Vyhlídkové patro Světového obchodního centra vysokého bez osmi metrů půl kilometru, které se vypíná ve finanční čtvrti Šanghaje zvané Pchu-tung, nabízí v pompézním večerním osvětlení vskutku jedinečnou podívanou. Člověk odtud může doslova shlížet na dva další mrakodrapy, které ovšem pořád dokonce převyšují nejvyšší budovu New Yorku, Empire State Building s jejími 102 patry. Tato odpověď Číny na Wall Street hravě strčí do kapsy dolní část Manhattanu. A to z hlediska počtu i krásy mrakodrapů, modernosti a efektivity infrastruktury i veřejné bezpečnosti.
V současné době vyrůstá v Číně 239 mrakodrapů, jejichž výška přesahuje dvě stě metrů. Příští rok má být zahájena a podle plánů po několika dalších měsících i dokončena stavba nejvyšší budovy na světě nazvané Sky City, jež bude mít 220 podlaží a měřit 836 metrů. V nadcházejících pěti letech má být v Číně předáno do užívání 97 letišť a 83 zbrusu nových sítí metra...
Marx i Mao mimo hru
Je poněkud těžké pochopit zemi, která se stala novou supervelmocí, z perspektivy běžné čínské tržnice ve východní Evropě. K nelibosti domácích neoliberálů, pro které znamená slovo „asijský“ geneticky zakódovanou méněcennost, přisoudila přívlastek „supervelmoc“ Říši středu americká televizní stanice CNN ve svém cyklu reportáží nazvaném Čína – nová supervelmoc.
To, jak obrovským vývojem tato v současnosti ještě druhá, zanedlouho však již první ekonomická velmoc prošla, vystihuje věta z cestovního průvodce po Šanghaji z roku 1986: „Centrum se po celá léta nezměnilo, od osvobození zde byly postaveny všeho všudy dva hotely, velikosti města a jeho významu neodpovídá ani zdejší nádraží a letiště.“
V Číně se rok co rok se stěhuje do měst zhruba 25 až 30 milionů obyvatel venkova, což představuje přímo gigantický nárůst poptávky
Dnešní supermoderní šanghajské mezinárodní letiště je jedním z nejdůležitějších leteckých uzlů v celé Asii. Jeho terminály jsou schopné bezprostředně odbavit 218 strojů. Do centra města se lze dostat za pouhých osm minut pomocí dráhy pohybující se na principu „magnetické levitace“ maximální rychlostí až 431 km/h; vlaky vyrážejí každou čtvrthodinu. Pro srovnání: cestující přijíždějící na newyorské letiště JFK, kterému se složitě podařilo najít metro, se dostane na Manhattan v lepším případě za 40 minut pomocí souprav, jejichž interval činí 60 až 70 minut. V horším případě cesta trvá dvě hodiny.
Nekonečné proudy aut se v Šanghaji – stejně jako v ostatních městech na východním pobřeží – pohybují po radiálách, které mají v každém směru tři až čtyři proudy. Celková délka rychlostních komunikací ve městě činila loni 806 kilometrů.
Nejoblíbenějšími značkami jsou tady Audi, BMW a VW Passat, často je vidět také Lexus. Skromnější řidiči jezdí s Toyotou. Čína je největším automobilovým trhem světa: jen bavorské BMW tam chce v letech 2012–2014 prodat milion vozů.
Čistá měsíční mzda šanghajského středoškolského učitele odpovídá zhruba 30 tisícům korun. Ceny v nákupních centrech připomínajících spíše Kalifornii jsou takřka na úrovni západní Evropy. Ve značkových prodejnách, jako je Louis Vuitton, Armani či Nina Ricci, jsou po celou dobu davy. Šanghajská nákupní třída Nan Ťing svými rozměry šestkrát překonává londýnskou Oxford Street.
V zemi se zatím odehrává nejmohutnější vlna urbanizace ve světové historii. Rok co rok se stěhuje do měst zhruba 25 až 30 milionů obyvatel venkova, což představuje přímo gigantický nárůst poptávky.
Britský týdeník The Economist a deník Financial Times po dlouhá léta strašily, že se čínská ekonomika kvůli svému ročnímu tempu růstu, které přesahuje deset procent, jednoduše „přehřeje“. Teď roní krokodýlí slzy, protože tempo čínského ekonomického růstu skutečně zpomalilo: kvůli globální krizi už činí „jenom“ 7,7 procenta. „A znovu se zrychlí: příští rok dosáhneme růstu osm procent,“ ujišťovali mě jednohlasně moji tamní kolegové při rozhovoru, ve kterém nepadlo ani slovo o Marxovi nebo o Mao Ce-tungovi.
Konfucius: Společenská harmonie
O to víc se však zmiňovali o Konfuciovi, starověkém mudrci, kterého zde mají v mnohem větší úctě než dnešní obyvatelé západních zemí Platóna i Aristotela dohromady.
Jméno čínského filozofa narozeného v roce 551 před naším letopočtem, této nehasnoucí hvězdy šest tisíc let trvající čínské kultury, zní všude a pořád. „Není větší radost než uvítat hosty přijíždějící zdaleka,“ citují hostitelé Konfucia, který téměř 2300 let před německým filozofem formuloval kantovský „kategorický imperativ“, když několik tisíc (!) svých žáků učil: „Jednej tak, jak bys chtěl, aby druzí jednali s tebou.“
To Číňané dodržují. Nejen tím – a teď to není myšleno pouze jako žert –, že pro hosty pořádají bankety o 20–30–40 chodech, ale především dodržováním zásad harmonické společnosti. „Jednota a harmonie v různorodosti,“ zní jedna z Konfuciových zásad, na jejímž základě byla založena i 5666 kilometrů dlouhá Velká čínská zeď. Místní obyvatelé budovali všude vlastní úsek z jim dostupných materiálů, přičemž sami určovali jeho přesnou podobu, výšku i šířku, dokud nevznikl tento velkolepý jednotný ochranný štít.
Právě tímto principem je veden i onen ve světovém měřítku naprosto jedinečný rozvoj, díky němuž se stovkám milionů lidí podařilo pozvednout ze stavu totální bídy a hladu. A to díky uplatňování modelu státního kapitalismu, v jehož průběhu byly bez šokové terapie závratným tempem postupně uskutečňované různé reformy. Pro nastínění výsledků stačí připomenout, že zatímco v roce 1993 byl počet uživatelů internetu v USA 3000krát vyšší než v Číně, dnes v této zemi s 1,3 miliardy obyvatel používá internet 1,2krát více lidí než v USA.
Čínská vláda považuje za součást lidských práv také práva ekonomická a sociální, a právě na ně klade mimořádný důraz
Pokřivený obraz čínské reality
Západní média – a po jejich vzoru i velká část médií domácích – veřejnosti snaživě předkládají jakousi karikaturu Číny. Australan Kerry Brown, jeden z nejuznávanějších světových odborníků na Čínu, ve své přednášce 23. listopadu v Pekingu prohlásil, že než Západ začne kritizovat Čínu, měl by se nejdříve ohlédnout za vlastní minulostí. V jeho vlasti, jež je letos jednou z nejrychleji ekonomicky rostoucích zemí západního světa, dosahuje podíl obchodu s Čínou již 25 procent. A kdyby se jí to natolik nelíbilo, jistě by se poohlédla jinde.
Západ Peking často kritizuje za porušování lidských práv. Ve skutečnosti čínská vláda považuje za součást lidských práv také práva ekonomická a sociální, a právě na ně klade mimořádný důraz. Mílovými kroky rozvíjí sociální síť, což považuje za důležitější než například zrušení monopolu státních televizních stanic – mimochodem rovněž častý terč západní kritiky.
Jenže, ptají se na oplátku čínští představitelé: Proč západní politici nekritizovali za omezování svobody tisku také Francii, kde byl v roce 1982 rovněž státní monopol na televizní vysílání a neexistovaly v ní žádné komerční kanály? V Číně dnes nabízejí kabelové společnosti jedné průměrné rodině zhruba 120 televizních programů.
Čang Wej-wej, profesor mezinárodních vztahů na šanghajské univerzitě Fudan, ve své brilantní knize, která právě vychází i v anglickém překladu (The China Wave: Rise of a Civilizational State – Čínská vlna: Vzestup civilizačního státu), nazývá západní demokracie prostě a jednoduše „hollywoodskými demokraciemi“, ve kterých se ve skutečnosti konají volby jen pro zachování zdání a kde demokracie plodí velmi často demagogické vůdce, kteří jí vůbec nerozumějí. A oproti ní staví čínský systém založený na meritokracii (výběru na základě zásluh), kde mohou dosáhnout vrcholu jen ti, kteří na svých dřívějších, čím dál důležitějších postech již prokázali svoji způsobilost.
Je zřejmé, že model čínského státního kapitalismu v rychlém tempu rozmnožuje bohatství. Oproti němu se Indie s 1,2 miliardami obyvatel utápí v korupci a obtížena 160 miliony nedotknutelných nedokáže překonat svůj kastovní systém. V Indii se vlaky nepohybují vpřed rychlostí 300, ale 30 kilometrů za hodinu, ověšeny hrozny cestujících, zatímco tamní „Silicon Valley“ Bangalore i jeho okolí nekontrolovatelně zaplavují stohy odpadků.
Podle průzkumu americké agentury Pew Research Center je 87 procent Číňanů spokojeno se svou vládou. V USA tento údaj činí 36 procent.
Slovo „národ“ se v čínštině píše pomocí dvou znaků. Jeden znamená „stát“ a druhý „rodinu“. I to se může jevit úsměvné. Konkrétně až do roku 2016, kdy se Čína stane největší ekonomikou světa.
