Matka dvou dětí Andrea Balharová z Prahy se i s rodinou vydala do světa za vzděláváním svých potomků a vhodnou školu našla až na Bali A protože s mužem řídí svůj byznys přes internet, odjeli pracovat na dva a půl roku odtamtud. V rozhovoru pak říká: „Primárně nám šlo o to, aby si děti zdokonalily angličtinu a neměly celý život akcent jako my. Také jsme jim chtěli dopřát životní zkušenost z úplně jiného prostředí, než je Evropa nebo Amerika.“
LIDOVÉ NOVINY: Jak staré máte děti?
Andrea Balharová z Prahy
BALHAROVÁ: Dnes je synovi dvanáct a dceři patnáct, ale v době, kdy jsme odjížděli, jim bylo osm a jedenáct, syn chodil do třetí a dcera do šesté třídy.
LIDOVÉ NOVINY: Vy jste jeli tak daleko kvůli dětem?
Na začátku jsme jim to museli hodně vysvětlovat. Ale netrvalo dlouho a v Green School si vytvořily síť nových kamarádů, kteří jim ovšem zase chyběli po návratu do Česka. |
BALHAROVÁ: To byl hlavní motiv. Na Bali jsme nejeli proto, abychom si užili tropického ráje. Chtěli jsme do jedné z nejpokrokovějších škol na světě, do Green School. Primárně nám šlo o to, aby si děti zdokonalily angličtinu a neměly celý život akcent jako my. Také jsme jim chtěli dopřát životní zkušenost z úplně jiného prostředí, než je Evropa nebo Amerika.
LIDOVÉ NOVINY: Nevadilo jim, že opustí pražské kamarády?
BALHAROVÁ: Na začátku jsme jim to museli hodně vysvětlovat. Ale netrvalo dlouho a v Green School si vytvořily síť nových kamarádů, kteří jim ovšem zase chyběli po návratu do Česka.
LIDOVÉ NOVINY: Přibližte trochu školu, na kterou jste vsadili.
BALHAROVÁ: Jde o mezinárodní školu uprostřed džungle, tedy mimo hlavní turistické tahy na ostrově. Vyučujícím jazykem je angličtina, ale všichni žáci mají i hodiny místního jazyka zvaného bahasa indonesia. To je jakési indonéské esperanto, které spojuje všechny tamní ostrovy.
LIDOVÉ NOVINY: Naučili se ho?
Jde o mezinárodní školu uprostřed džungle, tedy mimo hlavní turistické tahy na ostrově. Vyučujícím jazykem je angličtina, ale všichni žáci mají i hodiny místního jazyka zvaného bahasa indonesia. To je jakési indonéské esperanto, které spojuje všechny tamní ostrovy. |
BALHAROVÁ: Když jsme se vrátili domů, syn mi jednoho dne hlásil, že z okna slyší bahasu. Mně to v pražské Tróji připadalo velmi nepravděpodobné, ale nakonec jsme přišli na to, že vedle v domě má pronajatý pokoj balijský masér.
LIDOVÉ NOVINY: Co se vám nezdálo na běžném českém školství?
BALHAROVÁ: Nevím, jestli se do kritiky pouštět, protože momentálně je mi chudáků učitelů velmi líto. Především je to chyba ministerstva školství a důsledek toho, jakou prioritu u nás vzdělávání má. Z mého pohledu matky je český systém příliš rigidní a příliš encyklopedický. Informace, které jsou v 21. století všude kolem, není třeba biflovat nazpaměť. Děti by místo memorování měly být schopny informace vyhledat, kriticky je posoudit a pak je aplikovat.
Například v češtině se u nás léta marní čas větným rozborem, ale úplně se opomíjejí dovednosti, jako je rétorika a vystupování na veřejnosti. Ve vyšších ročnících se nepiluje schopnost jasně se vyjádřit, strukturovat text, argumentovat, pointovat. Namísto toho se vyučují a u přijímacích zkoušek vyžadují věci, které jsou k ničemu, třeba druhy vedlejších vět.
Momentálně je mi chudáků učitelů velmi líto. Především je to chyba ministerstva školství a důsledek toho, jakou prioritu u nás vzdělávání má. |
Tím, že děláme z dětí lingvisty, zabíjíme jejich motivaci a vztah k jazyku a literatuře. Já v té mezinárodní škole neviděla, že by se řešily časy nebo předložky. Řešilo se, jestli text něco nosného sděluje, nebo ne. Děti přečetly kvanta knih a osvojily si techniky psaní. Gramatických chyb postupně ubývalo, až jich bylo minimum.
LIDOVÉ NOVINY: Řekněte něco víc o té škole v džungli. Měla něco společného s mezinárodními školami, které jsou i v Česku?
BALHAROVÁ: Green School stojí na třech základních pilířích. Kromě běžného akademického penza, které vyžadujete od dítěte v daném věku, je tam velký důraz na podnikání, na dobročinnost a na udržitelnost životního prostředí. Důležité je, že se tu sešli skvělí pedagogové. Mít tuto školu v životopise se totiž stalo úctyhodnou vizitkou, škola si může ze zájemců vybírat ty nejlepší. Výsledkem je, že pro žáky jsou učitelé přirozené autority, něco jako rockové hvězdy.
Pro nás byly zážitkem už první rodičovské schůzky. O dceři říkali – ona umí, stíhá všechno, ale je tichá. Nic nerozporuje, na nic se neptá. U syna řekli – on je strašně soutěživý. My, že je to pravda a že jsme rádi. Jenže oni na to, že lepší než soutěžit s jinými je soutěžit se sebou samým, aby se posouval a nespokojil se s málem. Zkrátka aby nezlenivěl.
LIDOVÉ NOVINY: To, co jste postrádali v Praze, jste tam našli?
Informace, které jsou v 21. století všude kolem, není třeba biflovat nazpaměť. Děti by místo memorování měly být schopny informace vyhledat, kriticky je posoudit a pak je aplikovat. |
BALHAROVÁ: Dcera na Green School nastoupila na druhý stupeň, který je u nás, jak známo, nejslabší. Ve 13 letech graduovala projektem ve stylu TED talk. Musela přijít s originálním nápadem, najít si k němu materiály, svůj projekt uskutečnit, aby dokázala, že je životaschopný, vytvořit k němu jednoduché webové stránky, napsat několik verzí textů.
Pak přišlo na řadu školení rétoriky a prezentace. Její projev musel být tak poutavý, aby udržel 15 minut pozornost celé – sice laskavé a podporující, ale velmi náročné – školní komunity včetně rodičů. Její prezentace byla jednou z nejlepších, dostala dokonce nabídku ke komerčnímu využití projektu. A co jsme uměli v jejím věku my? Možná ten větný rozbor.
LIDOVÉ NOVINY: Kolik dětí bylo ve třídě?
BALHAROVÁ: V celé škole bylo asi 400 dětí, ve třídách kolem dvaceti. Ale v té škole nejsou zdi. Školní kampus stojí na břehu řeky a tvoří jej architektonicky velmi zajímavé bambusové stavby obklopené palmami. Všechno tam jede na sto procent z obnovitelných zdrojů. V areálu najdete vodní elektrárnu, solární panely, vlastní studnu, velké zahrady se zeleninou, ze které vlastní kuchyň vaří každý den čerstvá jídla.
LIDOVÉ NOVINY: Je školné stejné jako na mezinárodních školách u nás?
V češtině se u nás léta marní čas větným rozborem, ale úplně se opomíjejí dovednosti, jako je rétorika a vystupování na veřejnosti. Ve vyšších ročnících se nepiluje schopnost jasně se vyjádřit, strukturovat text, argumentovat, pointovat. Namísto toho se vyučují a u přijímacích zkoušek vyžadují věci, které jsou k ničemu, třeba druhy vedlejších vět. |
BALHAROVÁ: Je překvapivě levnější. Ovšem musíte k němu připočítat životní náklady.
LIDOVÉ NOVINY: Chodily tam i balijské děti?
BALHAROVÁ: Ano, mezi žáky je 20 procent Balijců. Těm se na školné skládá různými způsoby celá školní komunita. Odpoledne škola pořádá výuku angličtiny pro desítky dětí z okolí, které musí zaplatit tak, že do školního recyklačního centra přinesou pár prázdných PET lahví. Jen příklad, jak se tato škola snaží o změnu k lepšímu na ostrově, kde téměř neexistuje odpadové hospodářství.
LIDOVÉ NOVINY: Další žáci byli odkud?
BALHAROVÁ: Ze všech kontinentů. Sjíždějí se tam s dětmi rodiče, kteří jsou nespokojení se školstvím ve své zemi. Byznysmeni, lékaři, novináři, umělci nebo třeba piloti. Dobrodruzi, kteří chtějí pro své děti jiný způsob vzdělávání, a zároveň se nebojí riskovat.
LIDOVÉ NOVINY: Riskovat?
BALHAROVÁ: Jistě. Bali je sice nejbohatší indonéský ostrov, ale pořád je to rozvojová země, která bojuje se spoustou neduhů, jako je velké znečištění, šílený provoz nebo slabé zdravotnictví. Přece jen je to život trochu na hraně. Tam řešíte věci jako občasná zemětřesení nebo třeba aktivní sopku, která prská celé měsíce, a nikdo přesně neví, kdy dojde k výbuchu a jak bude masivní. Nebo třeba psy, kteří žijí ve smečkách na ulici a někteří jsou i agresivní.
Já v té mezinárodní škole neviděla, že by se řešily časy nebo předložky. Řešilo se, jestli text něco nosného sděluje, nebo ne. Děti přečetly kvanta knih a osvojily si techniky psaní. Gramatických chyb postupně ubývalo, až jich bylo minimum. |
Vyskytuje se tam vzteklina. Když se vám děti vracejí ze školy a potkávají vrčící a slintající psy, řeknete si: Dobře, tak si k těm všem očkováním, co už máme, dáme ještě vzteklinu! Také jsou tam smrtelně jedovatí hadi, ale na ostrově neseženete antisérum. Australané si ho vozí a mají v ledničce. Jenomže jde spíš o placebo, protože australský had není balijský had. A pak komáři přenášející tropické nemoci.
LIDOVÉ NOVINY: Chytli jste něco?
BALHAROVÁ: Já dostala týden před návratem horečku dengue, které se říká „horečka lámající kosti“. Nic na to nezabírá, trochu mi pomohly jen bylinky – hořké listy papáji. Utlumená jsem byla ale měsíce.
LIDOVÉ NOVINY: Vyvážily to všechno benefity školy? Jak Green School vznikla?
BALHAROVÁ: Určitě. Původní plán byl zůstat půl roku, ale několikrát jsme školu prodlužovali. Před 12 lety ji založili dva Kanaďané, John a Cynthia Hardyovi. Žili na Bali a přáli si pro své děti školu podle svých představ. Prodali úspěšnou šperkařskou firmu, našli vhodný pozemek, krok za krokem postavili dechberoucí kampus. Spolu s experty na celostní vzdělávání vytvořili kurikulum, které ale není neměnné – stále se vylepšuje.
LIDOVÉ NOVINY: Existují školy Green School i jinde?
Green School stojí na třech základních pilířích. Kromě běžného akademického penza, které vyžadujete od dítěte v daném věku, je tam velký důraz na podnikání, na dobročinnost a na udržitelnost životního prostředí. |
BALHAROVÁ: Jedna je v Jihoafrické rapublice, jedna v Mexiku a jedna na Novém Zélandu.
LIDOVÉ NOVINY: Dělaly děti srovnávací zkoušky na českých základních školách?
BALHAROVÁ: Ano, každý rok, z češtiny a z českých dějin, syn skládal zkoušky z vlastivědy.
LIDOVÉ NOVINY: To bylo asi hodně doučování, nebo ne?
BALHAROVÁ: Ona je Green School naučila samostudiu, takže to nebylo tak hrozné.
LIDOVÉ NOVINY: Po 2,5 letech jste se vrátili. Chyběla vám civilizace?
BALHAROVÁ: Nebylo to jednomyslné rozhodnutí, syn by byl rád zůstal a absolvoval druhý stupeň tam. Ale dcera jej právě dokončila a už jí scházely kamarádky a širší rodina. A rozhodně i civilizace. Každopádně se nám všem po Bali jako takovém stýská a doufáme, že se tam budeme moci v budoucnu vracet. To by však bylo na mnohem delší povídání.
LIDOVÉ NOVINY: Nastoupily děti doma v Praze do běžných škol?
V té škole nejsou zdi. Školní kampus stojí na břehu řeky a tvoří jej architektonicky velmi zajímavé bambusové stavby obklopené palmami. Všechno tam jede na sto procent z obnovitelných zdrojů. V areálu najdete vodní elektrárnu, solární panely, vlastní studnu, velké zahrady se zeleninou, ze které vlastní kuchyň vaří každý den čerstvá jídla. |
BALHAROVÁ: Ne, dcera si vybrala anglické gymnázium a syn mezinárodní školu. Oba by tak teoreticky mohli mít mezinárodní i českou maturitu.
LIDOVÉ NOVINY: Nenašli jste něco, v čem na Bali ve srovnání s českou školou zaostávali?
BALHAROVÁ: Na střední škole už nám chyběla větší systematičnost, především v přírodních vědách a v dějepise. Spousta úžasné projektové práce napříč obory, ale my jsme se báli, že dceři v některých předmětech bude chybět základní „kostra“.
LIDOVÉ NOVINY: Jakým způsobem se tam učila matematika?
BALHAROVÁ: Obě děti bavila! Synova pátá třída měla několikadenní strategickou hru, jejíž součástí bylo rozdělování a vyměřování území, hospodaření se státním rozpočtem, vyjednávání se sousedními zeměmi. Šli jsme se na to s manželem podívat a žasli, jak reálné problémy děti řešily a jak vyspělou formou. Matematika se ale neprobírala jen takto „táborově“. Syn se těsně před odjezdem umístil na bronzové příčce v americké matematické olympiádě.
LIDOVÉ NOVINY: Jak se vám pracovalo na dálku?
BALHAROVÁ: Pro mě bylo jedinou komplikací, že jsem někdy musela fungovat i v evropském čase, takže jsem pracovala dlouho do noci a v šest ráno vstávala, abych vypravila děti na autobus. Jinak ale žádný problém. Vlastně nás Green School a všude se kupící nebo podomácku pálený odpad inspirovaly k účasti na projektu ARTcycleBALI, čímž se chceme tomuto ostrovu aspoň trochu odvděčit.
Mezi žáky je 20 procent Balijců. Těm se na školné skládá různými způsoby celá školní komunita. Odpoledne škola pořádá výuku angličtiny pro desítky dětí z okolí, které musí zaplatit tak, že do školního recyklačního centra přinesou pár prázdných PET lahví. |
Nadchla nás takzvaná upcyklace, kdy z něčeho už nepotřebného vznikne něco úplně jiného, a navíc pěkného. A těší nás, že manufaktura, kterou se s naší pomocí povedlo založit, dává druhou šanci těm, kteří by tam jinak práci sháněli jen těžko – týraným ženám, vdovám nebo třeba klukům, co kvůli jednomu jointu skončili ve vězení.
LIDOVÉ NOVINY: Takže ten náramek na vaší ruce není z kůže, jak vypadá?
BALHAROVÁ: Ne, není. Je ručně vyrobený z použité pneumatiky. Tipuju to na duši z náklaďáku, ty jsou totiž jemňounké a pro výrobu šperků nejvhodnější.