Trocha pozitiv by proto vůbec nezaškodilo, což se týká i oblasti lesnictví. Začít lze hned tam, kde byly v minulých letech permanentní konflikty, totiž u zakázek na práce pro Lesy České republiky (LČR).
Přestože stejně jako každý rok vyhlásily státní lesy tendry na lesnické práce i letos, proběhla v zásadě již všechna ukončená výběrová řízení bez větších konfliktů a stranou pozornosti médií i nelesnické veřejnosti. To je klíčový stabilizační předpoklad pro budoucnost odvětví, které se zabývá hospodařením na ploše třetiny území naší země, a je tak nejen významným odvětvím hospodářským, ale i krajinotvorným.
Základní předpoklady k současnému omezení emočních rizik byly přitom jednoduché a víceméně jen dva:
- rozdělení někdejších velkých smluvně-územních jednotek (SÚJ), na které byla vypisována výběrová řízení, na větší počet menších celků, čímž vzrostl podnikatelský prostor pro menší regionální partnery LČR,
- omezení diktátu stále ještě monopolního postavení LČR směrem k jejich smluvním partnerům, což v praxi znamená spravedlivější dělbu zisku mezi podnikateli a státem.
Poté začaly LČR s cílem dosáhnout naopak zisku co největšího vytvářet roční zisk mezi pěti až šesti miliardami korun – pro změnu ale na úkor podnikatelů |
Zmiňovaná dělba totiž v minulosti prošla zcela extrémními stadii, kdy se nejprve po řadu let stát (LČR) dobrovolně vzdával svého zisku ve prospěch podnikatelů, přičemž výsledkem byl z pohledu plochy obhospodařovaného území LČR naprosto „hubený“ zisk kolem půl miliardy korun ročně.
Poté však začaly LČR s cílem dosáhnout naopak zisku co největšího vytvářet roční zisk mezi pěti až šesti miliardami korun – pro změnu ale na úkor podnikatelů, z nichž řada také kvůli tomu zkrachovala. Nyní se konečně zdá, že se po dlouhých dvou desetiletích našel i v Česku vyvážený model, který je přijatelný pro obě strany. Trvalo to ovšem poněkud dlouho...
Máme se čím chlubit
Na čase je tak možná bez emocí konečně konstatovat, že potenciál našeho lesního hospodářství je dalek katastrofických scénářů, a dokonce že se máme oproti zahraničí v řadě lesnických parametrů i čím chlubit. Třeba tím, že u nás roste nejvyšší strom ve střední Evropě, což je 138 let stará borovice Douglaska tisolistá měřící 64,05 metru, tedy jen o něco méně než Petřínská rozhledna (65,5 metru). (Jen pro zajímavost: ze dřeva této původem severoamerické dřeviny, jejíž hmota činí více než 27 m3, by bylo možné vyrobit 700 židlí a ze dvou takovýchto kmenů by se dala postavit roubenka.)
V Česku má certifikát PEFC více než 70 procent lesních porostů, včetně zhruba 240 privátních vlastníků lesů |
Kontrolní měření tohoto stromu za účasti specializovaného stromolezce a pod dohledem laserových technologií proběhlo před několika dny, určitou zajímavostí pak je, že nejvyšší strom se nenachází na území spravovaném LČR, ale je součástí 350hektarového porostu soukromého lesa. Ten je držitelem certifikátu PEFC, což je systém stanovující pravidla hospodaření v lesích k přírodě přívětivým způsobem a zároveň garantuje zpracovatelům dřeva z takto certifikovaných porostů dohledatelnost původu dřeva od těžby, přes jeho zpracování až po konečný výrobek.
Ne každý přitom ví, že v České republice má certifikát PEFC více než 70 procent lesních porostů včetně zhruba 240 privátních vlastníků lesů.
A dřeva přibývá...
To v praxi znamená několik věcí – jednak, že i přes různé kauzy nelegálních těžeb se v českém lesnictví nehospodaří zas tak špatně. PEFC totiž není českým výmyslem, ale systémem, který má mezinárodní standardy, takže jej nemůže získat úplně každý. A také – což z certifikace přímo nevyplývá, ale v moři negativních údajů v minulosti tato informace zcela zapadla nebo byla zpochybňována –, že i díky způsobu hospodaření dřeva v našich lesích neustále přibývá. To zvyšuje potenciál vyššího využití dřeva v řadě oblastí, zejména ve stavebnictví, což je zcela v souladu s celkovým a celosvětovým trendem určitého návratu k tradičním technologiím a výrobkům, a tedy i materiálům pro jejich výrobu.
Příliš mnoho našeho dřeva míří do zahraničí jako surovina, která se nám vrací zpět obohacená o nemalou přidanou hodnotu ze zahraničí |
Na rozdíl od řady jiných zemí jsme u nás na naplnění takových požadavků připraveni, problém je jen v tom, abychom dokázali při dostatku příslušných surovin také vyrobit cenově a esteticky konkurenceschopný finální výrobek. Příliš mnoho našeho dřeva totiž míří do zahraničí jako surovina, která se nám vrací zpět obohacená o nemalou přidanou hodnotu ze zahraničí, obdobně jako se tomu děje v zemědělství a potravinářství.
Právě ale i v zemědělství a potravinářství se v posledních několika letech začaly na zahraničních trzích (především evropských) prosazovat i produkty s přidanou hodnotou vytvořenou na našem území. O to samé se musíme pokusit také ve dřevozpracujícícm průmyslu, který snad k tomu bude mít v příštích letech – pakliže se zase nerozhádá – konečně klid, a tedy větší prostor.
