Ve věku 80 let zemřel 21. dubna Charles „Chuck“ Colson (1931–2012). Byl natolik oddaný 37. prezidentovi USA v letech 1969 až 1974 a republikánovi Richardu Nixonovi (1913–1994), že se pro něho neštítil vymýšlet opravdu špinavé triky. Stalo se to relativně dávno a daleko, a proto dnes nemohou nikomu nic připomínat. A když, tak sotva.
David Plotz z časopisu Slate dokonce Chucka Colsona, Nixonova poradce v letech 1969 až 1973, označil za „ďábelského génia ďábelské vlády“. Colson však nebyl úplný politický primitiv. Byl členem výboru pro Nixonovo znovuzvolení. V roce 1972 se mu podařilo strategickou cestou rozbít tradiční spojenectví Demokratické strany s dělníky, což vyústilo v drtivé Nixonovo vítězství pro druhé funkční období. Jiné Colsonem použité metody však nebyly stejně salónní.
Richard Nixon je zatím jediným americkým prezidentem, který na tento úřad rezignoval. Stalo se to 8. srpna 1974, během jeho druhého funkčního období. A to v důsledku „odposlechové“ aféry Watergate, která vypukla 17. června 1972 a na níž se Colson podílel.
Kauza Ellsberg
Colson například vypracoval pro prezidenta Nixona „seznam nepřátel“ z řad amerických občanů. Na stávkující navrhoval najmout mlátící komanda. Brookings Institution, jeden z nejstarších washingtonských think-tanků, měl být podle Colsonova návrhu napaden zápalnými bombami a hašení požáru využito ke krádeži „politicky škodlivých“ (tedy z vlády uniklých) materiálů.
Colson například vypracoval pro prezidenta Nixona „seznam nepřátel“ z řad amerických občanůZnámé bylo též jeho vyjádření o „jistých předsudcích“, které měl vůči černochům a židům. Souhlasil s vyplacením 250 tisíc dolarů na zpravodajské rozpracování Demokratické strany. V tomto kontextu se nezdá být přehnaným rčení, že by Colson přejel vlastní babičku, kdyby to bylo třeba pro Nixonovo znovuzvolení.
Colson chtěl zamezit únikům z Bílého domu týkajícím se války ve Vietnamu. Významným byl případ vojenského analytika Daniela Ellsberga, který zveřejnil tajné dokumenty ministerstva obrany Pentagon Papers. Z nich vyplývalo, že vláda systematicky veřejnosti lhala o vývoji války ve Vietnamu. Colson vytvořil v Bílém domě speciální útvar takzvaných „instalatérů“, aby čelil zvyšujícímu se odporu veřejnosti proti avanturismu americké vlády.
Tito „instalatéři“ se v září 1971 pokusili vloupáním do ordinace získat lékařskou dokumentaci, kterou by šlo zneužít k Ellsbergově diskreditaci. Později Colson před soudem přiznal, že dal zveřejnit důvěrné informace o Ellsbergovi z utajeného svazku FBI.
„Instalatéři“ v akci
V červnu 1972 bylo pět Colsonových „instalatérů“ z Bílého domu chyceno při vloupání do sídla Demokratické strany v komplexu Watergate. Policie je zadržela, když v něm instalovali odposlouchávací zařízení. (První „vloupačka“ o měsíc dříve jim prošla.)
V červnu 1972 bylo pět Colsonových „instalatérů“ z Bílého domu chyceno při vloupání do sídla Demokratické strany v komplexu WatergateVyšetřování této třeskuté kauzy zásadně ovlivnil tajemný whistleblower „Deep Throat“, který dodával Carlu Bernsteinovi a Bobu Woodwardovi z deníku Washington Post cenná vodítka k jejich vlastnímu šetření, jehož výsledky veřejnost bedlivě sledovala. K whistleblowingu se přiznal až v roce 2005 bývalý náměstek ředitele FBI William Mark Felt.
V lednu 1973 se při procesu s chycenými „instalatéry“ prokázaly jejich vazby na výbor pro Nixonovo znovuzvolení. To mělo soudní dohru v březnu 1974, kdy bylo odsouzeno sedm osob z nejbližšího Nixonova okolí. Nixon se však navzdory odehrávajícímu se vyšetřování své židle úporně držel. Až další objevená nahrávka mu zlomila vaz, a proto v srpnu 1974 odstoupil. A jeho republikánský nástupce Gerald Ford mu udělil milost.
Obrácení
Colson byl jedním z odsouzených z oné „watergateské sedmičky“. Na své nápravě však – věřte nevěřte – v té době již sám pracoval. V srpnu 1973 se totiž „znovu narodil“ jako evangelikál, což ovlivnilo jeho přístup k soudu. Nedbaje rady svého obhájce se přiznal. S tím, že musí splatit dluhy za svůj starý život, aby byl svobodný pro život nový. (To mu umožnilo, česky řečeno, odstartovat velmi zajímavou kariéru po kriminálu.)
Colson byl propuštěn na podmínku v lednu 1975, po odsezení zákonného minima sedmi měsíců. A ihned poté se z něho stala vůdčí osobnost v evangelikálním hnutí. Obecná teze o prospěšnosti vlastní, nezprostředkované zkušenosti nalezla pěknou ilustraci právě v Colsonovi. Ten poté, co vyšel z kriminálu, začal obhajovat vězeňskou reformu. Podle jeho životopisce Jonathana Aitkena Colson přesunul svůj intelekt a maniakální aktivity ze služeb Nixonovi do služeb Ježíše Krista. Napsal o tom knihu Born Again (Znovu narozen), jíž se v USA prodaly miliony kusů. K tomu si v roce 1993 přilepšil Templetonovou cenou (milion dolarů), každoročně udělovanou tomu, kdo učiní nejvíc pro náboženství.
V srpnu 1973 se Colson „znovu narodil“ jako evangelikál, což ovlivnilo jeho přístup k soudu. Nedbaje rady svého obhájce se přiznal.
V té době snad opustil svou jemnou přesvědčovací taktiku: „Když je chytnete za koule, máte i jejich srdce a mysli.“ Ani by snad pro Ježíše Krista nenechal přejet svou babičku, jak se kdysi vyjádřil před zaměstnanci Bílého domu, kteří to chutě napráskali do novin. Navzdory tomu bylo Colsonovo „znovu zrození“ dlouhou dobu terčem vtipů a satirických šlehů amerických komentátorů. Opatrného respektu však pomalu doznaly jeho snahy o celosvětové změny ve vězeňství, snížení míry recidivy, alternativní tresty.
Nixon nikdy nepřestal Colsona milovat takového, jaký byl, když pro něho pracoval – jako vlastního syna, kterého nikdy neměl. Colson však časem vyjádřil z Nixona zklamání. Nicméně dodal, že se to stává ve všech lepších rodinách. Stále však zůstávají rodinami. A do rodin, jak známo, patří i kmotři. Ale to už je zase trochu jiná story. Jiná?
