„Střílení nesloužilo k rozehnání demonstrantů, mělo je zabít,“ prohlásil obyvatel Tripolisu k posledním krvavým událostem v libyjském hlavním městě, který si z obav o svou bezpečnost říkal pouze křestním jménem Valíd. „Kaddáfí není bin Alí nebo Mubarak,“ dodal ve svědectví, jež zveřejnil deník The New York Times, „nemá žádný smysl pro lidskost.“ Muammar Kaddáfí svírá Libyi železnou rukou 42 let, a jak říká další z protestujících Abdul Rahmán: „Moci se nikdy nevzdá, raději zemře, aniž by ustoupil byť jen o píď.“ Co se změnilo?
Valíd, Abdul Rahmán a tisíce dalších protestujících Libyjců už se nebojí a „poté, co viděli, jsou připraveni položit život“. V zemi nejdéle vládnoucího diktátora přestal fungovat jeden z nejdůležitějších faktorů, který udržoval režim v chodu – strach poddaných ze svého pána. A to s sebou přináší krev a chaos. Jaká je další perspektiva Libye bez Kaddáfího? Bohužel tatáž: zase jen krev a chaos.
Pochopil a udeřil
Kaddáfí a jeho klan mají velký problém a zřejmě jsou před závěrečnou bitvou. Zpočátku to tak možná nevypadalo, ale na rozdíl od sousedů v Tunisku a Egyptě libyjský vůdce neváhal nechat střílet do protestujích davů hned 15. února, kdy na východě země nepokoje vypukly. Žádné monitorování situace, žádné vyčkávání a snaha řešit protesty pokojnou cestou. Ne. Kaddáfí rychle pochopil, že jde do tuhého, a udeřil. Rozpoutal tím v zemi násilnou spirálu, která si již vyžádala stovky mrtvých, i když jakákoli čísla nelze z důvěryhodných zdrojů potvrdit.
V zemi nejdéle vládnoucího diktátora přestal fungovat jeden z nejdůležitějších faktorů, který udržoval režim v chodu – strach poddaných ze svého pána
Kaddáfí nejedná neočekávaně, problém je v tom, že s tím nikdo nemůže nic dělat. Co je jinde politicky a diplomaticky nemožné, pro relativně izolovanou Libyi neplatí. Bezpečnostní složky a armáda se řídí pokyny velitele, jímž je stále výstřední plukovník. V tom tkví zásadní rozdíl mezi Libyí a sousedním Tuniskem či Egyptem. Armády těchto zemí se rozhodly, že nebudou střílet do civilistů, aby udržely u moci hlavu státu. Mohly si to dovolit, protože si zachovaly na svých prezidentech jistou autonomii. Byly to samostatné instituce s vlastními právy a požívaly jisté důvěry veřejnosti.
V Libyi neexistuje armáda v konvenčním smyslu. Je to spíš osobní Kaddáfího milice. Jeden z jeho synů, Mutasin Bilál, je bezpečnostním poradcem. A další, Chámis, policejním velitelem. I Saadí a další synové mají vysoké vojenské hodnosti. Armádní příslušníci vědí, že s Kaddáfím padnou i oni. A proto „budou bojovat do poslední kulky“, jak sdělil další z potomků Sajf Islám. Paradoxně ten, který údajně patří k umírněnějšímu křídlu rodinné dynastie a byl nadějí mladých Libyjců, že se dočkají nějakých reforem.
Reformy nechceme
Kaddáfí a jeho nejbližší poradci vždy spoléhali na dvě věci, jež většinou spolehlivě fungovaly: strach a úplatky. Normální Libyjec o nějakém disentu ani neuvažoval, pokud věděl, že bude brutálně potlačen. A na jisté složky obyvatelstva prostě platí peníze. Když si diktátor koupil loajalitu největších kmenových náčelníků, nespokojeným pohrozil násilím a z domácích problémů kvůli sankcím obvinil Západ, měl klid.
Poté, co se od roku 2003 začal na oko kát a se Západem se usmiřovat, potřásat si rukou a podepisovat výhodné ropné kontrakty, chtělo to ještě něco dalšího: alespoň příslib reforem. A tady přichází na řadu Kaddáfího syn Sajf Islám. Ve Vídni a v Londýně vystudovaný ekonom však narazil na odpor tradicionalistů z Všeobecného lidového výboru (na úrovni vlády), kteří jakékoli změny odmítali z obav, aby nepřišli o vlastní privilegia. Synovy pokusy o reformy nakonec ukončil sám Kaddáfí v roce 2008. Samozřejmě ve prospěch starých struktur. V současnosti je zřejmé, že zastánci tvrdé linie mají stále navrch.
Kaddáfího opouštějí někteří důležití činitelé, dle důvěryhodných zdrojů z Libye ministři vnitra a spravedlnosti. K opozici se dle nepotvrzených zpráv serveru BBC přidal i jeden z generálů. K oponentům se měli přpojit islámští a někteří kmenoví vůdci z východu země, kde se nacházejí hlavní ropná pole. Jádro však zůstává věrné, i když to údajně vře mezi Kaddáfího nejmocnějšími syny – jestřábem Mutasinem Bilálem a mírnějším Sajfem Islámem.
Po Kaddáfím chaos
„Libyjci jsou velmi sebevědomí,“ říká sir Richard Dalton, bývalý britský ambasador v Libyi a Íránu. „Mezinárodní vazby Libyjců domácí rozhodování příliš neovlivňují, Evropská unie a další nemají žádné páky,“ dodává. Brusel může zrušit obchodní rozhovory, odvézt turisty a stáhnout energetické firmy. Ale s tím si Kaddáfí poradí. Vždycky je tady Čína, na niž se lze obrátit a která ráda investuje. Koneckonců Súdán či Zimbabwe jsou toho příkladem. A takové ztráty, jež by odchod z Libye znamenal, si evropské firmy ani nemůžou dovolit. Navíc zahraniční investice ze Západu – v porovnání s jinými státy severní Afriky – nejsou v zemi tak velké. A USA?
Nezmůžou nic. Nedotují miliardou dolarů tamní armádu jako v Egyptě, nemají tam základnu jako v Bahrajnu. Odsoudit Kaddáfího jednání, což učinily, opravdu „vzteklého psa Blízkého východu“, jak ho nazýval Ronald Reagan, nezastraší. Pokud však nenáviděný plukovník padne, také dobře. Co může být horšího než Kaddáfí?
Občanská válka. Ta Libyi nyní reálně hrozí. Pokud Kaddáfí uteče (někam, kde ho budou chtít) nebo zemře, zanechá Libyjce v chaosu, bez struktur, jež by umožnily klidnou změnu. „Doba po Kaddáfím je naprostá neznámá,“ tvrdí blízkovýchodní analytik Philip McCrum. „Není tam organizovaná opozice, chybějí občanské instituce. Opozice v zahraničí je nepočetná a nejednotná. Vznik nového politického pořádku bude trvat dlouho. A mezitím se v boji o moc střetnou různé skupiny – kmeny, klany, armáda, islamisté, liberálové...“
Kdyby se náhodou Muammar Kaddáfí udržel u moci, znamená to, že se Libye ocitne v ještě větší izolaci. Zdá se, že pověstné štěstí libyjského vůdce opustilo. Do jaké míry si zachoval umění přežít, zřejmě poznáme podle počtu obětí (pokud se ho kdy dozvíme), které si vyžádá jeho přežití nebo definitivní odstranění.
Související dokument: Video z úterního projevu Muammara Kaddáfího.
