Existuje řada definic člověka. Už byl nazýván zvířetem, jež dokáže vyrábět nástroje, či přemýšlivou bytostí, která umí mluvit a utváří společenství. A mohli bychom pokračovat. Jedna z nejzvláštnějších definic se pojí ke španělskému filozofu Migueli de Unamunovi (1864–1936), jenž člověka nazval zvířetem skladujícím mrtvé. Narážel tím na to, že člověk je jediným živým tvorem, který se svým mrtvým věnuje a nenechává je napospas psům.
K uvedeným definicím bych přidal ještě jednu, ve které člověka nazývám bytostí znečišťující neboli tvorem, jehož typickým specifikem je, že po sobě všude, kam vkročí, zanechává odpadky a smetí. Uvědomme si totiž, že neklamným, jistým znakem toho, že se člověk někde vyskytl – ať už jde o hlubiny moří a oceánů, výšiny Mount Everestu nebo oběžnou dráhu, kde je podle zpráv odpadu už tolik, že může ohrožovat bezpečnost vesmírných letů –, je odpad.
Neboli ať už bude okruh lidské činnosti sahat kamkoliv, může se člověk pochlubit pochybným úspěchem, že jeho přítomnost je vždy umocněna smetím. Čím to, že se věci mění v odpad, stávají se smetím?
Proměna
Prvním, co zřejmě napadne, je, že se věc mění v odpad, jelikož už nefunguje, jak by měla a jak fungovala dosud. Například se nám rozbije rychlovarná konvice, nejde už ani opravit, takže ji vyhodíme do popelnice. Tato představa je sice oprávněná, ale není vždy správná. Představme si nejjednodušší případ: igelitová taška, kterou dostaneme v obchodě, abychom v ní mohli odnést domů nákup, by mohla sloužit stejně jako dříve i poté, co v ní nákup přineseme domů, navzdory tomu ji ve většině případů považujeme za odpad.
Věc se mění v odpad, jelikož už nefunguje, jak by měla a jak fungovala dosud |
Umělohmotná láhev je použitelná i poté, co z ní vypijeme její obsah, navzdory tomu se z ní stává odpad. Nebo umělohmotné kelímky a pohárky na jedno použití. Jednou se z nich někdo na nějaké recepci napije, jedinkrát je přiloží k ústům, aby z nich vysrkl pár loků šampaňského, a tímto pohybem je pohárek nenávratně odsouzen k vyhození, mění se v použitý předmět, přestože co se týče jeho vzhledu nebo vlastností, by mohl člověku dál sloužit. Jde tu tedy o víc než jen o to, že se něco rozbilo či pokazilo.
K tomu, abychom mohli nahlédnout do záhad vzniku odpadu, se musíme ponořit trochu hlouběji. Není nemožné, že je existence člověka – a tady bych se vrátil k dřívější, možná trochu zvláštně znějící definici – nepřekonatelně spojena s produkcí odpadů, že jsme my, lidé, dědičně odsouzeni, aby po nás zůstávaly odpadky.
Součást biologické existence zvířat
Velkou otázkou je, zda se tento jev rozšiřuje také na svět zvířat, nebo jde o čistě lidský rys. My, lidé, mám sklon považovat kočičí srst při jarním línání za smetí, které je třeba důkladně vyluxovat. A co opuštěné hnízdo hrdliček vysoko ve větvích, které tam zbylo po loni vyvedených mladých, lze ho považovat za odpad? („Pánové,“ říká umírající Cervantesův Don Quijote, „mluvme moudře: na loňské hnízdo letošní pták nepřilétá.“)
Všechno, co po sobě a kolem sebe nechávají zvířata, se nějak pojí k jejich přirozené, biologické existenci a je její součástí, nikoliv odpadem. Člověk se chová jinak. |
Domnívám se, že všechno, co po sobě a kolem sebe nechávají zvířata, se nějak pojí k jejich přirozené, biologické existenci a je její součástí, nikoliv odpadem. Člověk se chová jinak. Tím, že vyrábí zpočátku pouze primitivní, později čím dál složitější předměty a nástroje, zasahuje do přírody, přestože se z ní právě díky tomu pozvedá, jelikož mu žádný do něho zapojený genetický program nepředepisuje, že by měl v určitém bodě dějin stavět zvonice a jindy zase sestrojovat trysková letadla.
Výroba předmětů a nástrojů, vyčleňování z jejich přirozeného prostředí a jejich přeměna jsou zároveň vždy spojeny s produkcí odpadů, ať už jde o štípané nástroje z pazourku, které si vyráběli lovci v době kamenné, nebo o ropnou plošinu vypínající se nad hladinou Severního moře. Povaha obou jmenovaných lidských nástrojů jako odpadu se však od sebe přece jen liší. Rozdíl mezi různými metodami výroby lidských předmětů je z hlediska produkce odpadu pozoruhodným, ba dokonce rozhodujícím faktorem.
Kouzelná lidská vlastnost
Schopnost vyrábět předměty a věci je kouzelnou lidskou vlastností, neboť tímto způsobem vzniká něco, co dříve neexistovalo. Platón to v jednom ze svých dialogů nazývá tvorbou (poiésis): „Protože všechno, co má za následek přeměnu neexistujícího v existující, je tvorba.“ My, děti éry křesťanství, to však považujeme za víc než pouhou tvorbu.
Nazýváme to stvořením, onou jiskrou božské existence, kterou – abychom použili trefný příměr španělského filozofa Josého Ortegy y Gasseta (1883–1955) – Stvořitel zapomněl „v jednom ze svých smrtelných stvoření, jako když roztržitý chirurg zapomene nějaký nástroj v pacientově břiše“.
Schopnost vyrábět předměty a věci je kouzelnou lidskou vlastností, neboť tímto způsobem vzniká něco, co dříve neexistovalo |
My, lidé, jsme tedy dostali tento jedinečný dar a vše záleží na tom, jak s ním naložíme. Německý filozof Martin Heidegger (1889–1976), jenž v jednom ze svých děl analyzuje podstatu techniky, popisuje rozdíl mezi antickým a moderním způsobem výroby. Domnívá se, že činnost rolníků a řemeslníků ve starém Řecku připomíná porodní bábu, neboť pouze napomáhají tomu, aby si to, co se skrývá v hloubi země nebo ve stříbrné hroudě našlo cestu ven, na povrch. Pouze umožňují, dovolují narodit se tomu, co již čeká na své zrození.
(Michelangelo to později – ve vztahu k sobě samému – formuloval tak, že jeho sochařská činnost spočívá všeho všudy v tom odstranit zbytečný materiál, jenž stojí v cestě, aby bylo možné spatřit formu dřímající v hloubi beztvarého mramorového bloku.) V tomto případě v sobě nese stopy organického tvoření i odpad, smetí; je pouze nevyhnutelným přebytkem, který je nutnou součástí stvoření.
Člověk-agresor
Jak se však dnes často opakuje, pro člověka moderního věku už není cílem činnosti, tvorby člověk, nýbrž právě naopak, cílem člověka se stává samotná produkce, výroba. Vznešené gesto stvoření, které připomíná Boha, se stává aktem výroby. Člověk již ke stvoření nemá vztah podobný porodní bábě, ale stal se z něho vymáhající agresor, který se chce zmocnit všeho, co má nějaký užitek. Ovšem jen do té doby, dokud se tento užitek uplatňuje jím požadovaným způsobem.
Člověk již ke stvoření nemá vztah podobný porodní bábě, ale stal se z něho vymáhající agresor, který se chce zmocnit všeho, co má nějaký užitek |
Již neváhá a nezvažuje, pouze měří. Odměřuje si vše, co může využít. A společně s tímto využíváním vytváří ve světě řád, ve kterém je požadovanou funkcí jednotlivých předmětů a věcí pouze to, že musejí být k dispozici, nic víc. Jejich existence spočívá jen v tom zaujmout správné místo v člověkem vymyšleném řádu. Letadlo je k dispozici tím způsobem, že – řekněme třeba charterový let – přepravuje turisty do severoafrických turistických rájů.
Takový je řád věcí, úřední chod. Pokud tam však třeba vznikne nepořádek, neboť pobřeží zaplaví hladovějící běženci a lidé se začnou navzájem masakrovat (například v Libyi), takže se přeprava turistů zastaví, pak letadlo nevzlétne, ale bude jako bezcenný kus plechu rezivět na vzletové dráze. Vypadlo totiž ze zaběhnutého řádu.
Vymknutí se řádu
Právě to je okamžik, kdy vzniká odpad, smetí v moderním slova smyslu. Stav, kdy se rozhodujícím faktorem stává, zda je něco ještě součástí člověkem zkonstruovaného řádu, nebo z tohoto jím vyměřeného, smontovaného a kontrolovaného řádu vypadne. Vše, co je „nepořádné“, vše, co se tomuto řádu, který člověk nutí okolnímu světu, vymyká, se stává odpadem.
Vše, co je „nepořádné“, vše, co se řádu, který člověk nutí okolnímu světu, vymyká, se stává odpadem |
Proto se stává odpadem plastická nákupní taška, poté co splnila své určení a nákup už je doma – samotná taška vypadává z fungujícího řádu. Umělohmotných lahví nebo kelímků na jedno použití se to týká stejně jako obrovských montážních hal v Detroitu, někdejší baště amerického automobilového průmyslu, jejichž rozbitými okny dnes už jen profukuje vítr, neboť samotné haly už vypadly z řádu automobilové výroby.
Odpad, který vypadl z řádu, přitom může nabírat takových rozměrů, jako je skvrna odpadků v Tichém oceánu (Great Pacific Garbage Patch), která ač neviditelná, se rozprostírá pod vodní hladinou a její přesná velikost a hmotnost se pouze odhadují. Podle těchto odhadů zaujímá dnes plochu dvou států Texas a váží sto milionů tun. Skvrna odpadků koluje ve vlnách oceánu a je nezničitelná. Rok co rok způsobuje smrt milionu mořských ptáků a sto tisíc mořských savců.
Zahrávání se životem
„Já jsem já a moje okolí,“ prohlásil již před sto lety Ortega y Gasset. Neboli svět, který nás obklopuje, není lhostejným, netečným útvarem, který je na nás nezávislý, nýbrž druhou polovinou naší bytosti, která nás živí a bez níž bychom přestali existovat.
Zatěžujeme-li své okolí dennodenně odpadem, pak si nejen zahráváme se životem, ale připravujeme se o něj |
Prostředí dokumentuje velká tajemství. Lépe než co jiného podává svědectví, jací vlastně jsme, jaký je náš duševní svět. Můžeme si sice něco nalhávat, ale hloubku vlastní duše nemůžeme zapřít, neboť leží rozprostřena v okolním světě.
Zatěžujeme-li své okolí dennodenně odpadem, který je podle nás zbytečný, pak si nejen zahráváme se životem, ale dopouštíme se něčeho víc – připravujeme se o něj.