Po sečtení volebních výsledků máme alespoň v něčem jasno. Česká pravice byla podle očekávání poražena, přestože předseda TOP 09 hodnotí volební výsledek strany jako velmi dobrý. Je to jako v té Suchého písni, že „boty, který tlačej, jsou lepší než napínáček v chodidle“: 11,99 procenta hlasů a 26 mandátů pro TOP 09 a Starosty je relativně dobrý výsledek v porovnání se 7,72 procenty a 16 mandáty ODS. Se suma sumárum 42 mandáty toho ale pravice v příští Poslanecké sněmovně mnoho nenadělá, a obzvlášť pak ne, dokud bude mít levice převahu v Senátu, čili přinejmenším do října 2014.
Bez vlivné pravice stejně jako bez vlivné levice celý politický systém začal neodvratně degenerovat, ba se rozpadatPřitom kdo ví, co bude s ODS. Ještě zhruba před rokem vydávali „ódéesku“ někteří její představitelé za pravicovou stranu, jež obstála v řadě volebních i jiných bitev a v českém prostředí je pevně zakořeněna. O „topce“ a Starostech pak titíž mudrlanti tvrdili, že je účelovým projektem jistého Miroslava Kalouska, dost možná jen na to jedno použití ve volbách 2010. Pýcha někdy opravdu předchází pád! ODS by ale měla se sebou rychle něco podniknout, poněvadž bojuje doslova o život. Pokud se ze země nezvedne alespoň na kolena, odvrátí se od ní zbytky místních establishmentů. Lékaři, právníci, známí akademici či sportovci, kteří se za rok už nenechají přesvědčit, aby za občanské demokraty kandidovali do městských a obecních zastupitelstev. Ztrátou zázemí na radnicích by zůstalo torzo ODS viset ve vzduchoprázdnu, a to by mohla být její konečná.
Bez vlivné pravice (a tuto roli by spíše konzervativní „topka“ sama nezvládla!) stejně jako bez vlivné levice celý politický systém začal neodvratně degenerovat, ba rozpadat se.
Udělejme nyní „vlevo v bok“. Také levice utrpěla ve volbách faktickou porážku, byť ČSSD volební klání vyhrála. Její výsledek 20,45 procenta hlasů je ovšem ubohý, od roku 1996 (tehdy šla do voleb poprvé v čele s Milošem Zemanem) nejhorší. V Poslanecké sněmovně bude mít 50 poslanců, čili o šest méně než po volbách 2010. Od té doby ztratila ČSSD dalších 138 438 voličů. Co do voličské přízně se velká strana ve volbách před třemi lety propadla v čele s Jiřím Paroubkem na úroveň strany prostřední velikosti, když obdržela jen 22,08 procenta hlasů. Za Bohuslava Sobotky, jak je vidět, v tomto smrtonosně sestupném trendu pokračuje. Jestliže bude sociální demokracie i do budoucna svým potenciálním příznivcům toliko slibovat, že dá zemi do pořádku, ale po volbách na to opět nebude dost silná, pak skončí ne na 20, nýbrž třeba jen na 15 procentech a levicovou vizi převezme někdo jiný.
Například komunisté, kteří tak, jak plyne čas od „sametového listopadu“, se stávají postupně „salonfähig“. KSČM obdržela 14,9 procenta hlasů, což je nejvíce od Grebeníčkových 18,5 v roce 2002. Od posledních voleb (2010) si komunisté polepšili o 3,6 procenta hlasů a o 7 mandátů. Nicméně jejich 33 hlasů ve sněmovně a 50 sociálních demokratů je o 18 hlasů méně, než kolik by vyžadovala „oranžovo-rudá“ nejtěsnější většina v dolní komoře parlamentu. Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury má k dispozici jen 14 mandátů a Strana práv občanů – zemanovci obdržela jen 1,51 procenta hlasů a skončila v mimoparlamentním propadlišti, čili ČSSD a komunisté nemají ve sněmovně na levici nikoho, kdo by se k nim mohl přidat. Z uskutečňování nějakého stroze levicového vládního programu tedy opět sejde.Z uskutečňování nějakého stroze levicového vládního programu tedy opět sejde
Jediná realistická varianta?
Jediná vládní kombinace, která se měřeno ziskem mandátů jeví jako realistická, by se na z gruntu levicovém programu určitě neshodla. Pochopitelně, že máme na mysli trojlístek ČSSD, ANO 2011 a KDU-ČSL. Řečí mandátů je to 50 + 47 + 14 = 111 hlasů, čili zřetelná většina. Klíč k brance, za níž se vine cestička k tomuto vládnímu trojspolku, fakticky drží Andrej Babiš. Ještě poměrně nedávno účast ANO ve vládě odmítal, i když byl ochotný ujmout se za určitých okolností ministerstva financí. To je mimochodem resort, který si o manažerský přístup vlastní Andreji Babišovi, koleduje. Pravda, i ministra financí obklopují náměstci, a ti bývali až dosud „vyslanci“ koaličních stran.
Zákon o úřednících, případně o státní službě, pro nějž plédují ČSSD, lidovci i ANO, by tuto praxi mohl změnit – výkon státní správy výrazně zprofesionalizovat a učinit ji efektivní a hospodárnou, což je mimochodem další Babišův hit. Jenomže jak sociální demokracie, tak lidovci, když jim volební výsledky daly tu možnost, svými lidmi posty na ministerstvech i v jiných údech státní správy pilně obsazovali.
Je to vlastně jedna z horších tradicí první republiky, jež bývala „státem stran“, a ty si v něm šafářovaly podle svých potřeb. Třeba by se ale státního zaopatření pro své vyvolené vzdala tentokrát jak ČSSD, tak KDU-ČSL. Sociální demokracie by ráda sestavila vládu, leč při „utrpěném vítězství“ bude muset mnohé se svých představ opustit; kompromisy bude muset činit také KDU-ČSL. O jejích minulých předsedech se tvrdilo, že se „bratrsky“ musejí „postarat“ asi o 350 potřebných straníků. Jenomže v květnu 2010 vypadla strana ze sněmovny, její státem „zaopatřovaní“ členové byli téměř odevšad vypuzeni a v Pavlu Bělobrádkovi má KDU-ČSL do té míry moderního předsedu, v jehož případě si lze představit, že na „zaopatřovací tradici“ prostě nenaváže.Vláda při žádosti o vyslovení důvěry nemusí ve sněmovně předložit ani programové prohlášení, byť je to u nás zvykem
Spolupráce ČSSD – ANO – KDU-ČSL by přitom nemusela mít nutně podobu koalice. Na druhé straně by to však jen stěží mohla být menšinová vláda ČSSD (50 mandátů), podporovaná z opozice a ad hoc hnutím ANO a křesťanskými demokraty, čili 61 poslanci. Ti by měli díky své početní převaze sociálnědemokratického premiéra permanentně „na lopatě“. Pokud by sociální demokracie nevyhověla jejich požadavkům (a velkopodnikatel Andrej Babiš, i když to rezolutně odmítá, může požadovat i takové legislativní změny, které by v posledku vyhovovaly i jemu samotnému!), šup s takovým premiérem do pece!
Když už menšinová vláda, pak ČSSD a hnutí ANO 2011, z opozice podporovaná nejslabšími z trojlístku, čili lidovci. O takové variantě se ale Andrej Babiš prozatím nezmínil. Do vlády se mu stále příliš nechce, a kdyby už se ANO muselo angažovat, pak prý tím způsobem, že by menšinový kabinet ČSSD tolerovalo. Tolerování může ovšem znamenat ledacos. To, že by ANO umožnilo vládě získat důvěru Poslanecké sněmovny a pak vládu víceméně „drželo“, anebo že by babišovci mohli ČSSD a případně lidovce na pokračování tlačit ke zdi, ba vydírat rozmanitými požadavky. Menšinová, hnutím ANO jen tolerovaná vláda by toho v Poslanecké sněmovně každopádně mnoho neprosadila, takže bychom místo směřování kupředu přešlapovali na místě.
Relativně nejspolehlivější variantou by byla regulérní vládní trojkoalice ČSSD – ANO – KDU-ČSL, jež by se domluvila na elementárním společném programu, a zejména na vzájemné loajalitě. Ta se u nás v minulosti stvrzovala koaličními dohodami, ale stejně šlo jen o nevymahatelné politické deklarace. Koaliční dohody tedy netřeba. Ostatně vláda při žádosti o vyslovení důvěry nemusí ve sněmovně předložit ani programové prohlášení, byť je to u nás zvykem.Relativně nejspolehlivější variantou by byla regulérní vládní trojkoalice ČSSD – ANO – KDU-ČSL
Bez dalších debat je každopádně jasné jedno: Babišovo ANO 2011 získalo 18,65 procenta hlasů a 47 mandátů, a skončilo za ČSSD těsně druhé se ztrátou pouhých 1,8 procenta a tří poslaneckých míst. Řečeno ještě jinak: ČSSD volilo 1 016 829 voličů a ANO 927 240, tedy toliko o 89 589 méně. Je obtížně představitelné, že zatímco sociální demokracie se k účasti na vládní moci, a tedy na správě státu hlásí, hnutí pana Babiše s nepatrně nižším volebním výsledkem by tuto spoluodpovědnost odmítlo. Se skóre, jehož ANO docílilo, se nedá sedět v opozičních lavicích a jenom sem tam si přihřát svoji polívčičku! Andrej Babiš sice po vyhlášení výsledků voleb přiznal, že s takovým úspěchem ANO nepočítalo, ale s tímto pro babišovce příjemným pocitem se pojí i méně příjemná povinnost zadat si při správě státu, takříkajíc namočit se.
Snad to neskončí jako s Věcmi veřejnými
Jakou vládu budeme mít, však asi hned tak nezvíme. Všechno má totiž svůj čas a řád a události v ČSSD se navíc staly turbulentními. Výzva jejího předsednictva Sobotkovi, aby odstoupil, dost možná v sobotu večer konzultována pány Haškem a Tejcem v Lánech, a Sobotkovo vyřazení z vyjednávacího týmu ČSSD příští kroky sociální demokracie velmi problematizuje. Leč pokračujme v Lánech.
Prezident republiky v nedělních Otázkách Václava Moravce oznámil, že na 25. listopad svolává zasedání Poslanecké sněmovny. Zasedání je stálé a trvá čtyři roky anebo do předčasného rozpuštění sněmovny. Musí být svoláno nejdéle 30. den po volbách, čili prezident využil maximální, Ústavou dané lhůty. To je rozumný krok! Do té doby se ustaví poslanecké kluby a ty se začnou domlouvat o kandidátovi na funkci předsedy, na počtu a jménech místopředsedů nové Poslanecké sněmovny a na tom, jaké výbory si zřídí. Teprve je-li svoláno zasedání sněmovny, mohou být poslanci obesláni k její ustavující schůzi, což jsou dva různé právní instituty.Miloš Zeman nepochybně zahájí vlastní sondáže, než někoho neformálně pověří jednáním o podobě příští vlády
Na ustavující schůzi si sněmovna musí zvolit předsedu, místopředsedy a další funkcionáře. Teprve pak může totiž začít normálně pracovat a prezident jmenovat premiéra a na jeho návrh vládu, s níž opět do 30 dnů předstoupí premiér před poslance se žádostí o vyslovení důvěry. Provizorní řešení nejsou žádoucí. Po volbách 2006 se sněmovna ustavovala dva měsíce a jako kompromis si nakonec za „přechodného“ předsedu vybrala Miloslava Vlčka (ČSSD), který jím pak byl téměř celé čtyři roky.
Tento výlet do nedaleké budoucnosti jsme učinili z toho důvodu, aby bylo zřejmé, že prvními povolebními jednáními byla zahájena přípravná fáze přetavování výsledků voleb do podoby budoucí vlády. Politické strany s výjimkou KSČM by prý uvítaly, pokud by se v této fázi mohly domlouvat jen samy mezi sebou a až s hotovým návrhem předstoupit před prezidenta. KSČM naopak navrhla, aby byl prezident mediátorem rozhovorů mezi parlamentními stranami.
Ať tak či onak, Miloš Zeman, jak ho známe, nepochybně zahájí co nevidět vlastní sondáže, než někoho neformálně pověří jednáním o podobě příští vlády. Dělali to stejně prezidenti Havel i Klaus a jde o ústavně nezávazný krok. Samotné jmenování premiéra už totiž nelze vzít zpět. Na tato neoficiální sondážní jednání je do 26. listopadu, kdy se nejspíše sněmovna ustaví a začne fungovat, skoro měsíc času. Přesto prezident míní, že příští vládu budeme mít do dvou až tří měsíců, ale to, že vládu s jasnou většinou je třeba vytvořit a že to považuje za svou spoluodpovědnost, je pozitivní sdělení.
S uveřejněním výsledků voleb totiž hned zazněly pesimistické hlasy, že každá příští vláda bude nestabilní a že v dohlednu, prý možná už na jaře, půjdeme k dalším předčasným volbám. Za dva roky, jak to odhaduje předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg, to vyloučeno není, poněvadž na protest proti „zavedeným“ stranám vyslali občané do sněmovny ANO 2011 a Okamurův Úsvit, hnutí každé trochu jiné, ale jedno jako druhé dynamické a zároveň tajemné v tom, zda naši politickou scénu obohatí o nový fenomén, anebo ji postupně obrátí vzhůru nohama.
Ústava, poslanecký slib a volný mandát, jenž nepřipouští úkolování poslance kýmkoli, mohou však Tomiu Okamurovi stejně jako Andreji Babišovi natropit problémy, na které bude i jejich autorita krátká. Třeba to ale tentokrát neskončí jako s Věcmi veřejnými.
Autor je komentátorem Českého rozhlasu.