Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Chci být politickým a současně i poetickým aktivistou

  9:36
Ruský básník Kirill Medveděv na své dílo neuplatňuje autorská práva a veškerou literární tvorbu zveřejňuje na internetu. Je v opozici vůči režimu prezidenta Putina a v rozhovoru mimo jiné konstatuje, že se svými názory stojí na okraji ruské společnosti.

Putinovo Rusko. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Na recepci hotelu, kde jsem se měl setkat s ruským básníkem, hudebníkem a překladatelem Kirillem Medveděvem a vést s ním rozhovor, jsem přišel o něco dřív. Po několika minutách se otevřely dveře, ovanul mě studený vítr z ulice a spolu s ním do haly vcupital drobný, hubený, až kostnatý, muž s pokrývkou hlavy a šálou kolem krku. Byl to Kirill Medveděv, který se vracel z procházky Prahou.

Pozdravili jsme se, vyšli po schodišti do prvního patra, posadili se k připravenému stolu a začali si povídat. Byl milý i nesmělý a zadrhával v řeči. Jen když zvýšil hlas – zejména když mluvil o pohřbení či nepohřbení Leninova těla, jež dosud leží v kremelském mauzoleu –, jeho zadrhávání ustalo a ustoupilo jeho zápalu. Tehdy mluvil důrazně, rychle a zvučně.

Poté začal znovu zadrhávat a výrazně ztišil svůj hlas. Když jsme po více než hodině domluvili a rozloučili se, Medveděv stejně rychle jako přicupital, odcupital do vyšších pater hotelu. Uvědomil jsem si velký rozpor mezi jeho projevem a tím, co mi více než hodinu říkal.

Kirill Medveděv, ruský literát.

ČESKÁ POZICE: Proč jste se vzdal copyrightu na své texty?

MEDVEDĚV: Dospěl jsem k tomu postupně, nevzpomínám si, že by nastal zlom, událost, která by mě definitivně postrčila. Na začátku tohoto století jsem začal pociťovat, že se v Rusku dotváří buržoazní společnost a současně upevňuje Putinův autoritářský režim. A já se ani v jednom necítil dobře. Byl jsem nejistý a měl pochybnosti, jak žít ve společnosti, která se mi v mnoha směrech vůbec nelíbí a v níž jsem se svými názory na jejím okraji.

Vzdání se copyrightu mě trochu osvobozuje. Díky němu se nenechávám vtlačit do systému politického ani, dejme tomu, konzumně-kapitalistického. Ulehčil jsem tím sice život potenciálním vydavatelům, protože mi za zveřejnění mých textů nemusejí platit žádný honorář a mohou je vydávat bez mého souhlasu, na druhé straně však na sebe za to berou veškerou odpovědnost, což mi vyhovuje.

Překládal jsem tehdy krásnou literaturu, ale už jsem se v ruském literárním světě začal uplatňovat i jako básník. Co má ale člověk, který něco píše, dělat ve společnosti, jež se mu nelíbí? Má veřejně publikovat za podpory státních nakladatelství nebo se třeba opřít o kulturní establishment? Nechtěl jsem, aby mě posuzoval ani ten, ani onen, Je v tom přece riziko, hrozba, kterou nemusíte vždy ustát.

A uvědomil jsem si, že vzdání se copyrightu mě trochu osvobozuje, že se díky němu nenechávám vtlačit do systému politického ani, dejme tomu, konzumně-kapitalistického. Ulehčil jsem tím sice život potenciálním vydavatelům, protože mi za zveřejnění mých textů nemusejí platit žádný honorář a mohou je vydávat bez mého souhlasu, na druhé straně však na sebe za to berou veškerou odpovědnost, což mi vyhovuje.

ČESKÁ POZICE: Nejsem si tím osvobozením jistý. Jakákoli recenze vašich knih v prestižních zahraničních médiích je totiž díky této vaší zvláštnosti. Její pomocí vás zaškatulkovali, jste pro ně „ten, který se vzdal copyrightu“, a nakladatelé na vás díky tomu jistě i něco vydělají...

MEDVEDĚV: Nechci se osvobodit od společnosti. Kdybych to chtěl, odejdu do kláštera, a přesto bych se zcela neosvobodil, protože ani v klášteře to už nejde. Chci ve společnosti zůstat, i v té současné ruské, a proto budu, ať chci nebo nechci, interpretován a nálepkován třeba jako „ten, kdo se vzdal copyrightu“.

Jde mi o něco trochu jiného. Chci najít ve společnosti místo, ze kterého bych mohl co nejlépe uplatňovat své představy o světě. Uznávám, že toto rozhodnutí s sebou nese rozpory. Samozřejmě, že pak člověk hraje více rolí, a někdy protichůdné. Lze ale být v dnešních moderních společnostech zcela konzistentní? Nejsem si tím vůbec jistý.

Nechci se osvobodit od společnosti. Kdybych to chtěl, odejdu do kláštera, a přesto bych se zcela neosvobodil, protože ani v klášteře to už nejde. Chci ve společnosti zůstat, i v té současné ruské.

Chci být politickým a současně i poetickým aktivistou. A hledám prostor pro obojí. Teď v Praze jsem například hostem Festivalu spisovatelů a nepochybně hraji roli „etablovaného autora“, který řekne i něco peprného o Vladimiru Putinovi. Mohu však také být například členem malé a naprosto nevýznamné ruské levicové skupiny. Interpretace, nebo chcete-li label, jímž mě označíte, je na vás.

ČESKÁ POZICE: Bylo vzdání se copyrightu protestem?

MEDVEDĚV: Svým způsobem ano. Je to protest proti systému, který se v Rusku na začátku 21. století zformoval. Je to ale také experiment – pokus najít niku, v níž bych se necítil v tomto světě tolik sklíčený.

ČESKÁ POZICE: Kam vás experiment zavedl?

MEDVEDĚV: K založení malého levicového nezávislého nakladatelství (v roce 2008 založil Svobodné marxistické nakladatelství – pozn. red.), kde jsme – rovněž bez copyrightu – vydali texty některých západních autorů, například Piera Paola Pasoliniho nebo Terryho Eagletona.

ČESKÁ POZICE: To je vaše nika?

MEDVEDĚV: Ano, mohu například díky tomu překládat.

ČESKÁ POZICE: Hudební skupina Sex Pistols začínala jako protestní a třeba Bob Dylan jako protestní písničkář, „systém“ si je ale rychle osedlal a udělal z nich komodity, které se dobře prodávají…

Chci najít ve společnosti místo, ze kterého bych mohl co nejlépe uplatňovat své představy o světě. Uznávám, že toto rozhodnutí s sebou nese rozpory. Samozřejmě, že pak člověk hraje více rolí, a někdy protichůdné. Lze ale být v dnešních moderních společnostech zcela konzistentní? Nejsem si tím vůbec jistý.

MEDVEDĚV: Nezapomeňme, že Sex Pistols či Bob Dylan měli na společnosti, v nichž tvořili, velký vliv, a nejen umělecký, ale zprostředkovaně a do jisté míry i politický. Nechci se s nimi srovnávat, chci tím jen říct, že umělec, pokud je současně protestujícím, například radikálně levicovým, hledá, jak něco, co se mu nelíbí, změnit. Kdybych tomu nevěřil, musel bych se zcela odmlčet, přestat psát.

V současnosti leckdo věří, že umění samo o sobě změní svět, což však stojí proti víře v politiku, v aktivní účast člověka na věcech veřejných. Chtěl bych víru v politiku a v umění propojit, protože jen tak lze věci měnit.

ČESKÁ POZICE: Nezměnilo se v moderní době postavení spisovatele? Dnes jsou s nadsázkou všichni lidé trochu autory, protože veřejně píší například na sociálních sítích či blozích. Kde jsou ale výluční čtenáři? Dřív to bývalo jinak. Spisovatel oslovoval čtenáře, z nichž drtivá většina autory nebyla.

MEDVEDĚV: Tato proměna opravdu nastala, nebo, lépe řečeno, stále se odehrává, protože jsme na počátku této změny. Nepatřím ke kultorocentrickým a už vůbec ne k literaturocentrickým lidem, kteří ještě zhruba před 30 lety byli přesvědčeni, že literatura, síla slova, může něco velkého dokázat. Literatura sama o sobě světem nepohne.

V Rusku tato víra ještě před 30 lety nahrazovala náboženství. Současně si myslím – což potvrzuje nemožnost být konzistentní –, že pokud je člověk schopný a ochotný vystoupit ze své niky, nezanevře na svět, což je dnes lákavé, a obrátí se k lidem slovem nebo písní, pak něco dokázat může. Kdo ví, co se v komunikačních kanálech spojí, a jaký bude následek?

V současnosti leckdo věří, že umění samo o sobě změní svět, což však stojí proti víře v politiku, v aktivní účast člověka na věcech veřejných. Chtěl bych víru v politiku a v umění propojit, protože jen tak lze věci měnit.

Politicky aktivní člověk vstupuje do nepředvídatelného prostoru. Mnozí lidé na sepětí kultury s politikou pohlížejí jako na disparátní slepenec, jako na něco, co by mělo zůstat oddělené, což si nemyslím. Proč bych nemohl být básník, a přitom se aktivně účastnit politického života?

ČESKÁ POZICE: V takovém sepětí kultury s politikou je dost znát vliv ruské avantgardy dvacátých let.

MEDVEDĚV: Samozřejmě. K otázce autora bych pak dodal, že sice například díky sociálním sítím může každý něco napsat a vyjádřit se k čemukoli, co ho napadne, ale „systém“ nezmizel, existuje a také establishment. Existují například spisovatelé, které nakladatelé a média protežují, protože je znají a jsou to jejich kamarádi, o nich pak přednostně píší a vydávají je.

ČESKÁ POZICE: Často se sám sebe ptám, zda má smysl veřejný politický protest. Například v Česku někteří lidé protestují proti prezidentu Miloši Zemanovi v podstatě neustále, ale výsledek je opačný – jako by z protestů vycházel ještě silnější.

MEDVEDĚV: Velmi záleží na tom, nakolik je protest celospolečenský, Protestují-li stále titíž lidé, je to problém, ale nechci říkat, že to je případ Česka, neznám zdejší situaci. Navíc zejména s masovými protesty je spojeno hodně emocí, stereotypů či sentimentů, a proto s nimi řada lidí nechce mít nic společného – začnou se jim třeba esteticky protivit.

Nepatřím ke kultorocentrickým a už vůbec ne k literaturocentrickým lidem, kteří ještě zhruba před 30 lety byli přesvědčeni, že literatura, síla slova, může něco velkého dokázat. Literatura sama o sobě světem nepohne.

Nikdo nemůže předem vědět, zda konkrétní protest uspěje a systém změní, nebo mu poslouží. V Rusku se před pěti lety, v roce 2012, odehrály docela velké protesty proti putinovskému režimu, víceméně však jen ve velkých městech, v Moskvě, Petěrburgu a v některých dalších, a Putin a jeho lidé se jich dokázali chopit a využít pro sebe.

Využili toho, že protestovala vesměs inteligence, studenti a podobně, a vládnoucí moc dokázala své odpůrce veřejnosti vykreslit jako nevelkou skupinu „tvůrčí inteligence, která se staví proti zbytku Ruska“, a události vtisknout svůj narativ. A byť nebyl pravdivý, byl účinný, protože kvůli němu mocenské orgány vliv protiputinovského hnutí na nějakou dobu omezily. Je proto na nás, abychom analyzovali, co se odehrálo, a kde se stala chyba, že jsme sami sebe na veřejném kolbišti nedokázali dobře umístit.

ČESKÁ POZICE: Nenabídl lepší cestu, jak se vyrovnat s tím, co je člověku protivné, ruský umělec a performer Sergej Kurjochin? Na konci osmdesátých let se nadměrně identifikoval s ideologií marxismu-leninismu, aniž by vůči ní dával najevo odpor. Nadměrnou identifikací ji však proměňoval, de facto parodoval a ukazoval její zrůdnost.

MEDVEDĚV: Pro ruský kulturní život je Sergej Kurjochin důležitý, ale je to s ním složité. V devadesátých letech – už po kolapsu Sovětského svazu a ideologie marxismu-leninismu – totiž začal zaujímat radikální politická stanoviska a spojil se s nacionál-bolševiky. Lidé, kteří si ho do té doby díky jeho umění vážili, se od něho distancovali, spílali mu a nakonec ho vyloučili z „dobré společnosti“. Nechtěli mít nic společného s člověkem, který se začal projevovat jako nacionál-bolševik. Přestali chodit na jeho vystoupení, čímž ho zcela zavrhli.

Pokud je člověk schopný a ochotný vystoupit ze své niky, nezanevře na svět, což je dnes lákavé, a obrátí se k lidem slovem nebo písní, pak něco dokázat může. Kdo ví, co se v komunikačních kanálech spojí, a jaký bude následek?

Mnoho let po jeho smrti si řada z nich uvědomila, že Kurjochinovo umění má obrovskou hloubku a začali se k němu vracet. I já si jeho umění vážím, ale i pro mne zůstává poznamenán nacionál-bolševismem, ideologií, která je pro Rusko škodlivá, a na níž se tehdy svezli i jiní, například Alexander Dugin, který je dnes extrémně pravicovým putinovským ideologem.

ČESKÁ POZICE: Možná bylo Kurjochinovo koketování s nacionál-bolševismem jen další nadměrnou identifikací…

MEDVEDĚV: Někteří lidé to tak interpretují, a nevylučuji, že v tom může být i zrnko pravdy, ale podle mne Kurjochin bral nacionál-bolševismus dost vážně. Nejsem přesvědčen, že jeho počínání v sobě skrývalo výsměch. Například mezi Kurjochina a Dugina však nelze dávat rovnítko. Kurjochin byl umělec, byť excentrický, výstřední, a ztělesňoval petěrburský genius loci, zatímco Dugin byl a stále je ideolog, který oslovuje jen své politické stoupence.

Problém s Kurjochinem je také v tom, že i kdyby skrytý výsměch v jeho počínání přítomen byl, takové jednání extrémně přeceňuje veřejnost a její intelektuální kapacitu – její drtivá většina nikdy takový postoj nepochopí, nemá tu schopnost, a tudíž ho nikdy neakceptuje.

ČESKÁ POZICE: Ve veřejných debatách se vůči Rusku stále klade otázka, je-li, či není součástí Západu. Jak byste na ni odpověděl?

Díky sociálním sítím může každý něco napsat a vyjádřit se k čemukoli, co ho napadne, ale „systém“ nezmizel, existuje a také establishment. Existují například spisovatelé, které nakladatelé a média protežují, protože je znají a jsou to jejich kamarádi, o nich pak přednostně píší a vydávají je.

MEDVEDĚV: Rusko je někde mezi. A poté, co vidím diskurz především ruských zapadniků, si na „mezi“ stojím stále více.

ČESKÁ POZICE: Proč?

MEDVEDĚV: Protože se mi nelíbí, jak naši zapadnici donekonečna opakují, že Rusko je Evropa, že jí musí být a že se musí zříct svého asijského dědictví. Tento diskurz se mi zdá v podstatě rasistický. Nepopírám, že mě západní umění a umělecké směry velmi ovlivnily, na druhé straně však v poslední době často komunikuji s lidmi ze Střední Asie, například z Tádžikistánu či Kyrgyzstánu.

Tyto země jsou sice samostatné, ale jejich ekonomická situace je natolik špatná, že místním lidem nezbývá než si hledat práci a výdělek v Rusku, a když se s nimi setkávám a bavím, mám pocit, že s nimi mnohé sdílím, že patřím do jedné komunity. V minulosti jsme koneckonců v jednom státu žili.

ČESKÁ POZICE: Co si o vás myslí prozápadní ruská opozice, když jí to říkáte?

MEDVEDĚV: V jistém smyslu jsme na jedné lodi. Jsou však mezi nimi i zavilí antisovětčici, s nimiž lze společnou řeč nalézt jen obtížně.

ČESKÁ POZICE: Co vás s antisovětčiky rozděluje?

V Rusku se v roce 2012 odehrály docela velké protesty proti putinovskému režimu, a Putin a jeho lidé se jich dokázali chopit a využít pro sebe. Využili toho, že protestovala vesměs inteligence, studenti a podobně, a vládnoucí moc dokázala své odpůrce veřejnosti vykreslit jako nevelkou skupinu „tvůrčí inteligence, která se staví proti zbytku Ruska“, a události vtisknout svůj narativ. A byť nebyl pravdivý, byl účinný.

MEDVEDĚV: Levicové hodnoty. Mluvíte-li s nimi o rovnosti, že by stát měl některé oblasti podporovat, například vzdělání či zdravotnictví, narážíte do zdi. Jakmile s nimi o tom začnete mluvit, máte smůlu, pro ně jde o jasný důkaz, že jste buď idiot, nebo nepřítel. S politickými liberály, jimž jde o demokracii, shromažďovací právo, svobodu slova, právo politických stran účastnit se politického života nebo o právo na spravedlivý soud, se lze shodnout snadno.

S liberály, kteří vidí jen ekonomiku a jsou přesvědčeni, že trh nemá být ničím a nikým omezován a regulován, mluvit nemá smysl. Řečeno jinak, pokoušíme se sice spolu občas mluvit, ale neslyšíme se.

ČESKÁ POZICE: Identifikujete-li se jako antiantisvětčik, pociťujete nostalgii po sovětských časech?

MEDVEDĚV: Nenazval bych to nostalgií. Řekl bych, že sovětský projekt je jistým způsobem i mým. Je to totiž můj život, vždyť jsem v něm vyrůstal. Narodil jsem se v sedmdesátých letech a tehdy se děla spousta strašlivých, neskutečně odporných věcí, ale těžko mohu říct, že bych si z toho všeho jako socialista vybral jen dobré a ostatní zavrhl. To nejde. Všechno přece tehdy existovalo pohromadě, bylo vedle sebe.

ČESKÁ POZICE: Nedávno bylo sté výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Jak si ji připomínáte?

MEDVEDĚV: Můj vztah k této revoluci je v podstatě pozitivní. Považuji ji za velkou událost, která ovlivnila nejen Rusko, ale i celý svět. A můj vztah je kladný i proto, že ve své době byla pokroková. Je mi mizerně, když se mi dnes někdo snaží vnutit jiný pohled. Vadí mi, když mluví o historii, v níž vystupují jako pozitivní hrdinové carové, carští generálové či vítězství ruských zbraní. S tímto narativem nesouhlasím.

ČESKÁ POZICE: A pohřbil byste Lenina?

Nepopírám, že mě západní umění a umělecké směry velmi ovlivnily, na druhé straně však v poslední době často komunikuji s lidmi ze Střední Asie, například z Tádžikistánu či Kyrgyzstánu

MEDVEDĚV: Nedávno se o tom v Rusku opět začalo veřejně debatovat. S přáteli o tom také diskutujeme a máme v podstatě dva názory. Jedni včetně mě říkají, že by Lenin pochován být měl, ale nikoliv nyní. Měla by ho pochovat až vláda, která uskuteční levicový program.

ČESKÁ POZICE: Co pro vás znamená sousloví „levicový program“?

MEDVEDĚV: Například kvalitní vzdělání dostupné pro všechny, kvalitní zdravotnictví pro všechny či dostupné bydlení.

ČESKÁ POZICE: Dnes byste tedy Lenina nepohřbil?

MEDVEDĚV: Pravičáci, ať liberálně opoziční či ti, kteří jdou se současnou mocí, například Ramzan Kadyrov (prezident autonomní Čečenské republiky – pozn. red.) nebo představitelé pravoslavné církve, nemají právo s Leninem cokoliv dělat.

ČESKÁ POZICE: Jistě ale víte, že Trockij nebo třeba Bucharin chtěli Lenina okamžitě po jeho smrti pohřbít. Není to pro levicového člověka smysluplnější postoj, než z Lenina dělat kvazináboženský symbol? Vždyť jeho mumifikaci prosadili lidé, jako je Stalin.

S politickými liberály, jimž jde o demokracii, shromažďovací právo, svobodu slova, právo politických stran účastnit se politického života nebo o právo na spravedlivý soud, se lze shodnout snadno. S liberály, kteří vidí jen ekonomiku a jsou přesvědčeni, že trh nemá být ničím a nikým omezován a regulován, mluvit nemá smysl.

MEDVEDĚV: To je pravda. Tehdejší rozhodnutí o Leninově těle bylo špatné. Mumifikace byla reakčním rozhodnutím. Z tohoto hlediska by bylo správné ho pochovat.

ČESKÁ POZICE: Takže byste Lenina pochoval?

MEDVEDĚV: V budoucnu ano, ale v současnosti jsem proti, protože teď to mohou udělat jen pravicové síly a ty na to, jak jsem řekl, nemají žádné právo.

ČESKÁ POZICE: Mluvil jste o dvou křídlech ruské levice. Co by chtělo s Leninem udělat druhé křídlo?

MEDVEDĚV: Pro ně je mauzoleum včetně Leninova těla jen muzejní záležitostí, nic víc, a jako takové by mohlo zůstat.

ČESKÁ POZICE: Jak byste charakterizoval Vladimira Putina? Říká se, že je autoritář, šovinista, nacionalista, že se opírá o pravoslaví…

MEDVEDĚV: Některé věci se od sebe musejí oddělovat. Například bych neřekl, že Putin je nacionalista a už vůbec bych se netvrdil, že je zbožným křesťanem. Spíše je typickým produktem sovětského pozdního socialismu. Je autoritář, jelikož tak byl vychován a cíleně k tomu veden. Jeho vírou, pokud bych v souvislosti s ním měl o víře mluvit, je víra ve státní vertikálu moci. Toho jediného je Putin věrným vyznavačem. Tak byl ukován.

Narodil jsem se v sedmdesátých letech a tehdy byla spousta strašlivých, neskutečně odporných věcí, ale těžko mohu říct, že bych si z toho všeho jako socialista vybral jen dobré a ostatní zavrhl. To nejde. Všechno přece tehdy existovalo pohromadě, bylo vedle sebe.

Jinou věcí je jeho rétorika, v níž nacionalismus i religiozitu často používá. To je ale pouze politická technologie, kterou dobře zvládl, a díky ní se mu podařilo dosáhnout u veřejnosti velké popularity. Navíc velice umně spojil dva diskurzy – liberální a nacionálně-vlastenecký –, které se do té doby v podstatě všem lidem zdály neslučitelné.

Stručně řečeno, liberálové v devadesátých letech, v době, kdy měli navrch, a u moci byl Boris Jelcin, neustále opakovali: kapitalismus je dobrý, naše národní dějiny ostudné. Proti nim se postupně utvářela neostalinistická opozice, jejíž představitelé omílali opak: kapitalismus je špatný, naše národní historie veliká. Putin přišel a řekl: kapitalismus je dobrý a naše národní historie velká! A bylo to.

ČESKÁ POZICE: Popisujete Putina skoro jako nějakou postmoderní měňavku, která je schopná sestavovat paradoxní propletence a z nich profitovat u voličů.

MEDVEDĚV: V jistém smyslu Putin takovou měňavkou je. Koneckonců je to běžná role moderního, tím spíše populistického politika, v čemž je zdatný. Zamysleme se ve vztahu k Putinovi ještě například nad dvěma významnými událostmi v devadesátých letech v Rusku. První byl nepodařený pokus o prosovětský puč v roce 1991. Druhá se odehrála v roce 1993, kdy byl na příkaz Borise Jelcina a liberálů rozstřílen Nejvyšší sovět, tehdejší parlament. To byl pro změnu puč demokratický, liberální.

Neřekl bych, že Putin je nacionalista a už vůbec bych se netvrdil, že je zbožným křesťanem. Spíše je typickým produktem sovětského pozdního socialismu. Je autoritář, jelikož tak byl vychován a cíleně k tomu veden.

Lidé, kteří proti tomuto jelcinovskému puči v roce 1993 protestovali, byli v zajetí sovětské nostalgie. V roce 1991 vyšli do ulic za Jelcina a demokracii demonstrovat jiní lidé. Každá z těchto skupin demonstrantů měla svou pravdu. Úkolem politiků v devadesátých letech, ale i těch současných bylo tyto dvě pravdy spojit. A Putin to svým způsobem dokázal. Proto je tak silný.

ČESKÁ POZICE: Vždy se říkalo, že Rusko dohání Západ. Podle vašeho popisu Putina se však zdá, že Západ dohání Rusko. Jako by se Západ začínal porušťovat, například pokud kde o sepětí nacionalismu a kapitalismu či o stále častější výskyt silných vůdců. Co si o tom myslíte?

MEDVEDĚV: Za prvé, představa, že je třeba Západ dohnat, v Rusku stále existuje. Svého času byla tato naděje vkládána i do samotného Vladimira Putina. Mnozí lidé, a nejen v Rusku, si tehdy mysleli, že bude hrází proti rudému revanši. Teď však vzniká otázka, co by mělo Rusko dohánět. A měli by ji odpovědět především naši zapadnici. Každý přece vidí, že Západ má řadu problémů. Nebo snad Donald Trump nebyl zvolen americkým prezidentem kvůli naprostému zdiskreditování místního liberálního establishmentu?

Lidé mají pocit, že je nikdo nechrání před všemožnými nebezpečími, že nejsou ničím jištěni. Stále více se přiklánějí k tomu, že finanční kruhy chrání a prosazují jen své zájmy a kašlou na obyčejné lidi. Je to výbušná směs. Lidé evidentně hledají nějakou alternativu.

Navíc existují problémy například s migranty či části společnosti s xenofobií. Lidé mají pocit, že je nikdo nechrání před všemožnými nebezpečími, že nejsou ničím jištěni. Stále více se přiklánějí k tomu, že finanční kruhy chrání a prosazují jen své zájmy a kašlou na obyčejné lidi. Je to výbušná směs. Lidé evidentně hledají nějakou alternativu a Putin se na tuto poptávku pokouší reagovat po svém. Cítí nejistotu lidí, a tak hraje sebejistého hospodáře a částečně se mu to daří.

ČESKÁ POZICE: Lze říkat o Putinovi to, co vy, a pohybovat se v ruské společnosti bezpečně?

MEDVEDĚV: Jak vidíte, jde to.

Kirill Medveděv (42)

  • Ruský básník, hudebník a překladatel.
  • Studoval literaturu a historii na Moskevské univerzitě a Literárním institutu Maxima Gorkého.
  • V roce 2004 se vzdal autorských práv ke svým textům, a jeho knihy tudíž mohou vycházet bez jeho souhlasu
  • V roce 2008 založil Svobodné marxistické nakladatelství.
  • Je kytaristou a textařem hudební skupiny Arkadij Koc pojmenované podle překladatele Internacionály do ruštiny.
  • V první polovině listopadu byl v Praze na pozvání Festivalu spisovatelů Praha.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!