hledat své téma mnohem obtížněji než ta, která se konala na budějovickém náměstí 17. listopadu. Bezprostřední atmosféře tehdy pomáhaly emoce spojené s výročím sametové revoluce a čerstvým zvolením komunistických zastupitelů do jihočeské krajské rady. Těžko říct, s čím by mohli studenti, jejich učitel či podporovatelé vystoupit na řečniště podruhé. Ono totiž k tomu, co řekli, už není příliš co dodat. Mohou přitvrdit slovník nebo křičet hlasitěji. Ale to je tak všechno.

Martin Rosocha se s argumenty, které zvedl, jakkoli jsou legitimní, ocitl ve slepé uličce

Martin Rosocha se s argumenty, které zvedl, jakkoli jsou legitimní, ocitl ve slepé uličce. Správně upozornil na absurditu situace, kdy se nová radní pro školství a kulturu otevřeně, ba hrdě, hlásí k ideologii, která byla zákonem prohlášena za zločinnou a extrémistickou. Správně poukazuje na absurditu uzavírání koalic ČSSD s KSČM, jimiž sociální demokraté porušují oficiální stranické „bohumínské“ usnesení.

Jenže Rosochův „vyšší princip mravní“ je na rozdíl od právně jasného mandátu KSČM z demokratických voleb a profesně nenapadnutelné pověsti radní Baborové v praktické rovině opravdu těžko uchopitelný. Dějinná zkušenost a miliony životů zničených ve jménu komunistické ideologie prostě nejsou v současné situaci pro většinu lidí dostatečně přesvědčivým důvodem, aby KSČM nevolili nebo usilovali o odvolání paní Baborové z krajské rady. Za nepodstatné je považuje i část „intelektuální elity“.

Například Jiří Pehe na svém blogu na Aktuálně.cz napsal: „Pro přežití demokracie u nás by tak bylo nepochybně přínosnější, kdyby se studenti věnovali skutečným problémům současnosti, k nimž Baborová – při vší úctě k morálnímu rozhořčení studentů – nepatří. Není hrozbou pro demokracii, ba ani pro naše dosti zdevastované školství.“

Prosazování mravního principu sluší pokora a tichý hlas. Jakmile se opakovaně ocitne na náměstí a promění se v hlasitě skandované heslo a politický požadavek, stává se z morálního apelu politikum. Rosocha říká, že politiku dělat nechce. Ale jestli mu jde skutečně o to prosadit výměnu na postu radní, aniž by do politiky nějakým způsobem vstoupil a hledal v ní spojence, nemá šanci uspět a dosáhnout svého. Politickým angažmá by ovšem částečně zpochybnil sympatickou přímočarost svého občanského postoje. To, co je na něm vlastně nejcennější.

Trojí volba  
  • Kdyby pan učitel Rosocha nyní rezignoval na reálné prosazení svého požadavku a spokojil se s tím, že nesouhlas s obsazením postu radní pro školství komunistkou vyslovil a získal svým argumentům pozornost, není to vůbec málo. Téma „nevyrovnání se“ s minulostí se díky jeho vystoupení jasně a nepřehlédnutelně objevilo ve veřejném prostoru právě ve chvíli, kdy komunisté zasedli ve většině krajských vlád. Smysl má i diskuse, kterou jeho petice vyvolala. Klidně se může vrátit ke svým studentům a k blogům na Respekt.cz.
  • Když bude Martin Rosocha hledat politické spojence, kteří by mu pomohli zesílit tlak na odvolání radní, pustí se na značně tenký led a vůbec není jisté, že uspěje. Naopak pravděpodobné je, že ztratí odstup a svůj vzácný, až starosvětsky rovný pohled na svět. Zamotal by se totiž do různých vazeb a dílčích zájmů.
  • Konečně třetí a snad málo pravděpodobnou možností je, že se pan učitel přidrží absolutních nároků na svou pravdu a posune věc do krajnosti, k nějakému aktu individuálního odporu.

Ať už to dopadne jakkoli, je téma i projevený občanský postoj učitele Rosochy v mnoha ohledech hodný pozornosti. Reakce, které vyvolal, docela přesně ukazují vztah současné české společnosti ke komunistům a komunismu. „To je minulá bitva“, charakterizuje stav myšlení většiny Jiří Pehe. Asi má i pravdu. V roce 2003 podepsaly „provolání občanů“  S komunisty se nemluví stovky známých osobností, které dnes nechávají výsledky voleb i radní za KSČM, která řídí školství, úplně v klidu.

Kauza Baborová versus Rosocha může být užitečná i tím, že obrátí pozornost k budoucnosti českého středního školství, které je převážně řízené z krajské úrovně. Nakonec jejími hrdiny jsou dva učitelé, respektive tři, protože hejtman Zimola je původní profesí učitel dějepisu a češtiny. Kdo a jak bude formovat síť středních škol, kterou čeká „optimalizace“? Jak budou nastavena kritéria pro financování a budou politicky ovlivnitelná tím, kdo právě na kraji vládne? Nebudou zvýhodněny školy zřizované krajem oproti soukromým? Tyto otázky ale jsou, bohužel, zcela potlačeny. Klade se jediná: komunistická radní pro školství – ano, či ne?

„Pohlouplí“ třeboňští studenti?

KSČM a příznivci levicové politiky zareagovali na petici i studentské protesty agresivní sebeobranou. Argumentují demokratickými volbami a odbornou způsobilostí nové radní. Ale často také zbytečně útočí. Tvrdí, že prvotní impuls k protestu pocházel odjinud než z třeboňského gymnázia, že učitel Rosocha slouží politickým zájmům nebo že studenti jsou manipulováni. Tyto domněnky vyslovila i radní Baborová v rozhovoru pro ČESKOU POZICI.

Na stránkách budějovické a strakonické KSČM se objevila spousta komentářů, jejichž jazyk připomíná dezinformační texty Rudého práva. Ale nejen tam. Lze je najít i v textech publikovaných v Deníku Referendum, například v článku Jakuba Patočky: „Zdá se totiž na obraze až groteskně zmanipulovaných, naši předkové říkávali s obdivuhodným citem pro etymologii ,pohlouplých‘, třeboňských studentů, že zde začíná působit plíživá indoktrinace české mládeže antidemokratickým virem antikomunismu. Reálným problémem české demokracie jsou až do komunistické krajnosti manipulativní vzdělávací programy o době před rokem 1989, jak je organizuje tak řečený ÚSTR, neboli ústav pro překrucování minulosti, spolu s organizací pro politické zneužívání ochrany lidských práv, jež nese jméno Člověk v tísni.“  To jsou hodně silná slova.

Nakolik se toto líčení překrývá s tím, co se na třeboňském gymnáziu skutečně děje? Z webových stránek se lze o škole, která se stala epicentrem protestů, leccos dozvědět. Třeba, že je tu spousta mladých pedagogů. Nebo že tu vydávají oceňovaný školní časopis GYM. Tématem říjnového čísla je „strach“. Najdeme v něm, čeho se bojí pan učitel Rosocha i nová ředitelka školy Anna Kohoutová. Také divadelní recenzi, filmové tipy na horory, rozhovory se školní psycholožkou či talentovaným studentem gymnázia. O politice ani slovo.Na stránkách budějovické a strakonické KSČM se objevila spousta komentářů, jejichž jazyk připomíná dezinformační texty Rudého práva. Ale nejen tam.

Studentům nabízí škola pestrý program přednášek, seminářů a exkurzí. Ty okolo výročí 17. listopadu jsou věnované tématům: StB a normalizace, Očišťování naší historické paměti, Čeští historici a budování komunismu nebo Totalitní strany a jejich pozice v českém ústavním pořádku. Přednášející: historik z Jihočeské univerzity, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů a senátor.

V minulých týdnech vidíme ovšem témata naprosto jiná: diskuse s afghánským veteránem nebo debata s ředitelem prachatického hospicu na téma eutanázie, přednáška Tomáše Halíka O lásce trochu jinak nebo další z historického semináře na téma Čeština ve výchově šlechtice v 18. století... Semináře a přednášky jsou otevřené veřejnosti. Na fotografiích sedí vedle studentů posluchači všech věkových kategorií. Můžeme se dohadovat, že škola je i centrem místní vzdělanosti. Na některých akcích třeboňský „gympl“ spolupracuje s Křesťanskou akademií. Ale lze nazývat výchovu vedenou v duchu křesťanských hodnot „plíživou indoktrinací české mládeže antidemokratickým virem antikomunismu“ nebo manipulací? Asi ne. Minulý týden se rozhodla podle informací médií stávkovat asi polovina studentů vyššího gymnázia. Ty ostatní nikdo nenutil.

Můžeme se také podívat, jak dopadly na gymnáziu v Třeboni Studentské volby, které se uskutečnily 6. září. Zúčastnilo se jich 80 studentů starších 15 let, z nichž jen dva volili KSČM. Drtivou většinu hlasů by získaly TOP 09 + Starostové pro jihočeský kraj (20 hlasů), ODS (14 hlasů), Jihočeši (9 hlasů) a Piráti (9 hlasů). Spektrum volených stran je ale pestré a rozhodně nesvědčí o jednostranném vymývání mozků. KDU-ČSL také nepatří mezi nejúspěšnější. Zdá se, že to na gymnáziu ani s tou křesťanskou orientací nepřehánějí.

V Třeboni se zkrátka žádná cílená manipulace studentů neděje. Nicméně i to je téma, které by stálo za to v souvislosti s protesty v klidu otevřít a promluvit si o hranici, kterou je moudré nepřekračovat. Není úplně šťastné ideové postoje teenagerů radikalizovat opakovaným pobytem na náměstí, kde se „pravda“ nezkoumá, ale prosazuje emocemi. Je to hra s ohněm. Po listopadu 1989 vyrostla „nepopsaná“ generace, která je – i kvůli své závislosti na sociálních sítích – potenciálně ohrožená a zneužitelná.

Kdyby nebyl pan Rosocha, který se u svých studentů jako učitel těší velké autoritě, dost pozorný, mohlo by se mu paradoxně přihodit, čeho se mimo jiné obává od komunistů. Z pedagoga, který své žáky vychovává příkladem a diskusí k samostatnému myšlení, by se snadno mohl stát ten, který mezi skutečnost a své studenty vloží ideologický rastr.

O pravdomluvnosti

Zhruba před rokem napsal na Respekt.cz učitel zeměpisu, šachista, numismatik a antikvář Rosocha blog, který nazval Vzpomínky na pravdomluvnost. Jeho první věta zní: „Když jsem si poprvé uvědomil, jak moc znamená pravda, bylo mi osm let.“ Ta drobná, průzračná vzpomínka stojí rozhodně za přečtení celá. Pan učitel v ní popisuje silný osvobozující moment, kdy se otci přiznal k tomu, že si z knihovny vypůjčil a přečetl cennou knihu, na niž měl zakázáno sáhnout. A otec ho nepotrestal, nýbrž odměnil.

Během necelých tří týdnů se na petici, na jednoduše a autenticky vyjádřený občanský postoj Martina Rosochy, nabalila spousta slov a emocí. Byl interpretován, posunován, mediálně rozžvýkán. A občas také zneužit. Sledovat, jak se smysl původního sdělení smrskává, přichází o svoji „neposkvrněnost“ a jsou mu podsouvány matoucí významy, bylo v něčem až fascinující. Inu, tak se to má s „pravdou“ v současném světě. S jistotou se můžeme spolehnout jen na tu individuální, je-li je v zákrytu s něčím životem.

Martin Rosocha stejně jako hrdinové z  jeho knížek nemohl jednat jinak. Ale možná si v osobě radní Vítězslavy Baborové nevybral ten správný příklad.

Co nám to tedy chtěl pan učitel říct? A co mu na komunistech vadí? Možná to, že se nám – stejně jako ten malý chlapec – nepřiznali. Že neřekli: „Podlehli jsme iluzi, že lze lidským rozhodnutím vybudovat ideální svět. Uvědomili jsme si, že ideologie komunismu dává lidem falešnou naději, ale ve skutečnosti vede k totalitní moci, potlačování svobody, věznění a vraždění.“ Martin Rosocha by rád viděl, aby se komunisté zřekli komunismu. K čemu to potřebuje? Možná, aby se s nimi mohl smířit a odpustit jim ty hromady zničených životů. Určitě na tom jeho krásně starosvětsky důsledném požadavku něco je. Událostem z před 23 let opravdu chybí katarze. A pan učitel varuje, že se nám její „opomenutí“ může nějakým způsobem vrátit. Jenže už není schopný říct jak.

Je pravděpodobné, že Martin Rosocha stejně jako hrdinové z jeho knížek, nemohl jednat jinak. Ale možná si v osobě radní Vítězslavy Baborové opravdu nevybral ten správný příklad. Petr Fischer v Hospodářských novinách v textu Skutečné dědictví komunismu píše: „Nevěřit, ale kvůli postavení ve struktuře moci dál ideologicky tvrdit. Dělat, že něčemu upřímně věřím, jen abych se dostal k moci – to je skutečné dědictví komunismu, jehož je třeba se bát, nikoli znárodňování, Lenina na plakátě či zpívání revolučních písní.“ Svou úvahu o tom, že tento rys je rozlezlý prakticky ve všech současných politických stranách, uzavírá: „Skutečným nebezpečím zůstává dobrovolná nesvoboda.“

V tomto smyslu dal pan učitel svým žákům nejcennější příklad: projevil se jako svobodný člověk, který se nebojí veřejně dát najevo své přesvědčení. A pokud touží po katarzi a vzájemném odpuštění, možná by mohl přece jen zajít za komunistkou Vítězslavou Baborovou. Možná by s překvapením zjistil, že mají mnoho společného. Nejen to, že jsou oba výborní učitelé.

Počet příspěvků: 20, poslední 4.3.2013 01:43 Zobrazuji posledních 20 příspěvků.