Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Česko v roce 2015 – Západ, Východ nebo Jih?

USA

  9:33
Česká domácí politika je banální, jsme uprostřed Evropy geograficky, ale i politicky. Nejzajímavější otázka je proto zahraničněpolitická. Jedno je jisté už teď: Česko ztratilo v zahraničí v posledním roce kredit, který dosud mělo - alespoň podle Romana Jocha.

Babiš a Zeman si podávají ruce foto:  Michal Šula, MAFRA

Politicky by měl být v Česku rok 2015 klidný; nemá být volebním, a tak by měl být rokem „klidu na práci“. Jak ale věděl už Konrad Adenauer: o tom, jak budeme žít, rozhoduje politika domácí; o tom, zda přežijeme, politika zahraniční. A rok 2015 bude rozhodující pro zahraničněpolitické směřování země.

Rok 2012: volby senátní a krajské. Rok 2013: volby prezidentské a předčasné do Poslanecké sněmovny. Rok 2014: volby do Evropského parlamentu, senátní, komunální a pražské. Rok 2015: žádné volby nejsou plánovány. Rok 2016: volby senátní a krajské. Rok 2017 (nejpozději): volby do Poslanecké sněmovny. Rok 2018 (nejpozději): volby prezidentské a rozhodně volby senátní, komunální a pražské. Rok 2019: volby do Evropského parlamentu...

Jak vidno, letošní rok by mohl obsahovat volební „pauzu“. Mohl, ale nemusí. Formálně politicky asi nejzajímavější otázkou totiž je, zda Andrej Babiš položí vládu a budou předčasné volby do Poslanecké sněmovny. Pro svědčí fakt, že hnutí ANO má zatím vysoké preference, a tudíž by se mu předčasné volby vyplatily. Proti, že pád vlády by do hry vtáhl prezidenta Miloše Zemana, který by mohl jmenovat vládu „Rusnok 2“, a tím zamíchat politickými kartami. Což pochopitelně není v zájmu žádné parlamentní strany.

Domácí banalita

Zda Andrej Babiš tuto vládu položí, je nejzajímavější formálně, neboť věcně se tím nemusí změnit nic - jedním z nejzajímavějších fenoménů české politiky v roce 2014 bylo, že hnutí ANO nezměnilo na české politice téměř nic; největší událostí české politiky byla neudálost.

ANO nepředstavovalo žádnou změnu a Andrej Babiš je výkonem v postu ministra financí téměř neodlišitelný od svých předchůdců občanskodemokratických, sociálnědemokratických či křesťanskodemokratických. Není ani lepší, ani horší.

ANO českou politiku nijak neobohatilo ideově či ideologicky. Ideově-politická témata nastolují jiní, především prezident Miloš Zeman

Pozoruhodné rovněž je, že ANO českou politiku nijak neobohatilo ideově či ideologicky. Ideově-politická témata nastolují jiní, především prezident Miloš Zeman, ale i někteří sociální demokraté.

A do třetice, absencí ANO jsou i jiní výrazní politici. Dokáže někdo jmenovat jiného výrazného politika ANO v České republice (tedy mimo Evropskou komisi) kromě předsedy hnutí? Já nikoli.

Moje první předpověď pro českou politiku v roce 2015 tedy zní: pokud ANO bude pokračovat v dosavadním kurzu, preference mu začnou klesat, nejdřív pozvolna, pak rychleji.

Dalším fenoménem roku bude prezident. Tím nemyslím, že zase něco „řekne“; mnohokrát ještě udělá či vysloví něco nehorázného, v tom se na něj lze spolehnout, a bude často středem pozornosti. Zajímavé bude sledovat, zda na to zareaguje vláda, bude-li ochotná a mít sílu zakročit a „přistřihnout mu křídla“.

Vláda - prostřednictvím parlamentu - má jen jednu účinnou možnost, jak korigovat prezidentovo chování: citelně jeho úřadu přiškrtit přísun financí

Na Zemanova slova, řeči ani názory vliv nemá, a jak víme, žádná domluva na něho nepůsobí. Vláda - prostřednictvím parlamentu - má jen jednu účinnou možnost, jak korigovat prezidentovo chování: citelně jeho úřadu přiškrtit přísun financí ze státního rozpočtu. Bude zajímavé sledovat, zda se tak v roce 2015 stane.

Vše dosud napsané jsou relativně banality. Česká domácí politika je banální. Vždy nějak bude: nebude to tak dobré, jak by mělo být, ale nebude to tak špatné, jak by být mohlo; nějak to přežijeme a překlepeme. Jsme zemí uprostřed Evropy, nejen geograficky, ale i politicky. U nás nebude stejně špatně jako v těch nejhorších evropských zemích ani stejně dobře jako v těch nejlepších. I v tomto roce zůstaneme uprostřed.

Zahraniční dilema

Nejzajímavější otázka pro rok 2015 je jiná. Jak věděl už německý kancléř Konrad Adenauer: o tom, jak budeme žít, rozhoduje politika domácí; o tom, zda vůbec přežijeme, politika zahraniční. A letos se rozhodne o zahraničněpolitickém směřování země: zda na západ, nebo na východ, nebo na jih (k neutralitě rakouského typu).

Největší změny, které se vloni v Česku odehrály, byly právě v politice zahraniční. Lze je shrnout takto: Česká republika ztratila v zahraničí kredit, který dosud měla. Je neskutečné, za jak krátkou dobu se podařilo napáchat tak velké škody a promrhat vše, co se tvořilo a získávalo dlouhá léta. Největší „zásluhu“ na tom mají prezident Zeman a náměstek ministra zahraničí Petr Drulák.

Česká zahraniční politika měla dvě obohacující specifika: nadstandardní vztahy se Státem Izrael a podporu lidských práv ve světě.

Česká zahraniční politika dosud stála na třech pevných základech - dobré a přátelské vztahy se všemi sousedními zeměmi; členství v NATO a transatlantická vazba na USA; členství v Evropské unii a spolupráce se všemi evropskými zeměmi - a měla dvě obohacující specifika - nadstandardní vztahy se Státem Izrael; podporu lidských práv ve světě.

Vyjádření prezidenta Zemana k událostem na Ukrajině, jeho flagrantně proruské postoje, popírání přítomnosti ruských vojáků na území Ukrajiny navzdory všem důkazům, diplomatické faux pas, když se nechal na ostrově Rhodos hostit Vladimirem Jakuninem, vrcholným představitelem současného ruského agresivního režimu, který své mládí v letech 1985 až 1991 strávil jako tajný spolupracovník KGB u tehdejší sovětské mise při OSN v New Yorku, narušují dobré a přátelské vztahy se všemi sousedními zeměmi a vyvolávají pochybnosti o našem členství v NATO a transatlantické vazbě na USA.

Zeman prakticky a Drulák koncepčně hodili podporu lidských práv ve světě přes palubu, a zničili tak jednu z devíz české zahraniční politiky.

Mnohé země v Evropě i ve světě při pohledu na současné české zahraničněpolitické angažmá žasnou a zvedají obočí. Polsko vnímá situaci na východ od svých hranic velice citlivě a je iluzorní si myslet, že Zemanův postoj k Ukrajině nemá na česko-polské vztahy negativní dopad. A Ukrajina, která nás považovala za přátelskou zemi, už nás za ni nepovažuje. Šmahem ztrácíme a zavrhujeme přátele. Zeman prakticky a Drulák koncepčně hodili podporu lidských práv ve světě přes palubu, a zničili tak jednu ze dvou devíz české zahraniční politiky, jež nám přinášela uznání a sympatie milionů svobodymilovných lidí na celém světě. A činila nás zajímavými v pozitivním smyslu. (Kolik takových zajímavostí máme, abychom jimi mohli plýtvat?) A co jsme za to získali? Nic. Velké nic. Jen jsme Česko v zahraničí ztrapnili.

Země, která je k Izraeli přátelštější než evropský průměr a k bratrům Castrům rezervovanější než evropský průměr, je pozoruhodná a zajímavá. Proč se této specifičnosti vzdávat? Proč naši zahraniční politiku glajchšaltovat? Co tím získáme? Jen ztrátu důvěry. Zbývá už jen nadstandardní vztah se Státem Izrael. (V této záležitosti je Zeman solidní a vláda měla naštěstí tolik rozumu, aby se jej nevzdala; ne že by někteří sociální demokraté nechtěli.) Kdybychom přišli i o něj, jsme z mezinárodněpolitického hlediska naprosto nezajímavou a nudnou zemí, o jejíž názor či spojenectví nikdo nebude stát.

Až budou kostky vrženy

V dnešním světě USA mají v zahraniční politice slabého a neúspěšného prezidenta Baracka Obamu. Selhal jeho „reset“ vztahů s Ruskem z roku 2009 i „ofenziva vstřícnosti“ v islámském světě - je v něm nepopulárnější než předchůdce George W. Bush. Světoví státníci považují Obamu za lehkou váhu. Je však nejlepší přítel protiamerických a protizápadních diktátorů v Bílém domě od dob Franklina D. Roosevelta, jehož vláda byla zcela prolezlá komunisty a Stalinovými agenty.

Zrušení embarga je jedna věc, nejspíš rozumná a pozitivní; diplomatické uznání režimu bratří Castrů je však věc naprosto jiná, zcela negativní, neboť bylo jednostranné.

Příkladem je politika vůči Kubě. Zrušení embarga je jedna věc, nejspíš rozumná a pozitivní; diplomatické uznání režimu bratří Castrů je však věc naprosto jiná, zcela negativní, neboť bylo jednostranné. Nic za to nedostal a bratři Castrové nemuseli ustoupit v ničem. Signál byl vyslán: jste-li protizápadní a protiamerický diktátor, neustupujte, vydržte, přežijte deset amerických prezidentů - a ten jedenáctý hodí ručník do ringu a ustoupí vám...

Ruský prezident Vladimir Putin naopak podnikl ofenzivu - vojenskou proti Ukrajině a psychologicko-propagandistickou proti Západu. Nejen u nás, ale i v dalších západních zemích rychle vyrašily proruské weby na radikální levici i na krajní, nacionalistické pravici, papouškující stejnou proruskou propagandu, čímž coby kouzlo nechtěného dokazují, kdo je krmí, a internetové diskuse pod články seriózních a etablovaných webů zaplavují proruští trollové.

Západu se ale občas něco povede - nadmíru úspěšné sankce proti představitelům ruského režimu. Ruskou ekonomiku škrtí a rubl padá stejně jako ceny ropy a plynu. Stejný scénář, který v 80. letech 20. století za Ronalda Reagana přivedl sovětskou ekonomiku ke krachu (a sovětské vládce k vyjednávání z pozice slabosti), tedy ekonomická válka, teď úspěšně funguje proti Rusku. Putin je zahnán do kouta, a má jen dvě možnosti: hodit ručník do ringu, ustoupit a se Západem se smířit, nebo „zvednout sázky“, rozhodnout se pro eskalaci, tedy válečné dobrodružství proti Ukrajině, Moldávii, nebo Pobaltí. Kostky pak budou vrženy...

Na kterou osu?

Každý se bude muset postavit na nějakou stranu. Pak spadnou masky a ukáže se, kdo je kdo. V tomto smyslu bude rok 2015 pro Česko natolik klíčový, pokud jde o jeho zahraničněpolitické směřování i mezinárodní a bezpečnostní ukotvení.

Především by někdo - premiér, ministr zahraničí nebo parlament - měl zkrotit (nejlépe vyhodit) náměstka Druláka.

Jak se Česká republika v roce 2015 rozhodne? Nevím, ale vím, jak by se rozhodnout měla. Především by někdo - premiér, ministr zahraničí nebo parlament - měl zkrotit (nejlépe vyhodit) náměstka Druláka. A opustit fantasmagorie o „ose“ Praha-Vídeň-Lublaň-Záhřeb.

Tato „osa“ - tedy se zemí neutrální, jež není členem NATO, se zemí zanedbatelně malou, jež má neutralistické sklony, a se zemí, jež se stala členem EU nedávno, má totiž stejný smysl jako například osy Praha-Kišiněv-Priština-Istanbul, Praha-Vaduz-San Marino-Andorra či Praha-Nikósie-Tenerife-Reykjavík (v těchto bizarnostech lze pokračovat donekonečna). Tedy žádný.

Při netečnosti prezidenta USA a hyperaktivitě prezidenta ruského by Česko mělo realisticky maximalizovat prostředky a možnosti své bezpečnosti. Nejen navýšit rozpočet na obranu, ale i více spolupracovat se sousedními zeměmi, které mají váhu a mohou či chtějí být spojenci. To v praxi znamená ještě více ekonomicky spolupracovat s Německem a vojensky, bezpečnostně a zahraničněpoliticky s Polskem. To by Česká republika v roce 2015 udělat měla. Udělá to?

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!