Lidovky.cz

Chvála Bohu za VatiLeaks aneb Proč se třeba obávat o české církevní restituce

  22:37

Jan Schneider spojuje vatikánskou aféru s cestou rozpočtového výboru sněmovny i do Vatikánu. A dospívá k závěru: Pánbu s námi a zlé pryč!

foto: © Reuters, montáž ČESKÁ POZICEČeská pozice

V diskusi pod článkem ČESKÉ POZICE Aféra VatiLeaks: Namířeno na papeže? jeden čtenář projevil nelibost, že se jeho autor Michal Semín „tváří nestranně“, což je jen dalším „pokrytectvím tohoto tmáře“. Čtenář se o Semínovi domnívá, že je příznivcem Kněžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX). A to vše je prý jen na úkor objektivity ČESKÉ POZICE. Odpověď na tuto čtenářovu výtku přerostla Janu Schneiderovi v delší článek.

Jeho cílem je dle autora přispět k různosti pohledů publikovaných na ČESKÉ POZICI, která si libuje v názorové pestrosti, leckdy tvrdé, netrpící ustrašenou snahou po totální korektnosti. (Ta je počátkem bezbarvosti, myšlenkové impotence a autocenzury.) V takové pestrosti, omezené pouze nezbytnými mantinely zákona a dobrých mravů, která bude shledána dostatečnou, aby si pokud možno objektivní pohled na události mohl vytvořit laskavý čtenář sám. Kritizovaná věc se však má podle mínění Jana Schneidera jinak. A navíc ji spojuje s cestou členů rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny ČR do Itálie, San Marina a Vatikánu. Poslanci totiž jednali ve Vatikánu i o církevních restitucích.

KOMENTÁŘ Jana Schneidera / Michal Semín se nesnaží nijakým způsobem sugerovat svoji „nestrannost“ ani zatajovat svoji angažovanost (Institut sv. Josefa). Proto je zcela v pořádku, aby zaznělo jeho pojetí VatiLeaks. Některé Semínovy postřehy jsou totiž pro necírkevníky velmi poučné!

Semín například píše: „Není to poprvé ani naposledy, co se za hradbami Vatikánu odehrávají příběhy známé spíš ze světského prostředí.“ To je významná věta zejména v době projednávání zákona o narovnání vztahů států s církvemi („zákona o církevních restitucích“). Pro mne tato věta vyznívá v tom smyslu, že církev se nijak zvlášť neliší od ostatních organizací a spolků, díla rukou lidských. Ano, přitakávám hlasům, které přejně či jedovatě v této souvislosti vzpomenou tolikrát vysmívanou Klausovu větičku o podobnosti církve a turistického spolku.

Očekávat od církve nějaký zázračný vliv na umravnění společnosti je ve světle tohoto Semínova výroku více než přehnané. To – alespoň podle mého soudu – významně podkopává jeden z argumentů pro masivní majetkové přesuny ze státního do církevního vlastnictví.

Chyby kardinála Bertoneho

Semín pokračuje enigmaticky: „Nelze popřít, že to mezi věřícími i nevěřícími vyvolává oprávněné pohoršení, jakkoli jen člověk věci málo znalý by z toho usuzoval na nevěrohodnost této církve jako takové.“ Jako totálně neznalého outsidera mě zajímá, zda Semín implicitně míní, že v očích „člověka velmi znalého“ tytéž kritizované jevy posilují věrohodnost církve.

Chyby kardinála Tarcisia Bertoneho nejsou malé, a už vůbec ne pouhou záminkou!Zajímavé je Semínovo rozklíčování soupeřících frakcí. Představiteli liberálně-progresivního proudu jsou kardinálové Soldano a Re, přičemž Soldano je po svém odvolání z funkce podezřelým z podílu na VatiLeaks. Proti nim je „tradicionalista“, kardinál Tarcisio Bertone. Ten je Semínem jemně, leč zřetelně hájenou obětí ataku prostřednictvím uniklých materiálů. Ty se mají týkat Bertoneho chyb.

Jednou z nich je však i situace ve vatikánské bance. Podle Semína zdrcujícím způsobem otevřeně kritizovaná sborem poradců banky, která vyústila v odvolání prezidenta této banky Gottiho Tedeschiho. Kritika se týká nejhorších věcí, kterých se banka může dopustit, především legalizace výnosů z trestné činnosti. Potom ovšem Bertoneho chyby nejsou malé, a už vůbec ne pouhou záminkou!

Špatná vizitka

Semín realisticky navrhuje rozumět aféře VatiLeaks v souřadnicích nikoli teologických, ale v rámci vatikánského vnitropolitického (a zřejmě nelítostného) boje o obsazení kuriálních úřadů. Po Druhém vatikánském koncilu (1962–1965) totiž začal v katolické církvi v rámci aggiornamenta nabývat vrchu liberálně-progresivní proud, v jehož středu má současný papež Benedikt XVI. údajně „mnoho nepřátel“. (Věru pěkný výraz, dobře charakterizující stav instituce vzniklé údajně pro šíření poselství lásky.)

Po Benediktově nástupu se karta začala obracet ve prospěch takzvaných tradicionalistů snažících se anulovat závěry Druhého vatikánského konciluPo Benediktově nástupu se karta začala obracet ve prospěch takzvaných tradicionalistů snažících se anulovat závěry Druhého vatikánského koncilu, které civilizovaný svět přivítal. Současný papež Benedikt XVI. byl dlouhé roky prefektem Kongregace pro nauku víry, do roku 1965 zvané Posvátná kongregace Svatého oficia, jež byla nástupkyní Kongregace římské a všeobecné inkvizice (1542–1908). Proto je třeba se blíž podívat na ten poměrně nevýrazný pojem „tradicionalisté“.

Ze Semínova článku vyplývá, že tito „stoupenci katolické tradice“, jichž údajně přibývá, jsou vlastně totožní s Kněžským bratrstvem sv. Pia X. (FSSPX). Ti byli donedávna v „nevyjasněném kanonickém postavení“, když papež Benedikt XVI. v roce 2009 zrušil exkomunikaci několika biskupů tohoto bratrstva papežem Janem Pavlem II. z roku 1988.

Ponecháme-li teologické problémy církvi, zůstane problém s kontroverzními výroky jednoho z „omilostněných“, biskupa Williamsona, týkajícími se holokaustu. Ty byly na jednu stranu ostře kritizované, na druhou všelijak vysvětlované. Marně. Rozum totiž zůstával stát nad jednou související skutečností, pro niž neexistuje dobré vysvětlení.

Ukrutně špatnou vizitku si toto Kněžské bratrstvo sv. Pia X. (vzniklé v roce 1970) vystavilo v květnu 1989. Tehdy byl zatčen Paul Touvier, jediný Francouz, který byl odsouzen za zločiny proti lidskosti, spáchané za druhé světové války. (Dal rozkaz zabít sedm židovských rukojmí.) Čtyřicet čtyři let se skrýval před spravedlností. Zatčen byl až v převorství Saint-Joseph, kde byl ukrýván právě péčí bratrstva. Pak se akademické výroky biskupa Williamsona ocitají ve zcela jiném světle.

Obezřetnost je na místě

Jsou-li tyto temné síly ve Vatikánu v protiofenzivě, pak se skutečně nelze divit, že protistrana použila metodu whistleblowingu a opatřila některým tajným dokumentům nožičky a jazýčky. Nebudeme si dělat iluze, že všechny případy whistleblowingu jsou natolik křišťálově čisté, že už ani křišťálově čistší být nemohou, ani se nebudeme utěšovat, že vždycky jde o případy lidí, kteří to myslí upřímně. Nebudeme však ani upadat do extrému, že jde vždy o nějaké záškodníky, sabotéry, ateisty, židobolševiky či liberály.

Prostě temná stránka minulosti jedné ze soupeřících stran je natolik odlišné „váhové kategorie“, že to někdo už nevydržel a dokumentům pomohl na světlo boží. (Tím je současně zdůvodněno, proč se musely dokumenty dostat mimo Vatikán.) A nelze se mu vůbec divit.

Jsou-li temné síly ve Vatikánu v protiofenzivě, pak se nelze divit, že protistrana použila metodu whistleblowingu

A je dobře odmítat chlácholení, že ty věci tak nemohou být, když je přece „veřejně znám pozitivní a láskou překypující vztah“ jistých tradicionalistických představitelů ke „staré církvi“, tedy „starším bratrům“, neboli lidu izraelskému. Taková „láskyplná“ (spektakulárně filosemitská) objetí nejednou objímanému vyrazila dech a nový nádech už neumožnila. Ne nadarmo se říká, že „filosemita je antisemita, který má rád židy“. Nejvyšší obezřetnost je proto na místě! VatiLeaks, buďtež pochváleny!

Poslanci navštěvují Vatikán

V této souvislosti dlužno učinit několik poznámek k cestě členů rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny ČR do Itálie, San Marina a Vatikánu. V kontextu s chystaným zákonem o „církevních restitucích“, VatiLeaks a s odvoláním prezidenta vatikánské banky byla pochopitelně nejzajímavější právě ona vatikánská část návštěvy.

Ve zprávě o jednání této delegace se praví, že setkání s prezidentem vatikánské banky se z důvodu jeho odvolání pochopitelně nemohlo uskutečnit. Vzhledem k podezřením, která se okolo tohoto skandálu vynořují, doporučujeme, aby do Vatikánu neprodleně odjela delegace Finančního analytického útvaru ministerstva financí (FAÚ), který má boj proti praní špinavých peněz v referátu, aby si trochu „přibrousil drápky“ a získal inspiraci.

Dále se můžeme ze zprávy o cestě této delegace dozvědět, že předsedu rozpočtového výboru Pavla Suchánka (ODS) přijal papež a Suchánek mu tlumočil pozvání na Velehrad na oslavy svátku svatého Cyrila a Metoděje v příštím roce. Papež mu na to velmi diplomaticky odpověděl, že si je pozvání vědom (!), neboť ho obdržel již od premiéra Petra Nečase a představitelů České biskupské konference při jejich nedávném setkání. (Ve zprávě se nepraví, jestli padlo slovo „blbec“ nebo něco podobného, více adekvátního této naprosto neuvěřitelné situaci.)

Zprávu o cestě členů rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny ČR do Itálie, San Marina a Vatikánu přikládáme v příloze.

Smrsknutí majetku

Předseda Prefektury pro ekonomické záležitosti Svatého stolce kardinál Giuseppe Versaldi delegaci sdělil, že „jakkoli má církev duchovní rozměr, využívá k dosahování svých cílů pozemských prostředků, a to způsobem průhledným a efektivním“. (Zřejmě k tomu využívá služeb vatikánské banky, jak jinak. Zlatá slova, aktuální a příhodná. Tesat do kamene!)

Poslanci vyjádřili obavu, zda je Česká biskupská konference dostatečně připravená na hospodaření s takto „svěřeným“ majetkem

Kardinál Giuseppe Versaldi dále vyjádřil uspokojení, že česká vláda předložila do Poslanecké sněmovny návrh zákona o církevních restitucích. A vyslovil přesvědčení, že proces bude úspěšně završen. V katolické církvi existují určitá pravidla – limity –, dle nichž o majetkových transakcích rozhoduje vždy určitá správní úroveň. Do určité výše rozhoduje diecézní biskup, do 40 milionů korun Česká biskupská konference a nad ně je třeba souhlas Svatého stolce. Vatikán tento souhlas s restitucemi vyslovil. (Zpráva neuvádí, jak moc bylo na poslancích vidět, že jim spadl kámen ze srdce.)

Poslanci v této souvislosti vyjádřili obavu, zda je Česká biskupská konference dostatečně připravená na hospodaření s takto „svěřeným“ majetkem. Panuje prý obava, že by mohlo nastat to, co v sousedním Slovensku, kde se našla řada různých „specialistů“, kteří způsobili, že se majetek církve rychle smrsknul. Proto zástupci vládní koalice požádali kardinála, aby prefektura poskytla České biskupské konferenci součinnost při vypracování takové rozvahy a aby jejímu naplňování věnovala maximální pozornost. Kardinál Giuseppe Versaldi za toto upozornění poděkoval a slíbil, že prefektura upozorní v tomto duchu státní kabinet.

Po přečtení zprávy z cesty členů rozpočtového výboru se vnucuje otázka, kdy přehodnotíme klišé, že nejhorším hospodářem je stát. Bylo by asi na čase, protože toto tvrzení stejně nikdy neplatilo – státní dluhopisy vždy patří mezi nejstabilnější cenné papíry. A vbrzku in puncto hospodaření budeme se státem moci porovnat různé církevní podniky. Ventilují-li se však obavy o hospodaření církve již nyní a na takové úrovni, pak pánbu s námi a zlé pryč!

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.