Co dál se zpravodajskými službami?

Půjde zejména o to účinně odstínit Bezpečnostní informační službu a Vojenské zpravodajství od politiky, domnívá se Jan Schneider.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Touto dobou jsme se v předchozích letech již věnovali výročním zprávám Bezpečnostní informační služby (BIS) a Vojenského zpravodajství (VZ). Letos si však na jejich zveřejnění ještě počkáme. Praxe se totiž ustálila taková, že zpravodajské služby na jaře zašlou utajovanou verzi své výroční zprávy vládě, a teprve po jejím projednání publikují onu neutajovanou část. Jenomže letošní turbulence způsobily, že (podle odhadu Vojenského zpravodajství) výroční zprávy mají přijít ve vládě na řadu „v měsíci říjnu“.

Avšak ouha: ve které vládě? Odcházející kabinet by se snad s těmi výročními zprávami (obsahujícími utajované informace) ani seznamovat neměl. U vlády v demisi pro to není žádný praktický důvod (a „horké“ informace, na něž by bylo třeba reagovat ihned, dostává vláda bezprostředně). Známé pravidlo „need to know“ dokonce mluví proti tomu, aby vláda v demisi projednávala utajované výroční zprávy zpravodajských služeb. Kdo ví, zda se vůbec nějaký člen současné vlády objeví ve vládě příští?

A tak by bylo dokonce tou lepší variantou, kdyby vláda v demisi výroční zprávy zpravodajských služeb neprojednala a my si museli počkat, až nově vzniklá vláda chytne nějaký svižný pracovní rytmus. Kromě toho bude zajímavé, jakou důležitost výročním zprávám přisoudí nový premiér (premiérka?). Na jaře příštího roku totiž vláda dostane k projednání výroční zprávy zpravodajských služeb za letošní rok, tak aby jí tam pak neležely neprojednané „výročky“ za dva roky. Sarkasticky nelze než dodat, že by to nanejvýš výstižně charakterizovalo obecný vztah našich vlád ke zpravodajským službám.

Odcházející vláda by se snad s výročními zprávami tajných služeb ani seznamovat neměla. U vlády v demisi pro to není žádný praktický důvod.Výroční zprávy nebyly ještě vládou projednány, avšak to neznamená, že se s nimi členové vlády nemohli seznámit. Lze předpokládat, že již Nečasův kabinet je mohl mít na programu jednání. Pak mohly být členům jeho vlády rozeslány. Teoreticky se na jejich projednání mohl připravovat i Rusnokův kabinet, jehož členům by v takovém případě byly rozdány též. Z voleb vzešlá nová vláda je bude muset poskytnout svým členům každopádně. V takových podmínkách se utajované informace dají chránit opravdu těžko.

Výroční zpráva Vojenského zpravodajství pokrývá období, v němž došlo k velkému selhání jeho vedení. Zkušení váleční veteráni se nechali odstavit od přímé komunikace s premiérem Petrem Nečasem jeho tehdejší kancléřkou Janou Nagyovou. Následně dokonce začali přijímat úkoly a předávat zprávy pro premiéra cestou kancléřky. Nicméně výroční zpráva byla vypracována ještě v době, kdy tyto praktiky zřejmě ještě probíhaly, proto v této výroční zprávě VZ bude všechno ještě v odstínech růžové.

Historické ponaučení

Jan Urban ve svém zajímavě provokujícím článku Mýtus o mnichovské zradě spojenců je lží končí velmi důležitým odstavcem. Popisuje nejen diametrálně odlišnou práci s informacemi, ale i příslušně odlišné následné jednání členů kabinetu v čele s prezidentem Edvardem Benešem na straně jedné a šéfem vojenských zpravodajců Františkem Moravcem. Jde o názorný příklad toho, že zpravodajská služba malého státu dokáže být velmi dobrá. A že kromě přesných informací je schopna vládě navrhnout inspirativní návrh opatření, adekvátní zpravodajskému poznání situace.

Pochopit místo a význam zpravodajců

I zpravodajská služba malého státu dokáže být velmi dobráZaměřme se nyní na schopnost vlád pochopit místo a význam zpravodajských služeb v převratně se měnícím světě posledních desetiletí. Situace je v tomto ohledu dosti prekérní. Je na místě si uvědomit, že členové vlád nejsou pro práci s tajnými službami nijak připravováni. Někteří mohou mít jisté zkušenosti z případné předchozí praxe v českém zpravodajském aparátu. Jiní je mohli učinit jako členové předchozích vlád, ale o těch zřejmě platí, že většinu z nich by česká veřejnost již velmi nerada viděla na vládních postech, a některé z nich obzvláště.

Takže se dá předpokládat, že nová vláda bude sestávat z poměrně velkého počtu debutantů, a to se pravděpodobně bude týkat i prvního ministra. Bude možná proto s výhodou, připomeneme-li si stručně tři z případů, které se staly v relativně nedávné době v nedalekých končinách, a týkaly se vlastně onoho dosud málo zpracovávaného tématu, totiž vztahu exekutivy a zpravodajského aparátu. Tím současně cíleně podpoříme seskupení občanských iniciativ Vraťte nám stát, které se jako první soustředilo na toto téma, a mělo by v tom – volby nevolby – intenzivně pokračovat.

Estonsko

Před pěti lety byl v Tallinu zatčen Herman Simm, vysoký oficír estonského ministerstva obrany. Poskytoval Rusům za úplatu informace z databází Severoatlantické aliance (NATO). Dostával za to poměrně dost peněz, jejichž původ pochopitelně nedokázal vysvětlit, když se na něj zaměřila pozornost bezpečnostních orgánů.

Důvodně můžeme předpokládat, že jak v Estonsku, tak u nás a v dalších zemích procházejících podobnými společenskými změnami nastolují ti nejrychleji a nejpodivněji zbohatlí maximální překážky zkoumání transparentnosti majetkových poměrů a změn. Proto bude velmi důležité ve volbách preferovat ty politické subjekty, které deklarují snahu zamezit tomuto „pološeru“. To může mít velmi pozitivní vliv na bezpečnost a obranu státu.

Případ Hermana Simma (podobně jako kauzy následující) je současně poněkud komickou ilustrací konce efektivní vojenské struktury NATO, z níž se stal těžkopádný a drahý propagandistický moloch. Rozšířením NATO se dosáhlo politických cílů (které byly ještě počátkem devadesátých let zapírány, s tím, že budou rozpuštěny oba vojenské bloky (Varšavská smlouva i NATO). Rozšířené NATO se totiž skutečně dotklo hranic Ruska a demonstrativně uskutečnilo svůj summit (2006) v Rize. Nicméně, jak z podobných příkladů vidno, nenasytně ambiciózními politiky hnané NATO skončí asi jako Otesánek.

Maďarsko

Ze stejné doby a ze stejného soudku je zpráva o tom, že předsedou zpravodajské komise NATO se stal nový ředitel maďarské kontrarozvědky Sándor Laborc, který v osmdesátých letech strávil šest let na akademii KGB v Moskvě. V této speciální komisi, jejíž předsedové se střídají na rotačním principu, se několikrát ročně scházejí ředitelé bezpečnostních služeb členských států NATO. O legraci je tak již postaráno, a – k čertu s politickou pseudokorektností! – ještě jí přibude: k členství v NATO byly přizvány Chorvatsko a Albánie, a v budoucnu bylo přislíbeno Ukrajině a Gruzii. No, kdo chce kam...

A tak se také stalo. Před dvěma roky maďarské bezpečnostní orgány zatkly pro podezření ze špionáže bývalého ministra pro zpravodajské služby Györgye Szilvásyho a dva bývalé ředitele zpravodajské služby, Lajose Galambose a jeho nástupce Sándora Laborce (svého času i předsedu onoho zpravodajského výboru NATO). No, opravdu se to nestává často, aby byli zatčeni šéfové tajných služeb, ausgerechnet pro špionáž.

Zatím nepravomocné rozuzlení této „špionážní“ kauzy, o němž ČESKÁ POZICE jako jediná referovala, je však tragikomické. Za „špionáž“ padly dva nepodmíněné tresty (po 34 měsících) a jeden podmíněný (12 měsíců). To už je opravdu pikantní maďarský guláš, takovéto tresty se za špionáž nedávají!

Podstatou kauzy mělo být najmutí „bulharské“ (ve skutečnosti ruské!) firmy, která měla odhalit průsaky z maďarské tajné služby směrem k opozici. Protože utíkají-li informace k opozici, mohou utíkat kamkoliv. Jenomže ta najmutá firma si v rámci šetření vyslechla maďarské zpravodajce na polygrafu. Možná i proto bylo zdůvodnění trestu na 30 let utajeno... protože ve skutečnosti nešlo o špionáž, ale o trestuhodný totální a naprosto nepředstavitelný diletantismus.

Bulharsko

V Bulharsku byla do ostrých politických bojů bezskrupulózně zatažena zpravodajská službaV létě tohoto roku bulharský parlament jmenoval nového šéfa Státní agentury pro národní bezpečnost (DANS). Stal se jím – údajně snad za čtvrt hodinky, bez diskuse! – poslanec Deljan Peevski. Stalo se tak v pátek. V sobotu a v neděli protestovalo proti jmenování Peevského před vládou asi sedm tisíc lidí. V pondělí pak parlament Peevského odvolal, aniž by byl uveden do funkce.

Kvůli stručnému nastínění dějů kolem další ze zpravodajských služeb NATO musíme trochu do minulosti. V únoru tohoto roku odstoupila vláda Bojka Borisova. Tento bodyguard původně již Todora Živkova chránil se svou firmou cara Simeona Saxe-Coburg-Gotha při jeho návštěvě Bulharska. Poté se sblížili, Borisov opustil mafiánské prostředí a svůj pojišťovací byznys a po několik let („za cara“) byl tajemníkem ministerstva vnitra. V této pozici se sblížil se světem zpravodajských služeb. Poté se stal sofijským primátorem, šel do „velké politiky“ a v roce 2009 poprvé vyhrál volby. Skončilo to demisí a předčasnými volbami, které letos na jaře Borisov znovu vyhrál. Nicméně vládu sestavili socialisté, podporováni z jedné strany stranou hájící zájmy Turků a potichu z druhé strany bulharskými nacionalisty!

Mladičký (33 let) Deljan Peevski vystudoval práva, byl předsedou mládežnického hnutí „carovy strany“, poté vystřídal Borisova na místě tajemníka ministerstva vnitra. Tento syn mediální magnátky (bývalé ředitelky TOTO, neboli „bulharské Sazky“) byl ve funkci ředitele zpravodajské služby nepřijatelný kvůli silnému podezření z účasti na korupci. Byl však do funkce jmenován, protože slíbil do týdne dodat Borisova „do tepláků“. Nadto se poslanci chtěli vyhnout jmenování ředitelem služby někoho „zevnitř“ služby, která byla dlouhodobě pod vlivem právě Borisova. Po vynuceném odvolání Peevskiho však nakonec přece jen došlo k tomu jmenování člověka „zevnitř“ služby, potenciálního spojence Borisova.

A tak se bude i v Bulharsku zřejmě odehrávat další dějství, kdy do ostrých politických bojů byla bezskrupulózně zatažena zpravodajská služba.

Kudy se vydáme my?

Je třeba vést debatu o definici oblastí státních zájmů, na jejichž výměře i způsobu řešení by měla být dosažena široká politická shodaAsi není od věci si občas něco připomenout, nejen z potenciální drobné škodolibosti, která je jistě dobrá pro snazší zapamatování, pro ponaučení, které bychom si z těchto (a z mnoha dalších) případů měli odnést. A pokud možno se podle nich i řídit.

Půjde zejména o to účinně odstínit zpravodajské služby od politiky. Pozná se to nejlépe tak, že ředitelé zpravodajských služeb budou nosit (ale i veřejně publikovat) materiály vůči vládě kritické. Vůči každé vládě.

Bude prospěšné podporovat všemožné aktivity, které promýšlejí nejen jak zvýšit společenskou kontrolu zpravodajských služeb, ale i to, jak je přitom nezardousit. A jak kontrolovat i exekutivu, jak využívá zpravodajských poznatků, a jak efektivně tento ostrý nástroj využívá.

A zcela nezbytné bude vést debatu o definici oblastí státních zájmů, na jejichž výměře i způsobu řešení by měla být dosažena široká politická shoda. Patří mezi ně bezesporu i oblast zpravodajských služeb. Bylo by to nejen pro všechny levnější a účelnější, ale i důstojnější. Už bychom si něco takového konečně zasloužili!