Český film: Rovnice s řadou neznámých

Filmový režisér Zdeněk Troška v létě uvede do českých kin novou rodinnou komedii Strašidla. Byznysovým pohledem půjde o trhák, Troškovy filmy totiž tradičně kralují žebříčkům návštěvnosti. Co do počtu čárek ve statistikách je Troška dokonce vůbec nejúspěšnějším filmařem. V uplynulých pěti letech natočil čtyři snímky – tři díly Babovřesk a také pohádku Čertova nevěsta.

Všechny se bez problémů dostaly mezi nejnavštěvovanější české filmy, jen v roce uvedení se na ně přišlo do kin podívat v souhrnu 1,5 milionu diváků. Za první roky tak snímky utržily více než 150 milionů korun, další peníze patrně přinesla jejich návštěvnost v dalších letech a třeba i prodej DVD či práv.

Vůbec nejúspěšnější byly Babovřesky, které s tržbami přes 86 milionů korun za rok 2013 překonaly i hity jiných let – zhruba o 13 milionů třeba Tři bratry Jana Svěráka a asi o 32 milionů komedii Líbáš jako ďábel Marie Poledňákové. Že Troškovy filmy naprosto propadají u kritiky a například na fanouškovském webu ČSFD se pozitivnějšího přijetí dočkala jen Čertova nevěsta, nechme nyní stranou.

Troškovy filmy totiž v souhrnu utržily v roce uvedení ze všech snímků českých režisérů nejvíce peněz. Troška poslední dobou spolupracuje zejména s Danou Volákovou, která stojí za všemi Babovřeskami a s režisérem v minulosti spolupracovala i na pohádce Z pekla štěstí 2 nebo komedii Doktor od jezera hrochů. Troškovu zatím poslední pohádku produkovali Jan Kuděla, který pracoval třeba na Habermannově mlýnu, a Mihai Predescu.

Nejčastější herci

Troška však při přípravách nového filmu Strašidla možná trochu podcenil obsazení. V žádné z důležitých rolí se totiž neobjeví ani jeden z českých herců, kteří podle výpočtu magazínu Index LN pravidelně hrají v nejčastěji navštěvovaných filmech. Když odhlédneme od tržeb i velikosti role a zaměříme se pouze na to, zda se daný film dostal v letech 2011 až 2015 do žebříčku 50 nejnavštěvovanějších snímků, vyjde, že v nejúspěšnějších filmech hrají nejčastěji Hynek Čermák, Bolek Polívka a Norbert Lichý. Z hereček Zuzana Bydžovská, Eva Josefíková a Aňa Geislerová.

Výpočet nepočítá s řadou dalších faktorů, jako je sezonní návštěvnost a aktuální konkurence zahraničních filmů, každopádně ale na předních příčkách zcela chybí známé tváře jako třeba Miroslav Donutil, který se za uplynulých pět let v žebříčku ocitl s jediným filmem – Dědictví aneb Kurva se neříká. Vzhledem k jejich popularitě skončili překvapivě nízko také Václav Vydra, Vojtěch Kotek či Jiří Macháček.

U hereček například překvapí, že se oblíbená Slovenka Vica Kerekes objevuje jen ve čtyřech takových filmech, naopak Alena Mihulová, u níž se loni v souvislosti s oceňovaným snímkem Domácí péče mluvilo o velkém návratu na stříbrné plátno po dlouhé době, natočila v předchozích pěti letech hned pět filmů s umístěním v první padesátce. Pět takových filmů má na kontě vedle Zuzany Bydžovské, Ani Geislerové, Evy Josefíkové, Ivany Chýlkové, Marthy Issové a Tatiany Vilhelmové i Jitka Čvančarová a Simona Babčáková.

Podle citu

Nakolik však zajišťují známá jména návratnost a výdělky, představuje totiž pro producenty většinou velkou neznámou a spíše se postupuje podle citu. „Případy velkých úspěchů i velkých propadů jsou u domácích filmů postavených na hvězdách stejně časté,“ říká producent Čestmír Kopecký.

Které hvězdy jsou sázkou na jistotu, netuší prý ani producent Bastardů Tomáš Magnusek, pověstný tím, že dokáže ke spolupráci nalákat i herce, kteří se v českých filmech už prakticky neobjevují, třeba Jana Třísku: „V USA je to tak, že obsadí některou hereckou osobnost a už v tu chvíli vědí, že se jim to finančně vrátí. Myslím si ale, že tady to tak není – a možná už ani tam.“

Zároveň ale přiznává, že je herecké obsazení klíčové. Je to totiž mnohdy to první, co diváka na film přiláká. Sázka na jistoty je dost ošidná i podle Ondřeje Trojana, který produkoval některé z nejúspěšnějších filmů Jana Hřebejka: „Díky obrovské konjunktuře výroby televizní i distribuční tvorby se hvězdy rychle okoukají,“ říká.

V porovnání s byznysovými výsledky Zdeňka Trošky dosáhl lepších tržeb v roce uvedení v uplynulých pěti letech jen film Jiřího Vejdělka Muži v naději s Jiřím Macháčkem a Vicou Kerekes. Jeho téměř 900 tisíc diváků zaplatilo na vstupenkách 94 milionů korun. Právě Vejdělek je dalším osvědčeným hitmakerem, jeho nejúspěšnější film Ženy v pokušení s Lenkou Vlasákovou a Eliškou Balzerovou totiž v roce 2010 utržil téměř 124 milionů korun.

Další režisérovy snímky měly ale v posledních letech sestupné tržby a celkově se tak Troškovi čistě ekonomicky zdaleka nevyrovnal. Po Mužích v naději totiž následovaly už jen Něžné vlny, které před dvěma lety utržily přes 30 milionů korun.

Pozornost diváků

Za těmito filmy stojí společnost Infinity Prague, již vlastní producent Tomáš Hoffman a na producentské židli někdy sedává i sám Vejdělek. Podle vlastního webu společnosti přišlo na jejích deset filmů dohromady téměř 7,5 milionu diváků. Vedle zmíněných snímků firma prorazila zejména v roce 2006 s adaptací románu Michala Viewegha Účastníci zájezdu, která za první rok utržila v kinech přes 76 milionů korun. Statisticky ale zažívá podobný pokles jako Vejdělek i Troška. Na komerční úspěch prvních Babovřesk totiž úplně nenavázal.

V žebříčku nejnavštěvovanějších filmů v posledních pěti letech se opakují jména už jen několika režisérů: Petra Nikolaeva (Vybíjená, Příběh kmotra, Lidice), Alice Nellis (Sedmero krkavců, Andělé všedního dne, Revival, Perfect Days), Milana Cieslara (Život je život, Colette, Láska je láska), Jana Hřebejka (Líbánky, Svatá čtveřice, Nevinnost), Jana Prušinovského (Kobry a užovky, Okresní přebor: Poslední zápas Pepika Hnátka), F. A. Brabce (Vánoční Kameňák, V peřině) a Tomáše Řehořka (Signál, Czech Made Man).

Zajímavé je, že pouze Alici Nellis, mimochodem jediné ženě takto vysoko, se podařilo s filmem Perfect Days probojovat do seznamu nejnavštěvovanějších filmů hned ve dvou různých letech, 2011 a 2012. Dobře to ilustruje i další fakt – filmy jsou z kin velmi rychle stahovány a pozornost diváků se soustřeďuje zejména na první týdny po jejich uvedení. Pro české filmy, o které je zájem i v menších městech, to však platí s určitou rezervou.

Žádná nostalgie

V žebříčku chybí taková jména, jako je Jan Svěrák nebo Marie Poledňáková. Hlavně proto, že točí méně často a na jejich filmy musejí diváci čekat mnohem déle, v posledních letech oba uvedli jen jeden nový film. Svěrák si přitom své poslední snímky i sám produkuje. Možná také překvapí absence Karla Janáka, ještě před pár lety osvědčeného hitmakera, stojícího třeba za Snowboarďáky, Rafťáky či Ro(c)kem podvraťáků. V poslední době se ale věnuje především televizi a jeho film 10 pravidel jak sbalit holku, sázející zdánlivě na podobný koncept, neoslovil.

V seznamu sice figuruje Jan Hřebejk, odklonem od lehčích témat, tedy až na další vieweghovský film Svatá čtveřice, však přišel o část diváků, zvyklých na jeho Pelíšky či Pupendo. V letech uvedení tak přišlo na jeho poslední filmy dohromady ani ne 400 tisíc lidí s útratou zhruba 44 milionů korun za vstupenky. Svatou čtveřici produkoval Rudolf Biermann a jeho společnost In Film, podobně jako Nevinnost, ale i Perfect Days nebo Revival od Alice Nellis.

Mezi českými diváky ani příliš nefunguje nostalgie po legendárních tvůrcích – například zatím poslední film oscarového režiséra Jiřího Menzela Donšajni utržil v roce 2013 jen 15 milionů korun, což ale stačilo na 25. místo v žebříčku. Český film je zkrátka rovnice s řadou neznámých, kde se mnohdy neosvědčují ani základní postupy a indikace používané v hollywoodských studiích.

Srovnatelná čísla

V porovnání se zahraničními tituly jsou ale i Troškovy tržby zanedbatelné. Loni totiž přišlo do kin dohromady téměř 13 milionů diváků. Za lístky zaplatili přes 1,6 miliardy korun, což znamenalo meziroční nárůst o více než 200 milionů. Loni vzniklo 25 českých celovečerních hraných filmů a mezi 50 nejnavštěvovanějších se jich dostalo víc než polovina. Utržily zhruba 250 milionů korun. Všechna tato čísla jsou prakticky srovnatelná i s předchozími lety, vybočuje však velmi úspěšný rok 2010 s téměř dvojnásobnými tržbami.

Navzdory tomu skončil loňský rok pro české filmaře s určitou pachutí. Vždyť za uplynulých deset let byl český film vždy vůbec nejnavštěvovanějším snímkem v tuzemských kinech. Tedy kromě roku 2012, kdy komedie Líbáš jako ďábel nestačila na čtvrtý díl Doby ledové. Nikoliv však loni, kdy nejúspěšnější český snímek loňského roku, komedie Život je život Milana Cieslara s Ondřejem Vetchým a Simonou Stašovou v hlavních rolích, skončil v žebříčku návštěvnosti až na 12. místě s tržbami lehce přes 30 milionů korun.

Nejlépe si vedli animovaní Mimoni, utržili skoro 110 milionů korun. I pro Trošku šlo přitom o slabší rok. Se třetím dílem Babovřesk se ocitl až na 18. místě v návštěvnosti. I přesto se české hity producentům vyplácejí, v průměru totiž vyjde zdejší film „jen“ na desítky milionů korun. „Průměrný český film stojí 30 až 40 milionů korun a vydělává je zpět postupně, v drtivé většině případů je zpátky nevydělá,“ říká producent Tomáš Magnusek, který ale i režíruje, hraje nebo píše scénáře.

Zároveň však svá slova relativizuje – sám dokáže natočit film i za mnohem méně peněz. Magnusek také upozorňuje, že související tržby kin jsou v posledních pěti letech nesrovnatelně nižší oproti těm dřívějším.

Rozpočet

„V posledních letech dochází k daleko větší diverzifikaci rozpočtů filmů, a tak vedle sebe vznikají filmy s rozpočty okolo 100 milionů a třeba také jen 10 milionů. Chcete-li průměr, je mezi 25 a 35 miliony,“ popisuje producent Čestmír Kopecký, podle něhož v současnosti už nic jako průměrný rozpočet českého filmu neexistuje.

Například jeho kultovní film Nuda v Brně stál šest milionů korun, a i když byl následně vysoce umělecky ceněn, nedostal podporu od kinematografického fondu. „Proto má podtitul Komedie navzdory osudu,“ popisuje Kopecký a připomíná, že nebýt dvou dvoumilionových podpor od Jana Šterna z České televize a od Aleše Danielise z Bontonfilmu, snímek by nikdy nevznikl. „Film se pak všem vyplatil, ale vznikl jen z jakéhosi odporu, za bídných podmínek,“ dodává Kopecký.

Poměry se dramaticky mění i podle Ondřeje Trojana: „Film může v našich podmínkách stát od půl milionu do řekněme tří set milionů.“ Zatímco první varianta spočívá podle něho spíše v podomácku vyrobeném videu, ta druhá už stojí na velkých dekoracích, tricích a množství herců. „Dělat průměr je nesmysl, záleží na žánru, technologii, scénáři, obsazení herců a štábu,“ dodává. Tržby z kin podle něho hrají stále prim u komerčnějších filmů, u těch uměleckých pomáhají i marže za festivalové projekce či prodeje artovým televizím. „A u odpadu product placement,“ rýpne si.

Je pravda, že i v českém prostředí vznikají velmi drahé filmy, většinou ale v mezinárodní koprodukci. Například producent a režisér Václav Marhoul aktuálně připravuje velkofilm Nabarvené ptáče. „Film má rozpočet 140 milionů korun, což je šestinásobek průměru českého filmu. Ale je třeba si uvědomit, že to nebude český film, nýbrž film podle světového bestselleru a v evropské koprodukci,“ řekl nedávno magazínu Pátek.

Velká alchymie

Úspěšný film se musí trefit hned do několika kategorií diváckého zájmu – vedle angažování oblíbených herců i režisérů musí jít o vhodně zvolený žánr. Přehledům návštěvnosti sice vládnou komedie, úspěšné bývají ale třeba i pohádky. Lidé jsou oproti očekávání ochotní přijít i na historický film, například nejnavštěvovanějším snímkem roku 2008 s tržbami přes 86 milionů korun se stala Bathory Juraje Jakubiska. Porazila i Hřebejkova Nestydu nebo populární komedii Bobule.

Namíchat úspěšný český film je tedy velká alchymie, s vyzkoušenými tvůrci ale není prakticky co ztratit. Je dobře, že jsou i v českém prostředí odpovídajícím způsobem zaplaceni. A zkušení zástupci jednotlivých filmových profesí se mohou uživit pouze prací pro film. „Dnes naprosto snadno. U byť jen trochu etablovaných filmařů dost nad průměrnými výdělky v mnoha jiných oborech,“ potvrzuje Ondřej Trojan.

Podle Tomáše Magnuska jde však pouze o určitý okruh filmařů, „klíčových osobností, které se opravdu vyprofilovaly jako ti nejlepší“. Čestmír Kopecký je ale skeptičtější: „Filmové pobídky a následné zvýšení natáčení filmů u nás vede paradoxně k zvyšování odměn pracovníků štábů a jejich následným vyšším požadavkům i na české filmy, na které pak nejsou peníze. Naštěstí existuje dost lidí, které zajímá, co dělají.“