Český elektrický valčík. Budeme mít energie, až pukneme.

Uzákonění státní energetické koncepce by umožnilo zrušení těžebních limitů, boom jaderných elektráren a likvidaci nepohodlné konkurence.

Proč je tempo růstu výroby elektrické energie vyšší než tempo očekávané, zjevně nadhodnocené spotřeby? Nechybí ve státní energetické koncepci nějaká vysvětlující věta, která by tento nepoměr objasnila? Nebo tam není záměrně? Kdo ví. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Proč je tempo růstu výroby elektrické energie vyšší než tempo očekávané, zjevně nadhodnocené spotřeby? Nechybí ve státní energetické koncepci nějaká vysvětlující věta, která by tento nepoměr objasnila? Nebo tam není záměrně? Kdo ví. | foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice
Proč je tempo růstu výroby elektrické energie vyšší než tempo očekávané, zjevně nadhodnocené spotřeby? Nechybí ve státní energetické koncepci nějaká vysvětlující věta, která by tento nepoměr objasnila? Nebo tam není záměrně? Kdo ví.

Vratislav Ludvík se ve svém druhém článku, ve kterém analyzuje novou aktualizaci návrhu Státní energetické koncepce České republiky 2011–2060, snaží odhalit základy energetické politiky. Zevrubnější analýzu výchozího stavu v ní však nenašel. A dospívá k závěru, že uzákonění energetické koncepce by například umožnilo zrušení těžebních limitů u hnědého uhlí, boom jaderných elektráren a likvidaci nepohodlné konkurence.

Doufám, že nebudu připomínat Sellersova Chauncey Gardnera z filmu Byl jsem při tom, pokud prohlásím, že konstrukce energetické politiky je jako stavba domu. Musí mít pevné a dobré základy. Má je?

Hledal jsem odpověď v nejnovějším návrhu Státní energetické koncepce České republiky (SEK). A dlouho. Nějakou zevrubnější analýzu výchozího stavu jsem však nenašel. Možná, že jsem však příliš náročný. Proto jsem vzal za vděk vstupními hodnotami roku 2010.

První část analýzy Vratislava Ludvíka na téma návrhu Státní energetické koncepce České republiky jsme publikovali v článku: Budoucnost české energetiky: Především rozvoj jádra

Míra opotřebení

Hledal jsem totiž údaje, ze kterých by bylo možné odvodit míru opotřebení naší energetiky, podklady pro nutnou obnovu zdrojů a infrastruktury. Jediným grafem v SEK však je Vývoj instalovaného výkonu velkých výroben spalujících fosilní paliva ČR týkající se výroby elektřiny z uhlí. Jenomže bez znalosti potřeby obnovy, byť orientační, je celá další úvaha trochu na vodě. Vezměme si příklad – inu odkud odjinud – z českého plynárenství, přesněji z tranzitního plynovodu.

Ve státní energetické koncepsi není žádný návrh, jak resetovat a přesměrovat tranzitní funkce. Chybí v ní i úvaha o obnově elektrorozvodné sítě, teplárenských rozvodů či dalších energetických instalací.

Jde o typicky infrastrukturní technologii, která byla postupně z rozhodující části budovaná v letech 1970 až 1985. Odpisová míra u plynovodů uvažovala s životností 40 let, u kompresních stanic 25 let. Co se plynovodů týče, je jejich reálná technická životnost výrazně delší, a proto by obnova spadala až někam na konec prognózovaného období. Trochu jiná situace je u kompresních stanic. U nich bude nutné rozhodnout o obnově během následujícího desetiletí. Proč o tom píši?

Protože tranzitní plynovod je především hlavním vnitrostátním přepravním systémem. Státní energetická koncepce s odkazem na geografické postavení přitom deklaruje zájem ČR být nadále územím pro energetický tranzit. Jenomže časy se mění.

Tranzitní funkce

Start ruského plynovodu Nord Stream a jak se zdá oživující se projekt South Stream vytvářejí klinč, mezi jehož čelistmi se ocitá nejen Ukrajina, ale i Polsko, Maďarsko, Slovensko a my. Tranzitní funkce u nás proto bude uvadat – s výjimkou německo-německého plynovodu Gazela –, zatímco vnitrostátní je nutné udržet.

Nečetl jsem však v SEK žádný návrh, jak to změnit, jak resetovat a přesměrovat tranzitní funkce. Stejně mi chybí obdobná úvaha o obnově elektrorozvodné sítě, teplárenských rozvodů či dalších energetických instalací.

Přitom sítě – elektrické i plynové – přímo kontroluje stát. Jako regulovanou činnost je stát prostřednictvím Energetického regulačního úřadu sleduje a schvaluje. Jak cenu služby, tak nové investice. Stát by tedy měl vědět, jaké bude tempo obnovy. Ví to?

Plán, výhled a vize

Každá dlouhodobá koncepce – a mezi ně SEK nesporně patří – by měla mít tři hlavní části: plán, výhled a vizi. Plán může pokrývat období asi deseti let a měl by vycházet z analýzy současného stavu akcelerované známými a žádoucími trendy vývoje. Tato část by měla být co možná detailní, protože tvoří základ částí následujících.

I při nejdivočejších představách růstu spotřeby by v koncovém roce 2060 stačila výroba elektřiny na loňské úrovni a ještě by zbývalo

Nechápejte to tak, že by stát měl cosi závazného určovat a přikazovat. Jde o definice skutečného stavu a vývojových tendencí, či omezení. Pokud máme k dispozici takový plán, je jednodušší formulovat výhled – trajektorii vývoje z bodu A do variantních bodů B, C či D.

Vize je země snů a fantazií, jejíž hranice jsou mlhavé a měnlivé. Jenže tak to v SEK nefunguje. To, že jediným obecným dělítkem je předpokládané náhlé snížení tempa růstu hrubého domácího produktu z pěkných tří na 1,5 procenta, přičemž šlo o krok vynucený matematikou – lineární tempa růstu ve „startovní“ výši by v cílových letech vykazovala zcela nereálné parametry –, vnáší trochu zmatek. Ten poskytuje komukoli – tedy i mně – možnost volných interpretací státních energetických úmyslů. Volné prolínání zbožných přání s realitou ztěžuje orientaci v tom, co je míněno jako fakt a co už je snem. Rozlišení podle časové řady je tak tuze obtížné.

Elektrická energie

Již ve svém prvním článku jsem napsal, že varianty SEK jsou z hlediska elektrické energie výrazně proexportní. Porovnáme-li totiž očekávaný vývoj výroby a spotřeby, dospějeme k následujícímu výsledku.

Bilance výroby a spotřeby elektrické energie dle scénáře A1e (v terrawatthodinách, TWh)

RokVýrobaSpotřebaRozdíl
201084,754935,75
201588,4551,936,33
202095,3154,940,41
2025110,0258,251,82
2030111,1161,649,51
2035115,6963,452,59
2040116,2465,251,04
2045120,9767,153,87
2050124,0369,154,94
2055128,9371,157,83
2060128,9273,255,72

Pramen: Návrh SEK ČR, revize srpen 2011

Jde ovšem o srovnání celkové výroby elektrické energie s její konečnou spotřebou. Je tedy možné, že vykazovaný rozdíl obsahuje též přenosové ztráty. Přosto však větší část může být uplatněna pouze vývozem. Přírůstky spotřeby byly modelovány, jak SEK uvádí, jako funkce očekávaného vývoje HDP.

Dobrá tedy. V prvních „pětiletkách“ se přírůstek spotřeby pohybuje okolo šesti procent, ve druhé polovině pak klesá ke třem procentům. Jak je to však se zdroji? Do roku 2020 mají narůst zhruba o jedenáct procent, poté je zjevně počítáno s dokončením dalších dvou bloků na Temelíně – růst v letech 2020 až 2030 o 30 procent. Jenomže co dál?

Jedinou skupinou, která by mohla ze zákona profitovat, jsou někteří velcí podnikatelé v energeticeTempa přírůstků zdrojů dosahují 4,5 procenta (2030 až 2040), respektive sedm procent v letech 2040 až 2050. Porovnáme-li oba trendy, za celé prognózované období vzroste spotřeba o více než 49 procent, zatímco výroba o více než 53 procent. Spotřeba je přitom deklarována jako optimistická (viz nástin vývoje HDP), zatímco růst výroby musí nutně vycházet z technologických podkladů, tedy z jakéhosi, jakkoli orientačního investičního či věcného záměru.

Proč je tempo růstu výroby elektrické energie vyšší než tempo očekávané, zjevně nadhodnocené spotřeby? Nechybí v SEK nějaká vysvětlující věta, která by tento nepoměr objasnila? Nebo tam není záměrně? Kdo ví.

A ještě něco. SEK zdůrazňuje nutnost bezpečné a spolehlivé dodávky pro české odběratele. Jenomže i při nejdivočejších představách růstu spotřeby by v koncovém roce 2060 úplně stačila výroba elektřiny na loňské úrovni a ještě by zbývalo. Neměla by tudíž část energetické koncepce přejít pod kapitolu proexportní politiky?

Nikoli příliš zářivá budoucnost

A propos, až bude SEK na stole v nějaké finální podobě, můžeme asi znovu očekávat snahy tento dokument uzákonit. To, že Parlament dokázal až dosud takovým nápadům čelit, je dobré. Hlavní otázkou totiž je, komu by nový zákon přinesl výhody. Státu? Ne. Spotřebitelům energií? Ani náhodou! Tak komu tedy?

Jedinou skupinou, která by mohla z takového zákona profitovat, jsou někteří velcí podnikatelé v energetice. Uzákonění energetické koncepce by například umožnilo zrušení těžebních limitů u hnědého uhlí („je to v zákoně“), boom jaderných elektráren („podle zákona bude v roce X taková spotřeba elektřiny…“) a likvidaci nepohodlné konkurence („se zemním plynem nebo s OZE se v zákoně nepočítá…“).

Skutečnost, že podobný zákon by přinesl zásadní omezení konkurence, protože by závazně určoval, co je a není žádoucí, se jaksi při argumentaci lobbistů o jeho potřebnosti poněkud vytrácí. Teď půjdu a pustím si Elektrický valčík pánů Svěráka a Uhlíře, abych se potěšil a ověřil si, že pokrok je dobrá věc a budoucnost nemusí být vždy příliš zářivá…

Související článek: