Lidovky.cz

Česko má vůči NATO stále co dohánět

  12:55
Po 20 letech v NATO – od 12. března 1999 – je Česká republika spolehlivým spojencem. Stále se však učíme. K nejúspěšnější alianci v dějinách, jež zaručuje bezpečnost, prosperitu a příslušnost k Západu, se nemůžeme chovat jako ke „zlé maceše“. Není totiž ona a my, s jejími ostatními členy ji tvoříme.

Voják v Afghánistánu. foto: Lubomír Světnička, natoaktual.cz

Možná že jediným hodnotitelem uplynulých 20 let členství České republiky v NATO by měl být zesnulý prezident Václav Havel. Byl to totiž on, kdo bezprostředně po pádu komunismu, kdy vznikající demokratickou republiku ještě neopustila bezbřehá a zaslepující euforie z listopadu 1989 i ze zvolení nového parlamentu a prezidenta, nahlížel za roh, aby následně přivedl Česko do Severoatlantické aliance.

„Varšavská smlouva ještě existovala, alespoň na papíře, sovětská vojska ještě okupovala svá kasárna v ČSFR, ale prezident se svým periskopem už díval nad hladinu každodennosti, do nějaké kdovíjak vzdálené budoucnosti,“ vzpomíná na Havla první český vyslanec při NATO Karel Kovanda. Havel už v březnu 1991 letěl do Bruselu pozdravit vrcholné představitele Aliance v čele s jejím tehdejším generálním tajemníkem Manfredem Wörnerem. Jako první státník nové demokratické Evropy.

Václav Havel už v březnu 1991 letěl do Bruselu pozdravit vrcholné představitele Aliance v čele s jejím tehdejším generálním tajemníkem Manfredem Wörnerem. Jako první státník nové demokratické Evropy.

Podle Kovandy připomněl členům Aliance, jak bolševik učil na NATO nahlížet – jako na „baštu imperialismu a vtělení samotného ďábla“. Když pak v lednu 1998, rok před vstupem ČR do NATO, přicházely českým představitelům z našeho velvyslanectví v Moskvě znepokojivé zprávy o tehdejší nové ruské koncepci národní bezpečnosti, plně se ukázala prozíravost původní vize a snah získat záruky bezpečnosti u bývalých „nepřátel“.

Ruská koncepce byla mrazivě výmluvná: význam vojenských silových faktorů v mezinárodních vztazích se nesnižuje; další rozšíření NATO na východ je pro Rusko nepřijatelné, protože ohrožuje národní bezpečnost; Rusko má předpoklady potvrdit a posílit své pozice velmoci a eviduje ohrožení národní bezpečnosti v mezinárodní oblasti snahami jiných států zabránit posílení Ruska jako jednoho z vlivných center formujícího se multipolárního světa, včetně pokusů o narušení územní celistvosti.

Přínosy převyšují

Havlova původní vize, i mnoha dalších, postupného přerodu Aliance a jejího rozšíření se stala skutečností. „Zkušenosti z uplynulých 20 let mě vedou k přesvědčení, že rozhodnutí o směřování ČR do evropských a euroatlantických demokratických struktur bylo jednoznačně správné, bez životaschopné alternativy,“ konstatuje generál Petr Pavel, který tři roky jako první zástupce nových členských zemí řídil vrcholný vojenský orgán NATO.

Přínosy našeho členství ve společenství demokratických zemí, možnost sdílet jejich zkušenosti a technologie, přístup na trhy a sdílení nákladů nejen na společnou obranu výrazně převyšují naše vstupy a případná negativa

S tím, co NATO a Evropská unie představují, co nám dávají a co jim dáváme my, sice nemusejí být všichni stoprocentně spokojení, ale každý soudný člověk by podle Pavla měl uznat, že uplynulých 20 let členství v NATO a 15 let v EU bylo pro ČR obdobím stability, bezpečnosti a růstu ekonomiky i životní úrovně. „Přínosy našeho členství ve společenství demokratických zemí, možnost sdílet jejich zkušenosti a technologie, přístup na trhy a sdílení nákladů nejen na společnou obranu výrazně převyšují naše vstupy a případná negativa,“ řekl Pavel.

Český velvyslanec při NATO Jiří Šedivý pak členství v NATO považuje za imperativ naší příslušnosti k Západu. „Aliance a EU jsou dva institucionální pilíře, jež nesou a chrání naši civilizaci,“ prohlásil. Z hlediska našeho působení v Alianci je podle něho důležitá především politická kontinuita.

A připomíná, že všechny vlády, ať byly politicky složené jakkoli, držely a drží zakotvení v NATO jako základní podmínku obrany a bezpečnosti naší země. A dodal: „Od tohoto politického momentu je odvozeno naše postavení v NATO, neříkal bych síla. Jsme standardní spojenec, spolehlivý a předvídatelný. A to není málo.“

Širší kontext

Jeho jmenovec a bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý považuje vstup ČR do NATO za zlom, završení snahy začlenit zemi do společenství suverénních států, které garantuje dosud nebývalou bezpečnost. To podle něho přineslo Česku nejen právo, ale i povinnost nést odpovědnost za vlastní rozhodnutí – po mnoha letech komunistické totality, zkušenosti roku 1968 a následného „dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR“.

Do NATO před 20 lety vstoupila nejen česká armáda, ale i Česká republika. Členství v Alianci proto musí být podle něho chápáno komplexně a v mnohem širším kontextu.

„Je to poprvé, kdy se můžeme spolehnout na své spojence. Samozřejmě že to není zadarmo. Tak jako my spoléháme na spojence, oni spoléhají na nás. Vstup do Aliance znamená nejen upevňovat svou bezpečnost, ale i našich partnerů,“ konstatoval Šedivý. A upozornil, že do NATO před 20 lety vstoupila nejen česká armáda, ale i Česká republika. Členství v Alianci proto musí být podle něho chápáno komplexně a v mnohem širším kontextu.

Šedivý vzpomněl na událost z roku 1997, tedy před vstupem ČR do NATO, kdy navštívil český generální štáb tehdejší vrchní velitel sil Aliance – americký generál George Joulwan. A v diskusi položil otázku: Co si myslíte, že přinese České republice vstup do NATO?

„Každý vymyslel odpověď na téma bezpečnosti. Joulwan za nás odpověděl – prosperitu! Stanete se členy prostoru stability, což přivede investory, které vaše transformující se společnost potřebuje. To platí i dnes. Nemůžeme narušit své vazby v NATO nebo oslabit své postavení v něm,“ uvedl Šedivý.

Nové zkušenosti

Podle bezpečnostního poradce a novináře Františka Šulce je členství ČR v Alianci jedním z našich nejdůležitějších kroků po roce 1989 a podobně jako členství v EU má mnoho pozitiv. Zároveň prý ale nelze opomenout náš poněkud „macešský“ postoj. Především má ČR díky NATO nejlepší bezpečnostní ukotvení, respektive garance v historii. „Je klíčové, aby se do budoucna udržela ochota a hlavně důvěra spojenců, že v případě potřeby budou mít vůli a schopnosti přijít na pomoc. Bez důvěry se začne Aliance drolit,“ řekl Šulc.

Česká armáda získala díky členství v NATO nové zkušenosti nejen v zahraničních operacích, ale i v mezinárodních štábech či plánovacích skupinách. Můžeme spolurozhodovat o věcech, o kterých bychom kvůli váze země nemohli.

Česká armáda získala díky členství v NATO nové zkušenosti nejen v zahraničních operacích, ale i v mezinárodních štábech či plánovacích skupinách. „Můžeme spolurozhodovat o věcech, o kterých bychom kvůli váze země nemohli,“ podotkl Šulc. Upozornil však, že největší úsilí ČR vyvinula před vstupem do NATO, tedy před rokem 1999. V následujících letech úsilí sláblo. Podle něj to ukazují i výdaje na obranu, které v roce 2017 dosahovaly 90 procent roku 2005 (navíc nikoli ve stálých cenách).

Připomněl, že závazek dávat 1,4 procenta HDP na obranu byl z roku 2020 posunut o rok a je otázka, zda je reálné, zejména pokud by se zhoršila příjmová stránka rozpočtu, že ČR dosáhne výdajů dvou procent HDP v letech 2024 až 2025. To podle něho dokazuje, že se k oblasti bezpečnosti a obrany chováme hůř než k jiným a že v dilematu „zbraně versus máslo“ má jednoznačně navrch „máslo“. Odkládání modernizace armády, kdy nebyla využita léta hospodářského růstu, podle Šulce povede k období nejistoty a vytváření „investičního hrbu“.

A dodal: „Není to vina jen politiků, kteří se s oblibou viní ze všeho.“ Navíc varoval, že účast v zahraničních operacích, dlouhou dobu považovaná za nám vyhovující symbolický příspěvek, nemusí stačit, protože se v uplynulých letech pozornost opět přenesla na obranu teritoria, v čemž máme nedostatky – od malého počtu záloh přes infrastrukturu až po plánování obrany teritoria. „Je to důsledek bezuzdného užívání si bezpečnostních záruk NATO. Je důležité, aby se to změnilo a příštích 20 let bylo věnováno nápravě,“ konstatoval Šulc.

Vnitropolitická kondice

Podle bezpečnostního experta a sociologa Ivana Gabala bylo uplynulých 20 let obdobím, kdy jsme se stále učili a dozvídali o sobě nové věci: „Byli jsme především potřební nového bezpečí a západní geopolitické identity, teprve po vstupu jsme zjistili, jak velká je s tím spjata odpovědnost a nakolik je NATO zátěžové a zároveň zcela závislé na iniciativě svých členů.“ Se zpožděním jsme podle něho zjistili, že v Severoatlantické smlouvě je před článkem 5 článek 3, který říká, že musíme především budovat vlastní obranu a kapacity.

Nervózně zjišťujeme, nakolik kolektivní obrana také závisí na naší vnitropolitické kondici, a že transatlantická solidarita, především USA, nemusí být natolik neotřesitelná jako při našem vstupu

Se zpožděním také zjišťujeme, že pomoc druhých je odvozena od naší síly a schopnosti ji použít. „Možná by nám po Mnichovu Spojenci pomohli, kdybychom začali bojovat sami. Toto zjištění, které zpochybňuje výmluvy na ,mnichovskou zradu‘, spíše,mnichovskou lež‘, jasně říká, co všechno musíme od armády chtít,“ míní Gabal.

A dodává, že nervózně zjišťujeme, nakolik kolektivní obrana také závisí na naší vnitropolitické kondici, a že transatlantická solidarita, především USA, nemusí být natolik neotřesitelná jako při našem vstupu. „I Evropa si musí umět sama pomoci, zejména v konfliktech nižší intenzity okolo Evropy,“ tvrdí Gabal. Připomíná však, že když po našich dálnicích projíždí americký konvoj, umíme dát masivně najevo, že Američany nejen potřebujeme pro svou bezpečnost, ale vážíme si jich i jejich bojových schopností a síly.

„I my už máme své padlé. Při pohledu na zástupy lemující cestu z Letiště Václava Havla, kudy kolona vezla jejich ostatky, jsem si uvědomil, že velká část veřejnosti ví, že musíme za svými vojáky stát. Podporujme naše vojáky i spojence!“ vyzývá Gabal a sám už víc než deset let vozí na svém autě americkou stužku „Support Our Troops“. A čeká, zda takových lidí bude víc a najde-li se ministr obrany, který by jich dal v české verzi několik tisíc vyrobit, protože česká armáda je nejviditelnějším odrazem našeho členství v Severoatlantické alianci.

NATO.

Profesionální růst

Podle generála Pavla máme vůči NATO stále co dohánět – především pokud jde o tempo a rozsah modernizace armády a naplňování závazků, zejména výdajů na obranu. „Abychom byli odpovědným a věrohodným partnerem v celém spektru kritérií,“ konstatoval Pavel. Česká armáda podle jeho slov v uplynulých dvaceti letech zažila intenzivní profesionální růst díky zapojení do alianční struktury velení, vzdělávacích programů, společných cvičení a především do operací.

Česká armáda v v uplynulých dvaceti letech zažila intenzivní profesionální růst díky zapojení do alianční struktury velení, vzdělávacích programů, společných cvičení a především do operací

„Personál a velká část techniky jsou plně interoperabilní s našimi partnery, výkon našich vojáků na velitelstvích, při cvičeních a misích je srovnatelný s armádami, ke kterým jsme před 20 lety vzhlíželi jako ke svým vzorům,“ tvrdí Pavel. Zároveň ale vyzývá, aby naše země v kontextu vývoje v Evropě a ve světě využila všech letošních významných výročí k upřímné a realistické sebereflexi a aby na základě jasných a srozumitelných argumentů „nedávala prostor zpochybňování své základní zahraničněpolitické orientace“.

NATO.

Cesta do NATO

19. – 21. listopadu 1990

Zástupci NATO a Varšavské smlouvy podepisují v Paříži smlouvu o konvenčních ozbrojených silách v Evropě.

  • 28. listopadu

Severoatlantické shromáždění v Londýně uděluje ČSFR status přidruženého delegáta.

25. února 1991

Je rozpuštěna Varšavská smlouva.

  • 21. března

Prezident Václav Havel navštěvuje sídlo NATO.

  • 7. listopadu

Na zasedání rady NATO v Římě je vytvořena Rada pro spolupráci (NACC) umožňující širší dialog se střední a východní Evropou.

1. ledna 1993

ČR je přijata do NACC.

10. – 11. ledna 1994

Na vrcholné schůzce NATO v Bruselu je schválen projekt Partnerství pro mír (PPM).

  • 10. března

Premiér Václav Klaus podepisuje v Bruselu dokument o připojení Česka k PPM.

  • 12. – 16. září

V Polsku probíhá společné cvičení NATO s armádami v PPM „Most spolupráce 94“.

  • 4. listopadu

Česko uzavírá individuální program projektu PPM.

28. září 1995

Generální tajemník NATO Willy Claes zahajuje proces rozšiřování Aliance.

  • 6. prosince

NATO adresuje Česku pozvání k účasti v mnohonárodních jednotkách IFOR v Bosně a Hercegovině.

  • 11. března 1996

Rusko akceptuje přijetí středoevropských zemí, pokud do nich Aliance nerozšíří své vojenské struktury.

  • 22. června

Havel vyzývá ke stanovení sfér vlivu mezi rozšířeným NATO a Ruskem.

  • 10. prosince

NATO oznamuje, že na území nových členů neumístí jaderné zbraně.

1. dubna 1997

Referendum o vstupu je podle Havla nesmysl. Jde o smlouvu mezi státy, a proto není nutné.

  • 17. dubna

Ruský premiér Viktor Černomyrdin prohlašuje, že Rusko v případě vstupu ČR do NATO neplánuje žádnou odvetu.

  • 2. května

Premiér Václav Klaus říká, že Česko přijme členství v plném rozsahu a nebude klást žádné požadavky.

  • 12. června

Prezident USA Bill Clinton se vyslovuje pro rozšíření v první vlně o Česko, Maďarsko a Polsko.

  • 8. července

NATO na madridském summitu rozhoduje, že těmto třem zemím členství nabídne.

  • 23. září

Česko zahajuje vstupní rozhovory – uzavírá je 10. listopadu.

  • 16. prosince

Členské státy podepisují protokoly o vstupu.

21. ledna 1998

Česká vláda souhlasí s připojením k Washingtonské smlouvě.

  • 31. března

Otevření české mise při NATO.

  • 15. dubna

Poslanecká sněmovna přistoupení schvaluje, Senát ji následuje 30. dubna.

  • 24. června

Vláda kývla na spolupráci mezi tajnými službami.

29. ledna 1999

Česko je oficiálně pozváno ke vstupu do Aliance.

  • 26. února

Prezident Havel podepisuje listiny o přistoupení.

12. března

ČR se oficiálně stává členem Severoatlantické aliance.

V americkém Independence předali ministři zahraničí České republiky, Maďarska a Polska své americké kolegyni Madeleine Albrightové ratifikační listiny, a jejich země se tak staly členy NATO.

Šlo o první země bývalého východního bloku, které se k Alianci připojily.

Proti hybridním hrozbám bude třeba stále sofistikovanějších technologií

Aliance musí v budoucnu dál stát na svých základních principech. Zajistit ochranu obyvatel a území členských zemí v rámci kolektivní obrany a vzájemné solidarity. Bude k tomu ale potřebovat stále sofistikovanější technologie, a především armády schopné boje s vysokou intenzitou a velmi rychlou reakcí, říká v rozhovoru pro Lidové noviny ministr obrany Lubomír Metnar.

ČESKÁ POZICE: Jsme po 20 letech dobrým spojencem?

METNAR: Rozhodně ano. Jsme viditelným a respektovaným partnerem. Postavení České republiky dokládá i jmenování našich zástupců do nejvyšších postů ve velitelských strukturách a dalších vrcholných orgánech, včetně předsedy vojenského výboru NATO. Čeští vojáci mají u spojenců vysoké renomé. Vždy patřili a patří k těm nejlepším. To prokazují nejen při společných cvičeních, ale také během nasazení v zahraničních operacích.

Dnes se hrdě účastníme například mise eFP (takzvané alianční předsunuté přítomnosti, enhanced Forward Presence – pozn. red.) v Pobaltí, která je důležitou zprávou potenciálnímu nepříteli, že jako členové NATO jsme jednotní. Jsme aktivní v koaličních silách v Afghánistánu, Iráku, poskytujeme ochranu vzdušného prostoru spojencům, kteří to potřebují, přispíváme do operací krizového řízení, poskytujeme jednotky do pohotovostních sil rychlé reakce NATO.

ČESKÁ POZICE: Zdá se, že obrana a bezpečnost obecně se stávají po letech nezájmu znovu důležitým společenským tématem...

METNAR: Žijeme v době, kdy se dramaticky změnilo bezpečnostní prostředí a objevily se nové nebo zesílily dříve přehlížené hrozby. Například mezinárodní terorismus nebo hybridní hrozby v kybernetickém prostředí, které před deseti či dvaceti lety nehrály takovou roli. Je tedy přirozené, že v celé společnosti roste zájem o bezpečnost a obranu.

Nebýt členy Aliance, nemuseli bychom být schopni zajistit obranu České republiky ze všech směrů jen vlastními silami. Museli bychom mít mnohem širší záběr a stálo by nás to daleko víc peněz než dvě procenta HDP, což je obranný rozpočet, kterého dle našich závazků dosáhneme v roce 2024.

ČESKÁ POZICE: Se spojenci se setkáváte na uzavřených jednáních. Vidíte rozdělení na „velké“ a „malé“ členy – „staré“ a „nové“?

METNAR: Žádné dělení členských států podle významu či váhy nevnímám. V postu ministra obrany mám za sebou dvě společná zasedání s kolegy v Bruselu a ve všech blocích mají všichni rovnocenný prostor. NATO je organizace, kde mají všichni stejný hlas, všichni jsou ostatními partnery respektováni rovnocenným způsobem. Není ani důvod, aby tomu bylo jinak. Důkazem je, že jsme vždy měli a máme české zástupce ve všech politických a vojenských strukturách NATO. A dokážeme obsazovat i ty nejvyšší posty.

ČESKÁ POZICE: Co se očekávalo od našeho vstupu do NATO?

METNAR: NATO pro mě vždy představovalo především organizaci zajišťující obranu a bezpečnost členských zemí. Náš vstup jsem v roce 1999 jednoznačně vnímal jako krok správným směrem, a na tom se nic nezměnilo ani po 20 letech. Členstvím v NATO Česká republika definitivně zakotvila mezi demokratickými zeměmi a ukázala svou prozápadní orientaci. Vstup do Severoatlantické aliance byl předpokladem pro další rozvoj naší armády a získávání nových zkušeností.

ČESKÁ POZICE: Naplnila se tato očekávání, nebo je dnešní realita jiná?

METNAR: Naše aktivní členství v NATO přináší výsledky. Česká republika dnes patří k nejbezpečnějším zemím na světě. Díky mnoha společným mezinárodním cvičením a působení v misích máme perfektně vycvičené vojáky, kteří jsou schopni efektivně spolupracovat s našimi spojenci. Zkušenosti získané v průběhu našeho členství v Alianci pomohly armádě a jejím vojákům dospět.

Nejen jako ministr obrany České republiky, ale především jako občan této země jsem hrdý, že jsme jejím respektovaným a zodpovědným členem. Pravdou je ale i to, že v oblasti obranného rozpočtu nebo budování schopností stále doháníme dluhy z minulosti. Proto pracujeme aktivně a soustavně na řadě strategických vyzbrojovacích projektů, jejichž dokončení pomůže další modernizaci armády.

ČESKÁ POZICE: Aliance se od našeho vstupu zásadně změnila, nebo se spíše přizpůsobovala okolnímu světu. Vidíte s odstupem času nějaké chyby, kterých se při tom dopustila?

METNAR: Jak se říká, kdo nic nedělá, nic nezkazí. Za těch 20 let našeho členství nepochybně nastaly momenty, kdy se mohlo NATO zachovat jinak. Nemyslím si ale, že by mi příslušelo tyto věci konkrétně hodnotit. Přece jen jsem ministrem obrany méně než rok, proto je těžké soudit věci minulé. Má aktuální zkušenost je, že se všichni snaží dělat maximum pro úspěch kolektivní obrany a záruky bezpečnosti pro členy Aliance.

ČESKÁ POZICE: Afghánistán je jedním z příkladů operace „out-of-area“ Aliance.

METNAR: U mise Resolute Support v Afghánistánu je důležité, že vznikla na základě širokého mezinárodního konsenzu, který potvrdila v roce 2014 Rada bezpečnosti OSN. Působí tam v současnosti s výjimkou Francie a Kanady nejen všechny země NATO, ale také více než deset nealiančních partnerských zemí. Působení v Afghánistánu je navíc právně podloženo souhlasem Afghánistánu a dohodou mezi NATO a Afghánistánem o právním postavení sil NATO v Afghánistánu ratifikovanou afghánským parlamentem. Vše se tedy řídí podle zásad mezinárodního práva.

ČESKÁ POZICE: Jsou podobné operace mimo dřívější tradiční oblast působnosti minulostí, nebo platí a vždy bude platit, že naše „teritoriální“ obrana začíná daleko před našimi hranicemi?

METNAR: Vždy bude záležet na konkrétní bezpečnostní situaci a názoru mezinárodního společenství. Pokud to povede k předcházení hrozeb a jejich zastavení už v zárodku, pak skutečně naše obrana začíná daleko za hranicemi. Vezměte si zmíněný Afghánistán. Ozbrojené síly z něj bude možné stáhnout, až bude jisté, že se znovu nestane základnou mezinárodního terorismu a že bude dosaženo mírové dohody mezi tamní vládou a Tálibánem.

ČESKÁ POZICE: Bude muset NATO dál dokazovat důvody své existence?

METNAR: Myslím si, že NATO svými činy jednoznačně a každodenně dokazuje opodstatněnost své existence. I tak ale nesmíme přestat občanům připomínat a vysvětlovat výhody a záruky, které Aliance a členství v ní skýtají.

ČESKÁ POZICE: Jakou roli či role by měla Severoatlantická aliance v příštím desetiletí hrát?

METNAR: Je třeba nadále posilovat bezpečnost a stabilitu v celé euroatlantické oblasti. Vznikající hrozby je třeba podchytit včas a v dostatečné vzdálenosti od nás. Bude nutné pružně a rychle reagovat na nové výzvy, které se objeví v důsledku rychle se rozvíjejících informačních technologií a změn bezpečnostního prostředí, které je stále méně stabilní a více nepředvídatelné.

Aliance bude muset stále rychleji rozvíjet prostředky k zabezpečení obrany proti kybernetickým a hybridním útokům, posilovat obranu před terorismem a zamezovat šíření dezinformačních kampaní. To předpokládá stále vyspělejší obranné technologie, na jejichž vývoj bude nutné vynakládat odpovídající finanční zdroje.

ČESKÁ POZICE: Jak k tomu může přispět Česká republika?

METNAR: Již dnes je hlavní prioritou resortu obrany v co nejkratším čase dokončit strategické vyzbrojovací projekty a připravit další akvizice zbraňových systémů, které jsou nezbytné pro moderní a funkční armádu 21. století. Armáda ČR bude nadále zvyšovat počty vojáků i příslušníků aktivní zálohy. Již v roce 2025 má mít 30 tisíc vojáků z povolání a pět tisíc příslušníků aktivní zálohy.

V oblasti kybernetické obrany je již připravena novela zákona o Vojenském zpravodajství, jež umožní, aby ČR byla schopná efektivně získávat poznatky o kybernetických hrozbách, detekovat, že dochází nebo se schyluje ke kybernetickému útoku, určit, odkud přichází, a zabezpečit aktivní obranu. Postupně rostou výdaje na obranu. Rozpočet pro rok 2019 představuje nárůst téměř o osm miliard oproti roku 2018 a do konce roku 2021 by měl podíl výdajů na obranu dosáhnout minimálně 1,4 procenta hrubého domácího produktu. Konečný cíl dvě procenta HDP v roce 2024 jsem již zmínil.

ČESKÁ POZICE: Troufnete si odhadnout, jak bude Aliance vypadat za deset či dvacet let?

METNAR: Podstata musí zůstat stejná. Zajistit ochranu obyvatel a území členských zemí na principu kolektivní obrany a vzájemné solidarity. Dá se předvídat, že k tomu bude potřebovat stále sofistikovanější technologie, a především armády schopné boje s vysokou intenzitou a velmi rychlou reakcí. V souvislosti s rostoucími hybridními hrozbami bude Aliance nucena reagovat adekvátní obranou, a to především proti útokům nepravidelných sil, které budou kombinovat symetrické i asymetrické způsoby vedení bojových operací.

ČESKÁ POZICE: Které země mají šanci stát se dalšími členskými státy?

METNAR: Aktuálně je tomuto cíli velmi blízko Severní Makedonie, které k rozšíření NATO na 30 států stačí ratifikace parlamentů všech členských zemí. Myslím, že dveře jsou otevřené všem demokratickým zemím, které chtějí sdílet naše společné hodnoty a být součástí kolektivní obrany.

Bezpečnost není zadarmo

Každá členská země NATO přispívá do společné alianční pokladny podle své velikosti a síly ekonomiky. Součástí každoročních českých výdajů na obranu, zjednodušeně na armádu, je i platba do rozpočtu NATO. V případě České republiky je to zhruba 600 milionů korun ročně. Část se nám ale vrací prostřednictvím takzvaných bezpečnostních investic. Severoatlantická aliance investovala v Česku do radarů či letišť téměř čtyři miliardy korun.

Česká republika nevstupovala do Severoatlantické aliance z ekonomických, ale bezpečnostních důvodů, navzdory tomu členství v ní k naší prosperitě přispívá. Každý členský stát se na nákladech NATO podílí přímo a nepřímo. Nepřímé financování je stěžejní pro jeho činnosti, jako je vyzbrojování a výcvik a nasazení jednotek členské země.

Rozpočet českého ministerstva obrany na letošní rok činí 66,7 miliardy korun, zhruba 1,19 procenta HDP. Z této částky jsou vedle samotné české armády hrazeny náklady na vojáky v zahraničních misích či na cvičeních. Tyto finanční prostředky nejsou součástí „rozpočtu NATO“ a každý členský stát je vyčleňuje samostatně a dobrovolně. Přímé financování spočívá v každoročním příspěvku do rozpočtu NATO. V případě České republiky je to aktuálně zhruba 600 milionů korun. Jde tedy v podstatě o zlomek celkových našich výdajů na obranu.

Přesně vyjednaný koeficient

Finanční příspěvek členské země do alianční pokladny je určen na základě přesného a vyjednaného koeficientu – každá přispívá podle své velikosti a síly ekonomiky. Zdaleka nejvíce se na rozpočtu NATO podílejí USA, pokrývají až jeho čtvrtinu, na druhém místě je Německo (14 procent) a třetí Francie a Velká Británie (deset procent). Česko hradí 0,97 procenta rozpočtu NATO, což loni činilo více než 2,3 miliardy eur (téměř 59 miliard korun).

Celková částka v rozpočtu NATO se dělí na tři části. Vojenská (1,325 miliardy eur) je určena na výdaje velitelství a na mise a operace po celém světě, civilní (246 milionů eur) na sekretariát NATO, chod centrály v Bruselu, plánování operací, zastupitelské úřady v nečlenských zemích či diplomacii. Třetí část (až 700 milionů eur) tvoří rozpočet Programu bezpečnostních investic NATO (NSIP).

Právě prostřednictvím tohoto programu získala Česká republika nemalou část svých finančních příspěvků nazpět. Pokrývá totiž investice na kontrolní systémy, velení a nové strategické stavby, jež jsou součástí obrany nejen členských států, ale i celého NATO.

Pomoc novým spojencům

Aliance od roku 1999, kdy se Česká republika stala její členskou zemí, financovala například výstavbu dvou velkých páteřních radarů vzdušné ochrany v Nepolisech a u Slavkova či na leteckých základnách v Čáslavi a Náměšti více než 30 projektů za zhruba tři miliardy korun na rekonstrukci původní a vybudování nové letištní infrastruktury, nezbytné pro společné akce českých a aliančních letců.

Mezi nejvýznamnější patří výstavba hangárů a parkovacích ploch pro letouny – stojánek, letištní osvětlovací technika, záchytná lanová zařízení, operační centra letek, sklady pohonných hmot a stanovišť pro testování leteckých motorů. Další investice se připravují.

Za 20 let NATO v České republice investovalo do takových zařízení téměř čtyři miliardy korun, přičemž na bezpečnostní investice přispělo ČR 2,9 miliardy korun. Největší přísun financí jako v prvním desetiletí našeho členství v Severoatlantické alianci skončil a v uplynulých letech postupně nastával obrat. Tyto investice totiž umožňují rychle vybudovat a modernizovat zařízení, která by si země v danou chvíli nemohla dovolit. Jakmile jsou vybudovaná, je třeba podobně pomoci novým spojencům.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.