Jeden čtenář nám napsal, že napřed bude viset Kalousek, pak zbytek vlády a hned po nich novináři. Dobrá, co se dá dělat. Jen z exemplárního hlediska by možná mělo být jasné, čím si kdo provaz zaslouží. Obdrželi jsme zajímavá data stran novinářů. Žurnalisté je na sebe napráskali sami, v čemž se vlastně podobají vládě i s panem ministrem financí, jenže ti to zatím nedělají odpovídáním v průzkumu, nýbrž vykonáváním svých povinností.
Agentura DBM (Donath Business & Media) zveřejnila výsledky svého průzkumu na docela solidním vzorku 566 českých žurnalistů. Snažila se mimo jiné zjistit názory z praxe na to, co má nejvýraznější vliv na kvalitu práce médií.
Jelikož jsem měl tu čest být mezi respondenty, osobuji si jisté právo podělit se spontánně o své první osobní dojmy z tohoto stavovského soudu. Prostá čísla vyhlížejí příšerně.
Nejprve na co se agentura neptala
To není kritika DBM, na určité otázky by totiž asi zvolenou cestou relevantní odpovědi nezískala. Příkladně koho vlastně média zaměstnávají, respektive za jaký plat. Systém 20 za 20 už se pomalu stává legendárním pořekadlem z pražských novinářských kaváren (dvacetiletý novinář za 20 tisíc hrubého). Přitom ekonomická kondice, jež ovlivňuje rozpočty médií, je dle mého názoru rozhodným faktorem limitujícím kvalitu médií.
Právě tak se tímto průzkumem nemohla DBM dobrat závěru v asi nejdůležitější otázce nad důvěryhodností médií: to jest v jakém procentu zveřejňovaných kauz čtenáři či diváci ve skutečnosti nekonzumují výsledek investigace, nýbrž dopracovaný prefabrikát, jímž médium (či konkrétní novinář) slouží zájmu spřízněného politicko-byznysového uskupení. A kolikrát, aniž včas prokoukne účelovost takového „úniku informací“. Holt doba je složitá…
Jediné, co kromě poctivého byznys modelu může zásadně ovlivnit kvalitu mediální produkce, je určitá úroveň kultury
Agentura se musela ptát oklikou, ale nešla na to, myslím, špatně. Neboť – alespoň osobně jsem o tom přesvědčen – jediné, co kromě poctivého byznys modelu může zásadně ovlivnit kvalitu mediální produkce, je určitá úroveň kultury. A buďme přesnější: určitá úroveň etická, určitá úroveň vzdělanosti, určité vědomí smyslu práce, schopnost sebekontroly a realismus, co se týká aspirací.
Dary
Vybral jsem dva okruhy z bohaté škály výsledků. Otázka, která se jako první nabízí, pátrá po prosté zkorumpovanosti novinářů: Nakolik si podnikatelské a zájmové subjekty zavazují jednotlivé novináře prostřednictvím darů?
Co je to dar? Agentura ve zprávě uvádí: „Pozvání na tiskovou konferenci s možností lyžování vnímá jako dar 82 % účastníků průzkumu. Účast na zahraničním fotbalovém utkání 81 %. Výhru fotoaparátu ve slosování na tiskové konferenci 73 %. Většina respondentů velmi dobře chápe úskalí obdarovávání i to, že v sázce je novinářská nezávislost.“
No jo, ale jak si vysvětlit následující nesoulad? Zhruba 42 procent novinářů se k přijímání darů staví negativně. Zato mírná většina si myslí, že by se vidělo až podle hodnoty daru, okolností a úmyslu obdarování. Shoduje se to s mou zkušeností: většina lidí z branže sebevědomě tvrdí, že to dokáže odstínit a že to zkrátka a dobře zvládne. Tak proč potom z průzkumu zároveň vyplývá, že polovina respondentů si myslí, že většinu novinářů dary ovlivňují? Zpravidla ty druhé, že ano, mě tedy nikdy...
Na tyto otázky jsem odpověděl: Ano, to vše jsou dary. A přijímat by se neměly.
Nátlak
Nepříjemně vyhlížejí data o tom, jak frekventované jsou institucionální tlaky na obsah a vyznění textů. A je poměrně lhostejné – mám za to –, že 65 procent těchto tlaků pochází od vedení redakcí, 49 procent od PR agentur, 46 procent od inzerentů a 33 procent od vlastníků médií. Je to všechno jedna pyramida, chcete-li systém padajícího lejna. Když to nejde měkkou cestou přes PR, musí to jít silou, přes nižší a nižší šarže na koberečku. A jak praví úsloví, když něco nejde ani silou, musí to jít ještě větší silou.
Jaké jsou motivy těchto tlaků? To ze získaných dat ovšem vyplynout nemůže. Nemaje po ruce jiný argument než mnohaletou praxi z vedení redakcí, v tomto směru bych se novinářů poprvé zastal. Ne všechny motivy svědčí o obsahové zmanipulovanosti médií. Jen některé z těchto tlaků slouží mocenským, podnikatelským a zájmovým skupinám. Některé jsou totiž čistě ekonomického druhu (typicky ohledy na čtenost a sledovanost), ale může to být i prostý tlak na novinářskou kvalitu výsledného textu, což řada respondentů – nerad to říkám, ale musím – možná není s to kvalifikovaně posoudit.
S těmito tlaky se setkalo 65 respondentů a popravdě je mi záhadou, co asi důležitého má na práci oněch zbylých 35 procent, že po nich nikdy nikdo nic nechtěl.
Na tuto otázku jsem odpověděl: Ano, setkal jsem se s tlaky ze všech zmíněných stran, někdy hraničily s vydíráním.
Jaký podíl těchto tlaků se nakonec projeví v obsahu, nevíme
Tím nemá být řečeno, že všechno je nějak cinknuté. Jaký podíl těchto tlaků se nakonec projeví v obsahu, nevíme. (Ostatně valná část obsahu médií předmětem takových tlaků není. Jde jen o vybrané náměty.) Můžeme leda volně asociovat podle odpovědí v otázce darů. Jestliže polovinu novinářů ovlivňují výlety za lyžovačkou a fotbalem, jaké procento z nich asi účinně vzdoruje tlakům majitelů médií a šéfredaktorů, to jest chlebodárců?
Známe se
Pro zastánce myšlenky, že celá česká média stojí za starou bačkoru, jakož i pro příznivce elegantních zdůvodnění a ještě elegantnějších řešení jsem si nechal číslo, jež mě nejvíce potěšilo. A je to podruhé, co se novinářů zastanu. „Podle 70 % respondentů negativně ovlivňuje kvalitu médií především nízká odborná úroveň novinářů.“
Co s tím? Taky jsem tak odpověděl, myslím, že to sedí, však se známe. Příznivé na tom je, že si to my, blbci, uvědomujeme. Horší už jsou jenom čtenáři. ;) Ale jinak všem přeji hezký víkend, ČESKÁ POZICE na něj chystá zajímavé čtení, jež nevznikalo pod tlakem, leda pod tlakem nějakého návalu inspirace.
