Ne vše je u Řecka jako dřív. Podle informací německého týdeníku Der Spiegel si nyní německá vláda dokáže představit, že by Řecko opustilo měnovou unii. To by byl obrat o 180 stupňů. Berlín zvěsti sice později dementoval, ale i bez německých prohlášení byl džin venku a kdekdo si začal lámat hlavu nad tím, co by případný grexit (z anglického Greece a exit) po řeckých volbách na konci ledna mohl znamenat.
Dohadů existuje řada, od značně optimistických po zcela katastrofické. Optimisté vidí opuštění eura jako příležitost pro nastartování řeckého hospodářství, přičemž dopad na ostatní členy eurozóny by byl minimální. Bezproblémový výstup člena by eurozónu naopak posílil. Současně by se nastavila jasná pravidla pro opuštění společné měny a záchranné operace spojené s grexitem by posílily evropskou solidaritu a integrační snahy.
Pesimisté varují, že odchod Řeků by rozpoutal hlubokou hospodářskou krizi nejen v Řecku, ale „nákaza“ by se mohla šířit. Strach z možného vystoupení by vytvořil neúnosný tlak na další jihoevropské země.
Grexit by vedl i ke zklamání na straně evropských partnerů, protože do udržení Atén v eurozóně investovali nemalé prostředky (ve dvou záchranných programech v letech 2010 a 2012 celkem 240 miliard eur).
Grexit jako řešení problémů
Řecká ekonomika dnes čelí hlavně dvěma problémům. Jednak je tamní hospodářství nekonkurenceschopné. Velký nárůst mezd na začátku tisíciletí nedoprovázel odpovídající nárůst produktivity práce, takže řecké výrobky jsou příliš drahé. Pokud by Řecko mělo opět (nebo stále ještě) drachmu, došlo by k jejímu znehodnocení a řecké zboží a služby (včetně turistických) by byly pro okolní svět levnější, konkurenceschopnější.
Slabou konkurenceschopnost lze řešit jen dvěma cestami: zvýšenou produktivitou, což je ale zdlouhavý a trnitý proces, nebo vnitřní devalvací. |
Jednotná měna to neumožňuje. Slabou konkurenceschopnost lze řešit jen dvěma cestami: zvýšenou produktivitou, což je ale zdlouhavý a trnitý proces, nebo vnitřní devalvací, kdy by v Řecku poklesly mzdy a v důsledku i cena tamních výrobků. Klesající platy se ale nikomu nelíbí, navíc Řekové jsou na tom tak bídně, že tento mechanismus by možná potřeboval několik desetiletí, aby propast vyrovnal.
Průvodním jevem vnitřní devalvace je i nižší inflace než v „jádru“ eurozóny. Pokud se tam ale nyní inflace blíží nule a hrozí deflace, musí se jižní Evropa propadnout do hluboké deflace. A té se mnozí ekonomové bojí jako čert kříže.
Druhým řeckým problémem je přílišné zadlužení státní pokladny. Po vzniku eurozóny si Atény mohly půjčovat skoro tak levně jako Němci. Tento do určité míry úspěch eura vedl k tomu, že v roce 2000 řecký dluh překonal sto procent hospodářského výkonu a postupně zmizely primární přebytky (výsledek státního hospodaření bez prostředků vynaložených na splácení státního dluhu).
Když přišla v roce 2008 ekonomická krize, nebylo z dluhové pasti úniku. Roku 2013 dosáhl řecký dluh závratných 175 procent HDP, a to byly zemi některé dluhy odpuštěny a staré byly refinancovány za výhodnějších podmínek, takže Řecko nyní platí na své dluhy menší úroky než Německo.
Problém řeckého dluhu zhoršuje vnitřní devalvace a s ní spojená deflace – klesající mzdy a ceny vedou k menším příjmům státní poklady, zatímco dluhy zůstávají v původní výši.
Alespoň částečný default
V následujícím líčení grexitu budeme zejména vycházet ze studie Leaving the Euro: A Practical Guide (volně přeloženo „Jak opustit euro: praktická příručka“), s níž londýnská společnost Capital Economics vyhrála v roce 2012 soutěž o nejlepší manuál pro opuštění eurozóny. Musíme k ní nicméně přistupovat obezřetně – jejím úkolem nebylo posoudit smysluplnost tohoto kroku. A představuje nejlepší, tudíž značně optimistickou variantu, kdy si například Řecko a ostatní členové neházejí klacky pod nohy. To se při grexitu ale stát může.
Na druhou stranu vidí grexit jako nejlepší řešení současné situace i další ekonomové, například šéf vlivného německého think tanku Ifo Hans-Werner Sinn. Ostatně i autoři „příručky“ mluví o menším zlu, ne o procházce růžovým sadem.
Převedení státního dluhu do drachem a její následné oslabení tlak na státní pokladnu zmírní, přesto vzhledem k současné hrozivé výši řeckého státního dluhu doporučují autoři studie alespoň částečný default. |
Ve studii se Řecku doporučuje opustit euro a vypovědět část dluhu (co přesně by se při znovuzavedení drachmy dělo, viz Jak nejlépe na to). Za primární cíl považují autoři studie zvýšení konkurenceschopnosti, tedy situaci, kdy inflace plně nekompenzuje propad drachmy. Převedení státního dluhu do drachem a její následné oslabení tlak na státní pokladnu zmírní, přesto vzhledem k současné hrozivé výši řeckého státního dluhu doporučují alespoň částečný default.
Úplné nesplacení dluhů nedoporučují, řecká vláda by se měla se zahraničními věřiteli dohodnout na poklesu k hranici 60 procent HDP, tedy přibližně na třetinu současné úrovně. Atény totiž budou se zahraničními věřiteli (jsou jimi zejména ostatní země platící eurem) muset spolupracovat, aby byl přechod na drachmu co nejméně bolestivý. Třeba omezení pohybu kapitálu, bez něhož by se operace patrně neobešla, musí být v rámci EU posvěceno kvalifikovanou většinou zemí. Pokud by se Řecko nechtělo se svými sousedy příliš rozhádat a na stůl položit i otázku svého členství v EU, mělo by si alespoň ex post tento souhlas zajistit.
Řekům obecně by v tomto poměrně optimistickém scénáři grexit pomohl, i zde by ale byli vítězové a poražení. Mezi poražené by patřili Řekové, kteří mají dluhy v eurech, ale vydělávají v drachmách. Dále pracovníci v odvětvích s velkým podílem zahraničních vstupů (jejich práce bude méně cenná) a domácnosti s velkou spotřebou zboží z dovozu. A všichni zaměstnanci, jejichž mzdy porostou pomaleji než inflace; těch by měla být většina.
Mezi vítězi bychom naopak našli Řeky s majetkem v zahraničí, ale žijící v Řecku a řecké exportéry spolu s firmami, kterým na domácím trhu konkurují zahraniční dovozy. Velkou skupinu vítězů pak mohou představovat nezaměstnaní, kterým by následné hospodářské oživení přineslo práci.
V Řecku však může vše dopadnout úplně jinak: hyperinflace, bez omezení daných členstvím v eurozóně bobtnající rozpočet a ztráta důvěry investorů.
Za hranicemi Helady
Vzhledem k nízkému řeckému zapojení do evropského hospodářství a jeho malému podílu na HDP eurozóny (ani ne dvě procenta) by mnoho ekonomických následků grexitu bylo pro ostatní evropské státy spíše marginálních. Vyšší konkurenceschopnost řeckých výrobků by například omezila dovozy z „jádra“, takže tamní podniky by utrpěly jistou ztrátu. Obdobně by zahraniční majitelé kont v řeckých bankách, respektive jakéhokoli majetku v zemi, utrpěli ztrátu převedením na slabší drachmu. Těch prvních je ale málo a ti druzí mohou doufat, že následné hospodářské oživení ztráty vyrovná.
Beze ztrát by nezůstala ani Evropská centrální banka, ačkoli by to oproti situaci před dvěma lety nebylo tak hrozné. |
Hůře by na tom byly státy eurozóny, jež v konečném důsledku drží většinu řeckého dluhu, například Německo ve výši 65 miliard eur. Beze ztrát by nezůstala ani Evropská centrální banka (ECB), ačkoli by to oproti situaci před dvěma lety nebylo tak hrozné (v roce 2012 ekonomové z Capital Economics vyčíslili případné ztráty na 140 miliard eur, více než tehdejší kapitál a rezervy banky). Dnes by ztráty byly nižší – například půjčky poskytnuté řeckým bankám byly do značné míry splaceny.
Horší by mohly být dva jiné následky. Zaprvé „nákaza“ dalších slabších členů měnové unie. Strach, že i oni by se mohli k euru obrátit zády a přestat splácet dluhy, by mohl způsobit odtok kapitálu – domácnosti by převáděly úspory do stabilnějších zemí a investice by se začaly stahovat. Mohla by vypuknout bankovní krize. Zároveň by stouply úroky, které tamní vlády musejí platit za své dluhy. Již tak pomalé hospodářské oživení by se zadrhlo a eurozóna by se mohla začít rozpadat. Mimo to by byla eurozóna postavena před svízelné dilema.
Na jednu stranu by v jejím zájmu bylo, aby se Řecko po grexitu postavilo na nohy – nikdo nechce, aby se jeho soused na dlouhá léta propadl do politického a hospodářského marasmu. Na druhou stranu by případný řecký hospodářský zázrak posílil populistické hlasy v dalších zemích evropského jihu, jež rovněž volají po opuštění eura – o situaci, kdy by řecké dluhy byly odpuštěny, ani nemluvě. Myšlenka jednotné evropské měny by dostala zásadní úder.
Jak to možná dopadne
Z ekonomického hlediska by grexit nemusel být tragédií, protože imunita eurozóny proti „nákaze“ je vyšší. Za poslední dva roky se na tomto poli udělalo poměrně hodně: vznikl Evropský stabilizační mechanismus, jehož misí je pomoci státům eurozóny v nesnázích, a ECB má nástroje, jak pomoci ohroženým bankám. Odolnější eurozóna proto do určité míry opravňuje výroky podobné těm, které neoficiálně zazněly z německé vlády.
To ale vůbec neznamená, že Řecko nakonec eurozónu opustí a že si to Němci opravdu přejí. Koneckonců cesta šetření prosazovaná Berlínem pomalu začíná nést ovoce, když se hospodářská situace na jihu Evropy váhavě zlepšuje (příliš pomalu, dodal by skeptik). Bylo by škoda dosažené úspěchy zavrhnout, byť jen z toho důvodu, že opuštění nynějšího kurzu by znamenalo přiznání chyby a svého druhu politickou porážku.
Výroky jsou spíše vzkazem řeckým voličům, aby nevolili radikální levici, ačkoli řada politiků, včetně německých, před tímto vměšováním se do řeckých voleb varuje. Nebo může jít o upozornění možnému levicovému vítězi řeckých voleb, že eurozóna a Německo se nenechají vydírat. Jakákoli nová dohoda bude mít své meze a radikální snížení dluhu při zachování eura je mimo hru.
Jako jeden z pravděpodobných výsledků řeckých voleb se totiž nyní jeví nové kolo jednání mezi Řeckem a jeho věřiteli. Ti by se ve výsledku mohli zříci jakýchkoli úroků z řeckého dluhu. To by Syriza mohla prezentovat jako snížení dluhového břemene a nepochybný úspěch. Současně by se ale v očích německých voličů nejednalo o prominutí dluhu těm „líným Řekům“.
