„Nejvíc mě překvapila nepřiměřenost postupů Policie ČR proti demonstrantům, kteří kladli pouze pasivní odpor,“ vyjádřila se předsedkyně Českého helsinského výboru Anna Šabatová po své návštěvě kdysi bezzásahové zóny Ptačího potoka v Národním parku Šumava. Současný ředitel Jan Stráský tam nařídil těžbu a ochránci přírody se v ní dřevařům snaží bránit. Zvláštní roli v tomto sporu hraje Policie ČR.
„Zaměřuje se jen na ochranu výkonu moci a nechrání občanská práva demonstrujících. Ti jsou přesvědčeni, že bojují za legitimitu práva. Pasivní odpor je v takových případech legitimní všude na světě. Jenže policie se místo ochrany života a zdraví blokujících osob stará především o to, aby jakýmkoli způsobem dostala ochránce přírody z prostoru, aniž by se těžba jakkoliv přerušila.“
Český helsinský výbor vydal k policejním zásadům v Národním parku Šumava oficiální stanovisko.
Vážený státe, jsem ještě Tvůj občan?
„Mám ještě Tvou Ústavou zaručená práva? Neocitl jsem se ve skupině občanů druhé kategorie tím, že jsem si dovolil vyjádřit svůj občanský nesouhlas? A co ty další stovky lidí, kteří se tam v průběhu blokády vystřídali? Co ti lidé, vesměs vysokoškoláci, kteří nenásilně a pokojně hájili Tvé zákony, a které policie vláčela jako zločince? Jak se na ty dívá spravedlnost?“ Tak se ptal státu ve svém blogu student práv Martin Marek, který byl už dvakrát z lokality Ptačího potoka vyveden. Poprvé za účasti novinářů pokojně. A podruhé? „Druhý den novináře odehnali, a když sem ležel spoutaný na zemi, začali mi lámat prsty. Roztrhli mně mikinu, ztratili čepici, vymáchali mě ve vodě.“
Když si Marek k plzeňskému krajskému soudu podal žádost o předběžné opatření, že ho policie už z místa vyvádět nemůže, odpověděl mu soud, jako by mu šlo o náhradu škody. Soud si vůbec nepřipustil, že Marek žádal o ochranu svých občanských a lidských práv zaručených občanským zákoníkem a Listinou základních práv a svobod. A aby nebyl omezován na svobodě, když brání nezákonné těžbě stromů v Národním parku Šumava.
Svůj dopis státu Marek končil obavou: „Bude se to teď stávat běžně, že lidi, kteří jdou nenásilně protestovat proti porušování zákonů, budou automaticky onálepkovaní jako pomatení aktivisté, budeš na ně posílat policii a soudy budou odvracet tvář?“
Tajná zbraň české policie: mravenci
Při pohledu zvnějšku viděla Šabatová problém podobně: „Demonstrující nejsou žádní zločinci, policisté mají jistotu, že aktivisté nemají proč utíkat, přesto je ponižujícím způsobem spoutávají,“ říká Šabatová.
Ve své zprávě Šabatová uvádí, že Český helsinský výbor shromáždil mnohá svědectví o brutálním chování některých policistů, kteří použili i velmi bolestivých donucovacích prostředků. Přinutili například jednu aktivistku vyháknout bolestivě své ruce z trubky, jíž se připoutala ke stromu určenému k pokácení. Při vyvádění respektive vynášení blokujících se někteří policisté chovají neurvale a záměrně způsobují bolest či záměrně pokládají neseného tváří do kaluže. I po vyvedení z prostoru vyhrazeného k těžbě byly některé osoby drženy ve velmi nepohodlných polohách – v kleče a s rukama velmi pevně spoutanýma za zády nebo v předklonu opřené o kapotu policejního automobilu, ač k tomu nezavdaly žádný důvod.
Český helsinský výbor zaznamenal dokonce, že policista záměrně a opakovaně dusil jednoho účastníka blokády přivázaného ke stromu, takže se nemohl bránit. A policista mu za krk sypal mravence.
Šabatová dospěla k závěru, že ochrana bezpečnosti osob zřejmě není skutečným účelem policejních zásahů. Svědčí o tom i situace, kdy se jeden dřevorubec vrhl se spuštěnou motorovou pilou na účastníka blokády a minul ho jen o několik centimetrů. Několik policistů přihlížejících z těsné blízkosti tomuto útoku, který jen náhodou neskončil vážným zraněním, vůbec nereagovalo.
Šabatová upozorňuje na mezinárodní úmluvu
Některé zásahy policie vzbuzují podezření na nelidské či ponižující zacházení, tak jak je má na mysli mezinárodní Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání
Šabatová dospěla k závěru: „Český helsinský výbor je velmi znepokojen jednáním některých policistů. Zákon policii ukládá dbát toho, aby žádné osobě nevznikla bezdůvodná újma, a postupovat tak, aby případný zásah do práv a svobod osob, vůči nimž směřuje úkon, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného zákonem o Policii ČR.“
Výzva Šabatové je míněna velmi vážně: „Některé zásahy nenesou jen znaky nepřiměřeného zákroku, ale vzbuzují podezření na nelidské či ponižující zacházení, tak jak je má na mysli článek 1 mezinárodní Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání.“ Šabatová upozorňuje, že úmluva je pro Česko závazná, stejně jako patřičné ustanovení českého trestního zákoníku, který upravuje trestnost mučení a jiného nelidského a krutého zacházení.
Atmosféra houstne
Zprávy ze Šumavy hlásí, že bezpečnostní předpisy jsou v prostoru kácení – a demonstrací – neustále porušovány. Demonstrující si nalezli způsob bránit kácení vysoko na stromech. Přesto stále padají pokácené stromy v jejich těsné blízkosti. Místo zastavení nebezpečného kácení zabavila policie horolezeckou výstroj dalším lezcům. Ti, co už jsou nahoře, jsou v trvalém riziku.
Sílí i rezistence místních občanů. Ta pasivní je srovnatelná s rezistencí aktivistů, když skupina lidí přehradí cestu, nebo když traktory uzavřou oba možné výjezdy z místa ubytování demonstrujících. Jsou však i formy, které už přecházejí do agresivity: informační středisko demonstrantů muselo být uzavřeno poté, co informátorům skočily na hlavě kbelíky kůrovců. Nejvíc lidi rozdráždilo tištěné slovo, to není zrovna vizitka ochoty k dialogu.
Muž se zbraní neslyší argumenty, jen rozkazy
Atmosféru sporu popisuje Marek ve svém dopise státu:„Spolu s dalšími lidmi jsem se tam vlastním tělem snažil zabránit dřevařům kácet. Byl jsem tam z přesvědčení, že kácení na tomto území probíhá v rozporu s Tvými zákony. Podle Tvých předpisů by totiž Správa parku musela mít výjimky ze zákona o ochraně přírody a krajiny, aby mohla kácet. Nemá je.“ Což přiznává i sám ředitel Stráský.
Marek dál píše: „Vydal jsem se na Šumavu taky proto, že nevěřím pohádce o kůrovci, který sežere celou Šumavu, pokud se to v přírodně velmi cenné lokalitě u Ptačího potoka hned všechno nevykácí. Přikláním se na stranu vědců, kteří říkají, že zrovna na tomhle místě je zásah proti kůrovci úplně zbytečný. Mám obavu, že se Tě tu někdo, milý státe, snaží kvůli penězům připravit o vzácnost nevyčíslitelné hodnoty. Jinak si neumím vysvětlit, proč jsou pokácené stromy nařezány přesně na délku náklaďáku.“
Když Marek psal státu o jeho policii, povzdechl si: „Snažil jsem se svoje důvody vysvětlit přímo na místě Tvé policii, ale tu právní argumenty a skutková podstata nezajímaly, a dodnes nezajímají.“
Anna Šabatová si při návštěvě Šumavy pomyslela na konec normalizace, kdy byl Český helsinský výbor založen (1988): „Všichni jsme pomáhali Standovi Devátému, jehož odpor proti normalizaci stál taky na pasivním odporu. Ochoty obětovat se za správnou věc je třeba si vážit,“ říká Šabatová a dodává: „Brzy se ukáže, zda demonstrující měli či neměli pravdu. Ale stát je povinen k jejich protestům přistupovat tak jako tak přiměřeně a ctít jejich právo svobodně vyjádřit odlišný názor.“
