Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Chestertonovské řešení pro českou politickou hysterii

  14:10

Lidé volili tak, aby zbavili přítomnost některých sprostých manýrů. Vláda však na výsledek reaguje nesystémově, neodpovědně.

Připomeňme jeden výrok Gilberta Keitha Chestertona z jeho knihy s velmi příznačným názvem Co je špatného na světě? foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice

KOMENTÁŘ Jana Schneidera / Krajské volby vybudily až fantaskní komentáře a lehce hysterické reakce. Ve volbách se ale nic moc špatného nestalo. Při očkování ledasjaká vakcína vybudí horší odezvy a neradno je potlačovat, protože jsou prospěšné pro imunitní systém. I společnost občas potřebuje povzbudit svůj imunitní systém.

Statisticky vzato, podíváme-li se na volební účast a přepočteme-li volební výsledky na absolutní počty, je to jen bouře ve sklenici vody. Výsledky nadto nejsou překvapivé, potvrzují pouze dlouhodobější tendenci. Pravdě se podobá, že to většina lidí tak nějak tuší, protože apely k mobilizaci před znovuuchvácením demokracie rudým pařátem vyznívají ještě trapněji než pouze hluše.

Mnozí druhdy důstojně vypadající lidé jsou ve vnitřním zmatku schopni mluvit – v souvislosti s volebním výsledkem komunistů – o „ztrátě paměti“. To je však pustou demagogií, neboť tutéž otázku si dotyční nekladou ve vztahu třeba ke křesťanství. Vzhledem k excesům v jeho dějinách by podle stejné logiky totiž jeho současní vyznavači museli být úplně vygumovaní.

Problém bude jinde – a to překvapivě v palčivém uvědomění si událostí nedávno minulých. Jde spíše o zostření krátkodobé paměti a o ústup od idelogizujících mýtů o oněch dávných událostech. To vše je pak okořeněno připomínkou učiněných politických slibů a současně i uvědomováním si nehorázných způsobů, které jsou průvodními jevy naší současnosti.

Vystřízlivění?

Politické vedení země bylo možná dostiženo důsledky vlastních činů, zejména systematického podrývání role státu

Můžeme za výsledek voleb vděčit i nedávné prohibici? Že se více lidí než kdy předtím dlouhodoběji probralo z alkoholického oparu a v kocovině se za to pomstili? Není to zajímavá pointa, alespoň zčásti? Politické vedení země by bylo dostiženo důsledky vlastních činů, zejména systematického podrývání role státu. Mizerná efektivita či přímo laxnost při výběru daní, nota bene před očima se odehrávající daňové úniky jsou toho neoddiskutovatelným průvodním jevem.

Za střízliva každý přece jen lépe ovládá kupecké počty, pamatuje si „má dáti – dal“ a do paměti se mu vrývá mnohem více podrobností, charakterizujících jednání „věrchušky“. Za střízliva si těžko nechá věšet bulíky na nos, a ještě má tendenci se mnohých již zavěšených zbavit. Logickým je proto postup vedoucí k otupení „antikomunistické“ propagandy, neboť z těchto kampaní čouhá jak sláma z bot typické bolševické aranžmá.

Bylo též řečeno, že zavál jakýsi temný duch minulého režimu. Něco na tom pravdy je. Lidé povstali v listopadových dnech památného roku 1989, aby zbavili přítomnost některých sprostých manýrů; podobně se projevili ve volbách nyní. Pouze ty „komunistické manýry“, které kdysi vyháněli „zleva“, se mezitím přestěhovaly na druhou stranu – ale jsou to tytéž manýry, tatáž nabubřelost, stejně arogantní odmítání reflexe, identické hledání nepřítele k odvysvětlení vlastních chyb.

Nedůvěryhodnost

Šanci povstat má nyní pravice konzervativní, solidární, respektující soky a neodpouštějící sobě

Takzvaná pravice, neuměle substituující nepřítomnou pravici skutečnou, by měla zmrskána skončit na periferii. To by politické kultuře naší země velmi prospělo. Šanci povstat má nyní pravice konzervativní, solidární, respektující soky a neodpouštějící sobě. Naopak současná vítězná levice je v obrovském nebezpečí historického znemožnění.

ODS kvílí, že „doplatila na to, že je nejsilnější vládní stranou“, a že ji potkal osud těch, kteří kvůli štěstí a blahu národa provádějí nepopulární reformní kroky, aniž by si to vlastně ten blbý národ uvědomil a zasloužil. Taková argumentace je trapná nejen špatně skrývanou hysterií, ale i věcně. Plzeňský úspěch z vlády vypuzeného Jiřího Pospíšila dokazuje, že lidé by lecjaké reformní kroky zkousli, jen kdyby z nich vláda nedělala pitomce a nechtěla z nich sedřít kůži, halíc tuto zlodějinu do reformního hávu.

Příkladem budiž zdravotní poplatky, které údajně měly redukovat nadbytečné návštěvy u lékaře. Toho cíle lze dosáhnout, přemýšlí-li kdo hlavou. Část ODS kdysi dokonce takový návrh proti svým spolustraníkům neúspěšně prosazovala. Spočíval v zavedení nemocničních pokladen. Pacient by u lékaře v hotovosti zaplatil, a dostal by seznam provedených výkonů ke kontrole. V pokladně by mu účet proplatili – ale tak, že v plné míře pouze třeba tři návštěvy lékaře za kvartál. Další pak už jen z 90 procent a úhrada by se snižovala v závislosti na zvyšujícím se počtu návštěv.

Tím by se neodrazovali pacienti od prvních návštěv lékaře, jako je tomu nyní, chodili by marodit dříve, tudíž by leželi kratší dobu, jejich nemoci by byly lépe a levněji léčené a snížilo by se riziko následných negativních zdravotních dopadů. Tyto všechny negativní důsledky má však současný systém, který zavedenými poplatky odrazuje již od první návštěvy a celkově přispívá k roznášení a přecházení nemocí. Kasíruje ovšem penízky. Dost peněz.

Jinými slovy – je finančně atraktivní pro zdravotnická zařízení, avšak přispívá ke zhoršení zdravotního stavu obyvatelstva, což se projeví v budoucnu. To ovšem tuto, budoucností se zaklínající vládu nijak zvlášť nezajímá.

Třetí cesta?

Snížit to a ono, lépe se postarat o ty a ony, odložit to a ono – trapas pohledět

Vláda na výsledek voleb reaguje nesystémově, neodpovědně, snad až hystericky. Snížit to a ono, lépe se postarat o ty a ony, odložit to a ono – trapas pohledět. Hlavně to dotáhnout k těm církevním restitucím, vyrvat ze státního ještě kus masíčka, transformovat ho do soukromého majetku, o nějž bude jednou radost pečovat. Po nich ať přijde potopa. Celou akci doprovázet paralyzováním odporu většiny obyvatelstva umnými manipulacemi se strachem. Jistý optický vzestup komunistů se k tomuto účelu vlastně docela dobře hodí.

Komentátor Jan Petránek autoritou své osobnosti tvrdí, že žádný komunistický totalitní revival se konat nebude. Docela pochopitelně: i já bych chtěl vidět vlastníma očima, jak si komunisté budou znárodňovat majetek, který si zprivatizovali. To by byla opravdu velká výstřednost!

Petránek soudí, že současný vývoj otevírá dveře k hledání průplavu mezi Skyllou a Charybdou, tedy mezi dvěma totalitami. Jedna všechno utemuje, druhá zase neutemuje nic. V žádné z nich se nedá důstojně žít. Naskýtá se možnost hledat vlastní vyváženost, ano – onu třetí cestu, z níž prezidentu Klausovi naskakují pupínky. Nejde o doslovný přepis onoho slavného pokusu z roku 1968, na světě bylo v tomto směru podniknuto již mnoho iterací, jak prospěšně zkombinovat a vybalancovat určité jistoty jednoho režimu s určitými pobídkami režimu druhého.

A zde je místo pro onen snad až neuvěřitelný výrok Gilberta Keitha Chestertona z jeho knihy s velmi příznačným názvem Co je špatného na světě: „Máme-li zachrániti majetek, musíme jej rozdělit téměř tak přísně a radikálně, jako francouzská revoluce. Můžeme se uchránit socialismu jenom změnou tak ohromnou, jako socialismus.“

Nikoli to flikovat a markýrovat reformy, jak to dělá současná vláda, která se ve skutečnosti snaží ještě vyšťavit stát, kde to jde. Chceme-li se vyhnout nebezpečí, které – zatím zaplaťbůh teoreticky – hrozí, musíme jít až na dřeň poznání, kde se to nebezpečí vzalo a čím je přiživováno. Chesterton to řekl naplno. Ještě jednou si tímto klasikem vypomůžeme k ilustraci, jak to asi může dopadnout, když se nepoučíme. Na závěr si tedy zalistujeme v jeho knize Létající hospoda:

„Znáte, Wimpole, slavný osud impéria?“ „Znám jej jako řečnický obrat,“ odpověděl básník. „Má čtyři dějství,“ pravil Dalroy. „Vítězství nad barbary. Zaměstnání barbarů. Spojenectví s barbary. Vítězství barbarů. Toť slavný osud impéria.“

Autor: