Při hodnocení prvního roku „doby koronavirové“ jsem vyjádřil přesvědčení, že vedle mnoha zásadních negativ tohoto času lze nalézt i klady spočívající třeba v možnosti soustředění se na četbu dlouhých a epochálních děl, s níž lze při běžném plynutí času (a neméně obvyklém vyrušování) jen stěží uspět. Takové úsilí jsem přirovnal k horolezeckým výstupům na osmitisícovky, přičemž roli Mount Everestu jsem přisoudil Hledání ztraceného času francouzského romanopisce Marcela Prousta (1871–1922).
V něm jsem při svém druhém pokusu i díky „nepovolené podpoře koronaviru v zádech“ uspěl. A protože s jídlem roste chuť, rozhodl jsem se ve stále pokračující době koronavirové zaútočit i na další čtenářský vrchol, při jehož zdolávání jsem napoprvé ztroskotal. Zůstaneme-li v rovině „horolezecké metafory“, po Mount Everestu jde o druhou nejvyšší horu světa K2, která si říká o zdolání.
Navíc je to vrchol, jenž má za sebou i historii největšího počtu nezdařených pokusů o slezení, a který také má sice domorodá jména, nicméně pro západní svět je to svým označením K2 vlastně „Hora beze jména“. Nutně tedy k sobě jako magnet přitahuje i Muže bez vlastností rakouského spisovatele Roberta Musila (1880–1942).
Postavy jako věšáky na ideje
A právě na veledílo Roberta Musila jsem se rozhodl zaútočit. Na rozdíl od K2 to sice nelze statisticky doložit, ale skoro bych si vsadil, že je-li nějaké dílo obzvlášť „čtenářsky nepřístupné“ a vykazuje se mimořádně velkým počtem čtenářských ztroskotání (i zkušených „literárních fajnšmekrů“), je to tento Musilem nikdy nedokončený monument. Jde vlastně o obrovskou esejistiku, v níž jsou postavy příběhu především tradičními „věšáky na ideje“, jež do nich Musil vkládá.
Navzdory tomu tito hrdinové nejsou neživotnými a statickými figurami, ale velmi uvěřitelnými lidskými typy, které se však musejí potýkat zejména s neskutečně jemným sarkasmem svého tvůrce. Ten je zavádí do situací, jež lze označit do značné míry za schematické, a v této šablonovitosti zrcadlí některé podstatné i nadčasové rysy lidského jednání. Zároveň jde o čtení textu, který je nabit myšlenkami pozoruhodně balancujícími na hraně přísného racionalismu a neméně racionálně pojímané mystiky.
Je-li nějaké dílo obzvlášť „čtenářsky nepřístupné“ a vykazuje se mimořádně velkým počtem čtenářských ztroskotání (i zkušených „literárních fajnšmekrů“), je to Musilem nikdy nedokončený monument Muž bez vlastností. Jde vlastně o obrovskou esejistiku, v níž jsou postavy příběhu především tradičními „věšáky na ideje“, jež do nich Musil vkládá. |
To naposledy zmíněné může na první pohled znít jako protimluv, ale není to tak. Odpovídá to Musilovu neskrývanému a deklarovanému záměru prožívat život jako „mystiku za jasného dne“. Skoro by šlo hovořit až o racionálně pojaté mystické cestě svatosti, jež by ideálně měla ovládat lidské životy – slovy jeho románu: „Pohlížím na svatou cestu s otázkou, zda je po ní také možno jezdit autem.“
A to je problém, protože pravidlem (tehdy jako dnes) je při lidském prožívání světa přízemní iracionalita, která natropila tolik nevratných škod a někdy způsobila i zásadní dějinné tragédie. A právě k té, která fatálně ovlivnila tvář celého 20. století, se v první polovině roku, do kterého je zasazen Musilův román, schyluje. Není to totiž žádný jiný rok než 1914, a sledujeme zejména výboje mysli hlavního hrdiny Ulricha (Musilova „alter ega“) v tomto údobí.
A to je mysl (či duše?) nanejvýš sofistikovaná a podobně jako jeho stvořitel vybavená i matematickým vzděláním, již ovládá bezuzdná vášeň po poznání, pro něž se ustavičně snaží sestavit nejvíce adekvátní metodiku. Skoro by se dalo říci, že aby nebyla „kontaminována“ prvkem lidské pocitovosti, musí ji reprezentovat člověk v sterilním badatelském prostředí zbavený všech vlastností.
Želení zániku monarchie
Proto jde nejen o „muže bez vlastností“, ale i muže bez ambicí kromě jediné – pozorovat a zjištěné následně i neúprosně přísně analyzovat. Je jasné, že takovému člověku je mnohé z toho, proč jsou jiní lidé ochotní obětovat doslova ono pověstné „vše“ – tedy vnější úspěch vtělený do pojmů „postavení a peníze“ – lhostejné, ba přímo směšné. Tím dráždí své okolí, které má jen toto omezené vidění, proto se stále ptá, „co je ten člověk vlastně zač“.
Ptá se tak zejména jeho hlavní protihráč, pruský obchodní magnát dr. Arnheim (jehož předobrazem nebyl nikdo jiný než Musilovi osobně známý německý politik s židovskými kořeny Walther Rathenau /1867–1922/, který byl zavražděn), protagonista propojení „obchodu a duše“. Zejména u něho Musil ironií, která je však vždy až skrytě plachá a nikdy násilná, nešetří. Není totiž pošetilé, pokud někdo chce působit nejen dojmem rozhodného byznysmena, ale i požívat úctu pro svou jemnou a ozvláštněnou duchovnost?
Musil měl Rakousko-Uhersko rád, a nikoli jen s lacinou nostalgií želel jeho zániku. Jeho smutek je pečlivě vyargumentovaný a některé pasáže knihy lze brát za důstojný nekrolog mnohými nemilované monarchie. Musilův postoj je přitom důsledný – i za války ji jako publicista důsledně bránil a nacionalistické tendence vedoucí k jejímu zániku mu ani v nejmenším nebyly po chuti. |
Není pochyb, že Arnheim je v románu ztělesněním nejsofistikovanější pocitovosti, jež se navenek kryje natolik vybroušenými duchaplnými výroky, až se klamně zdá ztělesněním největší racionality v otázkách obchodu i duše. Jenže to vše je pouhou přetvářkou, kterou se Musil ani Arnheimem, ani kýmkoli jiným nehodlá nechat oklamat.
O „intelektuální poctivosti“ jednotlivcova životního postoje má jasno, když v často citovaném bonmotu z roku 1913 říká: „Vřískáme pro pocit a proti intelektu a zapomínáme, že pocit bez tohoto je věc tlustá jako mopslík. Nemáme příliš rozumu a málo duše, máme příliš málo rozumu v otázkách duše.“ Jak hrůzně a prozíravě prorocké pro dnešní dobu sociálních sítí a narušené mezilidské komunikace, kdy vřískot pro ublížený a jinými nesdílený pocit otřásá základní zbylou soudržností společnosti.
Dobu bychom tedy snad podchytili, zbývá zaměřit se na prostor. A ten je širý, kryje se s Rakouskem-Uherskem. Zde je vidět, že Musil měl tento státní útvar rád, a nikoli jen s lacinou nostalgií želel jeho zániku. Jeho smutek je pečlivě vyargumentovaný a některé pasáže knihy lze brát za důstojný nekrolog mnohými nemilované monarchie. Musilův postoj je přitom důsledný – i za války ji jako publicista důsledně bránil a nacionalistické tendence vedoucí k jejímu zániku mu ani v nejmenším nebyly po chuti.
Popis matematickými modely
Nebyl by to však Musil, aby i ve svém „oplakávání“ nebyl shovívavě ironický, a to až natolik, že nakonec o žádné „krasosmutnění“ nejde. Příslušné pasáže lze brát i jako svébytný a duchaplný státoprávní komentář k historii zaniklého soustátí. A někteří jdou ještě dál, třeba jeden náš současný význačný profesor práva, který mi prozradil, že pro něho to byl dokonce až pocit četby učebnice teorie práva, již si – tomu odpovídaje – pečlivě podtrhával tužkou.
Přiznám se, že to jsem instinktivně dělal při četbě celého Muže bez vlastností i já, už proto, že zmíněná tužka mi sloužila na způsob mačety, kterou jsem si v neprostupné pralesní džungli tohoto nesnadně přístupného textu činil záseky, abych zcela neztratil směr, kterým jsem se ubíral. Skoro by ale šlo říct „vše marno“: i tak se za mnou zdolaný prostor hned neprodyšně uzavíral a já často jen bezradně tápal – co tou svou mystikou za denního světla chtěl Musil přesně sdělit.
Dílo Muž bez vlastností by šlo označit za snahu přistihnout neexistující svět „in flagranti“ a učinit si o něm jasnou představu. Popsat jej a definovat nejlépe přehlednými matematickými modely, které se nevyhnou ani jeho ambici o mystický přesah. |
Hlavní rámec je přitom zřejmý – Kakánie se chystá na oslavy 70 let vlády svého císaře a k tomu účelu založená společnost hledá hlavní ideu, pod jejíž záštitou by se všechno to mělo odehrávat. Proto hledají Arnheim i Ulrich, stejně jako jeho krásná sestřenice Diotima, poněkud komický generál Stumm von Bordwehr i mnozí další, všechny ty „věšáky na ideje“, které však před námi v průběhu četby vystupují stále zřetelněji, takže jim jejich životní nastavení nakonec až věříme. „Nu což, i takový podivín musí na světě být …“
Všechno přitom souvisí do značné míry s Musilovým technickým vzděláním a inženýrským nastavením k životu, které po něm „zdědil“ i jeho adoptivní syn Ulrich. Ten na jednom místě románu i hovoří o vrůstání samoty do světa: „Do jakého světa? myslel si. Vždyť žádný není!“ Proto by šlo i dílo označit za snahu přistihnout neexistující svět „in flagranti“ a učinit si o něm jasnou představu. Popsat jej a definovat nejlépe přehlednými matematickými modely, které se nevyhnou ani jeho ambici o mystický přesah.
Což je ale zásadně odlišné od souběžného a pozdějšího snažení „inženýrů lidských duší“, jimž šlo jen o to svět zploštit a z lidí v něm vyrobit pouhé snadno ovladatelné „výrobní jednotky“. Jakkoli chce Musil svět takto „objektivizovat“, zůstává ovšem – a na to nesmíme zapomenout – i velikým básníkem.
Posedlost
Pominout to nelze už proto, že mnohokrát do textu při zachycování těch nejabstraktnějších úvah a myšlenek vpadávají i úchvatné metafory, často opět lehounce ironické, každopádně prozrazující vedle skvěle vyvinutého smyslu pro myslitelské zobecnění i mikroskopický pozorovací talent obohacený úchvatným a nepředvídatelným básnickým slovníkem. A právě tento kontrast se stará i o zcela jedinečný čtenářský prožitek, jejž snad v této míře světová literatura nikde jinde nenabízí…
Ale zpět k inženýrství jako k racionálnímu přístupu k životu. Jak by to mělo v praxi vypadat, říká Musil jasně a nedvojznačně: „Když máme logaritmické pravítko a někdo přijde s velikými slovy nebo velikými city, řekneme: Okamžik, prosím, nejdříve vypočítáme hranice omylu a pravděpodobnou hodnotu celé té věci!“
Termín „životní dílo“ jde v případě Musilova románu dále než za obvyklé označení nejvýznamnějšího z toho, co člověk ve svém směřování za pozemských dní učinil. V jeho případě šlo totiž mimo vší pochybnost o posedlost, pro kterou byl ochotný obětovat doslova „poslední všechno“. Minimálně stálé zaměstnání a příjem a zejména „klid duše“ |
Jak tvrdí Musilův životopisec Wilfried Berghahn (1930–1964) ve své ceněné biografii, Musila popuzovalo, „že je každému fádnímu blouznivci dovoleno vyčítat d’Alembertovi nebo Diderotovi planý racionalismus“. Týž autor přitom poněkud paradoxně tvrdí, že Musilovo životní dílo je popis cesty muže, který se neidentifikuje s vlastní biografií, protože mu schází „víra v průkaznost faktického“. Bludný kruh k uchopení nedosažitelné „objektivizace světa“ se tak definitivně uzavírá bez jakékoli možnosti úspěchu.
Dodejme, že termín „životní dílo“ jde v případě Musilova románu dále než za obvyklé označení nejvýznamnějšího z toho, co člověk ve svém směřování za pozemských dní učinil. V jeho případě šlo totiž mimo vší pochybnost o posedlost, pro kterou byl ochotný obětovat doslova „poslední všechno“. Minimálně stálé zaměstnání a příjem a zejména „klid duše“, neboť až do jeho posledních dní či dokonce hodin života ho pronásledovalo mocné puzení dokončit monumentální dílo, které si předsevzal.
Pomáhala mu k tomu i zvlášť pro tento účel založená „Musilova společnost“, leč vše marno. Síly tolik vyčerpané plněním tohoto „životního úkolu“ již nestačily, stejně jako byly jen s největší námahou a pouze díky oddaným přátelům zajišťovány základní prostředky pro jeho přežití v ženevském exilu, kde roku 1942 Musil předčasně umírá.
Svět a člověk v něm
Jeho Muž bez vlastností však bez jakéhokoli patosu žije dál a měli bychom se k němu vracet nejen při jeho či Musilových výročích, ale vždy, když nás k tomu alespoň něco trochu smysluplného napadne (třeba nedávný a zvláštní návrat v podobě motivu „prvého románu o Evropské unii“ Hlavní město od jeho krajana Roberta Menasseho). V podstatě lze říct, že Musil zanechal dílo, které je výrazným svědectvím touhy a také posedlosti po nejvyšší preciznosti v myšlení.
Jsou prostě lidé, pro které je snaha až do základu pravdivě poznat tento svět a místo člověka v něm tím nejdůležitějším na jejich zemské pouti, a marginálie, za nimiž se ostatní ženou, jako je postavení, peníze a sláva, jen čímsi nepodstatným. Nejen svět, ale i lidskou duši je třeba přistihnout „in flagranti“, pevně si ji chytit a už nepustit, neoddat se pouhému mechanickému přežívání, jež je pro lidské životy příznačné.
Jsou lidé, pro které je snaha až do základu pravdivě poznat tento svět a místo člověka v něm tím nejdůležitějším na jejich zemské pouti, a marginálie, za nimiž se ostatní ženou, jako je postavení, peníze a sláva, jen čímsi nepodstatným. Nejen svět, ale i lidskou duši je třeba přistihnout „in flagranti“, pevně si ji chytit a už nepustit, neoddat se pouhému mechanickému přežívání, jež je pro lidské životy příznačné. |
Jak to ostatně píše i jeho oblíbený belgický esejista Maurice Maeterlinck (1862–1949) v úvodu svého textu Probuzení duše: „Přijde snad čas, kdy se naše duše ukáží bez zprostředkování smysly. Je jisté, že se říše duše denně přibližuje. Je našemu viditelnému bytí mnohem blíže a účastní se našich činností mnohem více než před dvěma třemi stoletími.“
To může dnes, kdy pod záplavou trivialit povědomí o existenci duše téměř mizí, přičemž materiální zabezpečení těla v politice v podobě mantry „hrubého domácího produktu“ naprosto vytěsnilo jakýkoli jiný aspekt hodný skutečného zájmu, znít až nemístně optimisticky.
Navzdory tomu Musil zanechal dílo, které „posedlost po podstatném“ vtělenou do formy lehce ironického žasnutí nad světem už nikdy nepřestane vyzařovat. Jaká to tedy úleva moci se k němu vrátit právě v době koronavirové, pro kterou bylo s takovou předvídavostí napsáno slovy rakouské spisovatelky Ingeborg Bachmannové (1926–1973): „Musilovy ukazatele nás nechtějí k ničemu svést, jen vyvést ze šablonovitého a konvenčního myšlení. Nutí nás přemýšlet, myslet přesně a myslet statečně.“
