Přijde pán do své oblíbené kavárny a objedná si kávu a k ní deník Pravda, začíná anekdota z dob rozpadu Sovětského svazu. A pokračuje, číšník mu donese kávu, ale co se týká Pravdy, nemůže sloužit. Stejná scéna se opakuje několik dní po sobě, až to číšník nevydrží a zeptá se hosta, proč ho pořád žádá o Pravdu, když přece zanikla. „Já vím,“ odpoví muž, „jenže je taková nádhera to slyšet!“
Dnes jsou Pravdy dokonce hned dvě. Jedna je listem komunistické strany, ta druhá pak nezávislý internetový portál, který připomíná staré, a vůbec ne krásné časy jen svým názvem, a na němž před rokem publikoval článek dokonce americký senátor John McCain.
Stejný náklad
Deník Pravda, jenž se stal navzdory svému názvu synonymem propagandistické novinařiny a symbolem jedné éry v historii žurnalistiky, se dnes nachází ve stejné situaci jako v době založení před 102 lety. Subjekty vystupující pod tímto názvem reprezentují dva odlišné světy a jejich vedení spolu nekomunikují poté, co několik let sváděla bitvu o právo používat tento název.
Náklad Pravdy, jež se ztenčila na pouhých pár stran, je dnes zhruba stejný jako v době vzniku jejího legendárního předchůdce |
Zatímco Leninem založený list svého času nechal všechny ostatní postupně za zády, jeho komunistickým nástupcům už v tomto ohledu dávno došly síly. Náklad Pravdy, jež se mezitím ztenčila na pouhých pár stran, je dnes zhruba stejný jako v době vzniku jejího legendárního předchůdce.
Pravda Vladimíra Iljiče Lenina vyšla poprvé 5. května 1912 v tehdejším Sankt-Petěrburgu. V té době však ještě nebyla oficiálním listem strany. Tím totiž byla v zahraničí tištěná a ilegálně kolportovaná Sociální demokracie. Ještě předtím však pod názvem Pravda vydávali v letech 1908 až 1912 nejdříve ve Lvově, později ve Vídni svůj populární list, jehož redaktorem byl Lev Trockij, také sociální demokraté.
Podpora Německa
Další deník stejného názvu proto vyvolal v řadách levice bouři a k rozsouzení sporu o používání tohoto názvu byli vyzváni němečtí sociální demokraté, kteří se přiklonili na stranu Lenina. Tou dobou vycházela Pravda v nákladu zhruba 40 tisíc výtisků, často měnila název a její redakce byla čas od času uzavírána, až se krátce před vypuknutím první světové války uzavřela definitivně.
Podle historických výzkumů vydávání Pravdy v roce 1917 aktivně podporovalo i Německo s cílem oslabit svého válečného protivníka, tedy carský režim |
Znovu deník začal vycházet po únorové revoluci, přesně 5. března 1917, tentokrát již jako list petrohradských bolševiků. Podle historických výzkumů jeho vydávání prostřednictvím teoretika marxismu a německého tajného agenta Alexandra Parvuse s cílem oslabit válečného protivníka, tedy carský režim, aktivně podporovalo i Německo.
V dopise z konce roku 1917 německý ministr zahraničí s potěšením konstatoval, že se Pravda poté, co se rozjel příliv peněz z Berlína, postavila na vlastní nohy, její náklad stoupl až na 300 tisíc výtisků a list začal efektivně šířit mírovou propagandu. Ke skutečnému rozmachu však došlo až po převratu v roce 1917.
Nařízení KSSS
V roce 1918 byl v podstatě zlikvidován veškerý nekomunistický tisk a Pravdě se podařilo zatlačit do pozadí i tiskový orgány sovětů, deník Izvěstija, a stát se nejdůležitější hlásnou troubou v zemi. Komunistická propagandistická mašinerie se točila na plné obrátky, například v roce 1931 byl ve spolupráci s nejlepšími piloty zahájen provoz zvláštní letecké linky mezi Moskvou a Leningradem, aby mohl být list kolportován v obou městech ve stejný den.
Pravda se dostávala ke všem členům Komunistické strany Sovětského svazu a její články, které šířily ideologii v té nejhutnější podobě, považovali kádry a lídři KSSS za její nařízení |
Díky technologickému rozvoji to po čase přestalo být třeba a do roku 1976 překročil denní náklad listu deset milionů výtisků. Pravda se dostávala ke všem členům Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) a její články, které šířily ideologii v té nejhutnější podobě, považovali kádry a lídři KSSS za písmo svaté, za její nařízení.
Podle většiny se ovšem nedala číst, jak ukazuje trpké konstatování zaznívající polohlasem v tehdejších kuchyních, podle nějž je v Pravdě všechno, jen ne pravda. Podle vtipu z doby brežněvovské stagnace si Napoleon, sledující 7. listopadu z tribuny na Rudém náměstí vojenskou přehlídku, při listování Pravdou povzdechl, že kdyby býval měl takové noviny, Francouzi by se nikdy nedozvěděli, že u Waterloo prohrál. Lidé se ovšem naučili číst mezi řádky a podle volby daného přívlastku, objevení či naopak zmizení konkrétního jména vyvozovali příslušné změny.
Zákaz a obnova
S Pravdou měl co do činění takřka každý, kdo v bolševické éře něco znamenal. Zakladatel Lenin byl jen do roku 1914 podepsán pod 285 články, literární rubriku v té době vedl Maxim Gorkij a tajemníkem redakce byl pozdější sovětský ministr zahraničních věcí Vjačeslav Molotov.
Jako list Ústředního výboru KSSS vyšla Pravda naposledy 22.srpna 1991. Boris Jelcin ji coby tiskovinu podporující puč zakázal. V září však vyšla znovu jako politický deník. |
Po revoluci se stal šéfredaktorem listu Nikolaj Bucharin, který tuto funkci vykonával až do roku 1929, kdy ztratil přízeň moci. Déle než on na tomto postu vydržel jen Viktor Afanasjev v letech 1976 až 1989. V jednu dobu měla Pravda zpravodaje celkem v 46 zemích a řadu vynikajících spolupracovníků – od Michaila Kolcova až po Jevgenije Primakova, někdejšího experta na Blízký východ a pozdějšího ministra zahraničí i premiéra Ruska.
Tuto Pravdu zachovali spolu s dalšími osmi tiskovými orgány dokonce protigorbačovští pučisté v dekretu z 19. srpna 1991. Jako list Ústředního výboru KSSS však vyšla naposledy o pouhé tři dny později. Boris Jelcin ji coby tiskovinu podporující puč zakázal. V září stejného roku vyšla péčí spolupracovníků znovu jako politický deník. Několik podlaží v budově slavné redakce v ulici Pravdy č. 24 získaly jiné listy, nicméně Pravda působí dodnes v prostředí starých dekorací, i když už jen v několika místnostech.
Portál pravda.ru
Po říjnových událostech v roce 1993 byla ještě jednou na krátký čas zakázána, i když už pouze bojovala o přežití a ve výsledku se rozpadla na tři části. Souběžně vycházel list komunistické strany, jenž po jistou dobu spolupracoval s obchodní společností blízkou řeckým komunistům, která později nějaký čas vydávala list s názvem Pravda Pět, zatímco mladší spolupracovníci redakce pod vedením Viktora Linnika si zvolili „ruskou cestu“.
Tato společnost následně bojovala s komunistickou stranou vedenou Gennadijem Zjuganovem o právo na užívání původního názvu a poté, co soud v roce 1998 prohlásil za legitimní komunistickou Pravdu, založil tým holding s názvem Pravda.ru, jenž pod stejným názvem provozuje stranicky nezávislý portál, který získal prostřednictvím pozdějšího rozhodnutí oprávnění používat tento název.
Orientace portálu pravda.ru je středová, je nezávislý na politických stranách, vyrovnaný a jeho „ideologií“ je kromě respektu vůči národům a kulturám silné Rusko řízené silným státníkem |
„Nejdříve jsme to také zkoušeli s tištěnými novinami, pak však přišla krize a my jsme se navzdory jí chtěli nějak udržet. Uchýlili jsme se proto na internet, čímž se zrodila pravda.ru. Ve skutečnosti jsme jen chtěli přežít krizi, mezitím jsme ovšem přišli na to, že je to velmi zajímavý svět, který nabízí obrovské možnosti,“ líčí šéfredaktorka portálu Inna Novikovová.
Orientace portálu pravda.ru je dle Novikovové středová, je nezávislý na politických stranách, vyrovnaný a jeho „ideologií“ je kromě respektu vůči národům a kulturám silné Rusko řízené silným státníkem. Podporuje tedy režim a představy Vladimira Putina. V průběhu sporu se Zjuganovovými komunisty se také zformulovalo jeho profesní krédo.
„Nebojíme se tvrdých ani choulostivých témat a vedle čerstvosti, rychlosti a multimediální prezentace klademe velký důraz na to, abychom se vyhýbali prázdným heslům, a snažili se události osvětlovat z různých pohledů a prostřednictvím komentářů zakládajících se na faktech. Celý náš tým sedí na telefonech a u Skypu a volá expertům z celého světa nebo prochází s kamerou městem, díky čemuž se u nás lze setkat s různými názory. Zpočátku jsme se hodně, dokonce víc, než bylo třeba, věnovali také světu celebrit a hvězd, ale tento trochu bulvární tón vystřídaly politicky i ekonomicky velmi citlivé, kvalitní analýz,“ dodává šéfredaktorka.
McCainova odpověď
Není náhoda, že se pravda.ru probojovala mezi nejnavštěvovanější portály. Zatímco Pravda dnes připomíná spíše někdejší podnikový věstník AvtoVAZ, čtou ji už spíš pouze starší ročníky a návštěvnost jejích webových stránek dosahuje sotva šesti tisíc návštěvníků za den, skupina pravidelných čtenářů portálu pravda.ru má 400 tisíc lidí a denně na něj klikne nejméně milion čtenářů.
Zjuganova Pravda se od zveřejnění odpovědi Johna McCaina na článek Vladimira Putina o situaci v Sýrii v americkém deníku The New York Times distancovala |
Vychází ve třech jazycích a jeho anglická verze patří mezi nejnavštěvovanější ruské portály, zatímco ta portugalská je v čele ruského žebříčku. Právě profesnímu respektu může kromě svého názvu vděčit za to, že právě zde byla 19. září 2013 zveřejněna pod titulem „Rusko si zaslouží někoho lepšího než Putina“ jak anglicky, tak rusky odpověď Johna McCaina na článek ruského prezidenta o situaci v Sýrii v americkém deníku The New York Times.
„Mnohé to překvapilo a ptali se, proč takový text vůbec publikujeme. K tomu však můžeme pouze říct, že pokud nebude volat zrovna po likvidaci Ruska, může u nás vyjádřit svůj názor, podepřený fakty, kdokoliv,“ prohlašuje Novikovová. A dodává, že Zjuganova Pravda se od zveřejnění McCainova článku distancovala.
