Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Co má vlastně zkoumat Ústav pro studium totalitních režimů?

  22:08

Jan Schneider nesouhlasí s tezí novináře Marka Švehly, že „ÚSTR tu není od toho, aby kádroval řadové aktéry normalizace“.

foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Marek Švehla uveřejnil 2. září v časopisu Respekt článek Kontrola na disidenty?, jehož ústřední tezí je tvrzení, že „ÚSTR tu není od toho, aby kádroval řadové aktéry normalizace“. Učinil tak mimo jiné v polemické reakci na text zveřejněný na ČESKÉ POZICI.

Švehla navazuje, jak uvádí, na jistou veřejnou diskusi o šíři bádání Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), zda se má zaměřit pouze na represivní složky státu, nebo zda má kromě nich studovat i širší okruh společenských dějů. Švehla předjímá, že při onom „rozšířeném bádání“ by prý „pravice“ začala mít obavu, že dojde ke zlehčování komunistických zločinů, kdežto „levice“ prý zase namítala, že přílišné soustředění se pouze na represi a zločin slouží jen jako strašák pro přítomnost, aby lidé nevolili levici. Spor prý nebyl dosud rozřešen.Je tu ÚSTR i od toho, aby kádroval řadové aktéry normalizace?

Otázkou je, zda je tu co řešit. Bádání soustředěné na represi vypoví ve výsledku sotva co víc, než zase jen o represi. Zastánci zaměření zúženého pouze na represi vycházejí zřejmě z toho, že „totalitní režim rovná se represe“. To by však nutně znamenalo, že po ukončení represe by zcela zmizel totalitní režim. Čtvrt století po odstranění „totalitních represivních složek“ však leckdy titíž zastánci jen na represi zúženého zaměření naříkají, kolik reliktů „totality“ dosud ve společnosti zůstalo. Sami si tak protiřečí a dokazují, že totalitní režim nespočíval jenom v represi a že – má-li ÚSTR naplňovat dikci zákona – musí zkoumat i ty obecně společenské děje.

Korektnost bádání

Švehla pokračuje tvrzením, že se možná ještě nikdy nenaskytla tak dobrá příležitost vysvětlit, proč je požadavek na zkoumání všedního života tolik mimo mísu. Tu příležitost údajně poskytl článek na ČESKÉ POZICI, v němž je uvedeno: „Na vysvětlení například stále čeká, že mnozí disidenti se jimi stali v té ,totalitě‘ až po úspěšném dokončení vysokoškolského studia, nebo své disidentování v té ,totalitě‘ na čas přerušili zahraniční cestou a podobně. Toto všechno by měl probádávat právě ÚSTR.“

Aniž by mluvil k problému, přesně podle pravidel eristiky podsouvá Švehla problém jiný, jehož vyvrácení bude následně chtít vykládat za vyvrácení teze původní. Účinek se snaží zesílit „izraelskou eristickou figurou“, kterou Aristoteles ani Schopenhauer neznali, pravící, že v jakékoliv debatě vítězí ten, komu se do ní podaří dříve vplést „šoa“ (holokaust).Musel-li každý, kdo jel na Západ, upsat nejprve svou duši ďáblu, jak by se slušelo v totalitním režimu, pak se budou někteří disidenti smažit v pekle

A tak se Švehla pateticky ptá: „Měli bychom tedy podle Schneiderovy výzvy také zkoumat, proč například čeští Židé Erich Kulka či Tomáš Kosta přežili Osvětim? Měli bychom to zkoumat jinak než se zaměřením na celý vyhlazovací nacistický systém a to, jak jej bylo možné přežít? Měli bychom zkoumat, zda se náhodou Kosta a Kulka za někoho neschovali na rozřazovací rampě? Nebo jestli někomu neukradli misku na jídlo, jejíž pečlivé střežení mohlo být otázkou přežití?“

Tato Švehlova otázka na téma „jak bylo možno přežít holokaust“ je velmi neomaleně formulovaná, a navíc zcela odlišná od ptaní se po charakteru vzdělání, jehož se dostalo některým „disidentům“ za „totalitního režimu“. Zda byli vzděláni „totalitně“, anebo zde ten režim nebyl tak „totálně totalitní“, a některé školy se daly vystudovat i bez totální ztráty charakteru. Podobně tomu bylo i s výjezdy do zahraničí. Musel-li každý, kdo jel na Západ, upsat nejprve svou duši ďáblu, jak by se slušelo v totalitním režimu, pak se budou někteří disidenti smažit v pekle. Anebo to občas šlo i bez této ďábelské úlitby – pak by zase ale ta nešťastně uzákoněná totalita dostávala významné trhliny.

Hloubka bádání

Švehla míní, že zkoumání motivace disidentů, jejich síly a slabostí je z pohledu státem placeného ÚSTR zajímavé pouze při výzkumu chování komunistického režimu. Že tu zkrátka ÚSTR „není od toho, aby se přehraboval v životech jednotlivých lidí a soudil, nakolik byli či nebyli ti opravdoví disidenti.“

Zde se však Švehla mýlí již ukázkově, a není to věc pouze odlišného názoru. Stačí se podívat na webové stránce ÚSTR na plán jeho činnosti na letošní rok. Následující bod není zařazen svévolně, ale vychází ze zákona:

„V rámci plnění povinností vyplývajících z příslušných paragrafů zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, se Ústav bude – i na základě dohody o vzájemné spolupráci s Archivem bezpečnostních složek – nadále intenzivně podílet na digitalizaci dokumentů potřebných k naplňování požadavků Ministerstva obrany ČR, přípravě odborných stanovisek k jednotlivým žádostem, dále podkladů a informací pro Etickou komisi České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu. V rámci svých kapacitních a odborných možností bude skupina též participovat na přípravě návrhů odborných stanovisek Archivu bezpečnostních složek.“

Takže právě i tím přehrabováním se v životech jednotlivých lidí se ÚSTR živí, a je to ze zákona, mezi jehož iniciátory byli i zakladatelé této instituce, takže tato role ÚSTRu nebyla přisouzena náhodně.

Směr bádání

ÚSTR má zkoumat totalitu. A ne jen jednu či dvě. On by měl zkoumat i totality ostatní, aby plnil svou profylaktickou funkci. To by byl obhajitelný důvod jeho zřízení, nikoliv to, aby působil propagandisticky a vyhledával kompromitující materiály na jednotlivce. Na tu komplexní studii, na srovnání totalit různých typů, na podmínky jejich vzniku, přežívání a hlavně na to, jak zanikly, na to jsme ukrutně zvědaví. A potřebujeme tento obecný výzkum, nikoliv vítězné tance na mrtvolách totalitních režimů. Ty se totiž nikdy neopakovaly ve stejné podobě. A my potřebujeme zvyšovat společenskou imunitu proti jakékoliv podobě totality. Proto potřebujeme znát obecné zákonitosti.

Komu se to nepozdává, ať věnuje laskavě chvíli několika výrokům přemýšlivého G. K. Chestertona. V Jisté teorii o tyranech píše toto:

„V širším smyslu dosud běžně přijímaná teorie tyranie tvrdila, že lidé po staletí reptali v nějakém systému a nakonec se proti němu vzbouřili. Ale já si myslím, že lidé udělali něco úplně jiného – vzbouřili se proti systému, proti němuž nereptali. (...) Základním znakem tyranie je toto: tyranie je vždycky nová věc. Tyranie vždy vchází nehlídanou branou. Tyran je vždycky opatrný a ze všech sil se snaží, aby se nikoho nedotkl. Tyran je vždy zrádný. Vždy přichází pod záminkou, že chrání něco, co lidé opravdu chtějí mít chráněno – náboženství, veřejnou spravedlnost nebo slávu vlasti. (...) Všechny tyranie jsou vždy nové tyranie. Něco takového jako stará tyranie prostě neexistuje. (...) Z těchto evidentních historických faktů vyplývá jediné mravní naučení. Hledáte-li tyrany, nehledejte je mezi zdánlivě evidentními typy mužů, kteří utiskovali lidi v minulosti. (...) Ať je nový tyran čímkoli, nikdy nebude nosit stejnou uniformu jako starý.“

Charakter bádání

Uplynulo téměř čtvrt století od chvíle, kdy byl u nás odstraněn represivní aparát „totalitního režimu“. V něčem však totalita trvá dál. Týká se to i charakteru bádání o minulosti. Ten není pouze akademický, ale v jistém smyslu i represivní, neboť výstupy ústavu lze brát v určitém ohledu pro někoho jako trest.

Zbrzdím „spravedlivé“ přitakání hned zkraje poznámkou, že kdyby titíž lidé počátkem nového režimu někoho zabili, tak by nyní měli trest pravděpodobně již odsezený. Kdyby byli za ty své (někdy více než sporné) záznamy v registru svazků a další archivní materiály odsouzeni, měli by zcela nepochybně už trest vykonaný a zahlazený. Takto jsou však mnozí po čtvrt století stále popotahováni, kompromitováni, omezováni, ostrakizováni či hanobeni.

Podstatou této závěrečné poznámky – která se činnosti ÚSTR týká jen okrajově, protože polemizuje s chováním většiny společnosti – je otázka trvání trestu za „poklesek“ za bývalého režimu. Obraťme se proto znovu k Chestertonovi, tentokrát k textu Trvalost trestu. Chesterton tam píše:

  • „Obzvláště hanebná a nemilosrdná na moderních trestech není ani tak jejich přísnost, jako jejich trvalost. Moderní filosofové tvrdí, že se jim nelíbí věčný trest na onom světě. Mohou být spokojeni. Stvořili věčný trest už zde, na tomto světě. Na moderním trestu je příšerné právě to (...) že je racionální, že si všechno pamatuje, že zachází s člověkem, který jednou zklamal důvěru, jako by byl nedůvěryhodný navždycky. (...) Ale my přece jen máme tradici křesťanské lásky k bližnímu, a měli bychom tedy říkat: Napráskejte mu velkou holí a pak mu dejte navždy pokoj.“
  • „Každý žádá, aby trest měl dvě vlastnosti: Zaprvé, aby člověk mohl trest uložit, a zůstal přitom člověkem. Zadruhé, aby jej člověk vytrpěl, a zůstal přitom člověkem.“
  • „ ... jistý díl hanby dopadá na nás na všechny, neboť klidně stojíme a klidně strpíme, aby trest obsahoval věc, která je horší, než všechna mučení starých dob – doživotní trvalost.“

A zmíním ještě něco z talmudu. Píše se tam, že kde je snaha nastolit úplný mír, trpí pravda. A tam, kde je snaha dosáhnout úplné pravdy, trpí mír.

Autor: