Čeští psychopati jsou na světové úrovni

Americký transkulturální psychiatr Ari Kiev (1934–2009) projel v šedesátých letech svět křížem krážem, aby nakonec podal svědectví, že bez ohledu na jakékoliv geografické, klimatické, sociální, ekonomické, politické a další poměry je všude jedno procento schizofreniků. Kdyby to dnes někdo zopakoval s cílem zmapovat výskyt psychopatů, dospěl by ke stejnému výsledku – navzdory tomu, že ve srovnání se schizofreniky psychopati své DNA rozsévají mnohem víc, přinejmenším o dva řády.

Kdo je psychopat v dnešním pojetí, v době, kdy evropská i americká medicína tuto diagnózu vyřadila ze svých klasifikačních systémů? V pojetí badatelů v oblasti deviantního chování, psychopatologie a klasifikace těchto jevů je to skupina našich bližních vyznačující se absencí strachu na základě drobné neuropsychické odchylky a v jejím důsledku též zcela odlišným vnímáním a prožíváním kritických situací, uvažováním a jednáním než většinová populace.

Pocit strachu

Strach a vztek sem před 250 miliony let přinesli jednoho čtvrtečního rána ve svých malých mozcích dinosauři. Obě emoce byly, jsou a dlouho budou umístěny v párovém mozkovém jádru podobném mandli (proto mu dinosauři začali říkat amygdala). A toto malé jádro na základě jedné či druhé emoce umí vydat čtyři povely: útoč, prchej, ztuhni, omdli (pro zvídavé 4F = fight, flight, freeze, faint).

Jak vypadá příprava na úprk, který je důsledkem strachu? Především, stejně jako pro rvačku se napnou svaly, jež se mohou začít přetahovat. Výsledkem takového přepjetí je různě intenzivní třes. Ke svalům přitéká krev obohacená živinami. Krve je v těle všeho všudy pět litrů, což je pro představu láhev na okurky. (Jen při jedné přednášce v Ostravě posluchači namítali: „My davame okurky do třilitrovych lahvi.“)

Svaly jsou zásoby, zbytek se odkrví, což v případě kůže představuje výrazné zblednutí a v případě útrob někdy nepříjemné pocity v břiše. Vyschne v ústech a jazyk se lepí na patro. Na kůži se divné pocity mohou měnit až v nemilý obraz husí kůže, dlaně se potí, objevuje se nepříjemné svírání v krajině břichonožní. Intrapsychický pocit strachu nás demobilizuje, znehodnocuje, inhibuje.

Představte si, že pravý psychopat, tedy takový, o němž bude řeč, toto nezná. A protože to neprožívá a nezná, bývá necitelný k druhým, neboť neví ani netuší, co je trápí. „Ta ženská se třásla a brečela, když jsem na ni namířila pistoli, já nechápu proč.“ Tak nějak vypověděla do protokolu dáma, co šla udělat banku. „Já jsem chtěla jen ty prachy, nerozumím tomu, proč kolem toho dělala takový cirkus.“

Cleckleyova koncepce psychopatie

Nemají strach, neznají strach, nerozumějí mu. Je to zatím jediná psychická odchylka, kterou lze bezpečně objektivně prokázat. Stačí vzít půl metru široké prkno. Když leží na podlaze, přejdeme po něm všichni bez problémů, když ho vytáhneme do čtyř metrů, psychopati půjdou stejně jistě a většina z nás se bude plazit po břiše. Budete-li připojeni na polygraf, zařízení, které snímá vegetativní reakce, a budou vám promítat hororové scény z válek, mučení, domů hrůzy, ručičky přístrojů budou lítat jako šílené. S psychopatem to nehne. Jak byli objeveni?

Nejprve v kriminále podle skutečně otřesného jednání, naprostému nedostatku etiky a nepolepšitelnosti. Všechno zahájil americký psychiatr Hervey M. Cleckley (1903–1984), který byl více známý díky své posléze zfilmované knize Tři tváře Evy pojednávající chytlavé téma mnohočetné osobnosti. Jeho dílo o psychopatech The Mask of Sanity (Maska zdravého rozumu), v němž zveřejnil protokoly z vyšetření kriminálních psychopatů, lze považovat za první seriózní sondu.

Cleckleyova koncepce psychopatie vycházela z představy, že za nasazenou maskou sociálně adaptované osobnosti se skrývá duševní porucha. Popisoval psychopatickou osobnost jako navenek perfektně předstírající normalitu, a za touto škraboškou předpokládal výrazný vnitřní chaos s těžkými destruktivními sklony, někdy výrazněji obrácenými proti vlastní osobě než proti jiným.

Navzdory sociální zdatnosti nejsou podle Cleckleye psychopati schopni prožívat opravdové emoce. Kniha vyšla opakovaně, poslední vydání z roku 1988 zajistili autorovi dědici jako nonprofitní čin v zájmu vzdělávání v této oblasti.

Deficit v emocionální sféře

V roce 2017 vydal americký spisovatel Jacob M. Appel stejnojmenný román The Mask Of Sanity. Jeho hrdinou je typický psychopat odpovídající této teorii. Navenek je doktor Jeremy Balint pevným sloupem místního společenství, úspěšný nejmladší šéf divize v nemocnici, vzorný syn starých rodičů, oddaný své ženě a dvěma dcerám.

Uvnitř však je vysoce funkční sociopat – muž, který neochvějně věří, že může stát nad všemi společenskými a etickými normami. Dokud s ním život jedná vlídně, nemá Balint potřebu škodit jiným. Jakmile se však dostává do úzkých, ukazuje se hloubka jeho chladnokrevné špatnosti.

Na Cleckleye navazuje do jisté míry kanadský psycholog Robert Hare, který donedávna pracoval v Britské Kolumbii jako vězeňský psycholog. Jeho výchozí myšlenkou bylo, že někteří vězni nejsou schopní změnit své chování, protože k tomu nemají předpoklady. A ty jim chybějí, protože jsou psychopati. Jejich odlišnost spočívá v nižší úzkostnosti, větší impulzivitě a atypické reakci na trest. Jak to sám definoval: „Vstoupil na území, na kterém nikdo před ním nebyl.“

V roce 1970 o tom vydal Hare významnou knihu Psychopathy: Theory and Research (Psychopatie. Teorie a výzkum) shrnující jeho dosavadní poznatky, jež ovlivnila další cesty výzkumu v této oblasti. Sám přitom zastával názor, že pravá podstata psychopatie spočívá v deficitu v emocionální sféře (affective deficit) a z toho vyplývající neschopnosti pochopit různé události a situace v jejich plné emocionální šíři. Tyto charakteristiky jsou podle něho vrozené, jazykem současné počítačové hantýrky „hardwired“.

Vedle této poruchy definoval Hare sociopatii jako klinicky téměř identickou, ale vzniklou v důsledku nepříznivého prostředí v dětství. Termín zhruba odpovídá deprivantům českého neuropatologa Františka Koukolíka. Pokud jde o překrývání s diagnózou oficiálně definovanou antisociální poruchou osobnosti v dnes platných diagnostických manuálech, její kritéria zahrnují mnohem více lidí než kritéria psychopatie.

Nahlédnutí pod líbivou slupku

Výzkum se někdy pohne kupředu (někdy naopak začne skomírat), přijde-li finanční popud, a kdo jiný má mít peníze než armáda. NATO se v roce 1975 rozhodlo podporovat výzkumný ústav psychopatický Advanced Study Institute on Psychopathology (ASI).

Díky této injekci mohl Hare začít vypracovávat diagnostický test na stanovení míry psychopatie u jedince, jenž na první pohled nevykazoval žádnou viditelnou odchylku, která by na jeho odlišnost ukázala, upozornila či ho nějak viditelně označkovala, jako je patrná změna nálady u poruch typu úzkosti a deprese nebo změna chování u poruch psychotických. Psychopat je spíše úplným opakem člověka trpícího psychickou poruchou – sociálně nadprůměrně zdatný.

Tak se nechal psychopatem přesvědčit, spíše napálit, americký novinář Jon Ronson a přišel za něj orodovat do detenčního zařízení. O „jeho pravdě“ byl přesvědčen i po dlouhém rozhovoru s ním, teprve pečlivá analýza jeho předchozích činů a postojů ho přiměly nahlédnout pod líbivou slupku. Na základě jeho zkušenosti vznikla zajímavá kniha The Psychopath Test(Psychopatův test).

Tak začal vznikat a nakonec se zrodil slavný Hare Psychopath Checklist (Harův psychopatický seznam) o 20 položkách, na nichž může kvalitní psychopat získat výsledek blížící se či dosahující čtyřicítky. V původním provedení obsahuje tyto charakteristiky:

uvolněnost a povrchový šarm; grandiózní představa o vlastní hodnotě; potřeba podnětů/náchylnost k nudě; patologická lhavost; mazanost/manipulativnost; absence lítosti a viny; oslabené afektivní reakce; bezohlednost, absence empatie; parazitický životní styl; špatná kontrola vlastního chování; promiskuitní sexuální chování; problémy s chováním od časného věku; chybění realistických dlouhodobějších cílů; impulzivita; neodpovědnost; odmítání odpovědnosti za vlastní činy; mnoho krátkodobých manželství; delikvence v mládí; zrušení podmíněného propuštění; univerzální zdatnost v kriminálním prostředí.

Odvážná dominance

Na rozdíl od obou zmíněných odborníků, kteří hledají psychopaty jen v prostředí zločinu, vidí oxfordský profesor psychologie Kevin Dutton také dobré psychopaty a jeho kniha Moudrost psychopatůzačíná výkřikem: Můj táta byl psychopat. Jeho otec byl obchodní cestující a svým šarmem dokázal umluvit své zákazníky, že k překvapení jeho tehdy desetiletého syna prodal za několik minut kalendáře na příští rok, jimž chyběl jeden měsíc, a hned leden.

Pokud jde o sociální užitečnost, nebo škodlivost, nabízí Dutton model mixážního pultu zvukaře, na němž jsou vlastnosti (bezohlednost, nebojácnost, impulzivita, sebevědomí, soustředěnost, chladnokrevnost, mentální odolnost, šarm, charisma, omezená empatie, nedostatek svědomí) nastaveny v různé intenzitě, díky čemuž existují i dobří psychopati s dostatečnou dávkou empatie a dalších prosociálních vlastností. Ti pak uplatní své mimořádné schopnosti pro bližní jako záchranáři, špičkoví neurochirurgové, astronauti či světci.

Proto Dutton vidí jen úzkou hranici (fine line) mezi osobností emočně nezaujatého neurochirurga, který s plným soustředěním operuje mozek, a osobností sériového vraha zabíjejícího své oběti pro vzrušení a potěšení. V tom s ním souhlasí také němečtí badatelé, kteří mluví o odvážné dominanci (fearless dominance) a benigní nebo toxické podobě psychopatie.

Nejvíce a nejméně psychopatických rysů

Do kriminálu se totiž dostane jen okolo 20 procent agresivních, nezdrženlivých a mentálně slabších psychopatů, zbytek běhá po svobodě, ujímá se díky (sem předložka díky opravdu patří) absenci strachu velmi snadno vedoucích rolí a prospívá či škodí podle poměru altruismu a antisociálních rysů.

Nejčastějšími pracovními pozicemi, kde se potkáme s psychopaty, podle Duttona jsou předseda představenstva; právník; média; obchodní zástupce; chirurg; novinář; policejní důstojník; duchovní; šéfkuchař; státní úředník. Zatímco nejméně psychopatických rysů najdeme u lidí v těchto pozicích: pečovatelka-pečovatel; zdravotní sestra; terapeut; řemeslník; kosmetička/vizážistka; pracovník charity; učitel; výtvarník; lékař; účetní.

Není tedy divu, že nejvyšší počet bodů, a tím také nejvyšší umístění mezi americkými prezidenty dostali nikoliv od psychiatrů ani od kritiků, ale od adorujících životopisců Andrew Jackson (1767–1845), sedmý prezident USA, který bez jakýchkoliv vojenských znalostí v čele americké armády vyhnal britské kolonisty, John Fitzgerald Kennedy (1917–1963), 35. prezident USA, (bodovali nejvýše v kategorii neohrožené dominance) a Bill Clinton, 42. prezident USA (ten za asociální impulzivitu).

Donald Trump je podle Duttona především narcista, ale co se týče skóre v testu psychopatie pro běžnou nekriminální dospělou populaci Psychopathic Personality Inventory-Revised (PPI-R), má o dva body víc než Adolf Hitler. Oba je však trumfl a bodově vysoko převýšil anglický král Jindřich VIII. (1491–1547).

Je však třeba dodat, že nejméně stejné skóre jako Kennedy si zaslouží Nikita Sergejevič Chruščov (1894–1971), v letech 1953 až 1964 generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, který tehdy přivedl svět na okraj atomové války. Svou neohroženou dominanci prokázal propašováním raket s atomovými hlavicemi na Kubu a impulzivitu, když v Organizaci spojených národů mlátil vztekle botou do řečnického pultu. My, kteří jsme toto ochotnické divadlo sledovali, jsme si tenkrát nemysleli, že je to velká legrace.