KOMENTÁŘ Jana Žižky / Není o tom žádných pochyb: Stát skutečně mohl získat víc než 650 milionů korun za svůj podíl v Mostecké uhelné společnosti (MUS), který prodával na konci minulého století – za vlády Miloše Zemana. Z tohoto pohledu snad český stát přece jen má právo na náhradu škody v řádu miliard korun, byť mu ji soud ve švýcarské Bellinzoně zatím nepřiznal.
Teď nás možná čekají roky dalších soudních sporů, šermování různými paragrafy zákonů a diplomatických vyjednávání. Praha se bude snažit část z peněz, které Švýcaři zabavili českým „uhlobaronům“ (celkově více než 13 miliard korun), získat pro sebe. Přesto ve vzduchu visí otázka: Zaslouží si to český stát opravdu?
Stát si doplatek zaslouží
Ponechme nyní stranou ono šermování paragrafy, ale pokusme se na celou věc podívat spíše z hlediska selského rozumu. Český národ si „doplatek“ za ztracený majetek jistě zaslouží. Kdyby totiž stát nepřišel o většinový podíl v MUS kvůli „divoké privatizaci“, mohl svůj zbývající podíl zhodnotit mnohem lépe.
Pokud ale český stát ztotožníme s jeho vládami – počínaje tou Klausovou a Nečasovou konče –, zjistíme, že pro popsání jejich role se slovo „oběť“ hodí pramálo. Spíše se ocitají v roli spoluviníka celé „kauzy MUS“. A to často ještě musíme doufat, že to bylo spíše kvůli chybám než nečestným úmyslům či přímo protiprávnímu jednání. Začátek celého příběhu přitom nehledejme za premiéra Zemana, ba ani Tošovského, ale právě za Klausovy vlády. A klidně si řekněme, že dnešní hodnocení musejí mít nutně charakter komentářů těch, kteří se stávají generály po bitvě.Kdyby stát nepřišel o většinový podíl v MUS kvůli „divoké privatizaci“, mohl svůj zbývající podíl zhodnotit mnohem lépe
Faktem zkrátka je, že stát se zbavil kontroly nad MUS už v době kuponové privatizace. Podle tehdejšího záměru si sice měl ponechat většinovou kontrolu, ale nestalo se tak. Pět procent akcií totiž vláda nechala bezúplatně převést na obce. Ve skutečnosti tak státu zůstalo pouhých 46 procent. Předpokládalo se, že obce budou akcie dlouhodobě držet a na valných hromadách MUS budou hlasovat se státem. Jak ale před časem poznamenal bývalý šéf Fondu národního majetku Roman Češka, představitele obcí zajímaly pouze prachy, které za prodej akcií získali. Díky jejich nákupu se Antonínovi Koláčkovi a spol. nakonec podařilo získat nad MUS kontrolu.
Vše vyvrcholilo na valné hromadě v roce 1998, kdy se ukázalo, že stát už nedokáže prosadit své zájmy a fakticky se ocitl v roli minoritního akcionáře. Tehdejší ministři Tošovského vlády se podle kritiků celou záležitostí dostatečně nezabývali, i když před nebezpečím varovala Bezpečnostní informační služba.
Věděli, či nevěděli?
Vláda Miloše Zemana, která zbývající podíl státu prodávala, může na svou obhajobu uvést, že za takové situace už sotva mohla chtít nějaké velké peníze. Problém je v tom, že navzdory různým varováním – zmiňme například velvyslance ve Švýcarsku Jaroslava Šedivého nebo ministra bez portfeje Jaroslava Baštu – vláda pořádně nezjišťovala, kdo stojí za nastrčenými firmami Appian a Investenergy, které akcie MUS kupovaly. Přitom podle mnoha indicií bylo zjevné, že jde právě o Koláčka a spol., na něž už padalo podezření z protizákonného ovládnutí těžařské firmy.Kdyby se prokázalo, že ministři tehdejší Zemanovy vlády o skutečných majitelích ministři věděli, nemohli být v tomto ohledu podvedeni
Tedy, abychom byli přesní – jednotliví ministři Zemanovy vlády to prostě buď nezjišťovali, nebo „neřešili“. V tom je potíž. Kdyby se prokázalo, že o skutečných majitelích ministři věděli, nemohli být v tomto ohledu podvedeni a vzniká otázka, proč vlastně stát žádá nějakou náhradu škody.
V této souvislosti je nutné dodat, že švýcarský proces znovu otevřel záležitost, kterou se pak začala zabývat i česká policie – údajný úplatek spojený právě s dokončením privatizace za Zemanovy vlády, který měl dostat tehdejší náměstek ministra průmyslu Robert Sýkora. Úplatek měl zprostředkovat lobbista Pavel Musela, napojený na dalšího pozdějšího premiéra – Stanislava Grosse.
Pozdější příběh o tom, jak se vyšetřování celé kauzy v Česku protahovalo a vyšumělo do ztracena, je dobře známý. Stejně tak tahanice o to, kdo – teď už za Nečasovy vlády – může za to, že se Česká republika včas nepřipojila k žalobě ve Švýcarsku. Ministr financí Miroslav Kalousek, vrchní státní zástupce Vlastimil Rampula, nebo snad dokonce ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil? Je samozřejmě sporné, zda by nynější verdikt v Bellinzoně mohl být jiný, kdyby se český stát o náhradu škody včas přihlásil, ale otazníků kvůli tomu neubývá.
Vinni jsou všichni a nikdo
Jak už to bývá, jasná otázka „Kdo za to může?“, nemá v případě ochuzení českého státu žádnou jednoznačnou odpověď. Vina je rozprostřena do všech (politických) stran, každý obviněný může prohlásit, že bez pochybení toho druhého se nemohlo nic špatného stát.
Kdybychom chtěli v tomto ohledu „kauzu MUS“ přirovnat k něčemu podobnému z pozdější doby, snad bychom si mohli pomoci průšvihem nesmyslně vysokých výkupních cen za elektřinu ze solárních elektráren v letech 2009 až 2010.
- Jedni tvrdí, že za všechno mohou už tvůrci zákona o obnovitelných zdrojích – lidovecký ministr životního prostředí Libor Ambrozek se svým poradcem Martinem Bursíkem ještě za vlády vedené sociálními demokraty.
- Podle dalších byl největším problémem schválený pozměňovací návrh zákona, předložený poslankyní ČSSD Ivou Šedivou.
- Jiným potenciálním viníkem je Topolánkova vláda, která měla včas zareagovat na měnící se podmínky v solárním byznysu a prosadit změnu zákona, podle dalších názorů ale zareagoval pozdě až úřednický kabinet Jana Fischera. Nebo spíše tehdejší Poslanecká sněmovna?
MUS zůstává symbolem těch stinných stránek české ekonomické transformaceU všech těchto obvinění najdeme nějaké argumenty pro a nějaké proti. Podobně jak u jednotlivých českých vlád a jejich odpovědnosti za „kauzu MUS“. Různým pohledům na věc – spojeným s těmi či oněmi politickými referencemi – se nevyhneme.
MUS každopádně zůstává symbolem těch stinných stránek české ekonomické transformace. Aby ale nebylo dost paradoxů, zpochybnit je možné i toto tvrzení. Zatímco taková banka IPB nebo třeba Poldi Kladno skončily v propadlišti dějin, na nástupcích MUS – firmách Czech Coal a Severní energetická – dnes nějaké pochroumané zdraví zrovna nepozorujeme...
- Tento článek vznikl ve spolupráci České pozice a deníku Lidové noviny.