Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Co když Německo a Rakousko přestanou dovážet elektřinu z jádra?

  15:25

Řešení existuje: rozdrobení a rozprodej společnosti ČEZ na skupinky nezávislých výrobců – majitelů elektráren –, jež by si konkurovaly.

foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice

Nemohu začít jinak než parafrází slavné básně Gertrude Steinové: „Elektron je elektron je elektron!“ Tomu prevítu je úplně jedno, vznikl-li třením ebonitové tyče liščím ohonem či v generátoru jaderné elektrárny. Když se, mršky, sešikují do rozvodných drátů, nejde je od sebe vůbec odlišit. Jsou jeden jako druhý. Omlouvám se za oblažování poznatky elementární fyziky základních škol, ale je třeba to mít na paměti, posuzujeme-li současné vyhlídky naší energetiky.

Jednoduchý diagram

Ode dne, kdy obří tsunami spláchla jadernou elektrárnu v japonské Fukušimě, jsem se dopouštěl různých tvrzení a prognóz možného vývoje evropské energetiky – nejen jaderné. Domníval jsem se, že popisuji spíš černé vnitřky mraku než jejich stříbrný okraj, ale značně jsem se mýlil. Je to mnohem horší.

Názorový vývoj na jadernou energetiku v Německu pozorovaný z Prahy lze popsat jednoduchým diagramem s klíčovými body: jádro možná; jádro s omezením; jádro teď ne, ale pak se uvidí; jádro ne; jádro nikdy víc. Tato linka by pro jednoho z největších evropských vývozců elektřiny ČEZ nebyla až natolik nepřijatelná, protože by zajišťovala stabilní export v dobách, kdy by Němci energeticky „přezbrojovali“. A navíc za výrazně vyšší ceny na burzách.

Pro firmu, potažmo stát, který je jejím hlavním akcionářem, by to byl vítaný dárek. Byl by, pokud Němci a s nimi i Rakušané neuplatní nejnovější ze svých koncepčních nápadů, dle nějž v Německu spotřebovávanou energii nesmějí vyrobit jaderné zdroje. A jsme u oněch elektronů. Dokázat totiž, že exportovaná energie je produktem pouze uhlí, větru, slunce či biomasy, zatímco jaderná nepřekročí hranice státu, je fyzikálně nemožné.

Instalovaný elektrárenský výkon je ve vztahu k reálné spotřebě Česka téměř dvojnásobný, což umožňuje, ba přímo vyžaduje masivní export elektřiny

Je mylná domněnka, že takové zásadní opatření pro import lze vymoci ze dne na den. Vždyť i německé jaderné elektrárny mají před sebou ještě šest až jedenáct let existence. V roce 2022, kdy by měly skončit všechny, bude mít český Temelín v nynější podobě před sebou nejméně 20 let života a Dukovany deset.

Utopené náklady

Podíváme-li se na strukturu tuzemské elektroenergetiky, zjistíme, že je v tranzitní pozici. Instalovaný elektrárenský výkon je ve vztahu k reálné spotřebě země téměř dvojnásobný, což umožňuje, ba přímo vyžaduje masivní export elektřiny. Jenomže... Víc než 60 procent našich zdrojů představují instalované výkony uhelných elektráren, jejichž osud se již dnes tiše pečetí. Nahrazovat uhlí jádrem nelze, a proto zbývá plyn, biomasa nebo významné energetické úspory.

Pokud v dohledné době nezačneme s masivní a rychlou přestavbou elektrorozvodné sítě na takzvané „inteligentní“ technologie, které mimochodem mají Němcům umožnit bezproblémové využití větrné a fotovoltaické energetiky, může se stát, že se řada elektráren přesune do kategorie „sink costs“, utopených nákladů. To nastane, pokud Německo a Rakousko – a možná i Švýcarsko – uplatní striktní zákaz importu elektrické energie od producentů provozujících jaderné elektrárny.

Počítejte se mnou. Na našem území je zhruba 3800 instalovaných megawattů v jaderných elektrárnách, dalších 2900 MW v teplárnách či vodních elektrárnách a přibližně dvanáct tisíc MW výkonu instalovaného převážně v uhelných elektrárnách. K tomu připočtěme další dva tisíce MW z nově vzniklých fotovoltaických instalací a dospějeme k číslu značně přesahujícímu 20 tisíc MW celkového instalovaného výkonu. Pro potřeby České republiky by přitom stačil instalovaný výkon ve vhodné struktuře mezi deseti až dvanácti tisíci MW.

Nadbytek deset tisíc MW

Z toho vyplývá, že uzavření dominantního exportního trhu v Německu a Rakousku by rázem u nás způsobilo nadbytek instalovaného výkonu přes deset tisíc MW. Takový skok ze skály nemůže žádný producent ve zdraví přestát. Při ztrátě exportu by bylo zřejmě nezbytné odstavit jednu z jaderných elektráren a pouze omezeně obnovit výkony, které dnes představují dožívající uhelné elektrárny. Je totiž málo pravděpodobné, že by se objevila stejně vydatná exportní příležitost, jakou dnes představuje německá ekonomika.

Nerad bych byl nařčen z přílišného škarohlídství. Pevně však doufám, že naše ekonomika bude v kontextu sílící Evropy růst, a tudíž poroste i spotřeba energií. Jakkoli zjevně pomaleji, než bude tempo růstu HDP. Bohužel oblíbené české tvrzení „malá, ale naše“ je v tomto případě spíš nevýhodou. Zbytnělá elektroenergetika zaměřená především na export stojí a padá právě na možnostech masivního vývozu. Počkejme – a uvidíme.

Uzavření dominantního exportního trhu v Německu a Rakousku by rázem u nás způsobilo nadbytek instalovaného výkonu přes deset tisíc MW

Načasování a rozsah případného německo-rakouského rozhodnutí zastavit dovoz „jaderného“ proudu má ještě jednu významnou konsekvenci. Je rozumné za takové situace nadále uvažovat o rozvoji naší jaderné energetiky? Je třeba zdvojnásobit výkon Temelína? Rozšířit Dukovany? Plánovat novou výstavbu v Blahutovicích? Vždyť všechny tyto plánované investice nebyly určené pro tuzemskou spotřebu, ale výhradně pro další export. A je jedno, jak je hájí a vysvětlují potenciální investoři.

Cena elektřiny

Výstavba jaderné elektrárny je totiž opravdu něco jiného než rodinné vilky. Od okamžiku rozhodnutí až po její uvedení do provozu uplyne patnáct let a v sousedním Německu již několik let nebude v provozu ani jediná. To, co je dnes předmětem mých opovážlivých spekulací – hrozba blokování importu jaderné elektřiny do Německa a Rakouska –, bude v té době nejspíš realitou. Potom nám asi nezbude nic jiného než dle vzoru Belgie z osmdesátých a devadesátých let osvětlit celou naší dálniční síť. V Belgii se tím spotřebovával přebytečný výkon francouzských jaderných elektráren, neboť jaderné bomby měly přednost před hospodárností.

Několik poznámek nakonec. Občas se setkáváme s argumentem, že ukončení jaderné energetiky v Německu zdraží u nás elektřinu, prý až o 30 procent. Nevím. Je jasné, že za situace, kdy by „naše“ elektřina byla ve srovnání s německou výrazně levnější – což v současnosti není –, by obchodníci skupovali tuto energii, čímž by cena dle zákonů nabídky a poptávky rostla. To by však u nás nesměl být takový velký převis instalovaných kapacit nad domácí spotřebou elektřiny. A její cena na tuzemském trhu by nepochybně vzrostla, pokud by skončila významná část exportu. Lze tomu nějak čelit?

Bylo by jedno řešení, ale nevěřím, že by v podmínkách značné provázanosti ekonomiky s politikou mělo nějakou naději na úspěch: rozdrobení a rozprodej ČEZ na skupinky nezávislých výrobců, majitelů elektráren, které by si konkurovaly. I v tom platí zákon nabídky a poptávky. A při takovém velkém převisu nabídky nad poptávku nemůže cena dělat nic jiného než klesat. To byl však spíš povzdech než návrh. Už teď slyším: „Toho bohdá nebude…!“

Související články: