Politici a experti se 17. května sešli na mezinárodní konferenci organizované v Moskvě Institutem pro kaspickou spolupráci, která se zabývala bezpečnostními riziky kaspického regionu a možnostmi jeho stabilizace. Jednání o budoucím vývoji v oblasti, kde se kříží zájmy hned několika mocných geopolitických hráčů, se zúčastnil i dopisovatel ČESKÉ POZICE Gábor Stier.
Na ropu a plyn bohatý kaspický region byl pro velmoci vždy důležitý, a jak lze vysledovat z mnoha různých signálů, v blízké budoucnosti se stane jedním z ohnisek rostoucího napětí v eurasijské oblasti. Situace je v zásadě dána tím, že se tam střetávají kvůli zásobám uhlovodíku, které lze i ve světovém měřítku považovat za velmi významné, zájmy více geopolitických hráčů, než je obvyklé.
Největší vliv na události odehrávající se okolo Kaspického moře mělo po dlouhou dobu Rusko, nicméně v poslední době zde očividně narostly aktivity Evropská unie a USA, které tento region povýšily na zvláštní oblast svého strategického zájmu a evidentně se snaží snížit geopolitický vliv Moskvy. Kromě nich se začíná čím dál hlasitěji ozývat i Čína, a to jsme se nezmínili o dalších státech v oblasti, jež usilují o co největší vliv na budoucnost celého regionu, jako jsou Írán, Kazachstán, Turecko nebo Ázerbájdžán.
Kvůli zásobám uhlovodíku, i ve světovém měřítku velmi významných, se v kaspickém regionu střetávají zájmy více geopolitických hráčů, než je obvykléPodíváme-li se na vzájemné vztahy zemí ležících okolo Kaspického moře, rýsují se zde jednoznačně póly kolem Ruska a Ázerbájdžánu. Moskva se domnívá, že by země kaspického regionu (kromě Ruska jde o Írán, Kazachstán, Ázerbájdžán a Turkmenistán) neměly brát v úvahu vnější síly, a měly vzít osud do vlastních rukou. V tomto zájmu usiluje o vytvoření regionální organizace, jež by poskytovala prostor pro řešení sporných otázek a fungovala jako zprostředkovatel i ochránce zájmů dotyčných zemí.
Přístup Moskvy, jehož cílem je především zabránit dalšímu posilování západního vlivu, podporuje Írán a částečně také Kazachstán, a naopak jej absolutně odmítá Ázerbájdžán otevírající se vůči Evropě a USA. Vedle Baku se sice nikoli stejně vehementně, ale v zásadě také řadí Turkmenistán, který má zájem na vybudování transkaspického plynovodu. Přestože tato otázka představuje jasný střet zájmů, nebrání další regionální spolupráci v oblasti boje proti obchodu s narkotiky a dalších bezpečnostních otázek.
Silná karta Afghánistán
Dosud přetrvávající geopolitickou rovnováhu může narušit mimo jiné odchod jednotek NATO z Afghánistánu, čehož se obává především Rusko. Jak konstatuje politolog Sergej Michejev, bezpečnost Blízkého východu a kaspického regionu se vzhledem k jejich vzdálené poloze bezprostředně netýká USA. Američané se navíc podle Michejeva soustřeďují mnohem více na to, aby prostřednictvím tranzitních vojenských základen vytvořených v rámci přípravy stahování svých jednotek z Afghánistánu posílily svůj vliv v oblasti.
Významné zvýšení amerického vlivu v regionu se pak ani zdaleka neprojevuje jen v souvislosti s plánovanými plynovody, nýbrž také vojenskou přítomností. Dobrým příkladem je letecká základna Manas zhruba 25 kilometrů od metropole Kyrgyzstánu Biškeku, jež bývá eufemisticky označována jako tranzitní stanice nebo centrum pomoci kyrgyzskému lidu, ačkoliv ve skutečnosti jde o základnu amerických vzdušných sil, ze které je region nikoliv z humanitárních důvodů elektronicky sledován, a odkud vedou své průzkumy.
USA chtějí prostřednictvím tranzitních vojenských základen vytvořených v rámci přípravy stahování z Afghánistánu posílit svůj vliv v oblastiPravděpodobně ani Uzbekistán nevystoupil jen náhodou z Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB) sdružující většinu států bývalého Sovětského svazu, a obrátil se k USA. Proto by nejspíš nikoho nepřekvapilo, kdyby se stal největší americkou základnou ve Střední Asii. Přidáme-li k tomu již zmíněnou bázi v Kyrgyzstánu, a bude-li v zájmu logistické organizace stahování vojsk z Afghánistánu vybudována základna i v Tádžikistánu, pak se narušení mocenské rovnováhy mezi velmocemi jeví více než pravděpodobné. To povede ke zvýšení zbrojení v tomto už tak přespříliš militarizovaném regionu.
Stažení z Afghánistánu ovšem nebude probíhat pouze severním směrem. Kromě ruského Uljanovsku, kde si NATO loni otevřelo své tranzitní překladiště, a Uzbekistánu se může odvíjet i přes kazašský přístav Aktau vodní cestou přes Kaspické moře, Ázerbájdžán a Turecko. V úvahu připadají i takové blízkovýchodní země, jako je Jordánsko nebo Spojené arabské emiráty.
Díky tomu je třeba počítat se zvyšováním vlivu vnějších sil v oblasti hospodářství a energetiky i ve sféře vojenské, což s sebou přináší nejen již dnes viditelný rozvoj infrastruktury, ale také nebezpečí narušení rovnováhy v rámci regionu i mezi angažovanými mocnostmi.
Nezapomínat na Írán
Největší obavy však vyvolává budoucí bezpečnostní situace v samotném Afghánistánu a její dopad na celý region. USA, které leží daleko od Blízkého východu, takže pro ně bezprostřední bezpečnostní hrozbu nepředstavuje, příliš nezajímá, co po sobě zanechají. Destabilizace oblasti však vůbec není v zájmu místních obyvatel.
Jaké nebezpečí s sebou nese situace, pokud bude Afghánistán ponechán vlastnímu osudu? A pokud se země dočká nějaké podpory, dostane se vůbec k vládě, nebo ji jako dosud spolkne korupce? Život převážné většiny Afghánců se zakládá na opiu, jehož produkce zabírá 150 tisíc hektarů půdy. Počet obětí zde vyprodukovaných omamných látek směřujících z 95 procent do zahraničí jde do milionů. Vedle předvídatelné expanze obchodu s narkotiky zvyšuje nejistotu také migrace a „export“ idejí islámského extremismu.
Celý region nadále mimořádně zneklidňuje i nejistota panující okolo Íránu. A to i přesto, že většina expertů v současné době v žádném případě nepočítá s vojenskou intervencí. Teheránský profesor Džahángír Karamí se například domnívá, že se Írán může USA hodit k zachování jejich vlivu v regionu víc než to, že jej pouze oslabí. Obavy samozřejmě nejsou nepodložené, neboť podobná akce by z celého regionu udělala válečnou zónu.
Jak dlouho vydrží křehká stabilita
Od geopolitického soupeření nelze oddělit ani otázku právního statusu Kaspického moře, jenž je i po 20 letech stále nejasný. Velmocenská rivalita jen stupňuje spory Ázerbájdžánu, Íránu a Turkmenistánu, jež leží podél jižních břehů tohoto slaného jezera, týkající se jeho rozdělení.
Právní status Kaspického moře je i po 20 letech stále nejasný, současný status quo vyhovuje Rusku a ÍránuRusku a Íránu, které nemají zájem na posilování západního vlivu, současný status quo evidentně vyhovuje, neboť bez vzájemné dohody se pravděpodobně nezačne s výstavbou transkaspického plynovodu. Obě země trvají na tom, že jakákoliv investice, jež by měla vliv i na životní prostředí a lodní dopravu, může být zahájena pouze se souhlasem všech zúčastněných stran. Obě protistrany, Ázerbájdžán a Turkmenistán, se chtějí pustit do pokládání potrubí i bez svolení ostatních, přestože se spolu s Íránem dosud nedohodly ani na přesném vymezení mořských hranic.
Na jedné straně je tu tedy energetická závislost Evropy a západní snaha o snížení ruského vlivu, na druhé spousta otevřených otázek, jež ovšem pěti dotyčným zemím nebrání ve spolupráci týkající se potírání obchodu s narkotiky nebo společnému postupu proti sílícímu islámskému radikalismu. Společné zájmy se vyskytují i v oblasti hospodářství, ačkoliv je silně oslabuje vzájemná konkurence pěti zemí. Shodují se také v tom, že je třeba zachovat bezpečnost regionu.
Naopak v souvislosti s tím, zda je řešení sporných otázek výhradně věcí dotyčných zemí, a nakolik lze existující, i když křehkou stabilitu založit na zapojení vnějších mocností a jejich podpoře, už se jejich názory i zájmy různí.
V zrcadle přirozeně sílících, již nyní zřejmých bezpečnostních výzev i neutuchající velmocenské rivality proto lze skutečně jen obtížně předpokládat, že se z okolí Kaspického moře stane v budoucnu tichý a klidný region. A to jsme se dosud ani nezmínili o tom, že hned ve třech zemích v širším okruhu vládnou již 20 let stejní vůdci a nevyřešená otázka blížícího se nástupnictví může načas oslabit vnitřní stabilitu Uzbekistánu, Tádžikistánu a Kazachstánu.
Konec unipolárního snu
„Rusko má zájem na stabilitě!“ zdůrazňuje podstatu postoje Moskvy předseda zahraničního výboru ruské Státní dumy Alexej Puškov. Vyzdvihl, že nová zahraničněpolitická doktrína definuje Rusko jako samostatné mocenské centrum. Podle Puškova se USA pokoušely uspořádat svět ve vlastní režii, jenže se svým unipolárním snem ztroskotaly; pohřbila jej jejich agrese proti Iráku a jedním z jeho následků byla i rusko-gruzínská válka.
Podle politika, jenž je známý i jako analytik v oblasti bezpečnostní politiky, vedlo unipolární uspořádání k chaosu, a proto dnes prožíváme dobu multipolární nestability, již můžou zmírnit regionální modely stability, jako je Šanghajská spolupráce. Důkazem nestability je situace panující na Blízkém východě. Úvahy, podle nichž bude v Sýrii po Asadovi nastolena demokracie, označil Puškov za mylné, zatímco s poukazem na rostoucí chaos a nebezpečí sílícího fundamentalismu v souvislosti s Afghánistánem vyzval NATO k větší odpovědnosti. Dálný východ je podle něho zatím pevný, nicméně tuto stabilitu může narušit Čína; situace okolo obou Korejí je podle něho už teď nejistá.
