V následujících třech měsících Čína uzavře desetileté období, během něhož zemi vedla čtvrtá generace vůdců v čele s Chu Ťin-tchaem a Wen Ťia-paem. Během nedávno skončeného 18. sjezdu Komunistické strany Číny se svých funkcí ujalo nové nejvyšší vedení země, tedy Stálý výbor Politbyra Komunistické strany. Jeho šéfové, nový generální tajemník strany Si Ťin-pching a druhý nejvýše postavený člen Li Kche-čchiang, nejspíš v březnu 2013 převezmou i hlavní státní posty, tedy funkci prezidenta země a premiéra státní rady. Nad dalším směřováním Číny se zamýšlí Ondřej Klimeš.
Napjatá očekávání posledních měsíců jsou pryč a hlavní aktéři moci definitivně potvrzeni. Pokud zůstane zachována pravidelnost posledních dvou dekád, bude pátá generace vůdců řídit zemi v následujících deseti letech. Je nesporné, že komunistická strana se bude nadále snažit udržet moc, a to i nadále pod symbolickou zástavou předsedy Mao Ce-tunga, jehož odkazu se ani na posledním sjezdu nezřekla. Avšak současná čínská realita je zcela jiná než v dobách velkého kormidelníka. Reformy započaté jeho následovníkem Teng Siao-pchingem přivedly zemi zpět mezi světové velmoci. Zároveň však daly vzniknout procesům, které mohou Čínu opět poslat do společenského a hospodářského chaosu typického pro výsledky Maových experimentů. Před pátou generací vůdců tak stojí mnoho vážných výzev.
Složení Stálého výboru je vítězstvím Ťiang Ce-mina, bývalého nejvyššího vůdce třetí generace a stále šedé eminence v pozadí nejvyšší čínské politiky
Samotné složení nového Stálého výboru je interpretováno jako vítězství Ťiang Ce-mina, bývalého nejvyššího vůdce třetí generace, který je i sedm let po odchodu z oficiálních funkcí šedou eminencí v pozadí nejvyšší čínské politiky. Poraženým je odcházející prezident Chu Ťin-tchao, jenž proti Ťiangovi nedokázal prosadit do nového vedení dostatek svých lidí. Fakt, že výrazná většina nově jmenovaných sedmi členů Stálého výboru se řadí do Ťiangova tábora, dává vzniknout podezřením o konzervativnosti nového vedení. Ve výsledku ale nemusí nové rozložení sil nutně znamenat ústup od potřebných změn.
Sedmička nejmocnějších
Chráněncem Ťiang Ce-mina je především nový nejvyšší vůdce Číny Si Ťin-pching, který se stal generálním tajemníkem strany, a tedy novým nejvyšším vůdcem země. Si pochází z prostředí stranické šlechty, jeho otec byl jedním ze zakladatelů komunistického hnutí v severní Číně. Siova rodina si však zažila i útrapy, například za Kulturní revoluce, kdy byl jeho otec uvězněn a mladičký Si poslán na odlehlý venkov provincie Šen-si. Zásluhy si získal později na vedoucích funkcích v bohatých východních oblastech Číny – provinciích Fu-ťien, Če-ťiang a v Šanghaji. Absolvoval i stáž v USA, a je tedy světaznalejší a přirozenější než jeho předchůdce Chu Ťin-tchao. Jako někdejší šéf vysoké školy pro stranické kádry je však Si kovaný i v ideologii, což zůstává nutnou podmínkou k úspěchu ve stranické kariéře.
Do Ťiang Ce-minova tábora údajně kromě Si Ťin-pchinga patří i většina ostatních členů Stálého výboru. Především jsou to další tři členové pomyslné frakce stranických princátek – Jü Čeng-šeng, Wang Čchi-šan a Čang Te-ťiang. Dále pod Ťiangův vliv údajně spadá také liberální ekonom Čang Kao-li. Pozoruhodné je, že velmi těsné vztahy s Ťiang Ce-minem má údajně i Liou Jün-šan, jinak chráněnec Chu Ťin-tchaa a příslušník pomyslné svazácké frakce ve vedení strany, jejíž členové vzešli ze stranického proletariátu (do ní se řadí i Chu Ťin-tchao). Chuovým člověkem tak v tomto okamžiku zůstává pouze nastávající premiér Li Kche-čchiang, také člen svazáckého křídla.
Do Stálého výboru se naopak nedostali dva Chu Ťin-tchaovi lidé – šéf organizačního oddělení strany Li Jüan-čchao a Wang Jang, tajemník provincie Kuang-tung. Oba jsou vnímáni jako zastánci řízené politické reformy (například v podobě zavedení vnitrostranických demokratických voleb do nejvyšších orgánů) a možná dostanou šanci na postup v druhé pětiletce Siova období.
Si Ťin-pching má tak v novém vedení silnou neformální pozici, které napomáhají i strukturální změny ve vedení strany. Snížení počtu členů Stálého výboru z devíti na sedm má do budoucna usnadnit dosahování konsenzu mezi stranickými klikami. Dohodě bude nahrávat i fakt, že i když je Si Ťin-pching chráněncem Ťiang Ce-mina, je ve vedení přijatelný i pro další frakce. Ve prospěch Siova postavení hraje i bezprecedentní fakt, že spolu se stranickým předsednictvím se ujal i funkce předsedy Ústřední vojenské komise, jinými slovy se stal šéfem čínských ozbrojených sil. Při minulých předáních moci bývalo zvykem, že odcházející nejvyšší vůdce si tuto důležitou funkci ponechal a z ní pak ovlivňoval vysokou politiku. Si Ťin-pchingovi se navíc na tomto důležitém postu bude pracovat lépe i díky jeho dobrým vztahům s armádou, kterými jeho předchůdce Chu Ťin-tchao nedisponoval. A koneckonců i díky svému elitnímu původu by se Si Ťin-pching mohl na nejvyšších postech cítit jako ryba ve vodě, na rozdíl od prkenného svazáka Chu Ťin-tchaa.
Zlaté desetiletí
Na počátku nové etapy v dějinách Číny bude Si Ťin-pching silnou pozici a rozhodnost určitě potřebovat. Končící období vlády čtvrté generace vůdců lze na jednu stranu vnímat jako zlaté desetiletí, v němž se život v Číně výrazně zlepšil. Hospodářství zažívá stálý růst a materiální kvalita života obyvatelstva se výrazně zlepšila. Nehmotné aspekty života rovněž – někteří Číňané si mohou užívat bohatého kulturního života i přístupu k téměř jakýmkoli informacím, možnosti cestovat a studovat v zahraničí. Velmi mravenčím tempem, avšak přece jen postupuje proces profesionalizace státní správy a její osvobození od stranické kontroly.
Na mezinárodním poli se Čína stala nastupující supervelmocí. Jakožto druhá největší ekonomika světa si může diktovat podmínky prakticky ve všem, přičemž na mnoha frontách se do mezinárodní politiky zapojuje konstruktivně a zodpovědně. Úspěšně aplikuje kulturní diplomacii a měkkou sílu, například organizování významných mezinárodních akcí, jako je olympiáda nebo vývoz čínské kultury pomocí mechanismů typu Konfuciovy akademie. Příležitostně Čína dokáže obhájit své cíle i tvrdšími metodami, které světu napovídají, že ani silová řešení nejsou mírově se profilující velmoci cizí. Tyto a mnohé další úspěchy jsou excelentním výdobytkem Tengova modelu socialismu s čínskými zvláštnostmi. Ještě nikdy v moderní době nebyla Čína v lepší formě než dnes, přičemž strana má navzdory všem problémům a spekulacím moc stále pevně ve svých rukou.
Čtvrtá generace vůdců v situaci hmotného rozkvětu Číny propásla šanci provést důležité systémové reformy
Na druhou stranu se dá říci, že éra dua Chu – Wen představuje i ztracenou dekádu. Výše jmenované klady jsou především ovocem politiky v Teng Siao-pchingově a Ťiang Ce-minově období od konce sedmdesátých let do roku 2003. Následující čtvrtá generace vůdců naopak v situaci hmotného rozkvětu propásla šanci provést důležité systémové reformy. Díky tomu neřešené problémy začínají v současné době přerůstat ve vážné společenské hrozby až bezpečnostní rizika, což může být osudné pro vedoucí úlohu strany ve společnosti.
Problémy k řešení
Nastupující pátá generace v čele tedy stojí v daleko těžším postavení než před deseti lety její předchůdci. Otázky vzbuzuje především tolik diskutovaná politická reforma, což přeloženo do češtiny znamená uvolnění politického monopolu strany – avšak tak, aby strana i nadále zůstala u moci. Nejedná se však pouze o konec zavírání disidentů, internetové cenzury nebo sinizace menšin. Korupce a arogance moci pramenící z absence vlády práva a z nadřazenosti strany nad státem je totiž leitmotivem všech vážných problémů, které leckdy znamenají kromě ohrožení vlády Komunistické strany i nebezpečí pro chod celého státu.
Země se především potýká s problémem zpomalujícího hospodářství založeného na vývozu a investicích ze zahraničí. V domácí ekonomice hrají příliš silnou roli velké státní korporace, které jsou státem vehementně podporovány a jejichž vedení je dosazováno na principu nepotismu a korupčních vazeb mezi stranickými klany. Kdyby však stranický stát začal podporovat malé a střední podniky, které by měly být klíčem k přechodu z exportní na spotřební ekonomiku, tak by přišel o obrovské zisky, jež mu ze státních subjektů i z celého čínského ekonomického vzestupu kynou.
Domácí spotřebu se zatím nedaří nastartovat, protože chybí dostatečně početná střední třída, která by si mohla dovolit s penězi dělat něco jiného než si je šetřit na horší časy. Ekonomické reformy se sice dotkly všech Číňanů, ale nepřinesly výrazný blahobyt nejširším lidovým vrstvám. Levná pracovní síla je při nedostatečném sociálním zabezpečení nadále rozhodující hybnou silou čínského růstu, ze kterého však těží pouze ekonomické a politické elity.
Příjmová nerovnost je další přímou hrozbou pro vládu komunistů i pro stát samotný, protože může spustit hromadné protesty zubožených rolníků a migrujících dělníků. Podobný důsledek může mít i současný problematický způsob samofinancování provincií a místních vlád, které jsou odkázány na příjmy z pronajímání státní půdy. Násilná vystěhování, která jsou s tímto mechanismem spojena, jsou už dnes jedním z nejčastějších důvodů nepokojů.
Korupce a arogance moci pramenící z absence vlády práva a z nadřazenosti strany nad státem je leitmotivem všech vážných problémů Číny
Čínské vedení by také mělo řešit varující znečištění životního prostředí, nedostatek vody a růst cen základních potravin. Tato potenciální krize je rovněž přímým důsledkem zběsilé ekonomické politiky ignorující přírodní zákonitosti a založené na výrobě nevyhovující hygienickým standardům. Další akutní otázkou je stárnoucí populace. Vládě se v polovině klíčového období 2000 – 2020 zatím nepodařilo nastavit systém, který by předešel situaci, v níž do roku 2050 menšina pracovně schopného obyvatelstva nebude schopna uživit práce neschopnou většinu. Bezpečnostním rizikem je také současný markantně větší podíl mužů než žen v čínské společnosti. Navzdory naléhavosti situace se však vláda zatím nechystá změnit systém plánované porodnosti, protože se obává populační exploze, která by pro ni byla pravděpodobně větším z obou zel.
Politická reforma? Snad později.
Tento výčet problémových aspektů a vazeb mezi nimi zdaleka není úplný. Je však skutečně nutné, aby se Si Ťin-pching s kolegy do jejich řešení pustil. Silný vliv Ťiang Ce-minovy skupiny nemusí nutně znamenat, že se změny neuskuteční. Je sice pravda, že systémové ekonomické a sociální reformy jsou podmíněny politickými změnami, takže kompetentnost nové garnitury v hospodářských a finančních otázkách je sama o sobě nedostatečným předpokladem plošné změny. Na druhou stranu je také jasné, že z podstaty svojí existence může Komunistická strana politickou reformu připustit jen pozvolna a podle podrobného plánu.
Zejména v situaci, kdy strana i po posledním sjezdu zůstává oficiálně věrna komunismu, maoismu, Teng Siao-pchingově teorii a nově i Chu Ťin-tchaovu vědeckému pojetí rozvoje. Podstatná nebo rychlá změna v čínské politice se tedy ani nedá očekávat. V této chvíli je pro budoucnost Číny i zbytku světa důležité, že Si Ťin-pchingovo vedení si očividně uvědomuje potřebu změn v jiných oblastech než politika. Nezbývá než doufat, že toto vědomí dokážou noví vůdcové převést i do praxe.