Nedávno se objevily pochvalné zprávy, jak nevídaně rychle a organizovaně se Číně podařilo evakuovat z Libye – vzduchem, po moři i po zemi – 35 860 svých občanů. Co však dělal natolik vysoký počet Číňanů na území této ropné velmoci? Abychom si mohli odpovědět, musíme se aspoň v duchu přesunout o dva tisíce kilometrů na jih – do středu Afriky.
Skupování půdy
Ještě nedávno jsme se domnívali, že podmínkou hospodářského rozvoje není ani tolik těžba nerostných surovin jako šedá hmota, know-how a výzkum. Současné velmoci se už totiž nesnaží dobývat území jako v době velkých invazí či kolonizace. A kapitál stejně jako moc usiluje mnohem víc o revoluční posun informačních technologií.
Tuto teorii potvrzovaly státečky, jako je Monako, Lichtenštejnsko, Kajmanské ostrovy nebo Singapur. Ty nedisponují žádným nerostným bohatstvím, ale díky informatice dokázaly nashromáždit neuvěřitelné bohatství. Nové, okamžité virtuální technologie pokryly k radosti finančního světa celou zemi.
Před několika lety jako by se však běh času otočil a stali jsme se svědky tradiční kolonizace. Zájem vlád i soukromých investorů se soustředil na vzdálené země s velkou rozlohou a spoustou úrodné půdy. A prostřednictvím soustředěné moci a kapitálu začaly skupovat životně důležité zdroje: vodu a půdu.
Dle odhadu washingtonského výzkumného ústavu Institute for Food Policy Research prodaly chudé země, které nedokážou nasytit ani všechny své občany, od roku 2006 15 až 20 milionů hektarů půdy. V Africe bylo za uplynulé dva roky pronajato na 30 až 100 let 20 milionů hektarů půdy. USA disponují 400 tisíci hektarů půdy v Súdánu, deset procent argentinské půdy vlastní cizinci.
„Nezištná“ pomoc
Jedním z nejsilnějších hráčů je Čína, která si pořídila půdu od Austrálie až po Kazachstán. Na Filipínách se dostalo do rukou čínských podniků 1,24 milionu hektarů země. Čína disponuje v zahraničí celkem 30 miliony hektarů obdělávatelné půdy, což odpovídá například rozloze zemědělské půdy ve Francii. V Zambii pěstuje jatrofu, ze které vyrábí bionaftu, v Kamerunu, Mozambiku nebo na Madagaskaru obdělává plantáže rýže a sóji.
Čína disponuje v zahraničí celkem 30 miliony hektarů obdělávatelné půdy, což odpovídá například rozloze zemědělské půdy ve Francii
Ze získaných surovin a potravin nezůstává v zemi, v níž byly vypěstované, vůbec nic, vše je odváženo do Číny. Na polích sice dosud pracují místní lidé pod čínským dohledem, ale dle plánů by se měl v blízké budoucnosti usadit v Africe milion čínských zemědělců. Během deseti let se Afrika stala třetím největším ekonomickým partnerem Číny.
Čínské vedení hýří optimismem. Čínský kapitál, který proudí do Afriky jako „pomoc“, je zálohou afrického rozvoje. Čína dle vlastního vyjádření „nezištně“ půjčila africkým zemím deset miliard dolarů, dodala jim léky v hodnotě 77 milionů dolarů a v roce 2010 v nich zřídila 50 konfuciánských institutů.
Rozsáhlé pozemní práce
V Demokratické republice Kongo (DRK), bývalém Zairu, dosáhly čínské investice 25 miliard dolarů. Nedaleko města Matadi v jižní části země Číňané dohlížejí na rozsáhlé pozemní práce. Odstřelují se skály, odklánějí vodní toky a zápasí s hady, protože se tu pokládá optické vlákno v délce 5650 kilometrů vedoucí z Jihoafrické republiky Afriky až do hlavního města DRK Kinshasy. Odtud pak bude korytem řeky Kongo směřovat do východních částí země, aby se napojilo na kabel vedoucí od pobřeží Indického oceánu.
Investice společnosti China Telecom, na kterou Kinshasa přispěla 60 miliony eur, se uskutečňuje na území o rozloze západní Evropy. Nejsou však na něm cesty a vázne i zásobování elektrickým proudem. Všude se tyčí antény soukromých telefonních společností, pomocí optických vláken se rychlostí světla přenáší obraz a zvuk, prostřednictvím počítačů a mobilních telefonů se vykonávají finanční transakce…
Zatím jen v představách, neboť místní obyvatelé nemají ani proud a svítí svíčkou. Elektřinu z mohutných přehrad vybudovaných na řece Kongo v letech 1972 až 1982, které dnes hlídá armáda, prodává vláda do okolních zemí, a proto se na místní obyvatele nedostává. Vesničané nejenže nemají mobilní telefony, ale ani pitnou vodu. V zemi sice nejsou odpovídající cesty, nicméně Číňané rozkopávají pomocí těžké techniky Kinshasu a stavějí jeho centrem čtyřproudovou dálnici. Prezident DRK Joseph Kabila – v ochranné helmě, s úsměvem na rtech a obklopen fotografy – otvírá každý týden nové staveniště pro další tým čínských investorů, kteří se spokojeně usmívají, k čemuž mají důvod.
Zkáza domácího průmyslu
Ministr infrastruktury DRK Pierre Lumbi, který v roce 1980 založil sdružení na ochranu zájmů Zemědělská solidarita, odcestoval v létě 2007 v největší tajnosti do Číny a podepsal v ní smlouvu ve výši 6,3 miliardy eur. Z toho bylo 4,2 miliardy eur určeno na rozvoj infrastruktury a 2,1 miliardy pro důlní průmysl. Na základě smlouvy byly založené společnosti China Railway Engeneering Corporation a Sinohydro Corporation, které se zavázaly zprovoznit či vybudovat tři tisíce kilometrů silnic a železnic, postavit 31 nemocnic, 145 zdravotních středisek, čtyři univerzity a 50 tisíc sociálních zařízení.
Vedle toho Demokratická republika Kongo otevře své trhy čínskému zboží. Smlouva též stanovila, že Číňané za prakticky opětovné vybudování země postižené diktaturou, válkami a rabováním získají právo na těžbu deseti milionů tun mědi. Vláda sice smlouvu usilovně obhajovala, ale z hlediska místních obyvatel je značně nevýhodná.
Příliv levného čínského zboží totiž bude podobně jako v Evropě znamenat zkázu domácího průmyslu. Investice do infrastruktury budou Číňané samozřejmě hradit prostřednictvím příjmů z těžby. Vymínili si totiž 19 procent zisku, jehož výši smí určovat pouze čínská strana. Nedosáhne-li profit stanovené výše, budou oprávněni k dalším koncesím.
Nerostné suroviny
Těsně před začátkem globální krize se po celém světě rozpoutala honba za mědí. „Na každého se dostane,“ ujišťovali Konžané investory. Někdejší „přátelé“ DRK Belgie a Francie však k jisté nelibosti zjistili, že se konžské nerostné bohatství i přednedávnem objevená ropa bývalým kolonizátorům čím dál více vzdalují a rozmnožují bohatství nejen Číny, ale i dalších rozvíjejících se zemí, jako je Indie či Jižní Korea.
V útrobách DRK se nachází deset procent světových zásob mědi, 30 procent diamantů a 40 procent celosvětových zásob kobaltu. Jsou v ní také naleziště cínu a olova. Země je bohatá na uranové rudy, jsou v ní největší světová naleziště zlata a ve značném množství se tady vyskytuje rovněž coltan, matně černé rudy, ze které se získávají prvky niob a tantal. Ten je nepostradatelný pro fungování mobilních telefonů, DVD přehrávačů, videoher a počítačů.
Dlouhou dobu nerosty manuálně bez pomoci techniky dobývali pouze místní obyvatelé. Brzy se však objevili různí „investoři“, žoldáci a zlatokopové, kteří si v duchu hesla vezmi, co můžeš, dopomohli k obrovskému nezákonnému jmění. Při tomto rabování, na němž se podílela také armáda, kvetl i obchod se zbraněmi.
Ministr infrastruktury Demokratické republiky Kongo Pierre Lumbi odcestoval v létě 2007 do Číny a podepsal v ní smlouvu ve výši 6,3 miliardy eur
Prezident DRK Kabila, který se dostal k moci po zastřelení svého otce v roce 2001, vzápětí zjistil, že má jeho země dluh ve výši sedmi miliard eur. Tento zahraniční dluh má částečně na svědomí čachrování s úroky, zejména však bezuzdné tempo zahraničních půjček. Mezinárodním finančním institucím stálo za jakoukoli půjčku udržet u moci velkého přítele Západu, diktátora Mobutu Sese Seka, který vládl v letech 1965 až 1997 a změnil název země z Demokratické republiky Kongo na Zaire. A pak že peníze nesmrdí!
Katanžský byznys
Prezident Kabila se chtěl obrovského dluhu co nejdříve zbavit, a proto okamžitě začal vyjednávat. Představitelé Světové banky si v Kinshase podávali dveře a předkládali zajímavé návrhy nových půjček kvůli oživení státní ekonomiky, jejíž stav mimochodem nešlo vůbec odhadnout tak dlouho, až se zrodila „smlouva století“ – s Čínou. Okolnosti shrnul čínský velvyslanec v Kinshase, aniž by si uvědomil, jak ve svém nadšení poodkrývá karty: „Z hlediska garance jsme měli jedinou podmínku: aby nás stát, pokud současná naleziště neumožní dosáhnout smluvně stanoveného zisku, zmocnil využít nová naleziště. Neposkytnou-li dostatečné krytí doly, má Kongo další zdroje.“
V jednom z největších nalezišť mědi v oblasti Katangy vítá ty, kdo sem náhodou zabloudí, měsíční krajina. Hluboké krátery, obrovské haldy – aby se horníci dostali k vytoužené rudě, je třeba vytěžit několik tun zeminy –, pustá krajina bez jakéhokoli porostu. Před několika službu konajícími čínskými dozorci černí dělníci v gumových pantoflích naboso, novodobí konžští otroci, pomocí nejprimitivnějších nástrojů, krumpáče a lopaty odhazují zeminu a hledají rudu. Vykopanou hlínu odnášejí v proutěných koších na zádech, přičemž zašlapávají sporý okolní porost. Po ochráncích lidských práv, kteří odhalují jejich porušování tam, kde zdaleka nejsou ohrožená, nikde ani památky. Proč asi?
Francouzský režisér Thierry Michel natočil v roce 2009 v dole v Katanze dokumentární film Katanžský byznys. Během natáčení zavítal k jámám, ze kterých vynášejí dospělí i děti zeminu v pytlích na zádech, guvernér Katangy v zářivě bílém obleku. Je také obchodníkem, novodobým boháčem a populární osobností. V křížové palbě kamerových záběrů si všimne několika bosých dělníků a zahřímá. „Kde jsou dozorci? Ať se sem okamžitě dostaví!“
Objeví se dva Číňané. „Uvidím-li tady, až se odpoledne vrátím, bosé dělníky, nechám důl zavřít!“ Bosí dělníci se usmívají stejně jako oba Číňané. Dobře vědí, že se guvernér ve 40stupňovém vedru nevrátí. A filmový štáb je z prostoru dolu okamžitě vykázán. V DRK bylo promítání filmu zakázáno a důl od té doby hlídají ozbrojení vojáci.
Likvidace zemědělství
Čínský slogan „obnovíme zemi“ zní dobře v místě, kde si válka a diktatura vyžádaly od roku 1998 sedm milionů obětí. Ve skutečnosti se tu však odehrává kolonizace, jejíž nová forma není politická, ale ekonomická. Doly tohoto novodobého Eldoráda vynášejí mnoho miliard dolarů. Bohatá naleziště ve středu Afriky a veškerý vytěžený cín, uranová ruda, zinek, měď a kobalt rozmnožují bohatství Číny.
Hledání dalších nalezišť a rozšiřování dolů likviduje zemědělství. V zemědělských oblastech se otvírají nové doly a v jejich okolí zůstává jen vytěžený štěrk, jámy, skalní stěny a sesouvající se haldy. Mizí veškeré formy zemědělství, zanikají podmínky pro pěstování plodin i živočišnou výrobu. Oběťmi honby za penězi jsou zvířata i rostliny, které umírají v násilné hospodářské válce. Místní zemědělství pomáhalo uchovat a chránit rostlinnou diverzitu a biologickou rozmanitost.
V Africe je ohrožená rovnováha živého světa, neboť postupně mizí pastviny a křoviny, které jsou životním prostředím pro mnoho druhů. Rolníci a zemědělští dělníci se stěhují do měst, čímž roste nezaměstnanost a zvyšuje se počet lidí obývajících chudinské čtvrti. Guvernér Katangy se tváří hrdě. Nejsou tu žádní žebráci a všichni mají práci. Ale jakou?
Vykořisťovatelská politika
Denní mzda 70 tisíc horníků nedosahuje ani jednoho dolaru. Dělníci si sice vytvořili vlastní dělnický výbor, ale jeho úkolem pouze bylo hradit výdaje za pohřby, neboť vyčerpávající práce a neustálé sesuvy půdy si vybírají mnoho obětí. Sociální zabezpečení neexistuje, navzdory tomu mají dělníci úplně jiný důvod ke strachu: podle plánů je totiž mají nahradit stroje.
„Vypadá to, jako by Kongo bylo nějakým zašlým obrazem koupeným za pár šupů na blešáku, který má být nyní prodán ve světových galeriích za cenu skutečného mistrovského díla,“ popsal situaci novinář Nestor Kisenga. Hlad po surovinách a věčná nenasytnost nahrávají této vykořisťovatelské politice, legalizují bezostyšné rabování, vyhánějí ceny vzhůru a uvrhují africké země do ještě vyšších dluhů. Jako by se tyto státy už nezmítaly v pasti zadluženosti, kvůli čemuž jen mrhají svým nerostným bohatstvím i půdou a ve výsledku jsou strženy do víru občanské války.
Bohatá naleziště ve středu Afriky a veškerý vytěžený cín, uranová ruda, zinek, měď a kobalt rozmnožují bohatství Číny
Hospodářská krize pomohla Číně získat desetiprocentní podíl v americké bance Morgan Stanley. Čím dál aktivnější je také na evropských finančních trzích. Peking už skoupil sedm procent všech evropských dluhů v hodnotě 630 miliard eur. V roce 1999 činil obrat čínsko-afrického obchodu 6,5 miliardy dolarů. V roce 2010 už překročil sto miliard.
V hlavním městě Brazzaville Republiky Kongo, jež leží na západ od Demokratické republiky Kongo, rostou čínská centra jako houby po dešti. Všude jsou čínské deštníky, čínské tenisky, různé čínské kýče, čínské restaurace, čínské oděvy. Chodci nestačí uskakovat před náklaďáky s čínskými nápisy, které se naložené až po střechu stavebními materiály kodrcají po cestách necestách. Staví se nové letiště, vedle nějž se má tyčit luxusní hotel pro čínskou obchodní klientelu. Podhodnocené konžské stavební dělníky sleduje čínský dozor.
Nová geopolitická partie
Román malijského spisovatele Yamboa Ouologuema Nutnost násilí vyšel v roce 1968. Takřka okamžitě se ocitl na seznamu zakázaných děl. Ve smyšlené africké říši Nakem jsou po staletí nekompromisně a organizovaně vykořisťováni a ponižováni lidé. Člověk nemá vyšší cenu než zrnko písku poletující vzduchem. Název a struktura násilné vládnoucí moci se sice neustále mění, navzdory tomu však zůstávají neměnné a věčné. Ať už jsou u moci rodoví aristokraté anebo později Arabové, mohamedánská dynastie Sajf či od roku 1900 s ní spolčení běloši, místní jsou vždy oběťmi a Afrika zůstává vydrancovaným, pokořeným „černým“ kontinentem. Vše se pořád opakuje v koloběhu času.
V poslední kapitole románu Sajf a bělošský biskup Henry hrají šachy. Jejich smrtelně vážnou partii sleduje jen Sajfova jedovatá zmije a je zřejmé, že jde o budoucnost říše Nakem. Partie končí remízou. Nový politický vůdce je také pouze figurkou. V závěru si proto čtenář klade společně s biskupem Henrym otázku: K čemu ta spousta násilí? Odpověď nepřichází. Minulost, historie, přítomnost, skutečnost, moc a dokonce i milost jsou pouhou hrou na obří, pomíjivé šachovnici světa.
Evropa si dodnes nalhává, že na scéně dějin zaujímá hlavní roli. Z dalekých koutů Asie i z rozpáleného popela Afriky však vzešli noví hráči, kteří se dali na cestu a jejich kroky už jsou slyšet za humny Západu, před branami Evropy.
Začala nová geopolitická partie.
