Lidovky.cz

Česko-bavorské vztahy? Nejen sudetští Němci...

Slovensko

  8:11
Bavorsko se svým významem pro Česko vyrovná třeba Slovensku. Obě země se velmi potřebují, ale dlouho je rozděloval rozdílný výklad historie. Překlene otevření bavorské „ambasády“ v Česku toto rozdělení?

Bavorský premiér Horst Seehofer (vlevo) a europoslanec a bývalý předseda sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernd Posselt navštívili také památník připomínající vyhlazení Lidic v roce 1942 foto: Reuters

Ve čtvrtek 4. prosince Horst Seehofer (CSU) v Praze prohlásil: „Právě v těchto dnech, sto let od začátku první světové války, 75 let od začátku druhé světové války a 25 let po pádu železné opony, můžeme vděčně a šťastně říci, že toho Češi a Bavoři společně mnoho dosáhli. Po desetiletích velkých problémů a rozdělení jsme dnes sousedé a přátelé ve středu Evropy.“

Ještě před pár lety by podobná slova z úst bavorského premiéra zaznít nemohla. Mnichov a Praha se fatálně rozcházely v interpretaci společné historie. Dnes je, zdá se, minulost minulostí. Svobodný stát Bavorsko otevřel v centru českého hlavního města slavnostně své zastoupení. Praha se tak po Bruselu a kanadském Motrealu stala teprve třetím městem na světě, kde podobná bavorská reprezentace působí.

Na nejvyšší úrovni

Otevření se odehrálo ve velkém stylu. Bavorský premiér Seehofer přicestoval do Prahy s několika zástupci své vlády a poslanci zemského sněmu. Vstřícnými gesty nešetřila ani česká strana. Slavnostní událost si navzdory opakovaně zmiňovanému pracovnímu vytížení nenechal ujít ani český premiér Bohuslav Sobotka.

Do nového sídla bavorského zastoupení dorazil nejen premiér Sobotka, ale třeba i pražský arcibiskup Duka.

„Myslím, že je to ta správná chvíle pro otevření bavorského zastoupení, protože naše vztahy se dostaly z roviny oficiální na úroveň pracovní a přátelskou,“ zdůraznil Sobotka. Společně s ním do nového sídla bavorského zastoupení dorazili i další členové vlády a významné osobnosti veřejného života, například pražský arcibiskup Dominik Duka.

Bavorský premiér zmínil ve svém zahajovacím projevu i krátkém proslovu před novináři, že navázání přátelských kontaktů s Prahou považoval od roku 2008, začátku svého působení v čele mnichovské vlády, za jednu ze svých hlavních priorit a dodal, že právě prožívá jeden z nejhezčích dnů ve svém postu. A označil jej za „historický okamžik“.

Bez tlusté čáry do budoucnosti

Skutečně se zdá, že v česko-bavorských vztazích v uplynulých letech nastaly dobré časy. Po dlouhých letech, kdy vzájemnému poměru dominovaly slovní přestřelky a spory o dějinné křivdy, se pozornost aktérů soustředí na pozitivní kapitoly společné historie a budoucí spolupráci.

Při první oficiální Seehoferově návštěvě Prahy bylo řečeno, že v otázce Benešových dekretů obě strany zaujímají odlišná právní stanoviska.

Chvíle, kdy evropští poslanci CSU hlasovali kvůli Benešovým dekretům proti vstupu Česka do Evropské unie a stále se řešily projevy tehdejšího bavorského premiéra Edmunda Stoibera na srazech Sudetoněmeckého landsmanšaftu, jsou dávnou minulostí. Již před čtyřmi lety, při první oficiální Seehoferově návštěvě Prahy, byla tato kapitolu uzavřena s tím, že v otázce Benešových dekretů obě strany zaujímají odlišná právní stanoviska a že se jejich spolupráce bude nadále orientovat na budoucnost.

Seehofer mimochodem v Praze pochválil zástupce sudetoněmeckých spolků za to, že sbližování Prahy a Mnichova prováděli „velmi konstruktivně“. Neznamená to však, že se za historií udělá tlustá čára. Panuje naopak shoda, že slavná i méně slavná období sdílených dějin je třeba si připomínat.

Premiér Sobotka při otevření bavorského zastoupení veřejně přislíbil, že jeho vláda podpoří vznik stálé expozice o německých obyvatelích českých zemí připravovanou v Ústí nad Labem obecně prospěšnou společností Collegium Bohemicum. Do společné minulosti bude pohlížet i česko-bavorská zemská výstava, která by se měla uskutečnit v letech 2016 a 2017 pravděpodobně v Norimberku a v Praze.

Bavorsko obchodně na úrovni Polska

Sídlem bavorské reprezentace bude historický dům U Zlatého melounu, zvaný také Chotkovský, na Starém městě. Zastoupení se má podle svých zakladatelů stát kontaktním místem pro oficiální představitele, instituce i občany obou zemí a podporovat vzájemné politické, vědecké, kulturní a obchodní kontakty.

Do jeho kompetencí budou spadat i otázky spolupráce v oblasti bezpečnosti, spravedlnosti či zdravotnictví a ochrany životního prostředí. Dosud bylo Bavorsko v Praze zastoupeno pracovníkem Česko-německé obchodní a průmyslové komory, který se soustřeďoval především na rozvíjení obchodu mezi oběma zeměmi.

Z bavorského hlediska je Česká republika co do objemu vzájemného obchodu sedmým nejdůležitějším zahraničním partnerem.

Ekonomické vazby úzce spojovaly oba středoevropské regiony dlouhá staletí a navzdory opakovaným politickým neshodám se i v uplynulých 25 letech úspěšně rozvíjely. Z bavorského hlediska je Česká republika co do objemu vzájemného obchodu sedmým nejdůležitějším zahraničním partnerem.

Z hlediska Prahy patří Bavorsko (pomineme-li Německo jako celek) dlouhodobě mezi tři vůbec nejdůležitější země. Úroveň obchodní výměny s ním dosahuje hodnot Polska či Slovenska. Obchodní bilance s jihozápadním sousedem je pro českou stranu výrazně pozitivní – vývoz do Bavorska převyšuje dovoz asi dvojnásobně. Na tuzemském trhu působí řada velkých bavorských firem, například BMW, Allianz nebo Siemens.

Nic ideálního to není

Nové bavorské zastoupení má zájem existující ekonomické styky rozvíjet. Jak již bylo řečeno, hodlá se ale zaměřit i na další oblasti vzájemných vztahů. Zdá se, že pro to bude mít výraznou politickou podporu. Při slavnostním otevření premiér Sobotka zdůraznil, že se svým bavorským protějškem již v létě podepsal dohodu o vědecké spolupráci mezi oběma zeměmi.

Ta by také měla být vedle technických inovací, otázek modernizace a ekonomické spolupráce stěžejním bodem jeho návštěvy Bavorska, jež se plánuje na první polovinu příštího roku. Oba premiéři rovněž zdůraznili význam vybudování lepšího železničního spojení mezi Prahou a Mnichovem, respektive Prahou a Norimberkem.

Ve vřelé atmosféře slavnostního otvírací události nezůstal prostor na méně harmonické stránky vzájemné spolupráce. Protokolární problémy vyplývající z toho, že jde o vztah suverénního státu a německé spolkové země, byly už zřejmě vyřešeny. Otázkou zůstává například vztah českého prezidenta Miloše Zemana k Bavorsku, výzvy, které přináší přeshraniční kriminalita – v nedávné době zejména pašování pervitinu z Čech do Německa –, odlišné energetické koncepce obou zemí či mýtné, které chce bavorská CSU prosadit pro cizince na německých dálnicích.

Na české straně se bavorští partneři v uplynulých letech často potýkali s personálními výměnami na důležitých postech, které ztěžovaly budování stabilních osobních vazeb či korupcí. Další rozvoj kontaktů i výměny pracovních sil nadále limituje i nedostatečná znalost němčiny na jedné a češtiny na druhé straně.

Bavoři a Češi jsou si podobnější, než si myslíme

Rozhovor s německým historikem Robertem Luftem

ČESKÁ POZICE: Co napadne průměrného Bavora, když uslyší slova Česko nebo Čech?

LUFT: Před půl rokem jsem se na to ptal několika svých bavorských studentů a jejich rodičů. Většinou odpověděli tradičně: pivo, knedlíky, dobré jídlo, Karel Gott nebo dechovka (u starší generace), pervitin (u té mladší), někdy ale také jmenují Václava Havla a některé sportovkyně a sportovce.

ČESKÁ POZICE: Češi a Bavoři za sebou mají více než tisíc let bohaté společné historie. Lze některé období označit za „zlatou éru“ jejich soužití?

LUFT: Nedá se říci, že by existovala jedna zlatá éra česko-bavorské historie. V průběhu dějin se nicméně vyskytlo mnoho období dobrých vzájemných vztahů. Bavoři a Češi spolu v podstatě nikdy dlouhodobě neválčili, zejména ne po roce 1800.

Výjimku tvoří husitské války, ve kterých byli na jedné straně převážně Češi, ale z části i čeští Němci. Proti nim stála mezinárodní křižácká vojska, v nichž sice bojovali Bavoři, ale třeba také Poláci či Belgičané. Důkazem, že dělící linií bylo mnohem spíše náboženství než národnost, třeba je, že křižáci bránili proti husitům sice české, ale katolické město Plzeň.

Také při bitvě na Bílé hoře bojovali Bavoři a Češi na obou stranách. Je třeba zmínit i okupaci Československa v letech 1938 a 1939, což ale nebyla bavorská, ale celoněmecká politika, ačkoliv díky ní Bavorsko získalo nová území v západních a jižních Čechách. Zlatým věkem pro oblast Horní Falce a Norimberka byla zcela jistě doba vlády Karla IV. Tento závěr ale nelze uplatňovat na celé Bavorsko.

ČESKÁ POZICE: Obchod byl vždy motorem vzájemných vztahů obou zemí. Dnes se dováží a vyváží zejména autodíly, stroje či elektronika. Jaké druhy zboží putovaly mezi oběma regiony před průmyslovou revolucí?

LUFT: Mnoho století byla velmi důležitou surovinou sůl, která přicházela do Čech přes Bavorsko, a na druhé straně české stříbro, zlato a cín a částečně také železo a dehet, které se vyvážely do Bavorska. Kromě toho obchodu dominovalo zejména luxusní zboží, české sklo nebo umělecká díla z augsburských a norimberských zlatnických dílen.

Na staré dálkové obchodní stezce z Paříže přes Frankfurt, Norimberk, Plzeň a Prahu do Vratislavi a Krakova, stejně jako na místních obchodních cestách, například na Zlaté stezce z Pasova do Budějovic, se obchodovalo i s látkami a kořením. Velké objemy zboží se – kvůli chybějícím spojovacím vodním tokům – prakticky nedaly převážet.

ČESKÁ POZICE: Jakou roli hrály ve vzájemných vztazích manželské svazky mezi bavorskou a českou šlechtou?

LUFT: Styky mezi bavorskými a českými šlechtickými rody byly za Přemyslovců úzké především na východ od osy Bamberg-Norimberk-Salcburk. Za éry Lucemburků udělaly některé bavorské šlechtické rodiny v Čechách kariéru a zdomácněly tam.

Od doby krále Jiřího z Poděbrad, respektive za Jagellonců a Habsburků, byly ale sňatky mezi bavorskými a českými šlechtickými rody vzácné, rozhodně vzácnější, než by se dalo na základě společné barokní kultury předpokládat. K výjimkám patřil rod Schönbornů. V 19. století pak některé bavorské rody překvapivě nakoupily v Čechách půdu. Obecně se dá říci, že rodiny přicházely do druhé země spíše z ekonomických důvodů a teprve poté uzavíraly sňatky než naopak.

ČESKÁ POZICE: Jak důležité byly kontakty zprostředkované katolickou církví na obou stranách hranice?

LUFT: V oblasti náboženství spojoval Bavory a Čechy svatý Jan Nepomucký, který se v obou zemích v 18. století stal zemským patronem. Důležité byly i pouti Čechů do Altöttingu a Bavorů na Svatou Horu u Příbrami. Čeští šlechtici zasedali na pasovský biskupský stolec a čeští jezuité působili v Bavorsku a naopak.

Navzdory tomu nelze hovořit o příliš úzkých stycích. Jako často v bavorsko-českých vztazích měla na v zásadě bezkonfliktním soužití obou zemí zásluhu především společná kultura a sdílené myšlenkové světy.

ČESKÁ POZICE: Jak časté byly dříve v pohraničí sňatky, přátelství a obchodní styky? Existovaly před rokem 1918 zcela otevřené hranice?

LUFT: Horské oblasti jsou obecně regiony s hustou sítí vztahů mezi jednotlivými komunitami na obou stranách horského hřebene, mezi nimiž se často vytvářejí pevnější vazby, než jaké mají s vnitrozemím. Hranice mezi Bavorskem a Čechami od sebe lidi do 20. století prakticky neoddělovala.

Sňatky, přátelství a obchodní styky – včetně pašeráctví – byly samozřejmé, skoro nutné. Byly usnadněny i tím, že na české straně hranice žilo do roku 1945 německy mluvící obyvatelstvo, takže lidi nerozdělovala řeč, dokonce ani dialekt. Tyto úzké vazby se dají dokumentovat třeba na historii skláren.

V Evropě bylo až do 19. století běžné, že pěší cestující většinou nepotřebovali žádné dokumenty. Ten, kdo jel na koni nebo kočárem, potřeboval průkaz nebo průvodní listinu. Překonat hranici ale většinou nebyl žádný problém. Na druhou stranu platila pro venkovské obyvatelstvo povinnost zdržovat se v místě bydliště. Panství bylo možné opustit pouze s povolením pána. Stručně řečeno, hranice byly otevřenější než v pozdějších dobách, navzdory tomu nepanovala žádná obecná svoboda cestování a pohybu.

ČESKÁ POZICE: V kterých kulturních odvětvích se obě země nejvíce ovlivňovaly?

LUFT: Obě země byly v podobné míře a navíc téměř současně ovlivněny všemi velkými uměleckými styly – od gotiky přes renesanci až po baroko. Tyto ale přišly zvenku – z Francie a z Itálie. Navzdory tomu je umělecká výměna od Parléřových, kteří přišli do Prahy přes Švábský Gmünd, až po bavorské a české barokní umělce působící na obou stranách hranice, jedním z nejsilnějších pojítek mezi Bavorskem a Čechami.

Za renesance odcházeli bavorští umělci na pražský dvůr císaře Rudolfa II. V 17. a 18. století čeští hudebníci často působili v bavorských dvorních kapelách. Dlouhá léta byly pro Čechy významné také knihtiskárny v Norimberku a Augsburgu. Paralelní vývoj lze pozorovat i u novějších uměleckých směrů od klasicismu a historismu až po secesi, která byla důležitá v Bavorsku i v Čechách.

Pokud odhlédneme od českých umělců na Akademii výtvarných umění v Mnichově v 19. století, mezi nimiž byl krátkodobě i Alfons Mucha, je tato oblast dosud poměrně neprobádaná.

ČESKÁ POZICE: Na rok 2016 se plánuje společná česko-německá zemská výstava. Jaký signál má vyslat?

LUFT: Výstava by měla mapovat především dobu Karla IV., což byla důležitá epocha nejen pro Čechy, Norimberk, ostatní oblasti Franků a Horní Falc, ale i pro celou Evropu. Praha tehdy byla centrem střední Evropy a byla přitažlivá i pro Bavory. Česko-bavorské vztahy se z celkového historického hlediska neodehrávaly pouze jedním směrem ze západu na východ. Jejich směr se měnil v závislosti na různých dobách a oblastech lidské činnosti.

Bavoři a Češi jsou si bližší a podobnější, než si obvykle myslíme. Nerozdělují je konflikty, ale to, že si nevěnují pozornost. Nedostatečná znalost druhé země, její společnosti a kultury je dnes odděluje více, než by bylo možné vysvětlit historickými důvody. Možná, že Bavoři a Češi jsou si příliš podobní, než aby se chtěli jedni druhými zabývat.

ČESKÁ POZICE: Podílíte se vy nebo vědecký institut Collegium Carolinum, ve kterém působíte, na přípravě zmíněné zemské výstavy?

LUFT: Mnichovské Collegium Carolinum je do plánů Domu bavorské historie na společnou výstavu v letech 2016 a 2017 zapojeno různými způsoby. V  rámci těchto plánů uspořádáme ve spolupráci s Historickým ústavem AV ČR pod vedením profesora Milana Hlavačky a mým v létě 2015 v Praze společnou konferenci. Pod názvem České země a Bavorsko: protipóly a srovnání se konference zaměří na shodné historické procesy a paralely vývoje obou zemí.

Robert Luft (58)

Historik se specializací na politické dějiny habsburské monarchie a Československa, sociální a hospodářské dějiny střední Evropy od raného novověku do 20. století, historii vzdělávání v českých zemích a Československu v 19. a 20. století a dějiny menšin ve středoevropském regionu. Působí v mnichovském výzkumném institutu Collegium Carolinum, v letech 1991 až 2006 byl jeho výkonným ředitelem.

Robert Luft

O nuceném vysídlení Němců musíme nadále společně mluvit

Rozhovor s českým historikem Matějem Spurným

ČESKÁ POZICE: S Českou republikou sousedí dvě německé spolkové země, Sasko a Bavorsko. Dá se říci, že se vztah Čechů k nim se nějak liší od vztahu ke zbytku Německa?

SPURNÝ: Určitě se liší v současnosti a lišil se i v minulosti. A zároveň je jiný i jejich vztah k České republice. V Sársku nebo v Porýní je Česko považované za vzdálenou zemi na východě, pro řadu Bavorů a Sasů jsme jejich nejbližší sousedé.

Hodně toho o nás vědí, zajímají se o nás, jezdí sem. Zejména na úrovni běžných, každodenních přeshraničních kontaktů jsou tyto země pro nás něco zcela jiného než zbytek Německa, který má spíše vazby k jiným sousedním státům.

ČESKÁ POZICE: Existuje rozdíl mezi Sasy a Bavory, jak vnímají nás, a naopak my je?

SPURNÝ: Jistě. Mezi Sasy a Bavory je velký rozdíl. Jsou to sice sousední spolkové země, ale mají úplně jinou historii a každá patří do jiného kulturního okruhu. Sasko je součástí evangelického, severního Německa, i když geograficky leží v jeho středu. Je bytostně spjaté s reformací, která výrazně formovala jeho historii. Zatímco Bavorsko, jak asi všichni vědí, je katolická země se silnějšími vazbami na Rakousko a jih Evropy.

V nejnovější historii zásadně ovlivnilo vztahy s Československem, respektive Českou republikou to, že Sasko patřilo do NDR a Bavorsko do západního Německa. To předurčilo, že dějiny poválečných vztahů s nimi jsou úplně jiné.

ČESKÁ POZICE: Dokáže Čech odlišit Bavora od Němce pocházejícího z jiného regionu? Jaké jsou naše nejčastější představy a stereotypy o Bavorech?

SPURNÝ: Představu o Bavorsku a Bavorech částečně formuje perspektiva poválečného nuceného vysídlení Němců. Pro řadu lidí to u nás trochu splývá – Bavorsko a sudetští Němci pro ně jsou trochu jedno a to samé. To je první stereotyp, který je podobně jako všechny ostatní založen na zlomku pravdy. Do Bavorska skutečně odešlo nejvíc sudetských Němců, kteří tam byli a dosud jsou významnou skupinou. Tamních starousedlíků je ale podstatně víc.

Další stereotypy jsou kulturně-gastronomické. Bavora si lidé představí spíše jako podsaditého pijáka piva, zcela jinak než obyvatele Hamburku nebo Berlína. Mimo jiné ale tento stereotyp i bavorská realita svědčí o tom, že Bavoři jsou nám velmi podobní – v každodenních zvycích, mentalitě, v tom, co mají rádi. Z celého Německa je to společenství, které je nám vůbec nejbližší.

ČESKÁ POZICE: Po druhé světové válce byly z českých zemí vysídleny téměř tři miliony Němců, asi třetina z nich směřovala právě do Bavorska. Jaký měli vliv na tamní společnost a hospodářství?

SPURNÝ: První náraz byl složitý. Do země přišli nuceně vysídlení lidé bez ničeho, jen s minimem osobních věcí. Vlastně bezdomovci, které bylo třeba někde ubytovat. Přicházeli do vybombardovaných německých měst, kde už spoustě lidí chyběla střecha nad hlavou. Byl to ekonomický i sociální problém, zároveň i střet v něčem podobných, ale také odlišných kulturních skupin.

Krátkodobě to nebylo jednoduché. Z dlouhodobého hlediska znamenali ale sudetští Němci obrovský zisk, pozitivní posun pro Bavorsko. V průměru to bylo na svou dobu velmi vzdělané, kvalifikované obyvatelstvo. Pro poválečný vývoj tamní ekonomiky to bylo s trochou nadsázky to nejlepší, co si Bavoři mohli přát.

V padesátých letech byl položen základ známého německého „hospodářského zázraku“, díky kterému se Německo v následujících desetiletích postupně stalo ekonomickým tahounem Evropy. A Bavorsko je příkladem spolkové země, která se v tomto směru nejvíc proměnila. Nejen díky překonání poválečné chudoby, ale i transformaci agrární země v průmyslovou a dnes již postindustriální společnost, která zakládá svoje bohatství na vzdělání, výrobě technologií a nejnovějším průmyslu a službách.

ČESKÁ POZICE: Z české části pohraničí po válce zmizeli němečtí obyvatelé, obě země od sebe krátce nato oddělila železná opona. Je možné, aby dříve úzce provázaný region zase srostl?

SPURNÝ: Během posledního čtvrtstoletí, kdy jsou hranice otevřené, se z obou stran vztahy navazují. Existuje mnoho velmi aktivních lidí a občanských sdružení. V první fázi po roce 1989 byly kontakty trochu jednostranné v tom smyslu, že peníze proudily z bavorské na českou stranu. To se ale, myslím, už vyrovnává. Lidem u hranice trochu nic jiného nezbývá než spolupracovat, pokud nechtějí být znevýhodnění tím, že jsou na okraji. Spolupráce přes hranici jim otvírá polovinu nových možností.

To, že chybí staletí budovaná a opravdu provázaná struktura podél hranic, v níž čeští, němečtí i židovští obyvatelé, kteří sdíleli stejný jazyk, překračovali hranici, aniž by ji v určitých obdobích příliš vnímali, budeme ale pociťovat nadále. Vyhnání bylo obrovským zásahem do organismu společnosti v pohraničí a vyrovnání se s ním bude navzdory všem pozitivním změnám v dnešním českém pohraničí trvat ještě několik desítek let.

ČESKÁ POZICE: Hovořili jsme o spolupráci „zdola“, o kontaktech mezi lidmi a občanskými sdruženími. Jak důležitá je pro ně podpora „shora“, od politiků?

SPURNÝ: Politická podpora pro přeshraniční vztahy je vždy velmi důležitá, protože dává signál, že to, co se děje, je v zájmu obou zemí, a lidé si mohou být jistí, že to nebude náhle přerušeno. Že se v případě, pokud jim bude někdo házet klacky pod nohy, například na lokální nebo regionální úrovni, můžou odvolat výše. Že existuje vyšší politický zájem, aby přeshraniční vztahy fungovaly. To je důležité, byť základ kladou lidé na místě, to nelze zorganizovat z Prahy nebo Mnichova.

ČESKÁ POZICE: V uplynulých letech nastalo výrazné sblížení Prahy s Mnichovem, bavorský premiér minulý týden otevřel zastoupení své země v Praze. Znamená to, že historická traumata, která obě země ve vzájemném vztahu prožily, jsou definitivně překonaná?

SPURNÝ: Vypadá to tak. Zároveň se to, co se mezi jednotlivými národy a společnostmi v historii stalo, nedá odháčkovat, že je to hotové. Pokud se vede dobře a lidé na obou stranách spíše hledají porozumění, než že by hájili svoje národní zájmy, je to vždy dobré. Jde o rozhovor, a ne o souboj. Neznamená to však, že spolu už o minulosti nemusíme mluvit.

Fráze, že se budeme dívat jen do budoucnosti, je vždy prázdná, protože jako lidé nebo kolektivy nemůžeme myslet jen na to, co bude, pokud si nerozumíme v tom, co je nyní a co bylo předtím.

Dialog, jak rozumíme společné minulosti Čechů a Němců, by proto měl pokračovat i v době, kdy už tu nebudou žádní lidé, kteří vyhnání sami zažili. Znamenalo totiž ostrý přelom ve společných dějinách, koneckonců i v českých. V nich totiž žádná jiná podobně náhlá demografická změna nenastala. Je to něco, co zůstává, o čem musíme společně mluvit a přemýšlet.

Matěj Spurný (35)

Historik zaměřující se na moderní sociální dějiny, diktatury, nacionalismus, etnické menšiny a nucené migrace ve střední Evropě ve 20. století. Působí jako odborný asistent na Ústavu hospodářských a sociálních dějin Filozofické fakulty UK a vědecký pracovník Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Patří mezi zakladatele občanského sdružení Antikomplex, která se zabývá kritickou reflexí minulosti a občanským vzděláváním.

Matěj Spurný

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.