Lidovky.cz

Chcete-li nižší účet za plyn, musíte riskovat, paní Kotrlá!

Evropa

  12:20

Dovozní cena plynu se podílí z více než 80 procent na konečné ceně, kterou zaplatíme. Energetický regulační úřad může ovlivnit jen zbytek.

foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice

„Tak nám zase zdražujou plyn, paní Kotrlá!“ „A kdo to?“ „No voni! Kde už má na to jeden brát?“ Nebyli jste někdy svědky podobného rozhovoru? Řekl bych, že ano.

Na toto téma jsem se již několikrát vyjádřil, promiňte mi tedy, že se k němu vracím. Prohlášení i těch nejobratnějších mluvčích jsou totiž ze své povahy stručná a vesměs postihují jen nejzákladnější důvody, proč lid masově na ceny plynu brblá. Proto se na problematiku podívejme zevrubněji.

Nejen Česká republika, ale i většina členských zemí Evropské unie je odkázaná na dovoz zemního plynu. V dobách, kdy technicky neexistovala jiná možnost než plyn přepravovat dálkovými plynovody z nalezišť do míst spotřeby, měly producentské státy – především Rusko, ale i Norsko či Alžírsko – potřebu ochránit své nemalé investice a zajistit dlouhodobou rentabilitu exportu plynu. Základním nástrojem se proto staly dlouhodobé kontrakty na dobu až 30 let. Určovaly jak objemy dodávek, tak vzorce pro stanovení prodejních cen plynu.

Tyto ceny byly – a dodnes jsou – vyjádřeny v dolarech. Vzorce reflektují vývoj světových cen ropy a ropných produktů. Cenové turbulence ropy navíc přidaly do výpočtu i vývoj světových cen černého uhlí pro časy, kdy cena ropy vlivem mezinárodně-politické situace nečekaně rychle narůstá.

Na téma cen zemního plynu ČESKÁ POZICE publikovala články:

Vazba cen ropy a plynu má původ ve skutečnosti, že producentské země zpravidla těží oba uhlovodíky. A je iluzorní se domnívat, že by tyto státy připustily větší konkurenci ropy a plynu. Tento model však přinášel plynárenství i určitou výhodu. Ceny ropy byly totiž primární, a proto se vývoj ceny plynu za nimi vždy o několik měsíců opožďoval. Bylo tedy možné s vysokou mírou pravděpodobnosti předvídat vývoj budoucích cen plynu a připravit se na něj.

Mezi pojistky, které producentské státy vložily do dlouhodobých importních kontraktů, patří položka „take or pay“ (vezmi, nebo zaplať). Co znamená v praxi?

Dlouhodobé kontrakty

Pokud spotřeba plynu na území odběratelského státu výrazně poklesne zejména (ale nejen) vlivem dovozu konkurenčního plynu z jiných teritorií, musí odběratelská firma exportérovi zaplatit za celý objem smluvní dodávky bez ohledu na to, zda jej fyzicky odebrala. To je značně ztrátová operace a evropští importéři se jí snaží vyhnout. V tom však spočívá hlavní příčina současné situace na evropském trhu se zemním plynem.

Pokud spotřeba plynu na území odběratelského státu poklesne, musí odběratelská firma exportérovi zaplatit za celý objem smluvní dodávky bez ohledu na to, zda jej odebralaVrátíme-li se k paní Kotrlé, můžeme s jistotou říct, že vedle agentů pojišťovny či nabízečů „nezbytných a exkluzivních“ výrobků ji navštívili i prodejci zemního plynu s mimořádně levnými a lákavými nabídkami. Nebudu hodnotit relevanci takových dodávek či míru serióznosti. Každý svého štěstí strůjcem.

Jak je však možné, že vedle agentů s patentními navlékači nití se do domácností vtírají – většinou podstatně lépe oblečení – agenti s plynem? Je to snadné, milý Watsone! Plynárenské podnikání – dříve jednotné a monolitní – prodělalo zásadní změnu legislativních podmínek, takzvaný „unbundling“. Pod tímto nemalebným slovem se skrývá povinné rozdělení plynárenských činností na „dopravu“, kterou jako přirozený monopol přímo kontroluje stát včetně určování ceny za dopravní služby, a na „obchod“, jenž je plně liberalizovaný.

Důsledek krize

Každý podnikatelský subjekt, splní-li několik základních registračních podmínek, je oprávněn s plynem obchodovat – nakupovat jej a dále prodávat. Pokud by byla ekonomická situace v Evropě trvale stabilní, řešili by nezávislí obchodníci s plynem otázku „kde vzít a nekrást“ a zůstali by u prodeje čehosi velmi patentního. Jenomže před třemi lety vypukla krize a zdá se, že má tvar „W“. Jejím přirozeným důsledkem byl pokles průmyslové výroby, a tím i velký pokles spotřeby energií, plynu nevyjímaje.

Nezávislí prodejci plynu nakupující především na burzách dramaticky vytlačují z trhu dovozce (RWE), jenž je odsouzen k nákupu za nehorázně vysoké ceny z dlouhodobých kontraktůReálně hrozilo, že producenti – zejména Rusko – začnou uplatňovat doložky „take or pay“ z dlouhodobých kontraktů. Proto hlavní evropští importéři plynu – v neoprávněné víře, že krize bude krátká – odebírali vyšší objemy plynu, než mohli na trhu uplatnit. Přebytečný plyn pak umístili na energetických burzách za podstatně nižší ceny, protože byli přesvědčeni, že se na trhu v době snížené spotřeby těžko uplatní. Pro ilustraci: v době, kdy cena plynu z dlouhodobého kontraktu dosahovala víc než šest set dolarů za tisíc metrů krychlových, byla na volných trzích třetinová. A nezávislí obchodníci toho hned využili.

Vznikla situace, kdy tradiční dovozci výrazně ztráceli konkurenceschopnost, čímž se paradoxně vystavili mnohem vyšší hrozbě uplatnění doložky „take or pay“. Ze statistiky struktury prodeje plynu v ČR vyplývá, že nezávislí prodejci plynu nakupující především na burzách dramaticky vytlačují z trhu dovozce (RWE), jenž je odsouzen k nákupu za nehorázně vysoké ceny z dlouhodobých kontraktů.

Co bude dál?

Problémem je míra záruky, kterou je nezávislý obchodník schopný poskytovat svým zákazníkům. S výjimkou několika subjektů, které ovládají exportéři plynu, čímž partyzánsky uskutečňují paralelní dovoz za výrazně nižší ceny, závisí většina z nich na momentální situaci spotových trhů – na aktuálních cenách plynu a jeho disponibilních objemech. Vysoká kolísavost spotového trhu však může zhatit záměry nezávislých prodejců, čímž činí tyto obchody riskantními. Tomu odpovídá i nízká míra záruk spolehlivé a dlouhodobé dodávky plynu pro odběratele.

Objevuje se otázka: Co bude dál? Pomiňme přitom situaci v souvislosti s ruským projektem Nord Stream. Překonání krize v Evropě nebude jediným impulsem pro růst spotřeby zemního plynu. Závažnější – byť s desetiletým výhledem – je změna energetické politiky Evropy, přesněji řečeno ústup Německa, Švýcarska či Belgie od výroby elektrické energie v jaderných elektrárnách.

Nelze pochybovat, že spotřeba plynu výrazně poroste. Růst spotřeby však nebude uskutečňován jako dosud růstem kapacity dálkových plynovodů z ruských nalezišť, ale především alternativními projekty – resuscitovaným plynovodem Nabucco a zejména sítí nových terminálů pro příjem kapalného zemního plynu (LNG) ze zemí Blízkého východu nebo Afriky. Neporoste-li objem dovozu plynu z Ruska, bude růst spotřeby pokrývat plyn, jehož ceny jsou většinou nižší. Zmínit je třeba i negativní názor Evropské komise na další existenci i obsah dlouhodobých importních kontraktů. Shrnuto, evropské plynárenství se o svou budoucnost bát nemusí.

Je to na spotřebiteli

Co toto všechno však znamená pro českého odběratele plynu? Zítřky bývají zpravidla zářné. Co si však počít s rostoucím účtem za plyn?

  • Dovozní cena plynu se podílí z víc než 80 procent na konečné ceně, kterou zaplatíme. S růstem ceny vlivem dlouhodobého kontraktu, poklesu kurzu koruny vůči dolaru, za nějž plyn nakupujeme, nebo růstu ceny ropy, od níž se cena plynu odvozuje, nic nenaděláme. (Pokud bychom neodstoupili od dlouhodobého kontraktu, což je nepravděpodobné.) Jakkoli bedlivě Energetický regulační úřad sleduje ceny za dopravu a distribuci plynu, jeho možný vliv je omezen na 20 procent z jeho ceny. V koncových cenách se to může projevit pouze haléřovými posuny.
  • Můžeme přejít k jinému dodavateli, než jsou tradiční české plynárenské společnosti. Bereme tím však na sebe značné riziko, že při významnější změně na trhu nebude takový prodejce schopný poskytnout dlouhodobou záruku spolehlivé dodávky za sjednanou cenu.
  • Tradiční distribuční společnosti mají kromě vyšší míry stability a poskytovaných záruk schopnost nabízet vedle dodávek plynu i řadu zajímavých služeb, které si „garážová firma“ nikdy nebude moci dovolit. To konečné náklady spotřebitele plynu relativně snižuje.
  • Je tedy jen na vlastní úvaze spotřebitele, do jak velkého rizika je ochoten se pustit.

Nebudu vás navádět, jak dále postupovat. Já sám se zuby nehty držím svého tradičního dodavatele plynu a nelituji toho. Asi jsem konzervativní.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.