České zahraniční politice chybí strategická vize

V reakci na mezinárodní události je česká společnost znejistěná a politické elity postrádají nezbytný nadhled a strategickou rozvahu. České republice se nedaří najít na řadu aktuálních ani dlouhodobých zahraničněpolitických otázek náležitou a srozumitelnou odpověď. Její zahraniční politika odráží ztracenost a rozpolcenost společnosti.

Vít Dostál 7.5.2016
Ministerstvo zahraničních věci, foto Česká pozice | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ministerstvo zahraničních věci, foto Česká pozice | foto: Česká pozice
Ministerstvo zahraničních věci, foto Česká pozice

Česká republika se těší slušnému hospodářskému růstu, nezaměstnanost je minimální a vláda je navzdory občasnému hašteření stabilní. Spokojenost s ekonomickým vývojem je vidět i ve společnosti. Podle průzkumů veřejného mínění je pro občany dnešní ekonomická situace nejlepší za uplynulých 15 let. Nelze se tedy divit průzkumům, dle kterých by současná vláda znovu pohodlně dospěla k parlamentní většině.

Nálady ve společnosti však přinášejí mnohem temnější zprávu. Veřejnost snad nikdy nevnímala mezinárodní události stejně citlivě jako dnes. Loni zájem o uprchlickou krizi překonal jakoukoli dřívější zahraničněpolitickou událost. Společnost však nahlíží na uprchlíky jako na bezpečnostní hrozbu a jejich přijímání se brání. Výrazně klesají i sympatie k ostatním zemím.

Ustrnutí zahraničněpolitického přemýšlení

Podle Centra pro výzkum veřejného mínění vnímají Češi hůře především západoevropské státy, přičemž nejvíce poklesla obliba Německa. Polepšily si naopak Polsko, Rusko, Maďarsko a Čína. Dramaticky se propadla podpora členství v Evropské unii a utvrzuje se názor, že Česká republika je pouhým objektem mezinárodních událostí, s čímž sama dokáže pramálo udělat.

Jsme nyní konfrontováni s ustrnutím zahraničněpolitického přemýšlení, neboť politici jsou v krizových situacích ztraceni a nevědí kudy kam

Ve společnosti sílí izolacionistické tendence a ohlas získávají konspirační teorie. Veřejnost se staví kriticky k principům polistopadové zahraniční politiky – integraci a odstraňování bariér, zušlechťování vztahů se západoevropskými partnery a posilování lidskoprávních a humanitárních aspektů. Přesvědčení, že blahobyt naší společnosti jde společně s uplatňováním těchto postulátů, ztrácí podporu.

Politické elity soudržnou a jasnou odpověď společnosti zatím nabídnout nedokázaly. V uplynulých letech zanedbávaly strategické uvažování o zahraniční politice a přenechaly tyto otázky úřednickému aparátu. S tímto ustrnutím zahraničněpolitického přemýšlení jsme nyní konfrontováni, neboť politici jsou v krizových situacích ztraceni a nevědí kudy kam.

Otázka uprchlické krize

České zahraniční politice ve veřejném prostoru dominuje prezident Miloš Zeman, který je zároveň jejím hlavním problémem. V loňském roce se dvakrát sešel s Vladimirem Putinem a v obou případech se zasazoval za zrušení sankcí vůči Ruské federaci. Bez ohledu na skutečnost, že důvody k nim nepominuly. Současně našel nové téma v uprchlické krizi. V jeho vyjadřování však nebylo možné zaznamenat ani střípek humanity. Dominovaly urážky jiných kultur a náboženství, nikoli zájem pomoci potřebným.

Vláda prezidentovi jasnou a soudržnou odpověď poskytnout nedokázala ani v klíčové otázce uprchlické krize. Více či méně viditelný rozkol v ní prostupuje všemi politickými stranami.

Vláda prezidentovi jasnou a soudržnou odpověď poskytnout nedokázala, a to ani v klíčové otázce uprchlické krize. Z části proto, že její představitelé nechtějí v natolik citlivé otázce jít proti názoru většiny občanů. Část kabinetu pak s hlavou státu souhlasí. Je však třeba si uvědomit, že více či méně viditelný rozkol v otázce uprchlické krize prostupuje všemi politickými stranami.

Spory uvnitř ČSSD ohledně uprchlické krize mezi ministrem vnitra Milanem Chovancem a ministrem bez portfeje Jiřím Dienstbierem jen zvýraznily rozpolcenost strany v zahraniční politice, kde je stále viditelné štěpení mezi evropským sociálnědemokratickým křídlem a pochybnou národně-konzervativní orientací.

Lépe na tom nebyli ani koaliční partneři ČSSD. Ministr financí Andrej Babiš v diskusi o uprchlících podněcoval společenskou frustraci. Jeho hlas však nebyl v ANO jediný, jak ukázaly názory ministra spravedlnosti Roberta Pelikána či některých poslanců hnutí, kteří prezentovali odlišný pohled. Různé postoje bylo možné zaznamenat i v KDU-ČSL.

Nejasný kompas

Má česká zahraniční politika jasnou strategickou vizi? Loni byla přijata řada koncepčních textů věnujících se bezpečnostní, evropské a zahraniční politice. Nejvíce pozornosti bylo věnováno nové zahraničněpolitické koncepci. Na dokumentu bylo vidět, že jeho první návrh, jenž unikl i do médií, byl postupně změkčován. Výsledkem snahy najít průnik mezi původním záměrem a hlasem širší komunity byla normativní rozředěnost v klíčových částech dokumentu.

Pro formulaci zahraničněpolitické strategie má stanovení ideálu mezinárodního uspořádání zásadní význam. Bez jasného kompasu se České republice nedaří reagovat na aktuální problémy.

Koncepce zdůrazňuje „změnu světových mocenských poměrů a posun k multipolaritě světového uspořádání“, ale neříká, jak se s tímto trendem má vyrovnat naše hodnotové východisko, jež spočívá v „příslušnosti k euratlantickému prostoru“.

Zatímco předchozí koncepce jasně tvrdila, že zájmem České republiky je zachování vlivu euratlantické civilizace na utváření světového řádu, nový dokument nechává tuto otázku nezodpovězenou. Nejde přitom o pouhou akademickou diskusi, protože pro formulaci zahraničněpolitické strategie má stanovení ideálu mezinárodního uspořádání zásadní význam.

Bez jasného kompasu se České republice nedaří reagovat na aktuální problémy. Český postoj k uprchlické krizi zůstává v mnoha ohledech nesystematický a zahleděný do sebe. Jak již bylo řečeno, téma poutá enormní zájem veřejnosti, a proto je způsob jeho uchopení klíčový pro formování české společnosti v budoucnu.

Strategické vztahy

Některé deklarované strategické vztahy, například s Washingtonem či Varšavou, nebyly loni naplněny plnohodnotným obsahem. Jinde Česká republika o strategický charakter vztahů usilovala, aniž by však bylo prodiskutováno, čeho chce dosáhnout. Nejasná jsou očekávání od zlepšování vztahů s Rakouskem nebo Čínou, nové strategické partnerství s autokratickým Ázerbájdžánem pak lze pochopit jen stěží.

Některé deklarované strategické vztahy, například s Washingtonem či Varšavou, nebyly loni naplněny plnohodnotným obsahem. Jinde Česká republika o strategický charakter vztahů usilovala, aniž by však bylo prodiskutováno, čeho chce dosáhnout.

V dalších důležitých otázkách zůstává Česká republika rozpolcená, aniž by loni bylo možné zaznamenat posun k jasné odpovědi. Typickým příkladem je vstup do eurozóny, kde se Česko sveřepě drží klišé „ano, ale až budeme připraveni“. Stejně podstatnou roli musí hrát i veřejná diplomacie a informování veřejnosti, neboť se společnost o mezinárodní politiku konečně zajímá. Zcela nepochopitelná je v tomto ohledu skutečnost, že prostředky do těchto oblastí nebyly pro rok 2016 adekvátně navýšeny.

Za úspěch české diplomacie lze považovat nastartování strategického dialogu s Německem nebo posun ve vztazích s Jižní Koreou. V neposlední řadě je třeba si všimnout, že utichly spory o ekonomickou diplomacii mezi ministerstvy zahraničních věcí a průmyslu a obchodu.

Nic neřešící návrhy

V příštích měsících lze na mezinárodní scéně očekávat jen pramálo uklidnění. Uprchlická krize bude pokračovat. Česká republika musí počítat s tím, že pouhá ochrana vnějších schengenských hranic problémy nevyřeší. Bezpečnostní aspekty nelze ignorovat, ale zároveň se ani nelze zříct přijímání lidí utíkajících před válkou.

Česká zahraniční politika spíše než aktivitou reaguje na krize ve svém okolí stažením se, nezájmem či zpětným poučováním a předkládáním radikálních, nic neřešících návrhů. Nová vláda sice slibovala zahraniční politiku probudit, ale po polovině mandátu nemá valné výsledky.

Českou republiku může poškodit nárůst rozkolu mezi západní a středovýchodní Evropou, který nastal při neúspěšném hledání společného řešení uprchlické krize. V tomto ohledu by se měla česká diplomacie soustředit především na vztahy s Německem a Polskem a nedopustit jejich stagnaci. Severní sousedé nám navíc budou chtít naslouchat – jejich nová zahraniční politika se soustředí na střední Evropu a Polsko převezme v polovině roku visegrádské předsednictví.

Nelze také zapomínat na agresivní ruskou politiku. Snaha Kremlu systémově měnit poměry v Evropě ve svůj prospěch bude trvalá a Česko musí přispívat k odrážení těchto pokusů. Na summitu NATO ve Varšavě bychom proto měli přispět k důvěryhodnému odstrašení. Stejně důležitá je naše podpora evropských aspirací Ukrajiny.

Česká zahraniční politikaodráží ztracenost a rozpolcenost společnosti. Spíše než aktivitou reaguje na krize ve svém okolí stažením se, nezájmem či zpětným poučováním a předkládáním radikálních, nic neřešících návrhů. Nová vláda sice slibovala zahraniční politiku probudit, ale po polovině mandátu nemá valné výsledky.

Počet příspěvků: 2, poslední 8.5.2016 10:34 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.