Český bezpečnostní problém? Spíš jaderná energetika než zemní plyn.

Dobrý politik si válku nepřeje, ale vždy s ní počítá. Růst závislosti na dovozu ruského jaderného paliva by nás mohl mimořádně oslabit.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice

Vratislav Ludvík se ve třetím článku, v němž analyzuje novou aktualizaci návrhu Státní energetické koncepce České republiky 2011–2060, věnuje základnímu paradigmatu tohoto návrhu – co největšímu snížení závislosti ČR na dovozu paliv. V této souvislosti si klade otázku: Jak rychle a v jakém rozsahu jsme schopní reagovat na případný akt obchodní války z ruské strany? A dospívá k závěru, že jaderná energetika, přesněji dovoz paliva, představuje pro ČR vážnější bezpečnostní problém než dovoz zemního plynu. Dle Ludvíka však tato energetická koncepce není definitivní. A je třeba si počkat, s čím ministerstvo průmyslu a obchodu do vlády nakonec přijde.

Tak tedy do třetice na téma nové aktualizace návrhu Státní energetické koncepce (SEK). prvním článku jsem dokument pochválil. Opravdu se mi líbilo celkové zpracování i moderní, přehledné a na ministerský dokument nezvykle profesionální grafické vyjádření. Ještě víc se mi líbilo, že návrh je zcela otevřený. Jakkoli ukazuje na nějaký vějíř řešení, nevnucuje je. Budoucnost tedy může být úplně jiná, než dokument předvídá.

Druhý článek se více věnoval obsahu. Podivil jsem se v něm nad zcela neadekvátními očekáváními při výrobě elektrické energie. Třetí článek se bude věnovat základnímu paradigmatu návrhu – co největšímu snížení závislosti České republiky na dovozu paliv.

První dvě části analýzy Vratislava Ludvíka na téma návrhu Státní energetické koncepce České republiky jsme publikovali v článcích:

Chybný argument obchodní bilance

Začnu tím, co jsem již zmínil ve svém prvním článku. Z hlediska systému je v zásadě jedno, závisí-li ČR na dovozu jaderného paliva nebo zemního plynu. Vzhledem k tomu, že jedním z významných – a jistě oprávněných – argumentů je zátěž naší obchodní bilance importem, začněme právě tím.

Podle Statistické ročenky ČR jsme v roce 2009 dovezli celkem zboží a suroviny za 1989,036 miliardy korun, z toho z Ruska za 133,919 miliardy korun. Jakkoli je naše obchodní bilance s Ruskem pasivní, činí dovoz zboží a surovin z Ruska pouhých 6,7 procenta z celkového importu. Řečeno jinak, ani dovoz dalších dvou či tří miliard kubických metrů plynu či dalšího jaderného paliva by s naší obchodní bilancí nijak výrazně nezamával. To je dobré mít na paměti vždy, když je používáno argumentu o ohrožení bilance zahraničního obchodu zvýšeným importem z Ruska.

Z hlediska systému je v zásadě jedno, závisí-li ČR na dovozu jaderného paliva nebo zemního plynu

Dovoz zemního plynu je z hlediska obchodní bilance zřetelný. V roce 2010 činil asi 8,9 miliardy metrů krychlových, z toho zhruba 30 procent z Norska a z členských zemí Evropské unie. Jak je to však s jaderným palivem?

Jediným údajem v ročence je spotřeba jaderného paliva ve výši 2404 gigawatthodin (GWh, 2009). Protože jsem již nic podstatnějšího ve statistické ročence nezjistil, trochu jsem provětral internetové stránky. Zajímalo mě, na kolik nás jaderné palivo přijde – jaký je finanční objem jeho dovozu.

Pro Atom web

Narazil jsem na Pro Atom web, internetovou stránku, která je zřejmě silně spojená se společností ČEZ. Milovníci jaderné energetiky si na těchto stránkách přijdou věru na své. Nešť, každý máme své hobby. Zaujala mě na nich určitá kalkulace ceny jaderného paliva. Je však nutné podotknout, že uvedené údaje se vztahují k roku 2006.

Abych citoval přesně: „U jaderných elektráren tvoří cena paliva asi deset až dvacet procent výsledné ceny energie. Na jaderné elektrárně je nejdražší celá stavba a něco bude stát i likvidace. Pak už ale, podobně jako větrníky, vyrábí energii velmi levně. Navíc cena surového uranu se na ceně paliva podílí opět jen zčásti. Zbytek je technologicky náročné obohacování, přepracovávání, úprava, ostatní kovy (Zr, Gd, apod.), výroba kazet, likvidace nízkoaktivních odpadů při výrobě, apod. V případě, že by cena paliva do jaderných elektráren vzrostla na 500 procent současného stavu, vzrostla by cena elektrické energie (vyráběná například z Jaderné elektrárny Temelín) z dnešní přibližně koruny za kilowatthodinu na 1,60 koruny za kilowatthodinu.“

Dobrá. Od roku 2006 vzrostla cena uranu téměř dvojnásobně, a proto s čistým svědomím odhadněme výstupní cenu elektrické energie z jaderného zdroje na 1,20 koruny za kilowatthodinu (kWh). Z toho ovšem vyplývá, že podíl paliva na této ceně činí asi 0,24 koruny za kWh. Celková cena spotřebovaného paliva – za předpokladu, že citované údaje jsou plně relevantní – vychází z poměru mezi roční výrobou elektrické energie v jaderných zdrojích (stav roku 2010 dle návrhu SEK) a představuje při 24 terawatthodinách (TWh) roční výroby elektrické energie částku 5,76 miliardy korun ročně.

Flexibilita plynárenské soustavy

Možná, že však citovaná pasáž z „jaderného“ serveru vykazuje sklon k přílišnému optimismu, což však nebylo kde si ověřit. Potom bychom museli asi ještě něco přičíst.  Vrátíme-li se k návrhu SEK, „superjaderný“ scénář předpokládá v roce 2060 výrobu 140 TWh (sic!) v jaderných zdrojích, což při dnešních cenách odpovídá 34 miliardám korun. Umírněnější scénáře si vystačí s pouhými 24 miliardami korun ročně.

V případě zemního plynu současná míra flexibility plynárenské soustavy a kapacity podzemních zásobníků zaručují, že omezení jeho dodávek z východu můžeme snadno přestát

Poměřujeme-li celkový úhrn nákladů na dovoz ruského zemního plynu a jaderného paliva, je zřejmé, že jaderné palivo představuje necelých pět procent importu, zatímco podíl zemního plynu je výrazně vyšší. V případě „jaderného“ scénáře by – vůči nynějším hodnotám – dosahoval podíl dovozu jaderného paliva asi 28 procent. Jak však bylo řečeno na začátku, není tak důležité za kolik se čeho doveze (v rámci celkového importu jsou to částky nepodstatné), ale jaká je míra bezpečnosti.

Patřím mezi ty, kteří dlouhodobě vyjadřují vážné obavy ze sílícího vlivu imperiálního Ruska nejen u nás, ale i v celé Evropě. Právě zemní plyn bývá často prohlašován za Trojského koně ruské politiky. Otázka však zní poněkud jinak: Jak rychle a v jakém rozsahu jsme schopní reagovat na případný akt obchodní války z ruské strany? Jsem přesvědčen, že v případě zemního plynu současná míra flexibility plynárenské soustavy a kapacity podzemních zásobníků zaručují, že omezení jeho dodávek z východu můžeme snadno přestát.

Technický problém

Prakticky se to projevilo již během ostré plynové krize na počátku roku 2009 a od té doby rozvoj soustavy citelně pokročil. Řečeno jinak, míra ohrožení odběratelů zemního plynu v ČR spojená s nestandardním chováním ruského dodavatele trvale klesá. Jak je tomu v případě jaderného paliva?

Starší z obou jaderných elektráren v Dukovanech byla budována podle sovětské dokumentace, je vybavena ruským řídicím systémem a polyká ruské palivo. Novější Temelín je také sovětské konstrukce, ale byl vybaven řídicí technologií od firmy Westinghouse, a proto je schopný polykat jak ruské, tak americké palivo, které mu však příliš nechutná. Plánované rozšíření Temelína by mělo využít všech prvků, které byly s předstihem vybudovány.

Již od počátku se totiž počítalo s cílovým výkonem čtyři tisíce megawattů (MWe). Jenomže tato příprava sedí na ruský projekt. V případě, že vítězem soutěže na výstavbu rozšíření Temelína bude jiná než ruská firma, znamená to ztrátu větší části této předinvestice. I počet potenciálních dodavatelů se zúžil. Německý Siemens, jenž byl vedle francouzské Arevy a amerického Westinghouse jedním z možných favoritů, ohlásil úplný ústup od výstavby jaderných elektráren.

Pokud bude výstavba nových jaderných zdrojů nadále založena na ruských projektech, míra ohrožení poroste

Palivový článek pro jadernou elektrárnu je poměrně složitý výrobek. Míra záměnnosti pro jednotlivé typy reaktorů je velmi malá. Pokud bychom tedy měli Dukovany či Temelín zásobovat palivem od jiného než ruského výrobce, znamenalo by to značný technický problém. Co z toho vyplývá?

Stav nepřátelství

Jaderná energetika, přesněji dovoz paliva, představuje vážnější bezpečnostní problém, než je dovoz zemního plynu. Míra závislosti na dovozu ruského zemního plynu technicky i systémově klesá a v případě výpadku jeho dodávek existují cesty, jak jej spolehlivě překonat. U jaderných elektráren to však neplatí. Pokud bude výstavba nových zdrojů nadále založena na ruských projektech (a ty Škodovka jako jediné ovládá), míra ohrožení poroste.

Rád bych to řekl jasně. Nemyslím si, že by za současných poměrů v Evropě mohly ze strany politiky Ruska nastat nějaké výjimečné excesy. Nemyslím si tudíž, že dovoz ruského jaderného paliva či zemního plynu je dnes nějakým riskantním podnikem ohrožujícím bezprostředně zájmy našeho státu.

Všechny moje rozpaky se týkají stavu, který si jistě nikdo nepřeje, ale který nelze – při pohledu na dějiny – úplně vyloučit. Stavu nepřátelství, který jen v minulém století vyvolal dva velké válečné konflikty. Mluvím o době, která popírá veškeré smlouvy a využívá závislosti jako nástroje k politickému nátlaku. Stručně řečeno, o válečném stavu. A je celkem jedno, jde-li o válku „horkou“ nebo obchodní.

Za této situace se může růst závislosti na ruském jaderném palivu stát kritickým problémem, jenž nás mimořádně oslabí. Dobrý politik si válku nepřeje, ale vždy s ní počítá. Nemělo by se na to zapomínat ani u nás.

Návrh SEK na léta 2011–2060 komentovala většina médií. Dlužno říci, že ne vždy s příznivým ohlasem. Nejvíce asi vadí ono „jádrohujerství“. Nevím však, nakolik to je test veřejného a odborného mínění a nakolik je to míněno vážně. Jisté je, že tato verze není ani zdaleka poslední. Do konce roku, kdy by měla SEK nabýt finální podoby, se jistě mnohé změní. Počkejme si tedy, s čím ministerstvo průmyslu a obchodu do vlády nakonec přijde.