Jak se všeobecně očekávalo, Nečasova vláda přežila ve středu 18. července v Poslanecké sněmovně již čtvrtý pokus opozice vyslovit jí nedůvěru. Pravda, vzhledem ke zřetelnému poměru sil v neprospěch opozice, jež hlasování o nedůvěře vyvolala, ale sama se k němu neráčila dostavit v plném počtu, trvalo to divadlo zbytečně dlouho. Nicméně je to za námi. Za deset dnů se odebere na dovolenou vláda a poslanci, jimž právě začaly prázdniny, se k příští schůzi sejdou prý opravdu až v září.
Pak ale vypukne naplno kampaň před říjnovými krajskými a senátními volbami a opětovné projednávání některých zákonů sněmovnou, vrácených jí Senátem, se bude odehrávat v elektrizující atmosféře. Určitě se to týká dvou zákonů:
- spořícího balíčku, krom jiného zvyšujícího DPH a zavádějícího solidární daň, ideologicky rigidní (a Nečasovi oponující) částí ODS pokřtěnou na milionářskou dávku;
- zákona o narovnání vztahů mezi státem a církvemi, zkráceně a nepřesně řečeno církevních restitucí.
To, že restituční zákon protlačila koalice sněmovnou až pět minut po půlnoci z pátku 13. na sobotu 14. července, přičemž závěrečné kolo jeho projednávání, takzvané třetí čtení, zahájila již 15. června, je úspěchem mazané taktiky ČSSD. Ta, ač ve sněmovně v menšině, rozmanitými obstrukčními fintami konečné hlasování o restitucích o měsíc oddálila. Proč jí stálo za to protáhnout církevně restituční martýrium, trvající víc než 20 let a konečně snad směřující ke konci, ještě o jeden měsíc?
Protirestituční běs
Od Sobotkovy strany šlo o předvolební kalkul. Že je sociální demokracie proti církevním restitucím v natolik širokém rozsahu, jak je navrhovala Topolánkova a jak s nimi nyní přichází Nečasova vláda, je známý fakt. Podobně jako KSČM, která si však odškodnění církví – co si budeme nalhávat – nepřeje, a Věci veřejné (VV), jež si ho přály, ale po vystrnadění z vládní koalice restituce blokují, uplatňuje v poslední době nejhlasitěji právě ČSSD jiný argument. Na finančně náročné odškodnění církví prý není za hospodářského poklesu vhodná doba, a proto je církevní restituce třeba odložit na později, až budeme venku z recese a státní finance se zotaví.
Tím, že Senát vrátí církevní restituce do sněmovny, zůstanou restituce i na prahu podzimní volební kampaně stále horkým tématem
V kontrastu ke „škrtreformám“ a dalším úsporným opatřením Nečasovy vlády, kterou ČSSD svým potenciálním příznivcům vykresluje jako vládu asociální, jsou velkoryse pojaté církevní restituce pro Sobotkovu stranu chytlavé a úderné téma pro podzimní volební kampaň. Tím, že Senát, v němž má ČSSD většinu, vrátí církevní restituce do sněmovny ne dříve, než aby se jimi mohla znovu zabývat v září, zůstanou restituce i na prahu volební kampaně stále horkým tématem. Než aby koalice riskovala stále další sociálnědemokratické parlamentní obstrukce, na dokončení třetího čtení restitučního zákona až na červencové schůzi sněmovny opozici přikývla.
Proto se máme na co těšit, neboť od rozpoutání protirestitučního běsu si ČSSD hodně slibuje, a tak do toho jistě „šlápne“. V Lidovém domě se kojí nadějí, že stejně jako krajské a částečně i senátní volby v říjnu 2008 vyhrála sociální demokracie nikoli na regionálních tématech, nýbrž na pranýřování Topolánkovy vlády za Julínkovy „asociální“ poplatky ve zdravotnictví, vyhraje je letos na podzim mrskáním vlády za církevní restituce.
Lákavá vidina
Po odhalení „hospodáře“ Davida Ratha, a kdo ví, ne-li do voleb ještě dalších oranžových mocipánů, je však téměř jisté, že ČSSD hejtmanské posty ve všech třinácti krajích neobhájí. Kraje jsou nicméně její vlivovou, především ekonomickou bází, a proto potřebuje uhájit co nejvíc hejtmanských pozic! Další velký interes má strana v Senátu, kde zatím vládne těsně nadpoloviční většinou, ale kyne jí šance na většinu ústavní, která by ČSSD v případě výrazného úspěchu v příštích volbách do sněmovny mohla otevřít cestu k systémovým změnám v České republice. Pro levici to je velké pokušení, leč pro jiné memento, z něhož se jim preventivně dělají osypky.
Podzimní předvolební boj ČSSD bude zarputilý a církevní restituce se v zemi rozšířeného bezvěrectví uplatní coby palice na vládní strany
Dá se proto očekávat, že podzimní předvolební boj ČSSD bude zarputilý a církevní restituce, týkající se převážně majetku katolické církve, se v zemi husitských tradic a rozšířeného bezvěrectví uplatní coby palice na vládní strany. Přitom podzimní volební fiasko ODS nebo TOP 09 (teprve se tvořící LIDEM je v „postavení mimo hru“), případně obou pilířů koalice, by samozřejmě Nečasovou vládou otřáslo, pokud by ji to rovnou nedorazilo. To je pro sociální demokracii – chaos nechaos, který by pak nastal – lákavá vidina.
Z ústavního hlediska, pravda, neexistuje mezi vládou a výsledkem krajských voleb žádná souvislost. Volební debakl, který by nešel „okecat“, by však patrně vedl k výměně stranického vedení ať už Nečasova v ODS, anebo Schwarzenbergova a Kalouskova v TOP 09, což by současnou vládou „zamávalo“, pokud by rovnou nepadla. Kdyby totiž úradkem svých spolustraníků přestal být Petr Nečas předsedou ODS a premiérem, automaticky by s ním padla celá vláda. Nic jiného v takovém případě Ústava nepřipouští.
„Velký kšeft“
Vraťme se ale k církevním restitucím. Církvím se má inkriminovaným zákonem vrátit zhruba polovina majetku, který vlastnily před únorem 1948 – ve výši asi 75 miliard korun. Během příštích 30 let bude stát nadále vyplácet církvím kompenzace v celkové částce 59 miliard, která by ale působením inflace mohla vzrůst až na 96 miliard. Stát naopak postupně přestane hradit platy duchovním. Konečným stavem bude odluka církví od státu, o níž se ale zákon výslovně nezmiňuje.
Při žádosti o vydání majetku – a bude se jednat o množství historických památek, rozsáhlé výměry zemědělské půdy, lesy a třeba také lázně (Karlova Studánka) – zákon církvím ukládá povinnost spolehlivě doložit, že dotyčný majetek skutečně vlastnily. Pokud bude restituční zákon v září definitivně schválen a podepíše jej prezident, odstartuje obrovské majetkové přesuny a stát nadlouho dopředu zatíží obrovskými finančními závazky.
Okolo církví se už začali rojit různí poradci, zprostředkovatelé, právní, ekonomičtí a jiní experti, kteří tuší „velký kšeft“ a nabízejí jim svoje služby
Zároveň ale přestanou platit takzvané blokační paragrafy z počátku devadesátých let a uleví se městům a obcím, jímž komplikovaly rozvoj, poněvadž se bývalého církevního majetku ve svých katastrech nesměly dotknout. Stát ušetří zhruba 1,4 miliardy korun ročně, jež dával na provoz církví, které budou muset se svým majetkem podnikat anebo jej prodat, aby se zaopatřily samy.
Však se už okolo církví začali rojit různí poradci, zprostředkovatelé, právní, ekonomičtí a jiní experti, kteří tuší „velký kšeft“ a nabízejí jim svoje služby. A z opozičních poslaneckých lavic už zaznělo, že pravice možná právě proto připravila a v parlamentu prosazuje natolik velkorysý restituční zákon, aby těmto svým chráněncům zařídila nové žírné pole působnosti. Jako by mrštné šejdíře, kteří umějí jiným „pustit žilou“, neměla ve svém portfoliu i levice!
Ohrožená odluka církví od státu
Každopádně ke stejně rozsáhlému majetkovému narovnání s církvemi, jaké se chystá u nás, se neodhodlala žádná postkomunistická země včetně těch, které už dávno normalizovaly své mezistátní vztahy se Svatým stolcem. Rozsah předpokládaných restitucí a krátkost lhůt, v nichž musí stát důvodným žádostem církví vyhovět, stejně jako ocenění majetku církví, jež bylo provedeno zkusmo a vlastně jen politicky dohodnuto mezi zástupci 17 církví a státu, vzbuzují pochybnosti.
Vzhledem k původu církevního majetku, který ve středověku získávala katolická církev dary od panovníků, ale posléze jej ztenčily josefínské reformy, po vzniku ČSR první pozemková reforma a po druhé světové válce dekrety prezidenta Beneše, přičemž v různých dobách církev těchto majetků nadále užívala a podnikala s nimi, je situace z majetkoprávního hlediska složitá a nepřehledná.
Část právníků tvrdí, že reálně hrozí i vydání toho, co církvi nepatřilo, či co ztratila již po roce 1945, nikoli až po únoru 1948 – tedy prolomení restituční hranice 25. února 1948. Pokud by tito skeptici měli pravdu a restituční hranice byla prolomena, stát by se musel připravit na stovky žalob neuspokojených žadatelů o restituce včetně – jak levice nezapomíná připomínat – bývalých sudetských Němců.
Pokud by skeptici měli pravdu a restituční hranice byla prolomena, stát by se musel připravit na stovky žalob neuspokojených žadatelů o restitucePokud by se však v září nesehnalo ve sněmovně na podporu zákona o církevních restitucích alespoň 101 hlasů, obtížně dosažená a historická shoda mezi 17 církvemi navzájem a jimi a státem by vzala za své. Blokační paragrafy a všechna další omezení by zůstaly v platnosti, církve a stát by si dál „lezly do zelí“, poněvadž by nemohla nastat odluka. A poněvadž Ústavní soud už před časem vyzval sněmovnu, aby církevní restituce dotáhla do konce, církve by se svých někdejších majetků začaly soudně domáhat před českými i mezinárodními soudy. Ztratily by sice další sympatie české veřejnosti, ale ČR by si uřízla mezinárodní ostudu.
Pud sebezáchovy
To se všechno ještě může stát, poněvadž i při prvním projednávání ve sněmovně prošly církevní restituce jen o dva hlasy. Koalice nyní disponuje rovnou stovkou hlasů (ODS 51, TOP 09 a Starostové 41, LIDEM 8), čili pro přehlasování Senátu, který jí restituční zákon vrátí, si musí někde obstarat alespoň jeden další hlas a sama stoprocentně zákon podpořit.
„Jsem přesvědčen, že ty hlasy tady budou a výsledné hlasování bude úspěšné,“ vyjádřil se 14. července nad ránem podle Práva premiér Petr Nečas. S restitucemi prý „nemá problém“ poslanec VV Milan Šťovíček, a proto by mohl koalici vypomoci. „Véčka“ sice budou hlasovat proti restitucím, ale poněvadž po odchodu peakovců má jejich klub právě jen deset členů, na Šťovíčka nezatlačí, neboť jeho případnou dezercí k nezařazeným poslancům by VV přestaly být ve sněmovně klubem a přišly by o výhody, jež jsou s tím spojené. Navíc Šťovíček nemusí být jediný, kdo koalici s restitucemi pomůže.
Na „zlanaření“ pár dalších opozičních poslanců má teď totiž ODS a zejména TOP 09, jež se za církevní restituce příkladně bije už jen proto, aby dopálila lidovce, 1,5 měsíce času. Čáru přes rozpočet tomuto úsilí mohou však nadělat někteří poslanci ODS okolo Pavla Béma, pokud by se rozhodli zkompromitovat tímto způsobem Petra Nečase, s nímž se – mírně řečeno – nemají rádi. Zatím to neudělali. I nejradikálnější člen této enklávy pražské ODS Boris Šťastný byl ve sněmovně až dosud ke stranické linii vždy loajální. Předpokládejme, že Nečasově koalici velí pud sebezáchovy, a proto si do září definitivní schválení církevních restitucí nějak „vybártruje“.
Předpokládejme, že Nečasově koalici velí pud sebezáchovy, a proto si do září definitivní schválení církevních restitucí nějak „vybártruje“
„Český husita“ prezident Klaus pro ně ve svém nitru jistě neplane, neboť jako předseda vlády by býval v letech 1992 až 1996 restituce de facto nebrzdil. Jeho přátelské vztahy k primasi českému, arcibiskupovi Dominiku Dukovi, však dostaly Klause do delikátní situace, a proto už před časem sdělil, že se k restitucím nebude vyjadřovat. Projde-li tedy restituční zákon napodruhé sněmovnou, pravděpodobně nebude otálet s jeho podpisem. A pak to všechno vypukne naostro…
Souboj s časem
Otázkou je, na jak dlouho! Zákon o církevních restitucích není výsledkem široké politické shody odprava doleva, nýbrž jej připravila a parlamentem volky nevolky tlačí k přijetí deklarativně pravicová Nečasova vláda. To je ovšem jeho největší slabina. Vystřídá-li ji totiž u moci po příštích „velkých“ volbách vláda s opačným znaménkem v čele s ČSSD, může pocítit potřebu zákon novelizovat, anebo jej dokonce suspendovat a nahradit jiným podle svých představ.
Sociální demokracie už ostatně takovou možnost připustila. Její představa o restitucích se už od dob premiérování Miloše Zemana ubírá k vytvoření zvláštního fondu, v němž by byl bývalý církevní majetek soustředěn a spravován jak zástupci církví, tak státu. Pokud se volby do Poslanecké sněmovny uskuteční, jak je plánováno, na jaře 2014 a do té doby se ve velkých obrátkách rozjede vracení majetku církvím podle zákona z dílny Nečasovy vlády, revize restitucí dle mustru ČSSD bude prakticky nemožná.
Stejně jako se okolo církevních restitucí více než 20 let jen našlapovalo a kde nic, tu nic, pak stane-li se v září restituční zákon konečně realitou, bude to pro změnu souboj s časem.