Socialismus sice neustále bojoval proti imperialismu, ale tomuto slovu zůstává negativní význam i po pádu komunistického režimu – nejen ve východní Evropě, ale i v celém světě. Na Západě se sluší vzpomínat s výčitkami svědomí na časy, kdy takzvaně utlačoval a vykořisťoval zbytek světa. Tomu naopak tento domnělý útlak a vykořisťování slouží jako dokonalá záminka, aby z vlastních chyb mohl vinit jiné.
Koloniální mocnosti sice vybudovaly fungující systémy školství či justice nebo celé železniční sítě, z jejichž zbytků mnohé „osvobozené“ země dodnes žijí, ale západní imperialismus a kolonialismus je považován za jeden z největších hříchů v dějinách.
Maďarský nacionalismus
Příliš daleko nemusíme zacházet ani pro antiimperialismus, koneckonců ona protihabsburská kurucká tradice, na kterou sama sebe – alespoň rétoricky – staví dnešní maďarská vláda, nemá vůbec daleko k postmodernímu levicovému antiimperialismu, jenž rovněž ze všeho viní Západ a jeho impéria.
Z hlediska svého cíle, rozporuplností a komplexnosti má maďarský nacionalismus mnohem blíže k antiimperialistickým hnutím třetího světa |
Uhry se sice rovněž považovaly za říši, ve skutečnosti však byly již od dob turecké nadvlády a rozdělení země na tři části pouhým dílem, chceme-li „kolonií“ impéria ještě většího – habsburského státu. Maďarský nacionalismus tudíž byl až na to, že zastával uherskou imperiální ideu, již bylo možné určitým způsobem uskutečnit jedině v půlstoletí po rakousko-uherském vyrovnání, kdy mnohonárodnostní Uherské království fungovalo jako říše maďarského národa, ve skutečnosti antiimperialistický.
Ostatně svůj reálný cíl si přál uskutečnit nikoliv v rámci habsburské říše, nýbrž mimo ni, po odtržení. Právě z tohoto důvodu maďarský nacionalismus nelze srovnávat se západoevropskými nacionalismy 19. století ani s nacionalismem buržoazně-levicovým, ani s oním konzervativním. Z hlediska svého cíle, rozporuplností a komplexnosti má totiž mnohem blíže k antiimperialistickým hnutím třetího světa.
I v nich se mísí levicové a pravicové prvky. Za levicový cíl lze považovat odtržení od říší, osamostatnění, uplatňování demokratické namísto imperiální legitimity, zatímco v představách o nové státnosti se často objevovaly spíše prvky pravicové a etnonacionalistické.
Důsledek rozpadu říší
Západní levicová inteligence, která dodnes se slzami v očích pomáhá různým „bojům za svobodu“ národů třetího světa – ostatně úplně stejně jako západní pokroková inteligence (včetně Marxe a Engelse) podporovala v letech 1848 až 1849 „boj za svobodu“ Maďarů proti „zlým“, „reakcionářským“ a „utlačovatelským“ Habsburkům –, tyto etnonacionalistické, šovinistické cíle antiimperialistických hnutí lehce přehlíží.
Rozpad říší nevedl nikde k míru, ale vždy jen ke konfliktům a etnickým či náboženským válkám |
Proto se může stát, že místo údajně utlačovatelských impérií – jak překvapivé – nevznikají levicové ráje, nýbrž etnonacionalistické konflikty. Imperiální různorodost, náboženská, rasová i kulturní tolerance jsou střídány etnonacionalismem antiimperialistického založení, jenž se zaměřuje jak proti dřívějším kolonialistům, tak proti menšinám na „osvobozených“ územích.
Rozpad říší nevedl nikde k míru, ale vždy jen ke konfliktům a etnickým či náboženským válkám. Stačí se podívat na náš region. Nebyla to „utlačovatelská“ habsburská říše, kde bylo zabito několik milionů Židů, vysídleny tři miliony sudetských Němců a několik set tisíc Maďarů. Nebyla to habsburská říše, kde byl zaveden numerus clausus a vydán zákaz používat jazyk národnostních menšin. A konečně nebyla to habsburská říše, kde se vzájemně vyvražďovali Srbové, Bosňáci a Chorvaté.
Multikulturní monarchie
Dvě symbolická místa 20. století – Osvětim a Srebrenica – leží na území někdejší habsburské říše, ovšem nebylo to za časů Habsburků, kdy se zde budovaly plynové komory, a masově vraždilo. Navzdory tomu dodnes přežívá lživé tvrzení, že habsburská říše byla „žalářem národů“, přestože v ní – především v rakouské části monarchie – jednotlivé národnosti disponovaly tolika pravomocemi jako v žádném z pozdějších nástupnických států.
V rakouské části habsburské monarchie se obzvlášť poté, co bylo v roce 1907 zavedeno všeobecné volební právo, prakticky začal utvářet vzorový multikulturní státní útvar |
V rakouské části habsburské monarchie se obzvlášť poté, co bylo v roce 1907 zavedeno všeobecné volební právo, prakticky začal utvářet vzorový multikulturní státní útvar, ve kterém nepožíval žádný národ či národnostní menšina výhody oproti ostatním a protěžovaná pozice němčiny byla rovněž jen výsledkem praktického rozhodnutí, zhruba jako je tomu dnes s postavením angličtiny v Evropské unii.
Zatímco uherská část habsburské říše si skutečně přála stát se národním státem maďarského národa, čímž se rozešla s federativní a multikulturní myšlenou obsaženou v samotném názvu země Svaté koruny (není náhoda, že jak Chorvaté, tak například Italové žijící v jadranské Rijece se považovali za součást zemí Svaté koruny a jediný problém měli se sílícím maďarským etnonacionalismem), rakouská část nechtěla být ani státem jediného národa, ale historicky legitimní federací mnoha národů.
Dialektická logika
Kdyby se kruhům kolem Františka Ferdinanda podařilo reformovat dualismus a vytvořit federativní stát, mohla být habsburská říše rájem národů. Tento federativní návrh byl dílem sedmihradského Rumuna Aurela Popoviciho (1863–1917), což zároveň vypovídá mnohé o tom, jak moc se sedmihradští Rumuni toužili připojit k rumunskému národnímu státu.
Podle dialektické logiky jsou říše odpovědné za to, co se děje po jejich rozpadu, ale nemají žádné zásluhy na tom, co vzniklo a fungovalo po dobu jejich existence |
To, že se tato říše nakonec stejně rozpadla, nesouvisí s „touhou po svobodě“ jednotlivých národů monarchie. Říši rozmetala omezenost západních mocností a jimi šířený nacionalismus. Konflikty, které po rozpadu říší následovaly, interpretuje pokroková inteligence dialekticky, neboli prapříčinu nespatřuje v rozpadu impérií, ale v jejich existenci.
Podle dialektické logiky jsou říše odpovědné za to, co se děje po jejich rozpadu (krvavé konflikty), ale nemají žádné zásluhy na tom, co vzniklo a fungovalo po dobu jejich existence, například železnice, právní řád, síť škol či náboženská tolerance. Za války a konflikty ve střední Evropě, na Balkáně či na Blízkém východě by proto měli být odpovědní Habsburkové, Osmané, Britové a Francouzi, přestože vypukly po jejich odchodu.
Mír a pořádek
Proč je důležité o tom všem mluvit? Balkánské, ale především blízkovýchodní konflikty se dodnes patří líčit v mezích antiimperialistického narativu, v jehož rámci za věci nenesou odpovědnost nacionalismus, kmenové a náboženské protiklady či homogenizující se národní státy, ale někdejší impéria.
Jsou oblasti, kde imperiální legitimita – namísto té založené na národním státu nebo nacionalisticko-náboženských základech – zajišťuje mír a klid |
Odpovědnost za Islámský stát se tudíž ani náhodou nesmí přisuzovat muslimskému náboženství, sunnitismu, místním odlišnostem a národům osvobozeným „z koloniálního jha“, nikoliv, Blízký východ se ocitl v plamenech, neboť tuto oblast „utlačovali“ nejdříve Osmané a později Britové a Francouzi.
Každý, koho namísto falšování historie postavené na ideologických základech zajímá skutečnost a obzvlášť řešení současných konfliktů, jež mají nacionalistické a/nebo náboženské kořeny, musí začít očistou slova imperialismus. Proto je třeba si uvědomit, že jsou oblasti, kde imperiální legitimita – namísto té založené na národním státu nebo nacionalisticko-náboženských základech – zajišťuje mír a klid a kde je impérium jako celek potřebné, neboť drobit a stanovovat hranice mírovou cestou je tu nemožné.
Absence imperiálního celku
V květnovém čísle amerického dvouměsíčníku Foreign Policy navrhuje americký politický analytik Robert D. Kaplan v souvislosti s pochopení a řešením blízkovýchodního konfliktu přehodnotit roli impérií. Podle něho znamená konflikt, který dnes zachvacuje oblast od severní Afriky až po Irák, konec imperialismu.
Tento region tone v chaosu nikoliv kvůli imperialismu, ale kvůli jeho definitivnímu zániku. Pád imperialismu má podle Kaplana tři příčiny:
- po porážce Osmanské říše se nepodařilo udržet mír, který nastolila;
- nepovedlo se udržet pohromadě mnohonárodnostní, nedemokraticky spravované arabské „říše“, jako byl Husajnův Irák nebo Asadova Sýrie;
- a konečně se ani prezidentu Baracku Obamovi nepodařilo zadržet úpadek amerického impéria.
Rovněž současné problémy východní a střední Evropy – zdejší dodnes přítomné etnické napětí, její bezmocnost na geopolitické úrovni i nestabilitu – lze vysvětlit absencí imperiálního celku a míru, i pokud neměla stejně vážné důsledky jako v uvedeném případě.
Neradostný pohled nazpět
Nikoli náhodou prohlásil již v roce 1848 český historik František Palacký (1798–1876) ve svém psaní frankfurtskému sněmu: kdyby nebylo Rakouska, museli bychom si ho vymyslet. (Pod pojmem Rakousko rozuměl habsburskou říši.) Palacký totiž (ještě) věděl, že region střední Evropy by se – bez jednoty a míru zajišťovaných habsburskou říší a stojících nad zdejšími národy – stal hračkou, v horším případě kořistí a bojištěm nacionalistických mocností (Němců a Rusů). Což se skutečně nakonec stalo.
Po rozpadu habsburské říše neexistuje jediný nástupnický stát, jenž by se za zánikem imperialismu mohl ohlížet s upřímnou radostí |
Po rozpadu habsburské říše neexistuje jediný nástupnický stát – dokonce ani Terst nebo Rakousko, jež mělo po roce 1945 to štěstí, že bylo připojeno k Západu, ale nenávratně přišlo o svou někdejší geopolitickou důležitost –, jenž by se za zánikem imperialismu mohl ohlížet s upřímnou radostí.
Klíčem k řešení konfliktu na Blízkém východě může být přijetí imperialismu, ovšem i v našem regionu si je třeba znovu promyslet, na co a na koho bychom měli být hrdí, zda na mírotvorné Habsburky a je podporující politiky, nebo na nacionalistické křiklouny. A tato otázka se netýká pouze historie, ale i aktuální politiky. Konečně je nyní právě u moci antiimperialistický nacionalismus.
