Čeští vědci v Antarktidě: Až na dřeň mrazivého poznání

Vyšla první původní česká monografie o zasněženém světadílu. Jak se antarktidologům bádá v těch nejtvrdších podmínkách?

Na ostrově Jamese Rosse u Antarktického poloostrova působí i geodeti. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Na ostrově Jamese Rosse u Antarktického poloostrova působí i geodeti. | foto: © Masarykova univerzitaČeská pozice
Na ostrově Jamese Rosse u Antarktického poloostrova působí i geodeti.

Komu by se snad zastesklo po nekonečné zimě, máme pro něho tip. Stačí se vydat k pobřeží Antarktidy, kde i v „antarktickém létě“ panují teploty okolo nuly. Alespoň tedy v době od ledna do března, kdy do oblastí Antarktického poloostrova míří čeští vědci; pak už je větší chlad. Na ostrově Jamese Rosse, jenž byl pojmenován po význačném objeviteli, stojí od roku 2006 stanice, nad níž se v prudkém větru třepotá česká vlajka. Stanice nese jméno Johanna Gregora Mendela, otce genetiky, a jejím vlastníkem je Masarykova univerzita.

„Bývá tam lehce nad nulou; když už je sedm stupňů, tak je hodně teplo. Největší zimu, kterou jsem v tamním létě zažil, bylo asi minus třináct stupňů, ale šlo jen o třídenní epizodu. Jednou se mi zase stalo, že jsem v závětří skály usnul, bylo mi teplo a měl jsem spáleniny obličeje,“ řekl ČESKÉ POZICI profesor Pavel Prošek, průkopník českých polárních výzkumů, jenž byl v Antarktidě již dvanáctkrát. Prošek je také s Janem Gloserem editorem právě vydané knihy Antarktida, první původní české monografie o zasněženém světadílu.

Spolu s kolegy z mnoha disciplín – klimatology, geology, polárními biology, botaniky či glaciology (experty na ledovce) – přinášejí působivou zprávu, jak to vypadá a funguje na stále ještě nejméně probádaném kontinentu naší Země. Aby to poznali a pochopili, musejí být trochu i dobrodruhy – jezdí ledoborcem chilské armády, létají vojenským herculesem nebo brázdí vodní hladiny v nafukovacím člunu.

Vzhůru dolů na dálný jih!

Naštěstí se jim na „Mendelu“ vyhýbá rekordní zima z pevninské Antarktidy – v roce 1983 naměřili Rusové na stanici Vostok více než sibiřskou zimu, šokujících minus 89,2 stupňů Celsia! „To je ale jen naměřená teplota. Podle teoretických modelů by maxima mohla být i nižší než sto stupňů,“ říká Pavel Kapler, který byl vedoucím v pořadí sedmé české antarktické výpravy, jež se do Česka vrátila v polovině března. Měla 20 členů, zatím nejvíce v historii stanice.

Pavel Kapler: „Největší síla Antarktidy je v tom, když v ní můžete strávit více času. Potom to rezonuje s psychikou.“Kromě Kaplera se expedice účastnili i vědci, lékař výpravy, technici, dva Slováci a Rus. Jeden z českých vědců, Daniel Nývlt z České geologické služby, byl v Antarktidě již poosmé. V roce 2004 se s kolegy podílel na „rekognoskaci“ terénu při severním pobřeží ostrova Jamese Rosse, kde měla v následujících letech vyrůst česká stanice.

Jaké to je poprvé přistát na bílém kontinentě? „Moje první vzpomínka patří tomu místu, kde stojí dnešní stanice a kam jsme přistávali malým vrtulníkem. Pilot a ko-pilot se úplně klepali, jestli doletí s minimem paliva zpět,“ říká Nývlt, jeden z prvních Čechů na ostrově. Celkem se tam zatím dostalo méně než sto našinců, někteří opakovaně.

A na každého zapůsobí první kontakt jinak. „V Antarktidě jsem byl dvanáctkrát, ale neřeknu vám, kolikrát letadlem a kolikrát lodí. A možná vás zklamu, ale největší dojem z krajiny jsem měl tehdy, když jsem se dostal poprvé na Špicberky. To bylo ještě za komunistů, myslel jsem si totiž, že se tam nikdy nedostanu. Ano, Antarktida pak byla nádherná, bezvadná, ale ten krajinný typ už byl poznán,“ vypráví profesor Prošek, jenž má ve vydané knížce mnoho působivých fotografií, ale osobní zážitky pod zataženou temnou oblohou, kdy mraky skoro až visí a led je sytě modrý, nejdou nijak zprostředkovat...

Kapler, jenž nejprve navštívil subarktické kraje v Norsku, souhlasí, že prvotní impresi z polární krajiny lze mít jen jednou: „Pokud byl člověk za polárním kruhem, Antarktida ho až tolik neohromí, ale její největší síla je v tom, když v ní můžete strávit více času. Potom to rezonuje s psychikou, uvědomujete si tu odlehlost od civilizace.“

Země ledu, mechu a tučňáků

Nejbližší hospoda je vzdálena pár tisíc kilometrů, k „sousedům“ na jiných stanicích to také není nejblíže. A mezi sporadicky roztroušenými základnami se rozprostírá divoká, nezasažená příroda. Na ostrově Jamese Rosse nesměle vykukují lišejníky, řasy, mechy a sinice, někde jsou k nalezení i zkamenělé kmeny obřích stromů z mladší křídy. Podobně jako flóra je i antarktická fauna druhově chudá. Z členovců zde žijí pouhé dva druhy pakomárů, dále roztoči a korýši. Zajímavější jsou ryby, velryby, ptáci – buřňáci, kormoráni, chaluhy a pochopitelně tučňáci, kteří se před všudypřítomnou zimou zahřívají v kruhových shlucích a vytvářejí kolonie – dokonce až o milionu jedinců!

Daniel Nývlt: „Dvě zvířata jsou pro člověka v Antarktidě potenciálně nebezpečná: na moři je to kosatka a tuleň leopardí“„Dvě zvířata jsou pro člověka v Antarktidě potenciálně nebezpečná: na moři je to kosatka a tuleň leopardí. Na pevnině je sice dost nemotorný, zato ve vodě se hbitě pohybuje a pro potápěče je velkým nebezpečím,“ říká Nývlt. Profesor Prošek, jenž zastupuje Českou republiku i na mezinárodních antarktických konferencích, si vzpomíná, jak ho pěkně prohnal i „štěkající“ lachtan: „Znám Poláka, kterému se lachtan zacvakl zuby do stydké krajiny a museli jej dokonce šít.“

Nabízí se logická otázka: Máte na základně zbraně? „Nemáme, antarktická smlouva zakazuje na kontinentě zbraně i další vojenské činnosti, nicméně řadě zemí – třeba Austrálii nebo Chile – zajišťuje logistiku armáda,“ říkají čeští výzkumníci. Konvence o ochraně přírody dokonce přesně specifikuje trojí okolnosti, za kterých je možné v Antarktidě zabít zvíře. Za prvé to jde v přímém ohrožení lidského života, za druhé k povoleným vědeckým účelům a za třetí v případě nejvyšší nouze – jako zajištění zdroje potravy.

Nebudeme podezřívat české vědce, že by snad ochutnali tučňáčí maso, ale se zvídavostí se podívejme do archivních pramenů, jak asi chutná. „Vezmeš kus hovězího, nevymáčenou tresku a divokou kachnu, upečeš vše dohromady v hrnci, připravíš to s omáčkou z krve a rybího tuku a máš dokonalou představu této pochoutky,“ uvedl před sto lety lékař Frederick Cook, jenž díky tučňácké krmi (bohaté na vitaminy) zachránil životy členů Gerlachovy expedice. Dnes si musejí badatelé dopravit všechny zásoby s sebou. Běžné střílení zvířat není povoleno.

Jak to chodí na české stanici...

Česká stanice G. J. Mendela sestává z hlavní budovy o rozměrech 26,5 krát 11,5 metru, kde vědci i technici bydlí, stravují se, pracují a odpočívají, a z doplňkových kontejnerů, v nichž je veškeré zázemí hlavního domu – přípravna teplé vody, strojovny, dieselagregáty, spalovna odpadů, náhradní díly, plavidla, garáž s pásovým tahačem Scot Trac a sklad potravin.

Pavel Prošek: „Přírodovědec musí být dobrý v kuchyni. Protože když vyjede poprvé do terénu a baští paštiky, má jich za týden pokrk.“Jak probíhá běžný den na stanici? Jsou zavedeny služby, kuchař-profesionál by v expedici zabíral místo. Služba vstane o hodinu dříve a připraví snídani. Každý z vědců má naučena dvě tři hlavní jídla, takže se postupně hecují, kdo vaří lépe. Všichni se snaží vytáhnout; letos se čeští polárníci obešli bez konzerv – vše bylo připraveno z čerstvých surovin.

„Nejgeniálnější jídlo tam kdysi uvařil František Holub – svíčkovou. On věděl, jak svíčková vypadá, ale nevěděl, jak se dělá. Ale jako docent geolog – a každý terénní pracovník je dobrý kuchař – to zvládl. Přírodovědec musí být dobrý v kuchyni. Protože když vyjede poprvé do terénu a baští paštiky, má jich za týden pokrk a začně přemýšlet, co udělat lepšího,“ říká Prošek, jehož vyškolil starší kolega při praxi na Milešovce. Místo paštik připravil k večeři studentům (byť v polních podmínkách!) brilantní bujón i s játrovými knedlíčky...

A jak probíhá práce, střídají se směny jako v ponorce? „Kdyby se zástupci vědních oborů překrývali, pak by to v některých laboratořích bylo asi i třeba, ale to se zatím nestalo,“ vypráví vedoucí Kapler. Vědci si pochopitelně pomáhají i v terénu; geologům pomůže s odnáškou vzorků i ichtyolog, tým musí fungovat. Součástí toho letošního byly i dvě dámy – parazitoložky Iva Přikrylová a Šárka Mašová –, které dle slov mužských kolegů zvyšují kulturnost prostředí. Nepadají tak neslušná slova, i když i bez nich bývá konfliktů minimum.

Horní hranice: dvacet antarktidologů

V současnosti má své stálé nebo sezonní stanice v Antarktidě 20 až 30 států; velmocemi jsou USA, Rusko, Velká Británie, Austrálie, Argentina nebo Chile, přičemž největší základnou je americká stanice McMurdo. Při plném vytížení tam žije až více než tisíc lidí, kdežto stanice česká byla projektována a postavena pro 15 až 20 obyvatel. „Letos se ukázalo, že 20 členů expedice je zřejmě rozumná horní hranice. Je to i kompromis pro přiměřené využívání laboratoří,“ shodují se čeští „antarktidologové“.

Česká stanice je otevřena vědcům, kteří mají dobré nápady a dovedou si zajistit podporu pro svůj výzkumTo slovo je zřejmou nadsázkou, ale odpovídá snaze přírodovědců studovat Antarktidu komplexně, poznat ji z hlediska vnitřní struktury a vzájemných vztahů složek jejího prostředí. I proto se cest k pólu účastní odborníci z různých oborů. A tak se v Mendelově placatém domu setkávají vulkanologové, jako je Lukáš Krmíček z Vysokého učení technického, i ichtyolog Pavel Jurajda, zoolog Martin Vácha nebo geodeti, mikrobiologové a „lichenolog“ Peter Váczi – specialista na lišejníky.

„Tak trochu rekvalifikujeme a specializujeme vědce, kteří mají blízko k vědě polárních oblastí. Velkou nadějí pro budoucnost výzkumů na stanici G. J. Mendela jsou třeba parazitologové nebo mořští biologové,“ míní Kapler, podle něhož je česká stanice otevřena vědcům, kteří mají dobré nápady a dovedou si zajistit podporu pro svůj výzkum. Nikdo se v Česku zatím nespecializuje na tuleně, velryby nebo rypouše, ale třeba jednou bude.

„Vedeme přípravné rozhovory se seismology, spolupráci zkoušíme navázat například s University of Sheffield, zabývající se dopady změn klimatu na vegetaci,“ doplňuje kolega Nývlt. V roce 2007 byl členem expedice irský doktorand Kieran Harper. Víceméně samozřejmě spolupracují Češi s argentinskými nebo britskými týmy působícími v téže oblasti. Do výzkumu je zapojena nejen Masarykova univerzita, ale i Univerzita Karlova, Jihočeská univerzita nebo Univerzita Palackého, ČVUT, ústavy Akademie věd ČR či Česká geologická služba. Jihočeši navíc připravují vybudování české stanice na arktickém Svalbardu (Špicberky).

Polární zpravodajství

Vědci musejí především zpracovat sběry a publikovat články – nejlépe v zahraničních časopisechJako už šestkrát předtím i letos přivezli vědci z Masarykovy univerzity mnoho materiálu, který čeká na zpracování. Kvůli zmrzlému moři přijeli domů o dva týdny dříve, ale předtím měřili na ostrově Jamese Rosse rychlost ústupu ledovců, změny UV záření v souvislosti s úbytkem stratosférického ozónu nad Antarktidou, zabývali se přizpůsobením vegetace extrémním podmínkám, paleontologickými výzkumy i zkoumáním rybích parazitů.

„Před chvíli jsme sice přijeli, ale už se vlastně připravuje další sezona: musíme zajistit vědce, vhodný způsob jejich transportu a sehnat dostatek financí. Žádnému sponzoringu se nebráníme, zatím je to však spíše na bázi osobních vztahů,“ říkají vědci, kteří vyzkoušejí i dodané součásti prototypu větrné elektrárny, jež by mohla být na stanici vhodným doplňkem solárních panelů a dieselagregátu.

Vědci však musejí hlavně zpracovat sběry a publikovat články – nejlépe v zahraničních časopisech. Velmi známým je například Antarctic Science, vydávaný univerzitním nakladatelstvím v Cambridge, jenž funguje jako antarktická platforma ve třech skupinách věd: biologických, fyzikálních a vědách o zemi. „Jde o velmi vhodné fórum. I když nemá nijak vysoký impakt faktor (nyní IF 1,556 – pozn. red), je velká šance, že si články přečtou lidé, které to zajímá, a text nezapadne,“ vysvětluje Nývlt.

Masarykova univerzita vydává odborný časopis Czech Polar Reports, v jehož nejnovějším vydání se objevují studie z Rossova ostrova, ale i avízo na aktuální knihu Antarktida, která fundovaně, ale i čtivě shrnuje informace o vzdálené bílé zemi – od fyzické geografie přes popis života na pevnině i v moři až po dobrodružné výpravy Rosse, Borchgrevinka, Scotta, Amundsena, Shackletona, Byrda nebo účast Čechů Vojtěcha, Dufka, Mrkose, Lásky, Proška a dalších na antarktických expedicích.

Právě Prošek, jenž myšlenku na založení české stanice na zmrzlém jihu prosadil, v epilogu píše, jak nesnadné je přenášet své zážitky jiným. Můžeme si to aspoň zkusit, když kolega Nývlt líčí, co se mu v Antarktidě líbí: „Když je hezké počasí a jsme mimo stanici – v kempu, rád spím pod širákem. Pokud nefouká vítr a jsou příjemné dva tři stupně pod nulou, ležíte ve spacáku, dáte si čepici a svěží vítr vám fouká do obličeje; díváte se na oblohu. Krásně se tak spí. Studený, čerstvý vzduch na obličeji, jinak teplo a také naprostá pohoda: úžasné ticho, úplně jiná obloha, exotická oblaka a červené západy slunce.“