Listopadová devizová intervence České národní banky (ČNB) otevřela prostor úvahám, na která odvětví naší ekonomiky bude mít největší dopad. Jednou z profesních skupin, jež na opatření ČNB otevřeně zareagovala, byli prostřednictvím komor – Agrární a Potravinářské – čeští zemědělci.
Prezident Agrární komory ČR Jan Veleba na konci listopadu ukázal články řetězce, přes něž se devalvace české koruny nejen vůči euru, ale třeba i polskému zlotému přenese na řadového spotřebitele. Ceny nafty, průmyslových hnojiv nebo sóji používané na přípravu krmných směsí se dle něho v roce 2014 promítnou do české verze světového seriálu s názvem agflace – potravinová inflace.
V České republice však dodnes paradoxně zůstávají na okraji zájmu snahy ji pochopit a zařadit naši formu tohoto fenoménu do širších světových souvislostí dvou cenových šoků – v období 2007 až 2008 a mezi podzimem 2010 a létem 2011 –, jež zasáhly především rozvojové státy.
- Kde hledat příčiny cenových výkyvů základních zemědělských komodit, jako jsou pšenice, kukuřice a sója, směrem nahoru?
- Nestaly se ze systematizovaných masových produkcí zemědělství a potravinářství složité mechanismy, jež se bez ohledu na stabilitu lokálních ekonomik valí jako sněhová koule, aniž by byly schopné vlastní koordinace, ze které má prospěch místní rozvoj?
Nárůst potravinových cen
Potravinová inflace není abstraktní pojem. Všichni se s ní setkáváme už několik let při každodenním nákupu potravin. Minimální a maximální míra inflace se sice v Česku v letech 2009 až 2012 pohybovala mezi jedním a 3,3 procenta, meziroční nárůsty cen potravin však jen od začátku roku 2011 do září 2013 v rozmezí 3,8 až 8,6 procenta.
Meziroční nárůsty cen potravin se v Česku od začátku roku 2011 do září 2013 pohybovaly v rozmezí 3,8 až 8,6 procentaEva Zamrazilová, jediná žena v bankovní radě ČNB, se problematice cen potravin věnovala loni v březnu na 146. Žofínském fóru. Ve své prezentaci poukázala na fakt, že v letech 2005 až 2012 se ceny potravin a nealkoholických nápojů na českém trhu zvýšily o 30 procent, čímž překonaly jak index spotřebitelských cen (o 23 procent v období leden 2005 až leden 2013), tak vývoj reálné mzdy za stejné období (o 13 procent).
Česko není v tomto trendu mezi evropskými zeměmi výjimečné. Stejně jako v mnoha jiných případech, ať pozitivních, či negativních, se řadí v evropské osmadvacítce k šedému průměru. Nárůst cen potravin v Česku v letech 2005 až 2012 o 30 procent však zůstává výrazně nižší než v pobaltských zemích, Maďarsku (64 procent), Bulharsku, Rumunsku nebo ve Velké Británií (42 procent).
- Jak ale zjistit skutečný dopad tří faktorů – globalizace a její světlejší i stinné stránky, biopaliva a financializace agrárních komodit –, které Zamrazilová ve své prezentaci označila za hlavní hybatele světových cen potravin?
- Je financování agrárních komodit a triumf první generace biopaliv v jejich maratonském běhu směrem nahoru skutečně natolik rozhodující?
- Co si představit pod eufemismem „světlejší i stinné stránky globalizace“ ve vztahu k vývoji cen potravin?
Výdaje na potraviny
Podíl výdajů na potraviny ve spotřebitelském koši se v jednotlivých zemích světa dramaticky liší. V rozvinutých státech OECD tvoří u domácností pouze sedm až 15 procent – nejméně, necelých sedm, v království vysokokalorické stravy USA, v České republice okolo horní hranice 15 procent. V historickém kontextu se u nás v letech 1991 až 2011 podíl výdajů na potraviny snížil z 28 na počátku transformace na 14,9 procenta v roce 2011.
Česká republika se ze světového hlediska výdajů na potraviny nachází na hranici relativního komfortuČeská republika se ze světového hlediska výdajů na potraviny nachází na hranici relativního komfortu. Čím více však postupujeme na východ – do zemí bývalého Sovětského svazu –, tím více váha potravin ve spotřebitelském koši roste. Bělorusko s Ukrajinou se s 45 procenty celosvětově ocitají v kritické zóně států, kde se potravinová inflace stává významným politikem a dosud málo probádanou, ale potenciálně silnou roznětkou nepokojů.
Země Blízkého východu, které jsou z klimatických důvodů největším světovým dovozcem obilovin, dosud čekají na detailní analýzu, jak „zamrznutí“ světového trhu s pšenicí v důsledku suchého léta 2010 o několik měsíců později přispělo k odstartování arabských intifád. Prvotní heslo káhirských demonstrací na sklonku ledna 2011 znělo: „Chléb, svoboda, sociální spravedlnost.“
Blízký východ však ani zdaleka není jedinou oblastí, kde výdaje na potraviny intenzivně zasahují peněženky živitelů rodin a domácností. Kromě států subsaharské Afriky, pro které jsou k dispozici aspoň základní údaje (Nigérie, Kamerun, Keňa okolo 40 procent), je problém nejpalčivější na indickém subkontinentu a v jihovýchodní Asii.
Indonésie, Filipíny, Vietnam, Pákistán a Indie tvoří pět zemí, kde se protíná vysoká míra podvýživy malých dětí s vysokou citlivostí obyvatel na náhlé kolísání cen základních potravin, za které místní domácnosti vydávají minimálně 40 procent svých příjmů. Indická centrální banka se v uplynulých letech proměnila ve více či méně zdatného žongléra, který se pokoušel omezit a předejít dramatickým sociálním dopadům, jež agflace v Indii vyvolává.
Spotové ceny
Stejně jako podíl finančních prostředků, které na nákup potravin vydávají lidé v zemích OECD a ve státech světového Jihu, se liší i trh s potravinami. Dle studie Global Inflation Watch banky Credit Suisse z července 2012 zůstává v rozvojových státech rýže stále rýží, přičemž v průmyslových ekonomikách její koncovou cenu tvoří součet komodity a nákladů na její zpracování, marketing a distribuci.
Zatímco v rozvojových zemích jsou ceny potravin stále z velké části „spotové“ – v daný den na daném tržišti třeba mauretánského Nuakšotu je vytvářejí argumentační schopnosti prodávajících i kupujících –, v rozvinutých státech světového Severu je stanovují dlouhodobé kontrakty výrobců a odběratelů, velkých retailových řetězců. Poté, co v egyptské Káhiře na začátku minulého desetiletí otevřel své první supermarkety s potravinami obchodní řetězec Metro, jeho pracovníci nosili na košili vizitku s nápisem: „Těší nás, že vás můžeme obsluhovat bez bakšiše.“
V rozvojových zemích jsou ceny potravin stále většinou „spotové“, v rozvinutých státech světového Severu je však stanovují dlouhodobé kontrakty výrobců a odběratelůRetailová revoluce dorazila do Káhiry v roce 2002 společně s pevnými cenami, distribučními sklady a liberalizací dovozu potravin. Spotové ceny potravin odrážející momentální náladu společnosti však mohou fungovat i v Česku. Na pražské Florenci stál v srpnu 2013 několik týdnů malý stánek s „moravskými meruňkami“ prodávanými, a úspěšně, za 99 korun za kilo.
Biobublina, která se zmocnila české společnosti, opětovně fascinované dary polí, luk a zahrad, s sebou přináší důkaz odtrženosti lidí z měst od schopnosti stanovit si aspoň sami pro sebe adekvátní cenu potravin. V uplynulých 15 letech ji totiž známe spíše z regálů supermarketů a je na konci dlouhého řetězce, kterému už nejsme schopní rozumět.
Retailová revoluce
Není žádnou náhodou, že v zemích s nižšími výdaji domácností na potraviny, ať už v USA či ČR, jejich prodeji dominují velkoplošné prodejny – super- a hypermarkety. Na evropských zemích někdejšího socialistického tábora je vidět, že retailová revoluce v prodeji potravin je postupně zasáhla všechny a že se dočasně zastavila u hranic bývalého Sovětského svazu, přičemž v důsledku občanské války s výjimkou Slovinska do druhé poloviny minulého desetiletí obcházela i státy bývalé Jugoslávie.
Tato revoluce od masivního nástupu v amerických městech v sedmdesátých letech 20. století postupně ovládla desítky dalších států na celém světě. Je skutečně triumfem velkých retailových řetězců, anebo na potravinářském trhu v jeho nejširším pojetí existují jiné, ještě ziskovější společnosti, jejichž zisk je nějak spojen s druhým koncem těchto řetězců – potravinovou inflací?
Retailová revoluce v prodeji potravin postupně zasáhla všechny evropské země bývalého socialistického táboraDle neoklasické ekonomie Miltona Friedmana je inflace vždy a všude monetárním fenoménem. Není však také obrovským a celosvětově fungujícím nástrojem k přerozdělování bohatství a zisků, oproti němuž je i skandinávský sociální stát pouhou nevýkonnou karikaturou?
Dvě nejziskovější skupiny
Kanadský ekonom Joseph Baines zveřejnil v dubnu 2013 v časopise New Political Economy článek, ve kterém se pokusil na základě dynamiky nárůstu zisků zmapovat hlavní hráče ve světovém zemědělském a potravinářském systému.
Oproti očekávání však za hlavní šampiony minulého desetiletí neoznačil ani tří nejziskovější zpracovatele zemědělských produktů do potravinářských výrobků – společnosti Nestlé, Pepsi-Co, Kraft –, ani tři nejziskovější obchodní řetězce, které tyto výrobky v různých částech světa prodávají koncovým zákazníkům – Wal-Mart, Tesco, Carrefour.
Naopak, jako relativně nejziskovější vyhodnotil v období po roce 2000 tři společnosti kontrolující výrobu různých vstupů pro zemědělce a tři firmy zpracovávající a obchodující se zemědělskými komoditami.
- Do první skupiny řadí největší světovou společnost podnikající v agrochemickém a biotechnologickém průmyslu – Monsanto –, již dobře znají jak aktivisté Greenpeace, tak všichni zastánci silných názorů na geneticky modifikované potraviny. A kromě ní i největšího světového výrobce hnojiv, kanadskou společnost Potash, která však v roce 2013 měla spíše špatné výsledky, a největšího světového výrobce zemědělské techniky – firmu Deere.
- Do druhé skupiny pak společnosti ADM, nejvýznamnějšího světového producenta etanolu, Bunge, jež se celosvětově nejvíce podílí na zpracování sóji, a Cargill, v současnosti nejsilnějšího obchodníka s obilím na světě, který díky sofistikované síti místních obchodních zastoupení dokáže profitovat z dodávek i do oblastí, které jsou obtížně dostupné kvůli válce.
Společnost Cargill dodala dle zdroje ČESKÉ POZICE v Bejrútu během loňského roku blíže neurčený objem pšenice syrské státní organizaci zabývající se nákupem obilovin (Hubúb), jež kvůli přerušení vazeb mezi zemědělským severovýchodem země a Damaškem válkou nebyla schopná tuto komoditu nakoupit od místních farmářů.
Omezený trh
Ekonom Baines obě skupiny považuje za hlavní architekty legislativních změn, které v minulém desetiletí jak v USA, tak v členských zemích Evropské unie přesměrovaly využívání zemědělských komodit do výroby biopaliv první generace – bioetanolu a bionafty. Přispěly tím k náhlým nedostatkům zemědělských komodit a cenovým šokům, které v uplynulých letech jejich toky doprovázely.
Baines také poukazuje na paradox, že zatímco v USA se legislativní proces odehrával za hlasitého opakování argumentů o národní bezpečnosti a „válce proti terorismu“, v Evropě se nesl v duchu jeho ekologické prospěšnosti. Budeme-li se ptát po příčinách, můžeme se v řešení problému agflace dostat dále, než pokud bychom zjišťovali, nakolik se zemědělské komodity staly cílem finančních investic.
Světový trh se zemědělskými komoditami zůstává ve srovnání s jinými komoditami stále omezenýSvětový trh se zemědělskými komoditami zůstává ve srovnání s jinými komoditami stále omezený. Jinde než v místě produkce potravin a jeho okolí se jich celosvětově zobchoduje pouze 15 procent. Přitom ještě v roce 2004 bylo do aktiv spojených se zemědělskými komoditami investováno zhruba 15 miliard dolarů, ale v roce 2008 již desetkrát víc. Ve stejném roce činila například spotřeba ropy na světě zhruba 85 milionů barelů denně, přičemž na základě finančních kontraktů se zobchodoval objem přesahující 400 milionů.
Investiční cíl
Zemědělské komodity jsou sice investičním cílem, ale pravděpodobně nikoliv v takovém objemu, aby virtuální investice vyvolaly kolísání cen a přímé škody způsobované například rychlým tempem fyzického vyvlastňování půdy v úrodných pásech Afriky.
Potravinová inflace je fenomén, kterému rozumíme jen velmi málo. Možná i proto bychom ji měli zkoumat. Vzhledem k tomu, že se v České republice dotýká i faktického vítěze parlamentních voleb Andreje Babiše a jeho společnosti Agrofert, může nám o budoucím vývoji naší země prozradit více, než se na první pohled zdá.