Český fígl pro Brusel: Povinnost označovat potraviny místem výroby

Označování země původu místem, kde bylo naposled provedeno třeba zpracování masa, je pro spotřebitele veskrze praktické, píše Petr Havel.

Odkud to kuře vlastně je? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Odkud to kuře vlastně je? | foto: © Reuters, montáž ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice
Odkud to kuře vlastně je?

Ačkoli je pojem „třetí česká cesta“ spíše symbolem nepovedených kompromisů a nefunkční kreativity českých úředníků, nemusí to platit stoprocentně. Alespoň v případě označování potravin v rámci připravované novely zákona 110/1998 Sb., o potravinách, jejíž inovovanou verzí se má tento měsíc zabývat Vláda ČR.

Ministerstvo zemědělství v ní totiž navrhuje, aby byly některé potraviny opatřeny informací o místu výroby. To by se mělo týkat jednak nebalených potravin, jednak takzvaných jednosložkových potravin, jako je například drůbeží maso. Dlužno konstatovat, že původ a konkrétní výrobce patří nepochybně k údajům, které spotřebitel požaduje a ke svému rozhodnutí při nákupu potravin potřebuje. V současné době to přitom není možné, pokud se k vlastní identifikaci výrobce dobrovolně nerozhodne.

Spotřebitele zajímá výrobce

Zejména v případě nebalených potravin, což je zejména pekárenské zboží, se spotřebitel nedozví vůbec nic. I proto je možné do omrzení opakovat před časem vyslovenou tezi, podle níž se do ČR valí ze zahraničí hluboce zamrazené a na prodejnách dopékané zboží. Ve skutečnosti se ale drtivá většina takových výrobků pro tuzemský trh vyrábí u nás. Jiná situace je ale u krájeného zboží v rámci sekcí lahůdek – ačkoli se mnohé z nich tváří jako typicky české, třeba i díky svému názvu, jsou ve skutečnosti naopak vyrobeny v zahraničí.Původ a konkrétní výrobce patří nepochybně k údajům, které spotřebitel požaduje a ke svému rozhodnutí při nákupu potravin potřebuje

Povinnost označovat nebalené zboží, a to zemí původu, v současné době platí prakticky jen u ovoce a zeleniny. U masa taková povinnost platí pouze u hovězího, díky někdejší aféře s nemocí šílených krav BSE. To ale spíše patří mezi balené potraviny, stejně jako drůbeží. U něj však takové povinnost neexistuje, což je poněkud paradoxní za situace, kdy u hovězího to jde. Na vině je evropská legislativa, která sice o rozšíření povinnosti uvádět zemi původu na obalech některých potravin, například v případě masa, léta diskutuje, v praxi ale k žádným změnám nedochází. Označování země původu místem, kde bylo naposled provedeno zpracování masa, ale evropská legislativa povoluje.

Záměr ministerstva zemědělství nestanovovat povinnost uvádět zemi původu, ale adresu výrobce, lze tak považovat za v úvodu zmíněnou třetí českou cestu. Ta může být přitom inspirací i pro ostatní země. Je totiž zřejmé, a vyplývá to i z v minulosti provedených průzkumů spotřebitelského míněná v rámci EU, že stále četnější a stále odbornější informace povinně uváděné na obalech potravin zajímá pouze hrstku spotřebitelů, která dokáže tyto údaje dešifrovat. Drtivou většinu spotřebitelů ale zajímá hlavně cena, váha, datum trvanlivosti a – výrobce, čili země původu.

Jen je třeba vědět, že u směsných, vícesložkových potravin je stanovení země původu složité, někdy nemožné, neboť „země původu“ jednotlivých složek potravin se může velmi často měnit.

Sjednotit dozor nad výrobou a prodejem

Novelu zákona o potravinách přitom musí ČR přijmout co nejdříve, neboť má povinnost zakomponovat do ní evropská nařízení, z nichž některá budou pro spotřebitele jistě pozitivní, jiná jej ale spíše zmatou. Do první kategorie nepochybně patří velikost písma použitého na obalech potravin, které má být větší a umístěno kontrastním barevném podkladu.

Naopak povinnost uvádět údaje o výživové hodnotě vycházející z evropského Nařízení 1169/2011 je přesně typem povinnosti, které většině spotřebitelů moc neřekne, takže se jeho výkladu zřejmě ujmou různí nutriční specialisté, kteří tak bohužel získají další prostor k „osvětě“ spotřebitele, obvykle ovšem v barvách konkrétních potravinářských výrobců.Evropský parlament je tlakem na stále četnější a stále nesrozumitelnější povinné údaje již hodně mimo spotřebitelskou realitu

Novela zákona o potravinách již měla být v současné době, pokud by neukončila svou činnost Poslanecká sněmovna, zřejmě přijata. Možná je ale dobré, že přijata nebyla. Aktualizovaná verze se totiž zdá být lepší a více praktická, snad až jen na to, že stejně jako předchozí verze neobsahuje sjednocení dozoru nad výrobou a prodejem potravin v ČR do gesce jediného ministerstva zemědělství.

Návrh tak zachovává možnost Státní veterinární správy ČR (SVS) kontrolovat ve veřejných stravovacích zařízeních zvěřinu, i když by bylo jistě systémovější rozšířit kompetence SVS na veškerou živočišnou produkci v gastronomických zařízeních. Na druhou stranu již aktualizovaná verze správně nehovoří o sloučení SVS a Státní zemědělské a potravinářské inspekce (SZPI), stejně tak správně ale počítá s růstem vlivu Úřadu pro potraviny, což je instituce existující přes deset let na ministerstvu zemědělství, o níž ale dosud veřejnost prakticky neví.

Klíčovým prvkem novely jsou ale nové povinnosti spojené s označováním potravin, sice přísnější, než stanovuje legislativa EU, ale pro spotřebitele veskrze praktické. A to nejen pro toho českého. Informace, kdo vlastně potravinu vyrobil, zajímá nakupující v celé EU, a vlastně v celém světě. České řešení se tak může stát vodítkem i pro jiné země, na rozdíl od populistických návrhů Evropského parlamentu, který je tlakem na stále četnější a stále nesrozumitelnější povinné údaje již hodně mimo spotřebitelskou realitu.