Stejně jako každý rok v tomto čase vyrazil český spotřebitel do nákupních center. Lze ho odsoudit za lačnost, a lze ho také chránit. V tom se naši zákonodárci činí. Samotný zákon o ochraně spotřebitele je na dnešní dobu nezvykle stručný – všehovšudy 29 paragrafů! (Například nový občanský zákoník má úctyhodných více než tři tisíce paragrafů.) Navzdory tomu - či snad právě proto? - prošel od doby svého vzniku v roce 1992 celkem 33 (!) novelizacemi. Letos mu poslanci věnovali pozornost zatím jen čtyřikrát, ale třeba předloni dokonce šestkrát.
Mnohé z novel přitom krok za krokem ukrajují z působnosti České obchodní inspekce (ČOI) a přenášejí ji na řadu jiných orgánů. Kdo z nás spotřebitelů vůbec tuší, že kromě ČOI nás dnes ochraňuje dalších devět státních orgánů (od ledna přibude desátý – Český telekomunikační úřad), nepočítaje v to soudy? Například v oblasti povinností týkajících se tabákových výrobků není příslušná ČOI, nýbrž Státní zemědělská a potravinářská inspekce, u silvestrovské pyrotechniky je to pak namísto ČOI Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva atd.
Pokud k tomu přidáme dalších sedm orgánů, které nás podle zákona o regulaci reklamy mají chránit před klamavou, nekalou, či jinak závadnou reklamou, můžeme se cítit zcela v bezpečí. Nebo snad naopak, pozvedneme obočí nad plíživým nárůstem byrokracie a nevyhnutelně také vzájemně protichůdnou rozhodovací praxí jednotlivých orgánů? Odpověď ponechám na každém z nás. Jsem však přesvědčen o univerzální platnosti okřídleného hesla „méně je někdy více“.
Zásada hloupého spotřebitele
Mnohem závažnější je však vývoj základních principů ochrany spotřebitele. Dlouhou dobu se totiž u nás bohužel uplatňovala zásada „hloupého spotřebitele“. Podle ní byl spotřebitel jakási podivná bytost, která neumí číst ani přemýšlet. A když už náhodou umí, stejně nečte, a když náhodou i čte, stejně není s to textu porozumět.
Bylo tedy třeba spotřebitele chránit především před ním samým, často i proti jeho vůli. Z této doby pocházejí například správní rozhodnutí, jež vyžadují, aby televizní reklama obsahovala celý text smluvních podmínek, protože pouhý odkaz na více informací na internetových stránkách nestačí. Obdobně podle téže zásady návod k počítačovému příslušenství sice mohl být obsažen na přiloženém CD, pokuta však hrozila každému, kdo k CD nepřiložil návod k jeho použití (Za prvé otevřete CD mechaniku počítače; za druhé vložte CD; a za třetí stiskněte Enter…)
Tato zásada zcela bagatelizovala svobodnou vůli člověka a schopnost postarat se sám o sebe. Praxe ji dnes již naštěstí většinou opustila a nahradila principem průměrně informovaného spotřebitele, který ví, co dělá, a umí si najít běžně dostupné informace. Pro takové osoby pak nejsou skutečným nebezpečím ony samy, nýbrž mnohem spíš nekalé, agresivní praktiky některých podnikatelů.
Ani tento vývojový trend však není zcela přímočarý, stále se vyskytnou výjimky z uvedeného pravidla, bez nichž by ostatně ani nebylo pravidlem. Tu a tam se proto setkáme s případy, kdy zákonodárce, případně rozhodující orgán, zatouží chránit nezodpovědné, či snad dokonce „zkušené“ spotřebitele na úkor zodpovědných.
Nač hyne leasing
Příkladem může být leasing. Zkuste si dnes na něj pro sebe, ne na firmu, koupit třeba auto. Většina leasingových firem přestala od ledna letošního roku poskytovat fyzickým osobám leasingové financování – kvůli novému zákonu o spotřebitelském úvěru. Nabízejí místo něj tradiční úvěr, což však není totéž.
Co na tom, že přehnaná ochrana zavraždila produkt, který se těšil nemalé popularitě
Zákon totiž zavedl leasingovým firmám povinnost umožnit spotřebiteli odstoupit od smlouvy ve čtrnáctidenní lhůtě bez udání důvodu. Co měly dělat s vrácenými použitými auty, však již zákon neřešil. Spotřebitel byl ochráněn – může odstoupit. Nemá však od čeho, protože nikdo mu neumožní smlouvu uzavřít. Co na tom, že přehnaná ochrana zavraždila produkt, který se těšil nemalé popularitě.
Možnost odstoupit je naprosto odůvodněná, když nás v bytě přepadne podomní prodejce čehokoli a vnutí nám své zboží, či nás za tím účelem vyveze do výletní restaurace na pivo a řízek. Ale u smluv uzavřených v obchodě, do kterého jsme dobrovolně a vědomě vstoupili a zboží, či službu si prohlédli? Zákonodárce může podnikateli nařídit v zásadě cokoli, včetně poskytnutí možnosti vrátit jakéhokoli zboží do týdne, dvou, tří či do ještě delší doby.
Toto vrácené zboží prodejce pochopitelně již neprodá, rozhodně ne za plnou cenu. Logicky proto svou ztrátu zakalkuluje do celkové ceny, kterou pak poneseme všichni bez možnosti volby. To v lepším případě. V tom horším přestane nabízet produkt, který se mu v důsledku přehnaných povinností nevyplácí, například leasing.
Tetička už nehraje
Bylo by nefér, kdyby mé zamyšlení bylo výhradně negativní. Chvályhodným příkladem se snad stane ochrana spotřebitele v rozhodčím řízení. Dle právě schvalované novely zákona o rozhodčím řízení se vám již v budoucnu nestane, že s hrůzou zjistíte, že ve vámi uzavřené smlouvě je v článku 84 odstavci 17 rozhodčí doložka, dle které je jediným rozhodcem tetička prodejce. Jak asi rozhodne váš případný spor s jejím synovcem, netřeba domýšlet.
V budoucnu bude muset být rozhodčí doložka uzavřena jen samostatně. A navíc spotřebiteli předem náležitě vysvětlena.
Kuriozita ze zahraničí
S paradoxy ochrany spotřebitele se nepotýkáme pouze u nás. Jak to vypadá, když se ochrana spotřebitele dostane ad absurdum, ukazuje následující půvabný příklad.
Před časem se mi dostal do rukou bonusový katalog Lufthansy obsahující produkty, které si člen programu může objednat za nalétané míle. U většiny položek nechyběla názorná fotografie. U věcí, jako je kufr plný košil a dalších cestovních propriet či peněženka napěchovaná bankovkami, byla s německou důsledností doplněna hvězdička odkazující na poznámku „Ohne Inhalt“.
Aby si snad někdo nemyslel, že za své nalétané míle si může objednat peněženku plnou dolarů, či například kufr plný oblečení. Nedávno jsem do katalogu nahlédl znovu, a už tomu tak není. Doufám, že u nás nebudeme muset projít stejným vývojem…
