Všudypřítomné obří billboardy, mše celebrovaná kardinálem Dominikem Dukou v katedrále sv. Víta, usměvavé tváře televizních borců v čele s Jiřinou Bohdalovou. Tak v posledních dnech halasně slaví Česká televize kulaté výročí 60 let od svého vzniku.
Přestože je to dozajista úctyhodné číslo a televize si svoji slávu jako obecně pozitivně vnímaný geniální nástroj mezilidské komunikace a vzájemné výměny informací a názorů dozajista zaslouží, na její roli v moderní české společnosti by se mělo nahlédnout trochu s odstupem a jinak než pouze prostřednictvím oslavných tirád. Zejména když se oslavuje nejen 20 let fungování ČT za svobodných polistopadových poměrů, ale rovněž další téměř čtyři desítky let provozu televize za komunistické totality.
Nezapomínejme, že zplodila nejen celou řadu majstrštyků televizní masové zábavy – jak se často nadšeně připomíná – a takřka nesmrtelnou slávu řady populárních herců, jako je právě Jiřina Bohdalová, ale zároveň televize také sloužila jako významný nástroj komunistické propagandy. V tomto smyslu by se proto slušelo od vlivného českého média projevit ke svému výročí přece jen více pokory.
Nejen reportáž ze sklizně
Ani v rámci svého provozu pod dohledem komunistických kulturtrégrů nešlo přece jen o dnes už tak úsměvné nevinné estrády či kousky z dílny socialistického realismu typu Inženýrské odysey nebo každoročních úmorných reportáží ze sklizně kdejakého JZD či momentek ze života chrabrých hrdinů se samopaly z ostře střežené hranice. Sledovali jsme i vážně míněné pokusy zatáhnout celou společnost bez nějakých násilných excesů co nejvíce do spárů komunistického vidění světa – tedy prostřednictvím obrazovky šířit nejen zlobu, nepravdy a bludy, ale také fobický strach z jakékoli změny a jinakosti.
Celá ta šikovná kombinace zábavy a propagandy měla ambici fatálně uchopit lidskou mysl a přetavit celé dějinné epochy podle komunistického přání, a to nejen v tak populárním šlágru, jakým byl seriál Major Zeman. Podobných příkladů by se našly dozajista desítky a také už jejich jistou reflexi máme samozřejmě za sebou
Televize jako komunistická hlásná trouba má svůj lví podíl na klopotném přerodu Česka ve funkční a minulostí nezatíženou svobodnou společnostPřesto se dodnes ukazuje, jaká klišé či představy nejen o minulosti v české společnosti přetrvávají, a bylo by zajímavé zjistit, do jaké míry se na nich, například ve vztahu k sudetským Němcům, tehdejší televizní tvorba podílela. A jak vlastně komunistický režim dokázal právě díky „magické obrazovce“ veřejné mínění významně zkreslovat a zasahovat do života celých generací. Možná se dá dokonce tvrdit, že právě televize jako komunistická hlásná trouba má svůj lví podíl na hodně klopotném přerodu Česka v opravdu funkční a minulostí nezatíženou svobodnou společnost.
V tomto směru dodnes chybí hlubší analýza jejího fenoménu, potažmo tvorby tehdejších let. Místo billboardů placených z kapes daňových poplatníků měla takovou analýzu současná televize nechat vypracovat.
Místo oslavných frází se diváci mohli detailně dozvědět, jak to za komunismu fungovalo uvnitř televizního molochu směrem ke Státní bezpečnosti, či kolik dohromady filmů a všemožných seriálů s viditelnou stopou komunistické propagandy televize vyrobila. Nebo jestli existovaly průzkumy sledovanosti či vlivu televize v rámci socialistické společnosti, jak se vytvářela tehdejší programová či ideová skladba atd. Jak se celá ta propaganda vytvářela, kdo byl pro komunisty zajímavý, a kdo nikoliv.
Podobně zajímavé by určitě bylo zjištění, jakou úlohu – a jistě tušíme, že významnou – televize coby mocné a moderní médium nové generace představovala v myslích komunistických aparátčíků, jak se vyvíjela v okolních socialistických státech, nota bene kolik lidí vyhodila z politických důvodů z práce a kolik lidí v ní třeba nesmělo pracovat, čili byli na černé listině. (V nedávno probíhajícím televizním dokumentu o českém filmu za totality bylo právě hodně poučné sledovat tehdejší mezilidské vztahy v rámci boje se nějak ve své profesi uplatnit.) Diváky by určitě zajímala i pointa: Kolik vlastně celá ta sranda tuto zemi stála dohromady peněz.
Jednoduše se omluvit
Naše milá televize bohužel nevyráběla jen veselou zábavu a reportáže z dožínek: vždyť populární médium pronikající snad do každé tehdejší domácnosti neváhalo používat hodně drsným způsobem těch nejodpornějších prostředků v rámci různých denunciačních kampaní.
Naše milá televize bohužel nevyráběla jen veselou zábavu a reportáže z dožínekNamátkou vzpomeňme na sprosté tažení proti „ošklivým máničkám“ neblaze ovlivněných Západem počátkem sedmdesátých let či pozdější proces s českým hudebním undergroundem. Nebo štvanice proti „ztroskotancům a samozvancům“ z řad odpůrců režimu v rámci Charty 77. Právě v tomto dramatu fungovala televize hodně sofistikovaně a k celé řadě bezbranných lidí takřka likvidačně: své odpůrce neváhala bez možnosti jakékoli obrany jmenovitě vláčet v souvislosti s kdejakou morální pokleslostí či odpornými motivy, jako bylo údajné žoldáctví ve službách „militantního kapitalismu“.
Podobně si s gustem prostřednictvím televize komunisté vyřizovali své účty s obecně známými lidmi coby „národními zrádci“, jako byla populární herečka Lenka Kořínková, která odešla do emigrace.
Česká televize toho má ze svých útrob odkrývat ještě pořád docela dost – třeba kdo a jakým způsobem takové věci vyráběl. A působí to dokonce jako jistá objednávka do budoucnosti pro mediální znalce či dokonce dnes tak kritizovaný Ústav pro studium totalitních režimů.
Přesto by ČT – byť už dnes nemá s komunistickou minulostí a tehdejšími metodami nic společného a jistě udělala spoustu dobré práce – mohla něco podniknout hned teď: za své fungování v rámci desítek let komunistické totality se některým lidem alespoň omluvit.